Grayscale: 30. Rubínová

Snad se vám bude následující děj líbit. 😈😀 A těším se na všechny ohlasy, které to ve vás vyvolá. 🔥😁B.

Ztrácela jsem přehled o tom, kolikrát nám Tom dolil alkohol. Díky tomu se vytrácel i chlad, který předtím obsazoval mé tělo. Ztrácela jsem přehled i o tom, kolikáté kolo hry jsme měli za sebou. To se však dalo odhadnout podle počtu solených arašídů, které jsme měli každý na své straně a které představovaly provizorní žetony, o které jsme se vsázeli. Snažila jsem se hledět do karet, a přitom nenápadně zkoumat Toma. Chtěla jsem použít podobnou taktiku jako jsem použila u své předešlé hry pokeru s Davidem a jeho známými. To se mi však u Toma příliš nevyplácelo. Jako by dokázal naprosto ukrýt své prožívání, jeho aura pro mě byla těžce čitelná. Anebo za to mohl alkohol, který mi proudil žilami a který otupoval moje smysly. Když jsem poněkolikáté za sebou prohrála a Tom začal shrabovat kupu oříšků svým směrem, cítila jsem, jak mnou cloumá naštvání. Odhodila jsem karty do středu stolu a nasupeně založila ruce na prsou.

„Ty určitě podvádíš,“ zamračila jsem se na něj.

„Proč bych to dělal, prosím tě?“ zasmál se. Najednou byla jeho nálada o tolik lepší, když nade mnou vyhrával. „Pro každý tenhle oříšek si musím vymyslet pořádně pekelnou otázku,“ provokoval mě, zatímco si rovnal jeden arašíd po druhém, jako by mě chtěl ještě více dopálit.

„Radši se mě zeptej hned, nebo se neznám,“ řekla jsem a nepřestávala jsem se mračit.

„Zeptám se, až mě napadne pořádná otázka. Musím si dát záležet,“ řekl. „Vždyť jsme se nedomlouvali na pravidlu, které by se týkalo toho, že musíš otázku využít hned,“ dodal. Když jsem sledovala, jak se jeho koutky rtů neustále držely vzhůru, ještě více mi to dráždilo nervy.

„Na to, že jsi tady chodil jak bručoun půl dne, máš teď nějakou dobrou náladu,“ odsekla jsem mu.

Tom nespokojeně pomlaskl. „Ale no tak,“ zareagoval a sebral karty, které jsem hodila na stůl, protože byl zase na řadě s mícháním a rozdáváním. „Chceš si snad zahrát prší místo pokeru?“ zvedl své tmavé obočí vzhůru.

Jestli to měla být narážka na počasí venku a na to, že jsem tady dočasně uvězněná, tak se poznámka nepovedla. Pevně jsem sevřela rty, zatnula zuby. A zůstala zticha.

A tím jsem mu dala důvod se zase zasmát.

A kdybych nebyla tak vytočená, asi bych se i kochala tím, jak mu ten úsměv slušel.

 

Při dalším kole jsem seděla s loktem opřeným o stůl, dlaní si podepírala bradu a hleděla na střed stolu, kde jsme měli otočených všech pět karet. Už jsem neměla příliš oříšků, které bych mohla vsadit, za to Tomova polovina stolu jako by se množila. Při představě, že každý oříšek bude představovat jednu otázku, na kterou jsem měla upřímně odpovědět, se mi stahovalo břicho. Co když se zeptá na něco, na co nebudu opravdu chtít odpovědět? I kdybych si vymýšlela a vyhnula se tak odpovědi… sakra, proč jsem sama přišla s nápadem, že budeme muset odpovídat upřímně? Myslela jsem si, že pro mě bude snadné ho přečíst. Využít své schopnosti. Že budu bez sebemenšího problému vyhrávat. A místo toho prohrávám na plné čáře. Ale on přece nemůže poznat, když si budu vymýšlet. Když budu dostatečně přesvědčivá, budu v suchu.

„Už mám jednu otázku, na kterou bych se tě zeptal,“ začal po dlouhé chvíli ticha. Zrovna bral do prstů láhev se skotskou a oběma nám dolil užnevímkolikátý přídavek.

Zvedla jsem k němu pohled, zatímco jsem s napětím očekávala, co z něj vypadne. Odložil láhev a ležérně se opřel o madlo židle. Byl posazený, jako by se snad pohodlně rozvaloval v měkkém křesle, což zdejší židle rozhodně nebyla. Pohledem jsem přejela přes jeho část těla, kterou jsem zpoza stolu viděla, a putovala nahoru k jeho tváři. Jeho aura pro mě nebyla čitelná, a to mě na dnešním večeru nejvíce dráždilo. Pevně jsem sevřela sklenici s nalitým alkoholem a zvažovala, zda bych neměla přestat pít. Zda moje stoupající opilost nemůže za to, že je pro mě o to hůře čitelný. A jestli nemůže taky za to, že mi přišel čím dál přitažlivější.

 

„Jakou posloucháš hudbu?“ zeptal se mě.

Překvapeně jsem zvedla obočí nahoru a neubránila se uchechtnutí. Čekala jsem téměř cokoliv, ale tohle teda ne. Už jsem si téměř chystala výmluvné odpovědi na všechny možné otázky na tělo. „Tebe... tebe zajímá, jakou poslouchám hudbu?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Máš možnost se mě zeptat na cokoliv, cokoliv na světě, a ty zvolíš tohle téma?“ zeptala jsem se, zatímco jsem stupňovala svůj nevěřícný tón.

„Teď mám jedinečnou příležitost využít tvé bezmezné upřímnosti,“ řekl a jemně trhnul rameny, jako by tomu chtěl dodat na ledabylosti. Ale něco mi na tom nesedělo, působilo to… až příliš strnule. Hraně. A to k němu nešlo. Tom buď neříkal nic nebo byl krutě upřímný, když jsem si vzpomněla na jeho komentáře, které kdy ke mně měl.

Co to máš za otázky, prosím tě?

To jsi vždycky takhle divná?

„Tak mi odpověz,“ pobídl mě.

„Okej,“ odpověděla jsem a teď sama trhla rameny. Poklepala jsem prsty po skle sklenice a zahleděla se na hladinu zlatavé tekutiny. Nadechla jsem se. Takhle odpověď je rozhodně bezpečná. „Uhm, asi bych řekla, že nejvíc poslouchám tátovu hudbu. Klasický rock, který pouští v dílně a který poslouchají i další chlapi motorkáři. Jinak si sama hudbu nějak extra nepouštím, nejvíc ji poslouchám právě v práci,“ řekla jsem, zatímco jsem zvedala pohled k jeho tváři. Zároveň jsem zvedala i skleničku ke svým rtům. Upíjela jsem a sledovala, jakou reakci moje odpověď vyvolá. A jeho tvář byla stejně nečitelná jako jeho aura. „Teď mám otázku já," nadechla jsem se, sotva jsem polkla skotskou, která mě v mém nynějším stavu už ani nepálila v hrdle. „Proč se mě ptáš na takovou otázku? Hudba přece není něco, o čem bych si musela vymýšlet báje,“ dodala jsem a zlehka mávla prsty ve vzduchu.

„To by ses divila, kolik lidí by si kvůli tomu vymýšlelo,“ hlesl sotva slyšitelně. Nespokojeně našpulil rty a zahleděl se na karty, které byly mezi námi rozložené.

„Takže?“ pobídla jsem tentokrát já jeho.

„Bavili jsme se o nějakém fantu nebo vykoupení, když nebudu chtít na otázku odpovědět?“

Mé překvapení se ještě navýšilo. Nevěřícně jsem zírala na Toma, čekala, až se mi zase podívá do očí a přestane se vyhýbat mému pohledu. „Co máš za problém, že nemůžeš odpovědět na tak snadnou otázku?“

„Jestli mám být opravdu upřímný... tak se to těžko vysvětluje,“ řekl.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Ptám se tě, proč se mě ptáš na mou oblíbenou hudbu,“ zopakovala jsem více rozhodným hlasem.

„A já ti říkám, že moje upřímná odpověď není snadná,“ odsekl mi. Tentokrát ke mně pohled zvedl. Jeho oči postrádaly jakoukoliv přátelskost, jako bychom se dostali na příliš tenký led. Bylo to téma, které v něm vyvolávalo… krutost? „Moje... míň upřímná odpověď by byla, že mě to prostě zajímá. A pak by ses ty mohla zeptat, proč mě to zajímá. A jsme zpátky u bodu jedna: těžko. Se. To. Vysvětluje,“ řekl, odsekávajíc přes zatnuté zuby každé slovo. 

„Těžko se to vysvětluje,“ zopakovala jsem a nenechala se odradit jeho náhlou otráveností. Na vteřinu se zamyslela a pokračovala: „nebo je to pro tebe těžké téma na to, abys o tom mluvil?“ hádala jsem. Zamrkala jsem víčky, čekala na odpověď, a zatímco Tom mlčel a tím mi potvrzoval, že jsem udeřila hřebík na hlavičku, začínalo mi srdce bušit o poznání rychleji. Proč je pro Toma těžké mluvit o hudbě, sakra?

 

Hleděla jsem na Toma, čekala a teď bylo slyšet pouze bušení deště na okna. Na to, že jsem se sama bála toho, co se mě Tom zeptá, jsme se dostali do bodu, kdy on mlčel a neodpovídal na můj dotaz. Zpočátku jsem to považovala za jednoduchou otázku, na kterou by mi každý mohl odpovědět, aniž by se začínal příčit. Tom místo toho začal vyjednávat o tom, jak se od odpovědi odprostit, jak se vyplatit.

„Nechci hrát na fanty. Chci hrát na upřímné odpovědi,“ zdůraznila jsem po minutě Tomova mlčení, kdy jen upíjel skotské a zatínal zuby, jako by snad šlo o život.

„Jsem ochotný udělat cokoliv –“

„Tak odpověz,“ utnula jsem ho. Usrkla jsem další lok skotské.

Napjatě si poposedl a povzdychl si, dostatečně nahlas, aby dal najevo, jak extrémně nespokojený je. „Jsi tvrdohlavá.“

„Ne víc než ty," oplatila jsem mu.

Protočil oči. „Zeptej se mě na něco jiného, jinak ze mě odpověď prostě nedostaneš,“ zopakoval. Aby potvrdil svá slova, ještě k tomu nesouhlasně vrtěl hlavou. „Nabízím klidně dvě otázky za tuhle jednu,“ zkusil vyjednávat. A tím jen navýšil mou zvědavost. 

A podráždění.

Zafuněla jsem. „Tak jsi neměl souhlasit s takovou hrou, když teď máš problém na sebe prozradit něco tak banálního –“

„To jsem nemohl tušit, že se budeš –“

„Co mě do prdele přerušuješ?“ zvýšila jsem mírně hlas a naklonila se blíž ke stolu. Nevím, jestli za to mohl alkohol, Tomova nespolupráce a vytváření si vlastních pravidel, nebo prostě to, že mě začínal jednoduše štvát. „Oba jsme byli na stejné startovní čáře,“ zdůraznila jsem a prstem rázně píchla do stolu. Když tedy opominu fakt, že mi už nějaké odpovědi dlužíš, jak jsi sám nezapomněl na začátku připomenout. Chceš snad dlužit další?“ zeptala jsem se. Má skotskou omámená mysl si moc dobře uvědomovala, že se tady hádáme kvůli blbosti. Ta blbost však skrývala mnohem více, než bylo na první dojem zřejmé. Tom chtěl upřímnost ode mě, ale sám jí nebyl schopen, chtěl o mně všechno znát, a sám o sobě neřekl zhola nic. Chtěl mě kontrolovat, a sám nedovolil, abych se ho sotva dotkla.

Prostě to nebylo fér. Choval se jako sobec.

Ve svém emočním rozčarování jsem zahlédla jeho auru. Rubínová vyprskla v gejzíru kolem jeho ramen, stejně jako jím divoce zacloumala odpovídající emoce. Frustrace.

Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. „A ještě se tady pán bude cítit frustrovaný,“ odfrkla jsem si. Aniž bych si uvědomila, že jsem řekla nahlas něco, co mělo zaznít jen v mé mysli, jsem si odsedla. Už jsem nesledovala jeho obličej, takže jsem neviděla, jak se jeho oči během zlomku vteřiny rozšířily překvapením, že jsem přesně popsala, co se v něm zrovna odehrává. Já si dál pokračovala ve svém naštvaném monologu a Toma si přestávala všímat. „Víš co, kašlu ti na to,“ řekla jsem. Obrátila jsem do sebe zbytek skotské a vstala. Potlačila jsem chvilkovou malátnost a zhluboka se nadechla, abych zkrotila příliš lehkou hlavu. „Klidně si tady zůstaň se svými pitomými tajnostmi, já jdu domů.“

 

Už jsem otevírala dveře, kterými hned zalomcoval silnější vítr, když jsem za sebou zaslechla Tomův hlas. Který jsem se rozhodla ignorovat.

„Jak víš – Ty chceš jít opravdu domů? Zbláznila ses?!“

Neodpověděla jsem, jen jsem si založila ruce na prsou, abych se aspoň nějak zahřála, a vykročila z budovy. Kapky deště hned začaly bubnovat o mou kůži.

„Olive, neblbni!“

Bouřka odešla, už jen silně pršelo a občas se zvedl vítr. Pohrál si se sukní šatů u mých stehen a hned mi naskočila husí kůže, přesto jsem cítila, jak mi tváře sálají teplem díky vypitému alkoholu. Tohle zvládnu. Sice přijdu domů promočená na kost, ale budu doma. To je hlavní. Ah, doma… abych se tam dostala, potřebovala bych své klíče. Stačilo pár kroků od dveří podniku, než jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla vzít všechny své věci. Zaklela jsem a otočila se na patě, abych se vrátila.

„Olive, sakra,“ hlesl Tom, stojící na prahu dveří.

„Zapomněla jsem si klíče od domu,“ řekla jsem a protáhla se kolem něj dovnitř. Nepodívala jsem se na něj, hned jsem zamířila do místnosti za barem, kde byla kabelka nejen s mými klíči, ale taky mobilem. Během pár vteřin jsem se vrátila a směřovala své kroky zase ven. Tom však stál u dveří, které stihl zavřít, a zády se o ně téměř opíral.

„Nepustím tě,“ řekl jen.

Ignorovala jsem narůstající chlad na mém těle, zatímco jsem vevnitř přímo hořela. Z konečků mých trčících vlasů, které jsem měla smotané v drdolu, zkápla kapka a sjela po mé šíji dolů, až mě zalechtala. Měla jsem tendence se otřepat. „Ustup.“

„Olive, nebuď jako malé uražené dítě a zůstaň tady,“ pronesl autoritativním tónem, který teď na mě neplatil. Zamračil se na mě, já mu zamračení oplatila. „Přece nepůjdeš v takovém lijáku domů. Jde vidět, jaká je ti zima. Přece –“

„Nechci tady s tebou být,“ přerušila jsem ho, ne poprvé za tenhle večer, teď ovšem nejvíc rázně. „Snad je to pro tebe dostatečně jasná a upřímná odpověď,“ řekla jsem jízlivě a dlaní praštila do jeho hrudi. „A teď mi kurva uhni,“ zavrčela jsem. Popadla jsem kliku a zabrala. Tom to zřejmě nečekal, protože jsem opravdu dokázala dveře otevřít a jeho tím odstrčit stranou. Znovu jsem vyšla ven. A znovu udělala sotva pár kroků.

 

Kolem pasu se mi omotaly jeho paže. Když se mi nohy zvedly do vzduchu a já na zádech ucítila jeho hruď, nechala jsem své naštvání, aby mě ovládlo. Trhla jsem sebou ve snaze se dostat zpátky na zem, ale Tom mě držel pevně, nekompromisně. Nohou zavřel dveře a ty se se silným prásknutím zavřely. Došel se mnou až do středu místnosti, než mě spustil na má chodidla.

„Já ti říkám, že tu zůstaneš. Nehodlám pak poslouchat, jak můžu za to, že jsi – ah, au! Kurva!“ zvýšil hlas, který byl příliš blízko mého ucha, když jsem ho loktem praštila do žeber. Jak jinak jsem se mohla bránit, když mě dál držel ve svém sevření, tak těsně svému tělu?

Svému tolik hřejivému tělu?

„Nesahej na mě,“ zasyčela jsem, když jsem ucouvla a otočila se, abych mu byla čelem. Po těle jsem se začínala chvět, sotva jsem od něj odstoupila a kolem mě vzduch ochladnul.

Z očí mu sršela zlost. „Máš úplně modrou pusu. Copak…“ odmlčel se. Zhluboka se nadechl a nic dalšího neřekl. Jako by se sám potřeboval uklidnit, než si promyslel, co vlastně chtěl říct nahlas. Zatnul čelist, zaklonil hlavu a na pár vteřin zavřel oči. Když se na mě po chvíli podíval, jako by se proměnil. A když jsem se otřepala zimou o poznání silněji, nespokojeně zafuněl. „Pojď ke mně,“ pošeptal. Rozevřel paže a nabídl mi tak své objetí. 

Nabídl.

Nenutil.

Ušklíbla jsem se. „Jdi se bodnout,“ odsekla jsem. Ačkoliv bych se teď opravdu ráda přivinula k jeho teplému tělu, zároveň jsem v sobě poznávala touhu, o které jsem nevěděla, jestli jí chci podlehnout. A kdybych se k němu přiblížila, nedopadlo by to… dobře.

Tom pohledem sjel po mém těle, zkřehlém a promočeném. Když se zastavil u mých prsou, tušila jsem, že jeho pozornost přilákaly mé bradavky, které teď přes látku šatů i spodního prádla dávaly najevo, že bych opravdu potřebovala zahřát. Polkl. „Vidím, jaká je ti zima, Olive,“ řekl a znovu se zaměřil na mou tvář. Jeho oči byly temné. Hladové. Udělal ke mně jeden opatrný krok, zatímco jsem já zůstávala stát na místě. „Neudělám nic, co nebudeš chtít,“ pokračoval. „Jen mi dovol tě zahřát,“ dodal tichým hlasem.

Jako by jednal s divokou zvěří, ve kterou jsem se proměnila po tom, co mě vytočilo jeho sobecké jednání. Když ke mně přistoupil o další krok, zavířila kolem jeho vůně. Zhluboka jsem se nadechla, trhaně, jak mým tělem otřásal chlad. Dál jsem si držela paže kolem svých žeber, ve snaze udržet co nejvíce tepla. Položil paži kolem mých ramen a přivinul mě k sobě blíž, jeho tělo hned zapůsobilo na mé zkřehlé svaly. Dlaní projel podél mé páteře od lopatek až k bedrům a objal mě, zatímco druhou paží spočíval kolem mého krku a ramen. Opřela jsem si tvář o jeho hruď. I on měl navlhlé oblečení, ale ne tolik jako já. Netřásl se. Nebyla mu zima. A ještě se zvládal podělit o své tělesné teplo.

„No vidíš,“ hlesl někde nad mou hlavou jeho tichý hluboký hlas, sotva se chvění mého těla zmírnilo. „A ty bys tady mrzla a kvůli čemu? Drobné rozmíšce u pokeru?“

Odtáhla jsem se, ale jen na nejkratší vzdálenost nutnou k tomu, abych se mu mohla podívat do tváře. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do jeho obličeje. Měla jsem chuť mu do tváře vmést, že to pro mě nebyla žádná drobná rozmíška, ale hodně důležité uvědomění, jak sobecký dokáže být, když mu jde o jeho záměr. Jakou má potřebu všechno kontrolovat a nepropustí do světa jedinou informaci, ačkoliv jsem mu jich já předložila hned několik. Chtěla jsem mu vyčíst, že se svět netočí podle jeho pravidel. Když jsem však zahlédla jeho temné duhovky, které ke mně skláněl, a kterými těkal po mé tváři, slova se mi zasekla v hrdle. Znovu jsem se zachvěla. Teď však z naprosto jiného důvodu.

„Nebo tě napadá lepší způsob, jak se zahřát?“ pošeptal. Ovanul mě jeho dech s odérem skotské, kterou jsme doposud pili. Pohledem opět sklouzl na mé rty. Dlaní přitom přejel po nahé kůži mé paže až k mému hrdlu. Když prsty přitiskl ke straně mého krku, srdce se mi rozbušilo. Polštářkem palce putoval po hraně mé čelisti a znovu polkl. 

Pootevřela jsem rty, kterými jsem se chtěla nadechnout.

A pro něj to byl signál, dovolení se přiblížit. 

Zastavil se kousek od mých rtů. Vyčkával.

Neudělám nic, co nebudeš chtít.

K čertu s rozumem.

Zahodila jsem poslední zbytky sebekontroly.

Zavřela jsem oči a vytáhla se na špičky chodidel, abych přerušila zbývající vzdálenost.

B.