Grayscale: 32. Perleťová

Uff. Konečně. Jak jsem si myslela, že listopadem moje hektické období končí, opak byl pravdou. Snažila jsem se nějak látat volné chvíle a psát, ale že se k dopsání dostanu až teď, to jsem opravdu nečekala.

Snad se blýská na lepší časy.

Užijte si díl, B.

Nespala jsem příliš dlouho, přesto jsem si připadala skvěle odpočinutá. S dobrou náladou jsem si to vykračovala po chodníku směrem k tátově dílně. Po bouřkových mracích už nebylo ani památky, zůstalo tu jen několik kaluží, které polední slunce začínalo vysušovat. Jako by počasí odráželo moji náladu. Vytáhla jsem klíče z kapsy batohu, ve kterém jsem dnes měla zabalený i drobný oběd, a začala odemykat bránu, která ohraničovala celé parkoviště u tátovy dílny. Zabrala jsem a začala ji odsunovat stranou, zatímco se provoz na silnici začal po víkendu rozjíždět. Nechám otevřené parkoviště, stejně tak i vrata od dílny. A snad se tu nějaký zákazník ukáže, abychom mohli dál vydělávat, i když má táta s chlapama zrovna volno. Odemykala jsem vrata od dílny a hned mě ovál vzduch dílny. Bylo to typické aroma olejů, motoru aut a železa. Přecházela jsem ke kanceláři, abych si zapnula počítač a mohla udělat kus práce i zde. S povzdychnutím jsem zapnula rádio. Snad se nezblázním, když tady budu celý den sama.

 

Urovnala jsem tátův stůl a s těžkým srdcem odložila stranou žádosti do banky o půjčky, které byly zamítnuty. Utřela jsem nastřádaný prach, kterému jsem se několik týdnů nevěnovala, a pak vyřídila pár emailů, které přišly. Moc jich nebylo, jen co je pravda. Abych úplně nelenila, převlékla jsem se do svého pracovního oblečení, které jsem už měla umazané od několika dní práce na autech a zamířila do dílny. Nebylo ještě ani poledne a už se stavilo několik zákazníků, kterým jsem pomohla buď hned na místě, nebo jsem s nimi domluvila termín, kdy přivezou auto do servisu. Byly to drobnosti, které jsem dokázala zařídit, a byla jsem ráda, že se moje snaha o udržení dílny otevřené zdála nebýt marnou. Během dopoledne jsem si vyměnila i pár zpráv s tátou, který hlásil, že si volno užívá, nejvíc jak to jde. Zrovna jsem si čistila ruce umazané od pneumatik, které jsem přemístila, abych měla v dílně více místa, když se na parkovišti ozval zvuk motoru auta dalšího zákazníka. Pousmála jsem se sama pro sebe a vykoukla ven. Ani jsem si neuvědomovala, jak mi srdce poskočilo nadšením, když jsem zahlédla tmavá skla terénního vozidla, které mě včera odvezlo domů.

Včera.

Sevřelo se mi břicho touhou při vzpomínkách, co jsem včera zažila. Jako by mi paměť chtěla naservírovat nejžhavější momenty, které jsem na svém těle pocítila. Do tváří se mi nahrnula horkost, dokud jsem nezahlédla, kdo z auta vysedá. Příval tepla, který před vteřinou obestoupil mé tělo, zase rychle zmizel. Bill na mě zamával přes celé parkoviště a vydal se mým směrem, zatímco jsem já šla naproti němu pomalejšími kroky.

„Ahoj,“ pozdravil a zářivě se na mě usmál v poledním slunci. „Byl jsem pověřen, abych dovezl auto. Že jste s bráchou domluveni. Ale on potřeboval zajít k Davidovi, že tam musí pouklízet, nebo co… přiznám se, poslouchal jsem ho napůl ucha,“ řekl.

Zajdu to sem zítra pouklízet.

Myslí mi proběhla Tomova slova, která byla velice rychlou spojkou ke vzpomínkám na včerejší večer. Ztěžka jsem polkla. Dokud se tu neobjevil Bill, zvládla jsem půl dne fungovat, aniž bych na to jedinkrát pomyslela. Užívala jsem si své dobré nálady a věnovala se práci. Ale teď, během dvou rychle po sobě jdoucích okamžiků, jsem si vzpomněla…a stejně tak i mé tělo, na všechny ty doteky a rozbouřené emoce. Na ten vášnivý a strhující orgasmus.

„Jak dlouho to zabere?“ zeptal se Bill. „Ať vím, jestli tady čekat a dělat ti radost svou přítomností.“ 

Když se na mě uculil, ten výraz jsem mu oplatila. „Podívám se pod kapotu a pak ti řeknu,“ přislíbila jsem. „Nějaké náhradní díly tady máme, snad jste se se svým autem trefili do našich zásob,“ dodala jsem, zatímco jsem se s Billem po boku blížila k jejich autu, abych zjistila, kolik práce to bude.

 

Ačkoliv jsem měla výměnu motorků u stěračů hotovou do hodiny, stejně se mnou Bill zůstal až do pozdního odpoledne, kdy jsem se rozhodla zavírat dílnu a všechno při odchodu zamykala. Ve svém teplákovém úboru s tygrovaným vzorem vypadal v dílně jako by se tu ztratil. Pobavená tím, jak se opatrně nakláněl nad kufřík se šroubováky, jsem neodolala, a vyfotila si jeho zmatený výraz, když uviděl, kolik šroubů a šroubků se válí na tátově pracovním stole v rohu dílny. Když mi nabídl, že mě odveze, s díky jsem odmítla. Dlouho jsem nebyla běhat, a taková chůze domů z dílny byla ideální na rozehřátí svalů před tou trasou, kterou jsem dnes chtěla jít. Aniž bych si to uvědomovala a nějak si to více přiznávala, trochu jsem očekávala, zda potkám Toma. Kdyby šel venčit Cappera, třeba bychom se na pláži mohli vidět. Necítila jsem potřebu se vracet k tomu, co bylo, nějak to více rozebírat nebo zjišťovat, jak na tom dnes je. Jen jsem ho... chtěla vidět.

 

Běžela jsem svou obvyklou trasu a po pár kilometrech zamířila k pláži. Už mě pálily svaly na stehnech, cítila jsem plíce, a to bylo znamení, že už bych měla svou trasu uzavírat. Když jsem na pláži nikoho nepotkala, ač jsem se rozhlížela, pokračovala jsem v cestě domů, aniž bych si dávala nějakou pauzu. Dobíhala jsem a už jsem se viděla ve sprše pod chladnou tekoucí vodou. Teplé počasí po včerejší bouřce jako by přidalo ve stupních, což se projevilo na mém pocení. Už jsem zahýbala do ulice k našemu domu, když jsem za sebou zaslechla zvuk motorky. Nemusela jsem se ohlížet, abych zkoumala, kdo to jede. Když se motorka objevila vedle mě na silnici, podle helmy jsem poznala, že je to Tom. Zpomalil, přesto jsem mu nestačila. Zlehka změnil trasu a několikrát pootočil předním kolem doleva a doprava, projel silnici od krajnice k jejímu středu po mírné vlnovce, jako by si potřeboval prodloužit čas, než zastaví u mého domu. Už si sundával helmu, když jsem doklusala volným výběhovým tempem. Prsty si prohrábl rozčepýřené vlasy, aby si je trochu urovnal, a z tváří si stáhl šátek, který mu chránil ústa a nos. Vydýchávala jsem se, zatímco mi pokývl hlavou namísto pozdravu.

„Kolik ti dlužím za auto?“ zeptal se. Položil si helmu mezi stehna a zůstával sedět na motorce. Na návštěvu se očividně nechystal. Přesto se přijel zeptat na informaci, kterou jsme mohli vyřídit po telefonu. Dokonce po pouhých textovkách.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic mi nedlužíš,“ odpověděla jsem.

Očima přejel po mé tváři a pohledem sklouzl ke rtům, pak k dekoltu sportovní podprsenky, která mi čouhala zpod tílka. Cítila jsem, jak mi z krku z kořínků vlasů stéká kapka potu. „Olive,“ oslovil mě, z tónu hlasu bylo znát nespokojenost. „Kolik ti dlužím?“ zopakoval.

„Nic,“ zopakovala jsem i já. „Kdyby se táta dozvěděl, že jsem ti něco naúčtovala po tom, co jsem tě při mytí tvého auta obrala o takové jmění, a ještě polovinu království k tomu, tak by mě přerazil, až by se vrátil,“ zažertovala jsem. Sice jsem se s Billem domlouvala, že finance vyřídím s Tomem, měla jsem tím však na mysli to, že to nechám být. Sledovala jsem, jak se Tomovy rty roztáhly do pobaveného úsměvu a zlehka naklonil hlavu na stranu. Oči mu zajiskřily, jak vzpomínal na situaci, kterou jsem sama připomněla.

„Snad jsi kvůli mně nedostala od Eda vyhubováno?“ zeptal se. Ani jsem se nepozastavila nad tím, že mého tátu oslovil s důvěrným podtónem. Byla jsem zvyklá, že o něm i cizí lidé mluvili jako o Edovi. Nabádal k tomu jeho přátelský přístup, kdykoliv kdokoliv přijel do dílny. Nenapadlo mě, že za tím u Toma může být něco jiného.

„Nic, co bych nezvládla,“ řekla jsem. Měla jsem chuť se ušklíbnout, dál s ním nějak žertovat.

Flirtovat s ním.

Zarazila jsem se, sotva se mi ta slova mihla hlavou.

„Opravdu ti nic nedlužím?“ ujišťoval se.

„Opravdu,“ potvrdila jsem.

Tom prsty zabubnoval po povrchu helmy, kterou měl stále opřenou o tělo motorky mezi stehny. Jako by chtěl ještě něco říct, krátce se nadechl, a pak zase vydechl a zavřel pusu. „Příště už to nebudu chtít zadarmo. Příště to tak nenechám,“ zdůraznil.

„Snad už žádné příště nebude a bude tvoje auto v pořádku,“ pousmála jsem se. Polštářky prstů jsem si přejela přes dekolt, abych setřela další kapku potu, která se klouzala dolů po mé kůži. Tom ten pohyb sledoval se zaujetím, pak tiše polkl. Jen pár vteřin jsem sledovala jeho pohled, který byl fixovaný na mé tělo, ne na mou tvář. Když se mi po chvilce podíval do očí, ale nic neřekl, o pár centimetrů jsem ukročila. Tahle konverzace se zřejmě dala považovat za uzavřenou.

„Olive,“ znovu mě oslovil.

„Uhm?“ hlesla jsem, přitom se zastavila v kroku nasměrovaném k mým domovním dveřím.

Několikrát zamrkal víčky, jako by se potřeboval vzpamatovat. Zvedl pohled k mé tváři. „Zajdeš zase někdy za bráchou?“ zeptal se mě, a přitom se napřímil v zádech, jako by potřeboval změnit i pozici, ve které se právě nacházel.

Předloktím jsem si otřela pot z čela. „Jo,“ přitakala jsem. „Dneska jsme se domluvili, že za ním zajdu, když nebudu v dílně nebo u Davida,“ prozradila jsem mu. „Zůstal se mnou dneska déle, než bylo třeba. Ačkoliv v dílně vypadal jako by se ztratil,“ zasmála jsem se. „Asi chtěl nějakou společnost.“

Tom si dlaní přejel přes šíji a krátce si promnul svaly na krku. „Jo, společnost mu dělá dobře,“ zamumlal a na zlomek vteřiny uhnul pohledem. Přesto jsem to postřehla. Když jeho aurou, kterou jsem doposud sotva viděla, prolétla šedobílá barva s perleťovými odlesky, zaraženě jsem ztuhla. Tu nádhernou perleťovou barvu jsem vídala málokdy. Byla to tak unikátní barva, spojená s méně častou emocí, že jsem byla opravdu překvapená, že ji vidím. A zrovna u Toma, kterého jsem zpočátku považovala za neskutečného arogantního šovinistu. U Toma, který svou auru dokázal nevědomky dokonale skrývat.

Vděčnost.

Cítil upřímnou a opravdovou vděčnost. A musela být hodně silná, když jsem to takhle uviděla.

Zatěkal pohledem přes mé rameno k mému domu a pak se nuceně pousmál. „Nebudu tě zdržovat. Užij si sprchu,“ dodal a jeho úsměv byl najednou o kousek opravdovější.

Sledovala jsem, jak si nasazuje helmu, jak startuje motorku, a aniž by mi věnoval další pohled, couvá a odjíždí z příjezdové cesty domu. S bušícím srdcem, od kterého jsem nedostávala žádné odpovědi, proč tak zběsile uhání, jsem pozorovala, jak se Tom rozjíždí a jede pryč.

Užij si sprchu.

To nebyl úsměv. To byl poťouchlý úšklebek.

Co tím sakra myslel?

 

Po zbytek večera jsem byla zamotaná ve svých myšlenkách. Bádala jsem po tom, proč by mohl Tom cítit tak silnou vděčnost, a toužila jsem o tom vědět víc. Nebyla to vděčnost typu díky, že jsi mi podržel dveře. Tohle byla vděčnost: díky, že mi zachraňuješ život. Proto mi to celé nedalo spát. Proto jsem byla zamyšlená nejen večer, ale i další den, kdy jsem nebyla v dílně, ale za barem.

A se Sidem.

Díky svému zamyšlení jsem ignorovala jeho zkoumavé pohledy, příliš jsem neřešila, že si nyní nemáme co říct. Celou službu jsem byla ve svém vlastním světě, do kterého jsem Sida nepustila, a ani trochu mi to nevadilo. Snažila jsem se přenést přes to, co pro mě ještě před několika týdny znamenal, a že tenhle náš speciální vztah už neexistuje. Už nejsme ani kamarádi, prostě jen obyčejní kolegové. Kteří už nemají nic společného.

 

„Co je s tebou?“ 

Zamrkala jsem a uvědomila si, že jsem téměř načepovala celé pivo, aniž bych se na to soustředila. Pustila jsem pípu a nechala jsem dojít pěnu, která hezky stoupala ke kraji sklenice. Přešlápla jsem z nohy na nohu a na Sida se ani nepodívala, ačkoliv to byl právě jeho hlas, který mě přivedl ze zamyšlení zpět do reality.

„Jsi divná.“

„Díky,“ hlesla jsem. Popadla jsem sklenici za ucho a zamířila k druhému stolu, kam tahle objednávka měla mířit. Už se schylovalo k hodině, kdy jsme měli zavíračku.  V týdnu se naštěstí držela docela důsledně, kdežto v pátek a sobotu se často protahovalo až dokud se pilo.

„Nedávno sis mě dobírala, jestli jsem si štrejchnul, když jsem měl dobrou náladu,“ pokračoval Sid, když jsem se s prázdnou sklenicí vrátila zpátky za bar. „Teď jsi to ty, kdo vypadá, že si užil. Nebo se minimálně zahleděl, protože jsi myšlenkami naprosto mimo,“ řekl. „Mluvil jsem tady na tebe dvě tři minuty a ty… to ani není ignorování. Ty jsi prostě úplně jinde,“ zvýšil na mě hlas.

Překvapeně jsem k němu otočila tvář. „Budu si, kde budu chtít, hlavně když to bude daleko od tebe,“ odsekla jsem mu.

„Aha?“ zareagoval. Najednou se zatvářil dotčeně, jako by snad takovou větu ani nečekal.

Protočila jsem oči. „Prosím tě, netvař se ublíženě,“ zamručela jsem. „Moc dobře víš, co jsi udělal. Moc dobře víš, že už nemáš právo na cokoliv, co se mě týče. A když se chci od tebe držet co nejdál, co jiného mi zbývá než unikat v myšlenkách, když s tebou mám směnu?“ zeptala jsem se a dala si ruku v bok. Ani jsem odpověď nečekala, ale on už se k ní nadechoval.

„To bych neřekl, že dokážeš být takhle krutá,“ vydechl.

„Teď si hraješ na chudáčka?“ zeptala jsem se. Chtělo se mi hystericky zasmát, ale ovládla jsem se. Jen jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou, opět mírně protočila oči. Tohle nemělo cenu. Nikdy bych Sida netipovala na osobu, která takhle překrucuje pravdu a dělá ze sebe oběť, přitom se mi to teď děje v přímém přenosu. Kdybychom se nepohádali, kdybych tenkrát nezaslechla ten jeho rozhovor s Tomem, jak daleko by tohle zašlo? Jak moc bych se nechala vmanipulovat do jeho záměrů?

„Tak komu jsi teď vlezla do postele, co?“ zeptal se s uchechtnutím.

Zvedla jsem pohled do podniku a zkontrolovala, zda si někdo nechce objednat další pivo. Sida jsem hodlala ignorovat. Když se však ke mně přiblížil, více se ke mně naklonil, získal mou pozornost. Zamračila jsem se na něj. „Ještě o kousek se přibliž a ublížím ti.“

„Kdo to je?“ zopakoval, sotva potlačoval žárlivý tón v hlase. Přitom neměl důvod se takhle cítit, vždyť jsme si nikdy nic neslibovali.

„Varuju tě, Side,“ zamumlala jsem mezi rty, aby mě slyšel hlavně on.

Pohledem přejel po mé tváři a kolem něj zavířila brčálová aura pohrdání. „Kdo –“

 

Rázná facka umlčela jeho další slova. Těch pár osob, které se tu v tuto chvíli nacházeli, hned přetočily pohledy k baru. Sid na mě hleděl se zlostí v očích, já mu oplácela pohled a vnitřně se třásla, ač jsem navenek možná působila sebejistě. Prsty mě pálily od toho, jak silně jsem ho udeřila, ale na mou obranu – já ho varovala.

„Co se to s tebou stalo?“ pošeptala jsem. Ani to nebyla otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď. Možná bych si totiž vyslechla, že s ním se nestalo vůbec nic. Jen jsem přestala být v kruhu jeho oblíbenců a stala jsem se nepřítelem. A takhle se on k nepřátelům choval.

„Zrovna ty máš co říkat,“ oplatil mi. Zatnul čelist, až mu sval na tváři viditelně naskočil. „Běhna, která si našla nového píchače. Snad ti to dokáže udělat tak dobře jako já,“ ušklíbl se.

„Omluva ti nevyšla, tak teď útočíš?“ zeptala jsem se a mírně zvedla obočí. Vzpomněla jsem si na ten večer, kdy mě vytáhl z postele a pomalu mě prosil na kolenou, abych mu odpustila. Kdy se dušoval, že takovou chybu ještě nikdy neudělal. Kdy si myslel, že se nechám opít rohlíkem.

Sidův výraz zatuhl, nasadil arogantní výraz. A já v ten moment věděla, že jsem se trefila. A on byl naprosto mimo, pokud si myslel, že si mě takhle získá zpátky.

B.