Grayscale: 27. Vanilková

Moc díky za ohlasy u předešlého dílu. Moc mě těší, že se vám příběh líbí. 🥰 Myslím, že se ještě máte na co těšit. Plánuji velké věci. 😈😀 B.

Podle Davidových pokynů jsem uklidila všechno, co tu ještě Sid zanechal, dopočítala kasu po Tomově zaplacení a pozhasínala světla, aby to vypadalo, že už je podnik dávno zavřen. Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco Tom postával kousek ode mě a čekal. Strčila jsem klíče do své tašky a otočila se k odchodu.

„Nemusel jsi tady na mě čekat,“ řekla jsem mu s drobným úsměvem.

„Co kdyby tu zase pobíhaly divoké kočky?“ řekl, a přitom se ohlédl přes rameno k ulici, kterou jsme se chtě nechtě museli vydat.

Pousmála jsem se. „A je to tím, že se chceš postarat o mě nebo se sám bojíš?“ zeptala jsem se ho. Když jsem v následující vteřině zahlédla, jak se na mě zamračil, nekontrolovala jsem se v tom, jak jsem se zachechtala. „Díky za tvou starost,“ dodala jsem rychle, abych si ho aspoň trochu usmířila. Vydala jsem se přesně tou ulicí, kterou jsme spolu šli i posledně. Jediná cesta, která vedla k našim domovům, a jejíž část jsme sdíleli. Vzpomínala jsem na ten večer, kdy Tom zřejmě poprvé ve svém životě uslyšel mrouskání koček a zněl tak vystrašeně. Od té doby uplynulo více než čtrnáct dní, přitom by se nedalo říct, že jsem ho za tu dobu poznala nějak více. Ano, už jsme měli společnou směnu, při které jsme se jakžtakž bavili, dokonce jsme spolu byli i na pláži a sledovali západ slunce, přičemž jsme se krmili z misky jídlem bez příborů. Postaral se o mě a zavezl mě domů, když mi dal Sid loktem ránu do nosu, dokonce jsem se s Tomem cítila v bezpečí. Jenže by se nedalo říct, že jsem o něm měla více informací. Nenapadlo mě ho hledat na sociálních sítích, popravdě jsem je sama sotva používala. Kdysi jsem si založila profil kvůli spolužákům ze střední, ale i s nimi jsem dávno ztratila kontakt. Kdybych tam zadala Tomovo jméno, co bych našla?

 

„V jakém stavu byl David, když ti říkal, že můžeš jít?“ zeptal se najednou Tom, když jsme ušli v tichosti několik kroků. Vytrhl mě z mého vzpomínání a dalších myšlenek, které se rozběhly nečekanými směry.

„Trochu připitý, ale jinak docela při smyslech,“ trhla jsem rameny. Nepodívala jsem se na něj, hleděla jsem před sebe, když jsem pokračovala. „Proč tě to zajímá?“

„Mám zítra otevírat,“ vysvětlil. „Bylo by fajn vědět, jestli musím přijít o hodinu dřív a pouklízet po nich, nebo to zvládne a bude stačit tradiční čas na to, abych nachystal podnik na večerní nával,“ řekl s tichým povzdychnutím.

Znovu jsem se uchechtla, už podruhé za velice na můj vkus krátkou dobu. „Čeká tě večer s Elodie,“ podotkla jsem detail, který mi neunikl, když jsem od Davida konečně dostala rozpis směn na týden, kdy je táta pryč. „Těšíš se?“ zeptala jsem se. V mém hlase nebylo znát žádného sarkasmu, přesto jsem však ucítila, že se na mě Tom významně podíval. A díky tomu, že se odmlčel a neodpověděl hned, si získal mou pozornost. „Co?“ vyhrkla jsem, když jsem se k němu pootočila. „Nemyslím to nijak zle,“ dodala jsem.

„Aha, jasně,“ zvedl obočí a zvolnil krok. Nevědomky jsem to udělala i já. „A ten tvůj potěšený výraz patří k čemu?“ zeptal se a prsty zakroužil kolem mé tváře. „Že ji budu mít celý večer na krku já a ne ty, protože ty jdeš za bar výjimečně až v neděli?“ hádal.

„Tím to není,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. „Jen vím, že ona se určitě těší,“ dodala jsem a na chvíli se zase odmlčela, než jsem pokračovala: „Dneska s tebou počítala a tvářila se docela zklamaně, že byla na směně se mnou a Sidem.“ Tempo chůze jsme hodně zpomalili, aniž bych to více vnímala. Spíše jsem sledovala Tomova slova, díky kterým jsem se nečekaně bavila. Prošli jsme pod jednou lampou, která na nás chvíli vrhla světlo a já mohla díky tomu sledovat jeho obličej. Potemnělé oči. Strništěm porostlé tváře. Nespokojeně našpulené rty.

„Co já můžu za to, že se na mě lepí?“ hlesl.

Pobaveně jsem se zasmála. A když na mě vrhl zamračený pohled, pevně jsem sevřela rty. „Promiň.“

„A tak přemýšlím… můžeš přijít a vysvobodit ty mě,“ řekl.

Strnula jsem a zastavila se na místě. V tuhle chvíli mi unikl Tomův rozverný podtón. A nejen díky mému momentálnímu stavu, ale i díky okolní tmě, mi taky uniklo, jak se jeho rty zvlnily do úsměvu.

Přijdeš a vysvobodíš mě?

Už jsem na cestě.

 

Je náhoda, že Tom použil přesně ta slova, která jsem dnes poslala v textovce pisateli, který se mi podepsal jako M?

„Olive?“ oslovil mě, když si všiml, že jsem se zarazila. Ohlédl se přes rameno a otočil se, aby ke mně stál čelem. Pohledem přejel po mé tváři a pokynul mi hlavou. Co se děje? říkalo jeho jednoduché gesto. Ale to vysvětlení jsem teď potřebovala já sama. I když jsem teď kolem jeho ramen viděla pastelovou vanilkovou barvu, kterou jsem vždycky viděla u těch, kteří byli zmateni a nebylo jim jasné, co se děje, stejně jsem zůstávala ve svém vlastním prožívání. Nepodivila jsem se nad tím, o kolik snáz jsem jeho auru uviděla, nepřemýšlela jsem nad tím, že jsme si o další kousek blíž a díky tomu je pro mě snazší v něm číst.

„Tu textovku jsi posílal ty?“ vyhrkla jsem. Možná bych teď sama měla přesně takovou vanilkovou auru značící mé zmatení.

Tentokrát to byl Tom, kdo se uchechtl. Strčil si ruce do kapes kalhot a krátce se nadechl. „A kdo sis myslela?“

V puse mi najednou vyschlo. Bože. Bože. Bože! Vždyť já… mezi řádky flirtovala. „To jsi tu seděl celou dobu jen kvůli té textovce?“ zeptala jsem se a paží mávla směrem k podniku, od kterého jsme se už solidně vzdálili.

„No, to zase ne,“ odpověděl a ani netušil, že mi díky těm slovům spadl kámen ze srdce. „Prostě jsem tu jen seděl. A chtěl jsem se tě zeptat na jednu věc,“ vysvětlil. „Jak jsem psal,“ dodal a významně se na mě podíval. Když jsem dál strnule zírala jeho směrem a neudělala k němu žádný pohyb, nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Dívej, číslo mi dal brácha. Myslel jsem, že moje číslo máš, jinak bych se podepsal.“

Polkla jsem. „Podepsal ses. Vždyť tam bylo na konci M. Myslela jsem, že je to iniciála,“ prozradila jsem své předešlé myšlenkové pochody a byla ráda za to, že se panika z mého hlasu začínala ztrácet. Stále mezi námi zůstávaly necelé dva metry, přesto jsme měli v tuhle hodinu a na téhle ulici jisté soukromí.

„M?“ zopakoval po mně a na moment se zatvářil nechápavě. „To byl… překlep. Psal jsem tu zprávu za jízdy a nezkontroloval ji po sobě,“ řekl. Naprosto jednoduché vysvětlení toho, nad čím jsem si tak dlouho lámala hlavu.

Chtělo se mi hystericky zakřičet. Prsty jsem si nevěřícně přejela přes rty. Několikrát jsem zamrkala víčky. A když už jsem se chtěla odrazit z místa a pokračovat na cestě domů, napadla mě další věc. „Proč sis myslel, že mám tvoje číslo?“ zeptala jsem se a zvědavostí naklonila hlavu na stranu. „Kde bych ho asi vzala?“

„Je na faktuře ze servisu,“ řekl s ledabylým pokrčením ramen.

Nevěřícně jsem zamrkala víčky. „A to si opravdu myslíš, že bych si číslo, které patří nějakému zákazníkovi tátovy dílny, ukládala pro svoje osobní účely?“ zeptala jsem se. Tentokrát bylo v hlase znát nevěřícně podtón.

„Ne nějakému zákazníkovi. Mně,“ zdůraznil.

Zasmála jsem se. Krátce a trpce. „Svět se netočí kolem tebe, Tome,“ okomentovala jsem jeho předešlou odpověď. Na pár vteřin jsem zavřela oči, abych dopomohla rychlejšímu zpracování toho návalu informací, který teď ke mně přišel, a pomalu vydechla vzduch ze svých plic. Kvůli tomu mi uniklo, jak se Tomovy svaly na čelisti zatvrdily, na krátko, ale přece jen. Uniklo mi to, ale stejně bych tomu nerozuměla, protože jsem neznala jeho historii. Nevěděla jsem, že právě kvůli tomu, že pro někoho se svět kolem něj točil, měl ze života peklo, že to byl jeden z důvodů, který ho dostal právě sem. „Na co ses mě chtěl zeptat?“

„Kdy bude zase otevřená dílna,“ prozradil polohlasně. „David mluvil něco o tom, že bude na týden zavřená. Potřebuju vyměnit motorek u stěračů.“

Pousmála jsem se a vydala se k němu. Pár kroky jsem zkrátila metry mezi našimi těly a s pobavením ho dlaní poplácala po rameni. „Jo, chlapi jsou pryč. Ale já tam plánuju dřepět hned v pondělí. Klidně se stav,“ řekla jsem a pak pokračovala v cestě domů. Ještě jsem se ohlédla přes rameno, abych dodala pár slov: „Jestli teda nejsi šovinista a věříš ženské, která pracuje v autodílně,“ zavolala jsem na něj. Neřešila jsem, že zůstává stát na místě, že je to teď on, kdo strnule a konsternovaně hledí na má vzdalující se záda.

 

Když jsem za sebou zabouchla dveře domu, nechtěla jsem myslet na to, že v něm budu po celou noc sama. I když jsme se s tátou v domě často míjeli, stejně jsem v sobě měla ten klidný pocit, že se tu dříve nebo později ukáže. Jenže dnes jsem věděla, že tomu tak nebude. Zamkla jsem za sebou dveře, abych měla klid na duši, a zamířila hned od koupelny. Nebylo zas tak pozdě, abych se vykašlala na sprchu, ale moc dlouho jsem se s ní nezdržovala. Uplynulo možná deset minut, kdy jsem se postavila před zrcadlo s vlhkým tělem zamotaným v ručníku. Už jsem mačkala zubní pastu na štětiny kartáčku, když se ozvalo vibrování mého mobilu. Pořád jsem si nezapnula zvuky. To by tak nevadilo. Ale že mi někdo volá v tuto hodinu?

„Ano?“ ohlásila jsem se, když jsem na displeji uviděla jediné písmeno. M. Už jsem věděla, že jsem si číslo uložila pod chybným jménem, přesto jsem to ještě nezměnila. Popravdě, nečekala jsem, že to číslo vůbec kdy použiju. A to, že mi teď sám volá, bylo nečekané.

„Tak mě napadlo, že jsi mi vlastně neodpověděla,“ začal hned Tom a ani se neobtěžoval pozdravit. Stejně jako jsem nepozdravila já.

„O čem je řeč?“ zeptala jsem se a stiskla na displeji hlasitý odposlech. Pustila jsem vodu z kohoutku a už si chtěla strčit kartáček do pusy, ale jeho další slova mě zastavila v chystaném čištění zubů.

„No, jestli přijdeš a vysvobodíš mě,“ řekl. Neubránila jsem se představě, jak se při těch slovech musel změnit výraz v jeho tváři. Přivřel oči, aby získal ten zamračený výraz, který jsem u něj nejednou viděla? Nebo pobaveně našpulil rty? Nebo zvedl obočí, jako když se mě ptal na novou džínovou sukni?

Když ti teď prokazuju laskavost, budu to mít u tebe?

Bezděčně jsem si vzpomněla na Tomovu otázku, kterou mi dnešního večera zamumlal kousek od ucha. Vědomě jsem potlačila vzpomínku na ten podivně příjemný pocit, který se mi rozlil tělem a nejvíce se soustředil do mého podbřišku, když jsem se ocitla mezi dveřmi a jeho tělem. Vrátila jsem se zpět do přítomnosti a polohlasně se zasmála. „Prosím tě,“ odpověděla jsem mu a doufala, že tón mého hlasu je dostatečně výmluvný. Že k tomu nemusím přidávat dodatek o tom, že do baru k Davidovi mimo svou pracovní dobu nechodím. A že to nehodlám měnit, ani kvůli němu. Začala jsem si čistit zuby, zatímco se na druhé straně hovoru Tom nadechoval k další reakci.

„Nevadí. Přežiju to. Totiž, napadlo mě, že kdybys neměla žádné velké plány, i když máš tedy po sto letech volnou sobotu, jestli by se ti nechtělo zajít za bráchou,“ prozradil důvod svého telefonátu. „Zmiňoval něco o tom, že chce zkusit další kulinářskou specialitu. A to mám docela obavu o to, abychom s jeho talentem nevyhořeli. Kdybych věděl, že budeš u toho jeho vaření přítomná, byl bych klidnější, zatímco bych roznášel pivka po hospodě,“ řekl. Ani mě nenapadlo, že jsem u něj tolik slov snad ještě neslyšela.

„Uhm,“ broukla jsem místo jakékoliv slovní odpovědi. Zrovna jsem měla plnou pusu pěny.

„Ugh!“ zareagoval Tom, když jsem si začala vyplachovat pusu vodou. Zvuk, který vydal, se dal rozhodně přičíst vyjádření znechucení. „Proboha, co je to za zvuky? U čeho tě to vyrušuji? Zní to docela nechutně, abych byl upřímný,“ dodal, ale v jeho hlase bylo znát pobavení.

Utřela jsem si pusu do ručníku. „Hele, voláš mi zrovna do koupelny. Čistila jsem si zuby,“ prozradila jsem. Už jsem však měla hotovo. Začala jsem si otírat tělo osuškou, abych měla jistotu, že mám opravdu suchou kůži, než se převleču do pyžama.

„Mhm, volám ti do koupelny?“ zeptal se. 

Protočila jsem oči. Mohla jsem čekat, že se chytí zrovna této informace? „Chceš ještě něco?“ odpověděla jsem mu otázkou, u které jsem doufala, že naprosto změní téma hovoru.

„Mám ještě jeden dotaz,“ ozval se. V jeho hlase, který se rozléhal po celé mé koupelně, jsem nerozpoznala žádné pobavení, na pár vteřin jsem měla dojem, že moje změna tématu se úspěšně podařila. Pokračoval, zatímco jsem si přes hlavu přetahovala pyžamo. „Máš něco na sobě nebo tam stojíš před zrcadlem nahá?“ 

„Měj se, Tome,“ odsekla jsem a už se natahovala po mobilu, abych hovor rázně ukončila. Když nemá nic rozumného, co by mi chtěl, nechtělo se mi s ním vybavovat.

„Počkej, počkej, počkej!“ vyhrkl v rychlém sledu za sebou a bylo znát, jak potlačuje smích. „Zajdeš za tím Billem?“ zeptal se na otázku, na kterou předtím vlastně nedostal odpověď.

Držela jsem mobil v ruce a jen krátkou chvíli přemýšlela nad tím, jak mu chci odpovědět. Netušila jsem, že se to Tomovi zdálo jako nekonečně dlouhý čas ticha, než jsem se ozvala. „Můžu se za ním stavit,“ řekla jsem nakonec. „Asi někdy odpoledne, záleží, kdy se probudím a vstanu,“ dodala jsem.

„Díky,“ hlesl. Nic dalšího neřekl.

A já pár vteřin taky mlčela.

A když bylo slyšet jen naše společné dýchání, i když zprostředkovaně díky tomuto nečekanému nočnímu hovoru, nepřišlo mi to ani trochu podivné. Bylo to poprvé, co jsem s Tomem takhle telefonovala, ale jako by to byla přirozenost v tom, jak jsme se bavili. Jak jsme spolu trávili čas. Jak jsme se postupně poznávali. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme spolu seděli v přítmí na terase, povídali si o všem možném, jak příjemný čas to byl. I tam jsme tak mlčky sdíleli společnou chvíli, hleděli do plamene svíčky a do ničeho se nenutili.

Nad čím přemýšlíš?

 

Když se najednou z Tomovy strany ozval těžko rozpoznatelný zvuk, který zněl téměř jako heknutí, zarazila jsem se. Vytrhlo mě to z myšlenek na to, jak to mezi sebou máme, z myšlenek na to, zda bych už neměla hovor ukončit. „Co to bylo?“

„Ah, Capper mi skočil na postel,“ prozradil. „Nebo spíše skočil na mě. Pitomec,“ zasmál se.

Zasmála jsem se spolu s ním, zatímco jsem se už přesunovala z koupelny do svého pokoje. Nic jsem však neřekla, smích byla moje jediná reakce na to, co mi řekl. Hned se mi v mysli rozjela představa, jak asi vypadá situace na druhé straně hovoru. Tom ležící na posteli na znak, hledíc do stropu, zatímco drží jednou rukou mobil u ucha. Capper, který se choulí k jeho boku, a Tomova volná dlaň s jeho dlouhými prsty, které ledabyle projíždí krátkou srstí.

„Tak… díky. A dobrou,“ ozval se Tom po chvíli.

Několikrát jsem zamrkala víčky. „Dobrou,“ zareagovala jsem. A pak Tom hovor ukončil, mnohem dřív, než jsem stihla nad displej zvednout palec a sama stisknout červené tlačítko. Odložila jsem mobil na noční stolek a posadila se na kraj postele. Zahleděla jsem se před sebe na stěnu mého pokoje a zhluboka vydechla.

Bože. Budu si muset někoho najít, s kým si aspoň jednu noc užiju.

Takhle nad Tomem přemýšlet nemůžu. Vždyť ho vůbec neznám.

B.