Grayscale: 26. Terakota

Přeji vám příjemné nedělní počtení. 😊 Snad se mi podařilo náležitě vystihnout, co jsem měla v mysli už řádku dní. 🤩 B.

Jen jednou jsem vyšla ze salonku, abych přinesla další colu a rovnou celou láhev bourbonu. Podle Davida už nemělo smysl nosit stále nové sklenice. Místo toho jsem jim jen přilévala do těch, ze kterých upíjeli, a dál s nimi zůstávala sedět v salonku. Řekl to můj šéf, přece jsem nemohla oponovat. A i když jsem v sobě měla výčitku, že nechávám za barem Sida samotného na vnitřní prostory a celou zahrádku, jednoduše jsem ji umlčela tím, že jsem tu pro svého šéfa. A vůbec, blížila se doba zavíračky, a to mohlo pro Sida znamenat mnohem méně práce. Příliš jsem se nezapojovala do konverzace, kterou sem tam vedli, ani jsem si nezapálila doutník, i když mi ho nabízeli. Zůstala jsem, protože to chtěl Tom. Opírala jsem se o kulečníkový stůl, který měl Tom za zády, dlaněmi svírala jeho dřevěné okraje vedle svých boků, a sledovala, jak Tom jednu hru za druhou dělá jisté kroky. Když neměl vhodnou kartu, složil, když si byl jistý, pokračoval k výhře. Hrál dobře, a to jsem ani nemusela pochopit všechna pravidla téhle hry.

 

Podlý hráč, jehož jméno jsem se za celý večer nedozvěděla, se světle modrou aurou, která se mu téměř neměnila po celou dobu, nespokojeně odhodil karty a zlostně zabručel. Tom se tiše zasmál, což mi pohladilo duši, aniž bych si to chtěla nějak více přiznávat. Naklonil se nad stůl a shrnul všechny žetony ke své straně.

„Nechtěl náhodou Colby jako náhradu tu servírku?“ zeptal se a očima loupl mým směrem. Když jsem pocítila plný nával jeho podlosti a vypočítavosti, mírně se mi sevřelo hrdlo. „Radši sem pusť tu květinku, třeba s ní bude lepší hra jak s tebou,“ dodal směrem k Tomovi.

Polohlasně jsem se uchechtla. „Já to hrát neumím. Dobře, že s vámi hraje Tom,“ odvětila jsem a rádoby ledabyle mávla rukou. A to jsem asi neměla říkat, když jsem zahlédla, jak mu zajiskřilo v očích. Prozradila jsem svou slabinu na první dobrou, to byl docela špatný předpoklad pro hru pokeru.

„Nemáš chuť si to vyzkoušet?“ zeptal se mě král podlosti. „Nezávazně, jednu hru ti necháme pro naučení. Že, pánové?“ zeptal se všech. Nebyli střízliví, to bylo jasné, a že hráli o velké peníze, asi taky příliš neřešili. A zřejmě jim vadilo to, že Tom pil pouze colu s ledem a měl nad nimi navrch, co se jasného zraku a mysli týkalo.

Nezareagovala jsem hned, což si vyložili po svém. Ani jsem se nenadála a už jsem si měnila místo s Tomem. Držela jsem v ruce dvě karty a vyplašeně hleděla do středu stolu, kde se postupně odkrývaly další. A teď to byl Tom, kdo se vedle mě nakláněl, aby se se mnou dělil o své rady. Pevně jsem svírala své rozdané karty, až jsem téměř cítila křeč v prstech. Srdce mi bušilo, přes jeho hlasitý tlukot jsem skoro neslyšela Tomův šepot. A když se ke mně naklonil o kousek blíž, ucítila jsem jeho hřejivý dech na své kůži na straně krku.

„Nemusíš se příliš soustředit na pravidla, ta jsou v podstatě vedlejší,“ zašeptal a mně po těle přejela husí kůže. Sice mi právě teď radil ke hře, přesto jsem nemohla nepostřehnout, jak smyslně jeho šepot pro mé uši zněl. Strnule jsem hleděla před sebe na střed stolu a snažila se vnímat zbytek jeho zkušených pokynů, které mi chtěl sdělit. „Důležitější je umět odhadnout soupeře a jeho případné lži a blafy. A to ti jde, pokud jsem si dobře všiml,“ pokračoval. „Pak už je to jen o tom správném tipu, kdy má cenu jít do rizika a kdy se do toho naopak radši vůbec nepouštět,“ řekl. Teplý vzduch přejel přes můj ušní boltec. Nedovedla jsem určit, jestli mi srdce bušilo kvůli Tomovi nebo kvůli hře, stejně tak jsem nedokázala uhádnout, zda za chvějící se prsty může jeho přílišná blízkost nebo to, že jsem teď zodpovědná za tu kupu žetonů po mé levici, která v přepočtu znamená více peněz, než kolik mám na výplatní pásce.

„Uhm,“ odkašlala jsem si. „Dobře,“ hlesla jsem. Zvedla jsem pohled k ostatním hráčům a hned mě zavalily jejich aury. A po hodně dlouhé době jsem byla ráda za to, že tuhle schopnost ovládám. Vidím, co se v nich odehrává, oni ne. Měla jsem velkou výhodu.

 

První hru jsem vyhrála, aniž bych tušila jak. Pravidlům jsem opravdu rozuměla minimálně, a to, že jsem odhadla jejich záměr, bylo mé velké tajemství. David to okomentoval jako štěstí začátečníka, já se však ovládala, abych se nezačala chichotat tomu, že to s tím nemělo nic společného. Při další hře Tom nadále zůstával skloněn nad mým ramenem, a já si pomalu zvykala na to teplo, které z té strany k mému tělu přicházelo. Když se po několika dalších kolech, ve kterých jsem vždycky nějak záhadně zaválela, dlaní opřel o kraj mé židle a několikrát polštářky zabubnoval do dřeva, vnímala jsem, jaký efekt to na mě mělo. Už jsem se nadechovala k otázce, jestli mě chce znervóznit ještě více, stačilo však pootočit hlavu jeho směrem, aby mi ta slova na chvíli vypadla z mysli. Sklopil ke mně pohled, naše oči se střetly. A co jsem doposud mohla přičítat tomu, že jsem v rauši adrenalinu kvůli pokeru, to bylo pro teď zapomenuto. Měla jsem pocit, že se na mě takhle dívá poprvé. A poprvé za celý život jsem tomu pohledu nechtěla dávat žádný význam. Přesto jsem nedokázala nevidět sytě fialovou auru, která se slabě vinula kolem jeho krku. Bylo jí pramálo, ale díky tomu, jak intenzivní to byla chvíle, jsem dokázala jeho auru vnímat.

Je na mě hrdý.

„Tak jsem zpátky!“ 

Colby se objevil ve dveřích jako velká voda. Trhla jsem sebou a položila karty na stůl. Byla to automatická reakce, přitom jsem se vůbec nemusela cítit provinile. Když jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil ještě zářivějším, vnímala jsem, jak se Tom odtahuje do pozadí.

„Nakonec jsi přece jen neodolala a zasedla ke stolu?“ zeptal se a položil mi teplou dlaň na rameno.

„Pojď, pustím tě. Hrála jsem jen chvilku, velkou škodu jsem nestihla udělat,“ řekla jsem a začala rychle vstávat. Ani jsem ho nenechala odpovědět. „Vlastně je to Tomova zásluha, že máš ve svém vlastnictví tolik žetonů,“ prozradila jsem.

„Tomova zásluha je to určitě proto, že jako jediný nepije. A to není fér,“ ozval se David. Ano, jazyk se mu už trochu lepil na patro, ale pořád zvládal vypadat střízlivě. Snad na tom nebyl zas tak špatně.

„Jenom neremcej,“ ozval se Tom. „Pěkně jsem ti vyprášil peněženku,“ dodal a ukázal na něj prstem.

Krátce jsem se zasmála. „Když jste teď zase všichni, vrátím se zpátky do práce za bar. Za pár minut tady nakouknu, kdybyste cokoliv potřebovali. Jinak se nenechte rušit,“ řekla jsem. Rychle jsem popadla tác, který jsem si tu předtím odložila, a hbitě posbírala pár prázdných sklenic, které jsem mohla odnést. Tom mě chtěl následovat, ale ještě se otočil pro svou colu, kterou měl stále napůl vypitou. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle kráčím, dokud na mě Colby nezavolal. Ohlédla jsem se, zjistila, že je Tom ještě u stolu, já už téměř u dveří, a to neuběhlo ani deset vteřin.

Colby se usmíval, v ruce držel pár žetonů. „Když nechceš pokračovat a končíš, pojď si pro svou část výhry, zlato,“ řekl. A mě vyschlo v puse.

 

Nechápavě jsem hleděla na balík bankovek, které mi z banku vyměnili za žetony, které mi Colby daroval. Tvrdil, že si je zasloužím, já však měla pocit, že jsem ho spíše okradla. Rozumem jsem si do hlavy cpala fakt, že peněz má očividně dost a příliš neřeší, jestli mu bude pár stovek až tisíc chybět, ale stejně jsem to teď nedokázala zpracovat. Opírala jsem se o pracovní desku za mými zády, dlaněmi pevně svírala své paže, které jsem měla překřížené na hrudi, a snažila se uklidnit tím, že to bylo plně rozhodnutí Colbyho.

„Takové spropitné jsi asi nečekala, co?“ ozval se Tom. Zase seděl na svém místě za barem, jako tomu bylo ze začátku večera, a sám před sebou nechal ležet svou odměnu.

Zavrtěla jsem hlavou. „Je to moc,“ hlesla jsem. „Budu mu to muset vrátit, tohle přece nejde,“ zamumlala jsem a párkrát zavrtěla hlavou.

„Myslím, že je Colby přesně ten typ byznysmena, kterého bys takovým gestem spíše urazila,“ řekl.

Zvedla jsem k němu pohled od bankovek. „Myslíš?“

„Jo,“ souhlasil. „Tak si je hezky schovej do kapsy a už přemýšlej, co s nimi uděláš,“ dodal a jemně se pousmál. Jako by už sám měl plány, co se svou částí udělá. Budou mít na další týden zajištěné jídlo? Nebo je uloží na spořící účet a počká, až začnou samy pracovat, a ještě nabydou na hodnotě? Moc dobře jsem věděla, že zdejší výplaty nejsou kdovíjak úžasné. A jestli byl sám, kdo do jejich domácnosti přinášel peníze, taky musel být vděčný za každý drobák, který přidá k rozpočtu.

„Uhm,“ broukla jsem. Zamyslela jsem se. Takové peníze se nám v dílně budou hodit, to bez pochyb. Před nutnou půjčkou nás nezachrání, toho jsem si byla vědoma. Už jsem se však těšila na tátův výraz, který jsem si teď živě představovala, až mu řeknu, že jsem vydělala balík za jediný večer. Napůl jsem ignorovala Sida, který se protáhl prostorem mezi mnou a pultem, aby odnesl poslední vypité sklenice ke dřezu. Hleděla jsem do prázdna před sebou.

„Co to bude? Nová džínová minisukně?“ zeptal se Tom a zvedl obočí. Tím znovu upoutal mou pozornost.

Protočila jsem oči. „Prosím tě,“ odfrkla jsem si. „Nejsem tuctová holka s tuctovými zálibami v nakupování, jak si asi myslíš,“ odvětila jsem. Natáhla jsem se pro peníze a začala je urovnávat, aby spolu všechny bankovky hezky lícovaly. „Dám je tátovi. Třeba díky nim získáme o trochu víc času,“ hlesla jsem.

Na Toma jsem se nedívala, nemohla jsem tak vidět, jak překvapeně pozvedl své obočí. „Víc času na co?“ zeptal se polohlasně.

„Na vyjednání půjčky, kterou nám nechtějí na dílnu dát,“ prozradila jsem, aniž bych tušila proč. Jako bych byla penězi zhypnotizovaná, když jsem si s nimi hrála a úhledně je srovnávala do drobného štosu. Prsty jsem přes ně přejela a pak rychle zamrkala víčky. Zvedla jsem k Tomovi pohled, když jsem si uvědomila, že jsem prozradila více, než jsem chtěla. Olízla jsem si rty a sklopila pohled k jeho pití. „Ehm, ještě jednu colu?“ změnila jsem rychle téma.

Tom jen zavrtěl hlavou. „Už to tu všichni zabalili, nejspíš půjdu taky,“ řekl. Chopil se své sklenice a zvedl ji ke rtům. Usrkl však tak málo, že by s takovým tempem upíjení vydržel klidně až do rána. Ani jsem neuvažovala nad tím, že jsou jeho slova diametrálně odlišná od jeho činů.

 

Sid pozvedal židle, utřel stoly, umyl všechno nádobí, i to, které jsem přinesla ze salonku. Vlastně jsem posledních pár desítek minut nic nedělala. Jen jsem se opírala a kochala se tím pocitem, který mi plná kapsa bankovek přinášela. Když jsem pohlédla na hodiny, ani se mi nechtělo věřit, že už je dávno po půlnoci. V salonku jsem se při hře zdržela natolik, že mi přišlo, jako bych večer měla teprve v polovině směny.

„Tak,“ ozval se Sid. I po tom, co odešla Elodie, se se mnou do konverzace příliš nepouštěl. Bohudíky. Nepočítala jsem s tím, že za to mohla Tomova společnost, které se chtěl Sid vyhnout. V tuhle chvíli mi vyhovovalo to, že jsem od něj měla pokoj. Nepřemýšlela jsem nad tím, díky čemu to tak bylo.

„Ano?“

„Všechno je uklizené,“ řekl a několikrát zamrkal víčky. V jeho auře jsem vnímala zbytky provinilosti, která měla barvu jako pistácie. Mnohem silnější barva, kterou jeho aura přímo zářila, byla terakotová. Barva sice příjemně teplá, za to však pro mě značící pouhopouhou žárlivost. „Zbývá už jen spočítat tržbu tvojí společnosti,“ dodal. Jako by se ovládal, aby se na Toma nepodíval, přesto však jeho směrem jednou pohled stočil. V mžiku vteřiny se však zase díval na mě, a kdybych nebyla dostatečně pozorná, nevšimla bych si toho.

„Zajdu se za Davidem podívat,“ zareagovala jsem. „Klidně běž domů, já to tady dotáhnu,“ pokynula jsem mu. Ustoupila jsem stranou, aby kolem mě mohl projít a my se ani nemuseli dotknout lokty. Když však ještě chvíli zůstával stát na místě, zvedla jsem zvědavě obočí. „Nebo mi chceš ještě něco?“ zeptala jsem se.

Sid si olízl rty a opět přesunul pozornost ode mě k Tomovi. Ten si právě něco prohlížel na svém drahém mobilu, takže mu ani nevěnoval pohled. Sid se podíval zpátky na mě a já měla pocit, že jeho aura zběsile zapulzovala novým přívalem žárlivosti. „Zvládneš to tady sama?“ ujišťoval se. „A pak sama domů?“

„Zvládla jsem to tady sama už tisíckrát,“ odvětila jsem s protočením očí a záměrně vynechala komentář k tomu, že půjdu domů sama. A do domu, kde budu pro tentokrát taky sama. „A kdyby něco, je tady Tom. Sice se teprve zaučil, ale jeho bystrá hlava to pochytila hned,“ řekla jsem v žertu. Kdybych tušila, jakou reakci u Sida způsobím, možná bych si ta slova nechala pro sebe. Neměla jsem potřebu ho více provokovat, zvláště po tom, co si kvůli němu můj nos vytrpěl své.

„Olive –“ začal Sid, ale já mu do jeho chystaného proslovu rázně vstoupila.

„Uvidíme se na další společné směně,“ řekla jsem nevzrušeným, klidným hlasem. „Šťastnou cestu domů a odpočiň si,“ popřála jsem mu. Dokonce jsem se zvládla slabě pousmát, než se Sid s největším sebezapřením odhodlal k odchodu. Jeho žárlivosti a viditelně silně zatnuté čelisti jsem příliš nerozuměla. Vadilo mu snad, že jsem se teď s Tomem bavila víc než s ním? Jeho problém. Vždyť si za to mohl sám.

Olive ráda dá.

Sledovala jsem Sidova záda, zatímco mi jeho ostrá slova znovu zazněla v mysli. Sevřelo se mi hrdlo a v krku se začal tvořit knedlík, když mě po dlouhé době dostihla tíha mé vlastní blbosti. Já tomu člověku věřila, sakra.

 

Několikrát jsem zamrkala víčky, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Nechtěla jsem brečet, Sid mi za to už dávno nestál. Za moji plačtivou náladu určitě mohly hormony, neměla jsem jiné vysvětlení. Nebylo mi to ani trochu líto. Věděla jsem totiž, že je ten člověk pro mě už dávno minulostí. Popadla jsem tác, a aniž bych Tomovi cokoliv řekla, vydala jsem se směrem k salonku. Už bylo dost pozdě, nejradši bych šla taky domů, stejně jako Sid. Nemohla jsem si však dovolit jen tak odejít, doufala jsem však, že se bude jejich pokerový dýchánek blížit konci.

„Vypadáš unaveně, Olive,“ ozval se David, když jsem se k nim přiblížila, abych se zeptala na další případné objednávky. Poposedl si a prsty si prohrábl vlasy. Jeho pohled by se dal taky považovat na unavený, kdybych netušila, kolik bourbonu dnešní večer vypil. „Víš co, už to zabal. Je pozdě. Já to tady potom zamknu. Spočítej dosavadní kasu, a tenhle stůl vyřídím já,“ řekl mi.

Srdce mi nadšeně poskočilo, přesto jsem to na sobě nechtěla dát znát. „Davide, klidně tady zůstanu a –“

„Bude to trvat dlouho, než Colbyho znovu oškubeme o to všechno, co jste mu s Tomem vyhráli,“ pousmál se. Zhluboka se nadechl. „Běž domů. Pozhasínej a zamkni. Já své klíče mám,“ pokynul mi hlavou, zatímco si dlaní poplácal po kapse na stehně.

„Opravdu?“ ujišťovala jsem se.

„Opravdu,“ přitakal.

Pousmála jsem se. „Díky, Davide,“ řekla jsem a zvedla pohled k ostatním. „V tom případě vezmu zbývající sklenice a pro dnešek se s vámi rozloučím,“ dodala jsem. Když jsem se setkala s ohnivým pohledem v Colbyho tváři, projela mnou vlna vzrušení. 

„Příště, zlato,“ artikuloval rty, přesto ho ostatní slyšeli taky. „Bolí mě, že tě musím dnes nechat jít,“ pokračoval a dramaticky si položil prsty na svou širokou a svalnatou hruď.

Tiše jsem se zasmála a udělala to samé gesto, abych naznačila, že vnitřně cítím to samé. Ucouvla a naposledy se na něj podívala, než jsem se otočila k odchodu. Škoda, že sliby nevyšly. Pro dnešek budu muset nechat své tělo s neukojenými chutěmi.

B.