Grayscale: 29. Okrová

Po hektickém týdnu jsem měla konečně čas zasednout k psaní. Řeknu vám, prsty mi opravdu nedočkavě běhaly po klávesnici. Doufám tedy, že je kapitola bez větších překlepů, které mnohdy objevím až po několikerém zpětném pročítání. 😅

Užijte si díl, těším se na ohlasy. ❤️ B.

Půl neděle jsem strávila na zahradě a četla si knížku, opalovala se. Slunce hřálo od samého rána a dávalo jasně najevo, že teplé letní dny jsou už opravdu tady. Dopoledne jsem se více prospala, když jsem v sobotu přišla až v noci domů, a udělala si pohodové odpoledne, než jsem se musela zvedat k tomu, abych se nachystala na svou nedělní směnu. Pro mě tolik netypickou. Bylo opravdu teplo, tak jsem ve skříni hrábla mezi kousky s letním oblečením, a vybrala jedny ze svých oblíbených letních šatů, ve kterých jsem se necítila stísněně a dobře se mi v nich pracovalo i za barem. Byly tmavomodré, obyčejné, s gumičkou v pase, a doplnila jsem je obyčejnými teniskami. Nepočítala jsem s tím, že bych dneska nachodila spoustu kroků, měla jsem představu toho, že v nedělní odpoledne a podvečer se v baru moc lidí neukáže, přesto jsem chtěla mít nohy v pohodlí. A to mohly zajistit jedině tenisky.

 

Než jsem vyšla z domu, ujistila jsem se, že mám klíče od podniku, a vyrazila na cestu. Na nos jsem si nasadila sluneční brýle a užívala si ten radostný pocit, který jsem díky hezkému počasí měla. Do práce jsem se vydala s předstihem, který jsem si záměrně udělala, abych všechno stihla bez tlaku a stresu. Odemkla jsem si, odložila si věci do naší provizorní šatny za barem a hned se pustila do práce. Začala jsem sundávat židle ze stolů, urovnávat ubrusy, kontrolovat, zda jsou stoly připravené tak, jak mají být. Začínala jsem od zadních a postupně se propracovávala k těm, které byly blíže k baru. Už jsem téměř končila, když se dveře za mnou otevřely. Nejdříve jsem se podívala na toho, kdo vcházel, než mi pohled zabloudil k nástěnným hodinám. Pozdravila jsem Toma bezeslovným pokývnutím hlavy. Pamatovala jsem si, že spolu máme mít nějakou směnu, jen jsem neměla úplně v mysli, že to bude ta dnešní. Když končil včera – vlastně dneska po půlnoci, nečekala jsem, že bude mít hned další den. Nezkoumala jsem, jak unaveně vypadá jeho tvář dnes, a otočila se zpět k ubrusu, který jsem upravovala. Když jsem kolem ramen ucítila dotek, ztuhla jsem. Vnitřně zpanikařila.

„Ahoj, zlato.“

Nadechovala jsem se k ostrým slovům a plánovala ohnat se loktem k jeho žebrům. „Co si myslíš – “ zasekla jsem se, když jsem koutkem oka zahlédla blonďatou vlnitou kštici, než mě její majitel přitiskl na svou hruď.

„Díky, že jsi se mnou včera zůstala. Neměl jsem svůj den,“ hlesl Bill kousek od mého ucha, zatímco mě nepřestával objímat. Stačil mi zlomek vteřiny, abych se uvědomila a zvedla paže k tomu, abych mu objetí opětovala. Když se pak odtáhl na délku paží, zadíval se mi do tváře. „Brácha říkal, že jsi odcházela, až když on přijel. Klidně jsi mohla zůstat na snídani,“ uculil se.

Uchechtla jsem se. „Není nad spaní ve vlastní posteli,“ řekla jsem a zlehka ho poplácala po předloktí, než mě pustil ze svého držení. „Jak se máš? Je ti dnes líp?“ zeptala jsem se. Nevědomky jsem ztišila hlas a pohledem sklouzla za jeho rameno, kde jsem zahlédla Tomovu postavu stojící zády za barem. Zřejmě se hned zapojil do příprav před otevřením, chystal kasu a kontroloval, že je vše v pořádku v tamní části podniku.

„Je mi fajn,“ odpověděl mi. Když jsem pohlédla zpět na Billa, jeho aura mi napověděla, že to není zcela pravda. Ta modrošedá barva, která mi připomínala včerejšek, nadále zůstávala přichycena k jeho krku, avšak ta živá a veselá barva, pro něj tak typická, bojovala o své místo. Tentokrát ji doplňovala další barva, pro něj nezvyklá. Sotva se mi podíval do očí, okrová barva na pár vteřin vystoupila zpoza jeho zad.

Okrová.

Styděl se.

Pousmála jsem se, ignorujíc pro mě jednoduše čitelnou směsici pocitů, které se v něm při tomhle setkání praly. Chtěl se mít tak jako vždy, avšak včerejší splín nebyl úplně pryč. „Čím tě můžu obsloužit?“ zeptala jsem se.

„Jen jsem přivezl Toma. Nechtělo se mu pěšky, vstával teprve před pár minutami,“ řekl a v jeho očích se na kratičký okamžik mihlo naštvání a podráždění, zatímco významně zvedl obočí. „Pojedu domů. Mám v plánu udělat další pizzu. Tentokrát vyzkouším jiné kombinace, co se týče oblohy,“ pokračoval a jeho hlas změnil zabarvení spolu s tím, jak změnil i téma. Nadšeně zamával prsty ve vzduchu, jako by mě snad chtěl očarovat. „A ten recept na těsto, který jsi mi včera poradila, si budu muset někde poznačit. Myslím, že to bude velice častý oběd. Tom ten zbytek po nás snědl na posezení,“ prozradil se spokojeným úsměvem.

„Tak se uvidíme jindy,“ řekla jsem mu. „Ať se experiment vydaří,“ popřála jsem, než jsem se vydala k baru.

Bill mě následoval, ale stočil své kroky ke dveřím k odchodu. „Ať vám to dneska odsýpá,“ rozloučil se s námi. Tom k němu sotva zvedl pohled. A já se vrátila do šatny, abych si ze své tašky vzala mobil. Na šatech nebyla žádná kapsa, do které bych si mohla mobil strčit, tak nezbývalo než ho pravidelně kontrolovat. Odepsala jsem na textovku od táty, zasmála se nad zprávou od Jimmyho, a i jemu odepsala. Snad dnešní směna opravdu uteče.

 

Neděli jsem tu měla poprvé za spoustu let. Netušila jsem, jaká je tradiční návštěvnost, ale že se tu během hodiny ukázalo jen pár puberťáků, kteří si objednali limonády a šli si zahrát kulečník a fotbálek, mi přišlo málo. Dokonce jsem ani netušila, zda se tu v neděli stavoval pan Harrison. Táta míval tuhle týdenní dovolenou každý rok, ale žádný z těch týdnů jsem neměla přiřazenou směnu v neděli. Vždycky, prostě vždycky na mě vyšla sobota. A při té podnik obvykle praskal ve švech.

„Jak to šlo včera?“ zeptala jsem se Toma, když jsme se oba líně opírali u baru, on zády k prázdnému podniku, já čelem. Do teď jsme spolu moc slov neprohodili, byly to spíše poznámky k další objednávce od puberťáků nebo k jejich placení.

Zlehka naklonil hlavu na stranu a přesunul svůj pohled od svého mobilu nejprve k mým nohám. Sledoval linii mého těla, mých ležérně opřených boků o kraj pracovní desky, než se mi podíval do tváře. „Jak asi mohl jít večer s Elodie?“ odpověděl mi otázkou.

Pomalu jsem zvedla obočí. „No fajn,“ hlesla jsem sama pro sebe. Bill neměl svůj den včera, Tom zřejmě dneska. Odrazila jsem se od desky a vzala do ruky prázdný tác. Vydala jsem se kolem baru směrem k salonku, ze kterého před několika desítkami minut odešli jediní zákazníci dnešního dne, a na Toma se ani nepodívala. Zaslechla jsem jen jeho tiché povzdychnutí. Jako by si uvědomil, že je protivný a je mu to samotnému otravné. Neměla jsem potřebu ho více provokovat. Dneska jsem měla dobrý den, odpoledne při čtení knížky a opalování jsem si užila, nechtěla jsem si jeho zbytek kazit. A tím, že bych do něj rýpala, bych si nepomohla. Teď ne.

 

Posbírala jsem prázdné láhve a sklenice od limonád a urovnala kulečníkové koule a tága zpět na místo, kam patří. S plnýma rukama jsem se vracela zpět, a než jsem své kroky otočila kolem baru, chvíli jsem šla přímo proti dveřím podniku, které jsme schválně nechali otevřené, aby lidé věděli, že tu jsme. Položila jsem tác vedle pípy. V ten moment se dveře s hlasitým prásknutím zavřely. Trhla jsem sebou a překvapeně cukla pohledem tím směrem. Ještě by scházelo, aby se dveře vysklily. Nakoukla jsem jedním z oken ven a zahlédla, jak se těla stromů ohýbají pod náporem větru. Stiskla jsem kliku a musela vyvinout velké úsilí, abych dveře zase otevřela. Překročila jsem práh jen jedním krokem a zahleděla se na oblohu. Tmavé mraky se honily, vítr sílil. Vytahoval mi prameny vlasů z drdolu, pohrával si se sukní šatů u mých stehen.

První letní bouřka. A zrovna dnes?

Nade mnou se ozvalo ohlušující zahřmění, než spadly první kapky. Dobře, že jsme dnes neroztahovali slunečníky. Aspoň jsem teď mohla jen zase couvnout do podniku a nemusela se vystavovat přicházející změně počasí. Silný vítr znovu zadul, opřel se do plochy dveří, až jsem měla problém je za sebou zavřít. Na nahých lýtkách mi naskočila husí kůže, stejně tak na předloktích. Ta tam bylo teplo, které jsem si půl dne užívala. Popadla jsem kliku i druhou rukou a zabrala. Byla to však Tomova paže, která nakonec dopomohla tomu, abych dveře doopravdy zavřela. Sotva se dveře zabouchly, pustil mé prsty, které stiskl kolem kliky. Neukročil vzad, zůstal stát na sotva půlkrok ode mě. 

„Co to je, do prdele?“ zaklel, naprosto totožně, jako když poprvé uslyšel mrouskající kočky. „Nemělo být dneska hezky?“ hlesl nabručeně a naklonil se blíž ke sklu dveří, aby se zadíval na pohromu, která se venku právě rozpoutávala. Když jsem během pár vteřin nereagovala a jen zůstávala stát v jeho blízkosti, hledíc k jeho mrzuté tváři, sklonil ke mně pohled. Srdce mi nadšeně poskočilo, když pohledem přejel mé rysy a na moment se zastavil u mých rtů. 

Zhluboka jsem se nadechla.

Bože. Jak voněl.

Rychle jsem zamrkala víčky.

„Je ti zima?“ zeptal se.

Ucouvla jsem a dlaněmi si přejela přes paže ve snaze se zahřát. „V pohodě,“ odpověděla jsem. Ještě jednou jsem se nadechla, tentokrát však pro to, abych přiměla svůj rozum ke spolupráci. Nemohla jsem se nechat ovládat svým hladovým tělem, které teď toužilo po něčí blízkosti. Že mi nevyšel večer s Colbym, že jsem teď neměla příležitost užít si ani se Sidem kvůli naší rozepři, přece neznamenalo, že skončím s Tomem. Jeden kolega, který zná mé tělo nahé, stačil.

 

Rychle jsem se vrátila ke své práci, abych zaměstnala ruce i mysl. Uklidila jsem nádobí po puberťácích, dnes jediné použité sklenice, a položila tác na místo, kde jsem ho běžně nechávala. Rozhlédla jsem se po podniku a přemýšlela, čemu bych se mohla právě teď věnovat, než skončí směna, než přejde bouřka a než se konečně dostanu domů. Odložila jsem utěrku a urovnala ji, až s manickou přesností. Obešla jsem bar a nevěnovala Tomovi jediný pohled, abych samu sebe neuvedla v pokušení. Postavila jsem se k jednomu z oken a založila si ruce přes hruď. Kdybych tušila, že má tohle počasí přijít, rozhodně bych si neoblékala šaty. Ale ani džíny by mi nepomohly k tomu, abych nepromokla na kost při cestě domů. Vítr sílil a déšť začínal bušit na okna o poznání hlasitěji. Povzdychla jsem si. Když jsem za sebou uslyšela cinknutí skla, pomalu jsem se otočila. Tom pokládal na vzdálený stůl dvě hranaté sklenice s širokým dnem, které držel mezi prsty jedné ruky spolu s lahví té nejlepší skotské, kterou jsme tu měli. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Ta bouřka odejde nejdřív za dvě hodiny. A za dvě hodiny už pro nikoho nebude mít smysl, aby sem přišel, takže pak budeme moct rovnou zavřít. Nebude tedy vadit, když budeme v té době trochu pod vlivem,“ řekl.

„Za dvě hodiny?“ zopakovala jsem po něm. Aniž bych si to uvědomovala, o kousek jsem se přiblížila ke stolu, stále jsem však držela paže překřížené na hrudi.

„Díval jsem se na radar,“ řekl. „Než mi vypadl signál,“ dodal a otráveně ke mně zvedl pohled. „A než se nudit…“ odmlčel se. Přitom odšrouboval víčko skotské a začal nalévat do první ze sklenic. 

„To se ve vaší rodině všechno řeší chlastem?“ zeptala jsem se. Ta slova mi z pusy vyletěla dřív, než jsem si mohla domyslet důsledky. A když jsem uviděla Tomovu reakci, nejradši bych je vrátila.

Ani se na mě tentokrát nepodíval, sledoval stoupající hladinu skotské, zatímco se mu svaly na čelisti napnuly. Pozdě jsem si uvědomila, že právě Billovo alkoholové opojení mělo vždycky vliv na Tomovu náladu. A ani mi nedocházelo, že mohlo za jeho náladu i dnes. Netušila jsem, že se po cestě sem pohádali. Vůbec nic jsem o jejich životě nevěděla.

„To budeme jenom pít?“

„Ne,“ odsekl. Ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl balíček karet, které odhodil do středu stolu. „Zahrajeme si poker.“

„Nemám peníze.“

„Najdeme alternativu, o kterou se budeme vsázet,“ odvětil, a přitom trhl rameny. „Sedej,“ pokynul mi hlavou. Znělo to téměř jako příkaz. A já zvažovala, zda je pro mě vůbec bezpečné ho poslechnout. 

 

Moc dlouho jsem svému přemýšlení nedala, protože uplynula sotva druhá minuta a už jsem odtahovala židli od stolu. Posadila jsem se a vzala sklenici s nalitou skotskou v naději, že mě alkohol trochu zahřeje. Když mi přejel chlad po kůži, přiložila jsem alkohol ke rtům. Skotskou jsem nepila celou věčnost. Pamatovala jsem si však, že mě vždycky zahřála.

„Zdá se, že máš docela žízeň,“ okomentoval Tom mé počínání, než se natáhl po balíčku karet. 

Postavila jsem napůl upitou skotskou zpátky na stůl a zvolna si olízla rty. Bylo to teprve předevčírem, co jsem si zahrála poker, snad bych si mohla pamatovat, jaká pravidla ta hra měla. Dlaní jsem si podepřela bradu a zadívala se na Toma. Měl sklopený pohled ke kartám, které míchal ve svých prstech. Sledovala jsem jeho tmavé řasy, tváře porostlé strništěm, plné rty, které zdobil piercing. Když je soustředěně našpulil, sevřelo se mi břicho a v podbřišku se usadila toužebná tíha.

Do prdele.

„O co budeme hrát, když ne o peníze?“ zeptala jsem se ve snaze odvést pozornost od prožitků mého vlastního těla.

Zvedl ke mně pohled. „O co si jen vymyslíš,“ odvětil. Položil přede mě kartu, jednu před sebe, druhou znovu přede mě, pak druhou přidal i sobě. Dříve než se na ty své podíval, zahleděl se do mé tváře, jako by snad mohl vyčíst odpověď na to, co bych si tak představovala. 

„Vždyť jsem pokerový amatér, jak bych asi tak mohla vědět?“ oponovala jsem.

„Nezáleží, jestli jsi začátečník nebo zkušený hráč,“ řekl a prsty poklepal po kartách. „Záleží na tvojí fantazii a na tom, o co jsi ty sama ochotná hrát. Protože nejen, že to můžeš vyžadovat ode mě, to samé budu vyžadovat já od tebe.“ Když ta slova pronášel, jako by jeho pohled potemněl. A když za okny zaburácel další hrom, sevřelo se mi hrdlo. 

Polkla jsem. „Jednou jsme si při společné cestě z práce vyměňovali otázku za otázku,“ vzpomněla jsem si.

Tom pokývl hlavou. „A to jsem možná ještě tvým dlužníkem, ne?“ připomněl, že jsem mu odpověď na jeho otázku dala, ale on se vyhýbal a dobíral si mě. Jeho pohled sklouzl po mých pažích ke kartám, které jsem ještě neotočila. „Takže chceš hrát o otázky, které budeme moct jeden druhému položit?“ hádal.

„A druhý bude muset odpovědět ve vší upřímnosti,“ řekla jsem další podmínku při vzpomínce, jak mě tehdy ošálil a neodpověděl mi. Pocítila jsem záchvěv nadšení. Že bych se konečně dozvěděla, co za myšlenky se Tomovi zrovna víří hlavou, když se jeho aura probarvuje tím nádherně zlatě měděným odstínem? Poposedla jsem si a jemně přivřela oči, soustředíc se na jeho ramena a šíji. Teď jsem u něj zaznamenala jen sytě žlutou. Byl nadšený. Očividně se mu můj návrh líbil. 

B.