Grayscale: 28. Modrošedá

Moc a moc díky za komentáře. ❤️ B.

Stála jsem u dveří Billova a Tomova domu a podruhé zkoušela zazvonit. Tom mi tvrdil, že bude Bill doma a bude zkoušet nové kulinářské dobroty. Když jsem však už několik minut čekala na to, zda mi otevře, začínala jsem mít podezření, že to nebude úplně pravda. Buď se do vaření vůbec nepustil a byl někde pryč, nebo možná vařil, ale se sluchátky na uších. Zkusila jsem ještě jednou stisknout zvonek a už vytahovala mobil z kapsy. Když jsem po pár vteřinách nezaslechla za dveřmi žádný pohyb, vytočila jsem Billovo číslo.

„Ano?“

Pro teď jsem ignorovala jeho podivně tichý hlas. „Bille, ahoj. Jsi doma?“ vyhrkla jsem. „Stojím u dveří a zvoním a nevím, jestli nezvoním na prázdný dům,“ zažertovala jsem. Zadívala jsem se na povrch dveří, zatímco jsem čekala na jeho odpověď.

„Je otevřeno. Klidně vejdi,“ řekl tiše. A i když jsem se nadechovala k dalším slovům, nečekal na mou reakci. Hovor sám ukončil, jako by to takhle stačilo. 

Překvapeně jsem zvedla obočí. „No fajn,“ hlesla jsem si sama pro sebe. Stiskla jsem kliku a podle Billových instrukcí vešla. Ovšem vůbec ne klidně. V břiše se mi usadil nepříjemný pocit, že je tu něco opravdu jinak. Nějak… špatně. „Haló?“ zavolala jsem do útrob domu, když jsem za sebou zavřela dveře a sotva udělala pár kroků. Nakoukla jsem do obývacího pokoje, ale ten zel prázdnotou. Pokračovala jsem chodbou dál, a ještě jednou zkusila zavolat.

„Jsem na terase.“

Následovala jsem Billův hlas, který jen zintenzivnil ten svíravý pocit v mém těle. Vykoukla jsem ze dveří na terasu. Ve vteřině jsem se setkala s Billovým pohledem. Seděl na pohovce, Capper vedle něj, jako by ho chtěl chlácholit. Svou hlavu položil do Billova klína, a ten ji jen tak letmo nepravidelně hladil. Hned jsem poznala, že se má intuice nepletla. Něco bylo hodně mimo. Vůbec se nepodobal Billovi, kterého jsem znala z prvních setkání. Srdečný a otevřený, se zájmem o druhé lidi. Teď… jako by měl spoustu práce sám se sebou. Modrošedá barva splínu se držela jeho ramen jako by do něj zaťala své drápy a vysávala z něj život. A jeho ubrečené oči mi sevřely hrdlo. Vnímala jsem jeho mdlou auru, které chyběla jeho typická živost, byla bez energie. Ztěžka jsem polkla. Přešla jsem přes terasu k pohovce, na které jsem jednoho večera seděla s Tomem. Teď jsem se na ni posadila vedle Billa. Když jsem dosedla těsně vedle něj, překvapeně se na mě podíval. Byla jsem blíž než kdy dřív, stehny jsme se téměř dotýkaly jeden druhého. Viděla jsem v jeho očích vlhkost, zaháněl slzy, které se draly na povrch. Pohledem jsem na chvíli sklouzla k jeho auře, která se točila kolem jeho krku. 

Jako by ho dusila, napadlo mě.

Pousmála jsem se na něj. „Chce se ti dneska vařit?“ zeptala jsem se. Záměrně jsem pomlčela o tom, že jsem vlastně přišla na žádost Toma.

„Dneska se mi nechce vůbec nic,“ odpověděl. 

Sklopila jsem pohled ke Capperovi a zadívala se do jeho očí. „I když nebudeme vařit, můžu se tu zdržet?“ zeptala jsem se. Znovu jsem se zaměřila na Billův obličej. „Jsem doma sama a dnes nemám večer službu, tak mě napadlo, že bych tě navštívila,“ začala jsem s vysvětlováním, proč jsem se tu ukázala. „Ale jestli bys chtěl být radši sám, budu to samozřejmě respektovat,“ pousmála jsem se na něj.

„Zůstaň,“ řekl mi jen. Oplatil mi pohled a stejně tak mi oplatil to drobné pousmání. Možná, že právě to, že jsem se nevyptávala na to, co se děje, ho přimělo mě tu snést, i když neměl svůj den.

„Ráda,“ přitakala jsem. Zvedla jsem paži a položila ji kolem jeho ramen. A když jsem ho k sobě zlehka přitiskla, poddal se tomu objetí a přivinul se ještě blíž. Vnímala jsem, jak uklidněně vydechl kousek od mého ucha. Opřel se bradou o mé rameno a dlaní přejel přes mou lopatku.

„Není nikdo, kdo by mi teď mohl dělat lepší společnost.“

 

Během toho odpoledne, kdy jsem byla na hony vzdálena příjemné návštěvě, se kterou jsem původně počítala, jsme se s Billem jen váleli na pohovce na terase a povídali si. O všem možném, jen ne o tom, co ho doopravdy trápilo. Jindy by byl on sám tím, kdo vymýšlí témata hovoru, dnes jsem to byla já, kdo hledal, čemu bychom se mohli v konverzaci věnovat. Když se Bill zeptal, jak se to stalo, že jsem doma sama a nemám dnes službu v baru, začala jsem mu popisovat tátův každoroční výjezd na motorkách. A mezitím, co jsem povídala, pohledem jsem se soustředila na Cappera, na terasu před sebou, sem tam na Billa, a jen díky tomu jsem mohla sledovat, jak se jeho výraz uklidňuje. Když jsem se však odmlčela, odmlčel se i on. Zadívala jsem se na něj. Jako by se zamyslel.

„Víš… Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o Pumbovi?“ zeptal se mě najednou. Oči stále upíral před sebe, zatímco na mě mluvil.

„Uhm,“ hlesla jsem. „Říkal jsi, že na tom není zdravotně moc dobře,“ připomněla jsem to nejdůležitější, co jsem si z jeho slov zapamatovala.

Bill krátce přikývl. „Budu za ním muset v následujících dnech zajet. Podle veterináře už mu nezbývá moc dní a já…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Chci s ním být, až na to přijde,“ dodal roztřeseným hlasem. Rychle zamrkal víčky, přesto mu jedna ze slz skanula po tváři. 

Mlčela jsem. Všechno mi začínalo dávat smysl. Billova ponurá nálada. Jeho nechuť vařit či dělat cokoliv jiného. Tomova péče o to, aby dnes Bill nezůstal sám. Vztáhla jsem ruku a vzala Billa za prsty, jemně mu je stiskla v gestu sounáležitosti. Zády jsem se opřela o polštář pohovky vedle něj a povzdychla si. Nikdy jsem domácího mazlíčka neměla, nedovedla jsem se plně vžít do toho, jak se Bill právě teď musel cítit. Být mu natolik vzdálen a vědět, že mu nezbývá příliš času.

„Díky,“ zamumlal.

„Co bys dnes chtěl dělat? Můžu tady zůstat klidně celý večer,“ nabídla jsem se.

Bill se chvíli zamyslel, než ke mně přetočil obličej s mírným úsměvem. „Uděláme si nezdravou pizzu a pustíme si Sex ve městě?“ navrhl.

„Jestli je to tvé přání, tak pojďme do toho!“ řekla jsem rozhodně. A když se Bill zasmál o trochu veseleji, potěšilo mě, že jsem byla schopná mu přivodit o trochu lepší náladu.

 

Nebyla jsem kdoví jaký seriálový maniak. Věděla jsem, že nějaký takový seriál existuje, ale nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych ho sledovala od prvního do posledního dílu. Co jsem se dozvěděla od Billa, viděl právě tenhle příběh už několikrát za sebou. Byl to jeho oblíbený seriál, který mu mnohdy činil kulisu při nějaké činnosti, který s pouštěl, když potřeboval vypnout hlavu, přijít na jiné myšlenky. Nijak jsem se tomu nebránila, ani jsem mu neodporovala, když k pizze, kterou jsme měli během hodiny hotovou, přinesl láhev vína a dvě skleničky. Neptal se mě, hned mi nalil.

„Vím, že alkoholu příliš neholduješ, ale chci si s tebou připít,“ prozradil, když se posadil do pohodlného gauče vedle mě. Seděli jsme před obří televizí, na klíně si drželi talíře s porcemi pizzy, v rukou měli skleničky. „Chci si s tebou připít na naše rozkvétající přátelství,“ začal Bill. „Protože, upřímně, jsi první osoba, se kterou jsem si tady začal rozumět, a mám pocit, že budeš taky poslední,“ řekl. „Ano, bavil jsem se na večírku se spoustou lidí, ale znáš ta povrchní přátelství. Ta opravdová jsou vzácná. Je jich jako šafránu. A ty jsi můj šafrán. Nejen proto, že se spolu s tebou učím kuchařským kouskům,“ zažertoval. 

Uculila jsem se. „Hezký přípitek,“ podotkla jsem. „Sice trošku delší, ale bez pochyb míněný od srdce,“ zhodnotila jsem a pokývla hlavou. „A když se ti tak povedl, nemůžu odmítnout.“ Natáhla jsem k Billovi prsty, ve kterých jsem držela skleničku, a přiťukla si s ním. Zítra jdu do práce až navečer. Nic se nestane, když si dnes dám pár loků vína. Upila jsem velice krátce. Mé obočí se překvapeně zvedlo nahoru, když jsem sledovala, jak do sebe Bill na jeden zátah obrátil půlku nalité skleničky. Nevšímal si mě, když se natáhl po láhvi a začal si znovu přilévat.

„Co?“ zeptal se, když si mě všiml.

Strnule jsem na něj hleděla. „V pořádku?“

„V naprostém,“ usmál se. „Mám puštěný seriál a nedívám se na něj sám. Co víc bych si mohl přát?“ řekl najednou zvesela. „Dobrou chuť,“ dodal hned a mezi prsty uchopil první kousek pizzy, kterou jsme před pár minutami vytáhli z trouby. „Snad se nám to podařilo.“

Naprosto tím změnil téma a já si to ani neuvědomila. Co jsem si však uvědomovala, byl onen podivný pocit, který se mi usadil v žaludku, když jsem sledovala, Billa pokaždé, když se natáhl pro víno. Vzpomněla jsem si na všechny ty momenty, kdy jsem slyšela nějaký komentář ohledně Billova pití. Známe se velice krátce, jak sám podotkl, ale pravdou bylo, že jsem ho téměř vždy zastihla s vínem.

Nevěřím, že jsi udělal šťávu bez kapky chlastu.

On nikdy neskončí u skleničky, vypije rovnou celou láhev.

„Zdá se, že máš víno hodně rád,“ řekla jsem, když Bill odložil kousek pizzy jen proto, aby se natáhl zpět pro svou skleničku. Krátce se na mě zadíval a mírně naklonil hlavu na stranu.

„Nezačínej ještě ty,“ zamračil se.

„Já –“ hlesla jsem, ale on mě přerušil.

„To tě naočkoval Tom?“ zeptal se a ignoroval, když jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Namířil na mě prst a nedůvěřivě přivřel oči. „Hele, mám dneska prostě den na hovno, tak si chci dát víno a nemuset na nic myslet,“ řekl rázně.

„Já jen… vídám u tebe víno pokaždé, když tady jsem. Proto mě ta poznámka napadla, není za tím nic jiného,“ řekla jsem a zlehka si ovlažila rty. Ještě pár vteřin nazpět mi Bill říkal, jak si se mnou skvěle rozumí, a jen si dovolím udělat takový komentář a už se čepýří? „Nechtěla jsem se tě dotknout,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Chci dneska oddech,“ zdůraznil.

Souhlasně jsem přikývla. V tuto chvíli jsem neměla odvahu čímkoli oponovat.

 

Zůstala jsem na několik dílů seriálu, do kterého Bill stejně čas od času začal něco povídat, takže jsem z každého dílu měla jen kousek. Dokud nezačala jeho znovunabytá energie klesat, dokud nevypil téměř celou láhev sám a nezačaly se mu zavírat oči, neslyšela jsem jediný díl celý. A já nepokoušela štěstí a za ten večer neměla už jediný negativní komentář. Až bude střízlivý, možná mu to budu schopna říct, ale v jeho připitém stavu jsem nechtěla způsobit ještě větší škodu. Stalo se však, že sotva přestal Bill více mluvit a začal usínat, i já začínala podléhat spánku. Nevnímala jsem, kolik je hodin, ale nejspíš už nastával čas, kdy bych šla tradičně spát. A tak se stalo, že jsem vytuhla vedle už spícího Billa.

 

Probudilo mě bouchnutí dveří od auta. Nejprve jsem se nechápavě rozhlížela kolem sebe a snažila se rozpoznat, kde se nacházím. Při pohledu na televizi, kde se přehrával už miliontý díl Billova seriálu, jsem se rychle napřímila do sedu. Promnula jsem si obě oči, abych se trochu zbavila únavy, která mě předtím přemohla. Bill spal natažený na pohovce, před sebou nedojedenou pizzu. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem se co nejtišeji zvedla a zamířila k domovním dveřím. Mobil jsem měla v kapse, klíče od domu v druhé. Nepřemýšlela jsem nad tím, proč jsem procitla, dokud jsem neotevřela dveře a málem nevypískla, jak jsem se lekla Toma, který stál na prahu a ve svazku klíčů ve svých prstech hledal ten správný.

Překvapeně se na mě podíval. „Ty jsi ještě tady?“ zeptal se.

Rychle jsem vyšla před dům a zavřela za sebou dveře, zatímco mi srdce ještě splašeně bušilo. Jen pár vteřin jsem si držela dlaň na hrudi z leknutí, které mi Tom nechtěně připravil. „Bill spí v obýváku. Dívali jsme se na seriál,“ prozradila jsem záměrně tišším hlasem a krátce se podrbala ve vlasech nad čelem. Tom mě sledoval, a zatímco jsem mu říkala, že má v kuchyni kousek pizzy, kterou jsme s Billem udělali ve větším množství, unavenýma očima přejížděl po mé tváři. Když se jeho rty mírně roztáhly do úsměvu a zvedl jeden koutek rtů, odmlčela jsem se. „Co?“ zabručela jsem. 

„Vypadá to, že jsi spala taky.“

Protočila jsem oči. „Jdu domů,“ odsekla jsem.

„Jsi po probuzení vždycky takové sluníčko?“ zeptal se, když jsem kolem něj udělala několik kroků směrem k silnici.

Neodpověděla jsem, jen jsem na něj mávla rukou v gestu, které ať si vyloží, jak chce. Zastavila jsem se po pár metrech, a ještě jednou se k němu otočila. „Mimochodem, Bill si myslí, že jsi mě navrtal do toho, abych si s ním promluvila ohledně jeho… popíjení,“ řekla jsem mu.

„Jak na to přišel, prosím tě?“ zvedl obočí. Jeho úsměv byl tatam. Jak se jednalo o Billa, očividně bylo jeho srandám konec. Přesunul se ke mně pár kroky, stáli jsme teď téměř na chodníku u jejich domu. 

Zuby jsem si přejela přes spodní ret. „Dovolila jsem si okomentovat, jak moc má zjevně rád víno, když do sebe málem obrátil většinu sklenice,“ řekla jsem popravdě. „Hele, je mi po tom houby,“ rychle jsem pokračovala, když jsem si všimla, jak se jeho výraz ve tváři změnil. Přesně jako v ten den, kdy jsme spolu měli směnu za barem, a Bill se mnou chtěl urputně mluvit po telefonu. Tehdy byl znatelně podrážděný, sotva jsem se zeptala, zda je Bill přiopilý. I teď se jeho svaly na čelisti napnuly, jak zatnul zuby. Rysy mu ztvrdly. „Neměla jsem… nechtěla jsem… je to vaše věc,“ zakoktala jsem se a zvedla ruce v gestu smíru. Nechtěla jsem se do jejich problémů vměšovat. Svých jsem měla dost.

Tom na mě mlčky hleděl.

A já v tichost ucouvla, svěsila ruce podél svých boků.

„Chceš hodit domů?“ promluvil do ticha, když jsem se vzdálila o další drobný krok, který jsem udělala pozadu, čelem stále k Tomovi. Už jsem si ani nevzpomínala, kolikrát mi odvoz nabídl. Netušila jsem, jestli je takhle ochotný ke všem. Faktem bylo, že jsem ho snad s nikým jiným pořádně neviděla.

Zavrtěla jsem hlavou. „Teď jsi přijel,“ podotkla jsem. „Běž si odpočinout,“ dodala jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu, čímž jsem se od Toma vzdálila o další malý kousíček.

Tom se na chvíli zadíval na klíče ve svých rukou, než naposledy zvedl pohled k mé tváři. „Díky, že jsi tu s bráchou zůstala.“

„Usnula jsem. To jsem byla ale skvělá společnost,“ zažertovala jsem s jemným trhnutím ramen.

Tom se usmál. Usmál se na mě. Unaveně, ale… vděčně. „Dobrou, Olive.“

„I tobě,“ odpověděla jsem mu a hodlala ignorovat srdce, které se mi zase rozbušilo o trochu rychleji. Tentokrát za to nemohlo žádné leknutí. Otočila jsem se na patě a vydala se domů. A v mysli se mi objevila jedna myšlenka, se kterou jsem nevěděla, jak naložit.

Jak asi vypadá jeho tvář, když se upřímně směje?

Teď už to vím.

Teď jsem mohla poznat jeden z Tomových úsměvů.

B.