Grayscale: 33. Mátová

Takovou dlouhou pauzu jsem opravdu neplánovala. Jen ten konec roku, krátké svátky a rychlý start roku nového byly tak hektickými, že jsem se sama divila, jak dny probíhaly mezi prsty. Tak tedy doufám, že jste měli krásný čas v kruhu rodinném a že ten nový rok začal dobře pro vás všechny, co sem ještě zavítáte.

Máme tu další díl, budu se snažit další napsat co nejdříve. Trochu jsem si připomínala, o čem byl ten předchozí, jak jsem měla delší pauzu v psaní. Myšlenku děje jsem ovšem neztratila! (Doufám!😅)Přeji příjemné počtení. B.

I když jsem měla svou první směnu s Tomem a lezl mi na nervy, netěšila jsem se tolik na konec směny, jako tomu bylo nyní se Sidem. Přesně to jsem řekla Billovi, když jsem u něj seděla další den na kávě, když jsem konečně skončila v dílně a mohla se za ním vydat na návštěvu. Bill mě překvapil tím, že už měl dávno uvařeno, a chtěl po mně, abych mu jídlo ohodnotila. Zatímco jsem na vidličku napichovala upečené kuře na kmínu, snažila jsem se nekomentovat to, že je to jedno z nejjednodušších jídel. K tomu připravil dušenou rýži na cibulce, a to jsem musela uznat, že se mu neskutečně vydařila. Akorát to kuře… bylo příliš vysušené. A mně se nedařilo skrývat své dojmy, na které Bill čekal. Seděl naproti mně, díval se, jak jím, a zatímco jsem ho poslouchala, jak se pral s receptem, který byl podle mě snadný, žvýkala jsem kousky suchého masa. Pak se řeč přesunula směrem ke mně a mému životu. A i když jsem nechtěla řešit detaily toho, jak se Sid zachoval, stejně to ze mě Bill vymámil správně položenými otázkami.

 

„Stejně nerozumím tomu, co to do něj vjelo,“ zamumlal a nechápavě zavrtěl hlavou, když jsme společně stáli nad košem s jejich špinavým prádlem a třídili je na tmavé, barevné a bílé. Sice jsem něco takového dnes vůbec neměla v plánu, ale když se Bill zmínil, že si při vaření zašpinil poslední čisté triko, nedalo mi to, abych se ho nezeptala, zda vůbec ví, jak se prádlo pere.

„Taky tomu nerozumím,“ zareagovala jsem. „Ale pátrat po tom nehodlám. Ne po tom, co se… ah, ani se k tomu nechci vracet,“ zabručela jsem. „Oba jsme jasně věděli, do čeho jdeme. A on se teď chová jako žárlivý pitomec,“ řekla jsem. „Vždyť na to nemá sebemenší právo,“ dodala jsem podrážděně a mrskla tmavě šedým trikem na hromadu černého prádla. Ani mi nedošlo, že jsem v ten moment svírala Tomovo triko. Byla jsem tak zabraná do myšlenek ohledně Sida, že jsem nevěnovala příliš pozornosti tomu, co dělám.

„Opatrně,“ ozval se Bill a pousmál se ve snaze mi zvednout náladu. „Naše prádlo to nemusí odnášet! Z očí ti málem šlehají blesky. Ještě to tady podpálíš, a to už nebudeme mít žádné oblečení, které bych potřeboval vyprat,“ zažertoval.

Zamračila jsem se na něj. „Nechce se mi věřit, že tu bydlíš měsíc, a ještě jsi nezapnul pračku,“ oplatila jsem mu porýpnutí.

„Hele,“ řekl a dlaní se opřel o svůj bok. Vypadal, jako by mě chtěl začít poučovat. „Aspoň jsem díky tomu měl příležitost vynosit všechno oblečení a vyzkoušet, jestli si ho chci vůbec nechat,“ pokrčil rameny. „Jako například tohle tričko,“ pokračoval a prsty volné ruky přejel přes svou hruď. „Koupil jsem ho před nejméně pěti lety, ale stále ho chci nosit. Za to… třeba tohle,“ řekl a ze země koupelny zvedl tmavě modré tepláky, „bych nejradši hodil do koše, i když je to docela čerstvý kousek v šatníku.“

„Aha. Zajímavá taktika na to, aby sis protřídil skříně,“ zamumlala jsem.

„Musím se ti přiznat k tomu, že nejde o skříně,“ hlesl. „Spoustu věcí jsem měl ještě v kufrech.“

Vykulila jsem na něj oči. A pak jsme se společně rozesmáli na celé kolo. Se smíchem jsem se sehnula pro další kousek z koše. Vytáhla jsem béžovou košili a rozhlédla se po koupelně, abych zjistila, kde přesně se nachází hromada, kterou jsem hledala. „Stejně mi to nepřijde jako oblečení za měsíc,“ podotkla jsem.

„No nemysli si,“ pousmál se. „Tohle je jen posledních čtrnáct dní. Zbytek mám už v komoře u pračky, jen to ještě není vytříděné. Budu to muset přinést,“ přiznal se mi.

Znovu jsem na něj vrhla překvapený pohled. Zdá se, že mě nepřestane udivovat, kolik věcí jsem brala jako samozřejmost, a kolik věcí jsem si myslela, že umí vesměs každá osoba na světě. „Tak to přines. Ať se do praní můžeme co nejdříve pustit,“ pobídla jsem ho.

V rukou jsem držela několik kusů triček a ponožek, které jsem roztahovala po koupelně podle toho, kde se nacházela příslušná hromada špinavého prádla. Už jsem se otáčela čelem zpět ke dveřím, odkud jsem slyšela blížící se kroky, když jsem zahlédla postavu, která mířila do koupelny. Nebyl to Bill, nýbrž Tom. Zrovna si přetahoval triko přes hlavu, takže neviděl, že tu stojím. Z chodby mohl zahlédnout pouze otevřené dveře koupelny, nemohl tušit, že se tu někdo nachází. Když triko přetáhl a ve středu své koupelny uviděl mě, výraz v jeho tváři byl po dlouhé době naprosto jednoduše čitelný: byl překvapený. A hodně.

„Eh, -liv-?“ hlesl. Hlas mu selhal, přeskočil a zaskřehotal, až mé jméno vyslovil způsobem, jakým ho nikdy nikdo nevyslovil.

Liv.

Rozbušilo se mi srdce. Zvláště, když jsem si mohla prohlédnout jeho hruď. Lehce opálená kůže skrývala vypracované svaly. Nerýsoval se mu pekáč břišních svalů, jako by každý den chodil do posilovny, ale bylo znát, že mu pohyb není cizí. Široká hruď a žebra se zužovaly do boků, na kterých měl nízko posazené kraťasy. Přes jeho ruce s visícím trikem jsem neviděla celé jeho tělo, ale i tak jsem mohla zahlédnout to smyslné véčko příčných břišních svalů, které se scházelo u podbřišku. U jeho–

„Co tu... děláš?“ znejistěl. Zněl udýchaně. Ve svých dlaních zmuchlal triko do malé koule. 

Rychle jsem zvedla oči od lemu bílých boxerek, které mu čouhaly ven z kraťasů, a dlouze se nadechla. „Pomáhám Billovi,“ odpověděla jsem. Uvědomila jsem si, že jsem ho ani nepozdravila. Tak mě překvapilo, že tu najednou stál do půli těla nahý, že jsem zůstala tiše. Při našem alkoholovém poblouznění jsme zůstali vesměs oblečení, takže teď jeho odhalená hruď a břicho dělaly divy. A rozjížděly mou fantazii na plné obrátky. Zuby jsem si přejela přes spodní ret, abych z pusy nevypustila něco, čeho bych později litovala. Když zvedl ruku s trikem a přejel si jím kolem krku, teprve v ten moment jsem si všimla vlhkosti u linie jeho vlasů. Naklonila jsem hlavu na stranu.

Byl běhat. Proto byl takový udýchaný a jeho tváře měly zdravě růžový nádech. A chtěl se teď okoupat.

„Užij si sprchu,“ řekla jsem.

Tomovy rty se zkroutily do pobaveného úšklebku, v očích mu jako by zajiskřilo. „Díky,“ zareagoval. Určitě pochopil mou narážku, připomínku toho, že mi to samé přál před dvěma dny, kdy jsem se z běhu vracela já.

Sehnula jsem se, abych sebrala část z hromady tmavého oblečení, která byla největší, a se kterou bych zvládla naplnit pračku nejméně dvakrát. „Zvládneš podle barev roztřídit oblečení, co máš na sobě, že ano?“

Tom naklonil hlavu na stranu. „Jistěže,“ odvětil. Jako bych se ho tou otázkou snad dotkla. „Tmavé na tmavé a bílé... na bílé,“ řekl. S těmi slovy prsty sklouzl ke svým kraťasům a začal povolovat smyčku šňůrky, kterou měl na kraťasech uvázanou. V ten moment ve mně hrklo. Snad se tu přede mnou nechce opravdu svléct do naha?

„Ano. Bílé na bílé,“ přitakala jsem. Ovládla jsem se, abych očima nesklouzla k jedinému bílému oblečení, co na něm teď bylo. Už jsem vykročila směrem ke dveřím koupelny, když mi Tom zatarasil cestu svou paží. Opřel se o rám dveří a zaclonil mi výhled na chodbu svým tělem. Kolem mě zavířila Tomova vůně, kterou teď přebíjel jeho pot. A kupodivu mi to vůbec nevadilo. Když se zpotil kdokoliv jiný, často jsem se potřebovala přemáhat, abych tu osobu vystála, ale Tom... 

„Díky, že děláš bráchovi společnost,“ řekl polohlasně.

Zaměřila jsem se na jeho tvář, která byla najednou tak blízko. Na krku se mu kroutily podrůstky vlasů do drobných kudrlinek, u jeho uší byly vlhké nejen vlasy, ale taky vousy. Načervenalé tváře působily tak podivně přitažlivě, až se mi zatajoval dech. „Bohudíky, že jsem přišla, jinak byste brzo museli začít chodit nazí,“ odvětila jsem v žertu. Musela jsem tu situaci nadlehčit, abych se zachránila ze spárů své vlastní fantazie.

Tom se na moment zadíval na hromadu oblečení v mých rukou, než se mi zase zadíval do tváře. Několik dlouhých vteřin se zastavil u mých rtů, než se napřímil v zádech a ustoupil mi. „Co bychom jen bez tebe dělali?“

Nechala jsem tu otázku bez odpovědi. Protáhla jsem se kolem něj a vyšla na chodbu. Neotočila jsem se, přesto jsem cítila v zádech Tomův pohled.

 

S Billem jsme v jejich zahradě mezi stromy natáhli několik prádelních šňůr. Vypraného oblečení bylo tolik, že ten jediný sušák, který Bill postavil kousek od terasy, nestačil. Zatímco jsem Billa pověřila vyndáváním další várky tmavého prádla, sama jsem se vydala na zahradu s prvním po okraj naplněným košem, který jsem chtěla pověsit. Jak jsem měla ve zvyku, vždy jsem prádlo protřepala a teprve pak ho kolíčky přichytávala ke šňůře. Stála jsem čelem k domu, ale neviděla na něj, protože jsem nad výši svých očí věšela další z mnoha triček, které jsme s Billem vyprali. Jeden z kolíčků se mi vysmekl z prstů a spadl do trávy. Než jsem se pro něj stihla sehnout, už ho zvedaly Tomovy prsty. Zlehka napružil šňůru, která teď visela mezi námi, zaháknutím prstů, aby se na mě mohl podívat. 

„Nemusíš mi pomáhat.“

„Poslal mě Bill,“ řekl a připnul kolíček. „Mám se zeptat, jestli je dost místa na věšení vypraného prádla,“ prozradil.

„Zatím je ho dost,“ odvětila jsem a sehnula se pro další kus, který jsem chtěla pověsit.

Tom podlezl prádelní šňůru a postavil se vedle mě s miskou kolíčků, ke které jsem se taky musela ohýbat. Zřejmě chtěl za každou cenu najít způsob, jak být užitečný. Zlehka foukl teplý vzduch a já hned ucítila Tomovu vůni. Nyní čistou, po sprše čerstvě svěží.

Slyšela jsem, jak se vedle mě nadechl, jako by chtěl něco říct, ale zůstal tiše. Připevnila jsem rameno košile a hrábla do misky pro další kolíček, než jsem se na něj podívala. Podívala jsem se tak, abych viděla víc, než co vidí normální člověk. Záměrně jsem se zaměřila na jeho auru. Představovala jsem si, jak rozevírám jeho okenice, které vždycky držel tak pevně zavřené, a sledovala, co uvidím. Světle zelená barva, která mi připomínala mátu, probleskovala jeho sotva viditelnou aurou.

Nerozhodnost.

Polkla jsem. „Co chceš říct a neříkáš?“ zeptala jsem se na přímo. 

Tom ke mně kmitl svým pohledem. Vlhké vlasy po sprše, které nyní nechal rozpuštěné, se mu vlnily kolem obličeje. Kdyby se netvářil tak zamyšleně, díky jeho vousům a vlasům by měl vizáž pohodového surfaře. V jeho očích jsem teď pohodu vůbec neviděla.

„Neumím číst myšlenky,“ řekla jsem podrážděně, když jsem pár minut čekala, jestli ze sebe něco vypustí nebo ne. Ta jeho tajemnost mi začínala vadit. Chtěla jsem znát obsah jeho myšlenek, a dráždilo mě, že byl jedním z mála lidí, u kterých mi to nešlo tak snadno. Jen hleděl do misky s kolíčky, jeden dva mi podal a rozmýšlel, co říct. „Jestli ke mně teď něco vysíláš, nečekej odpovědi. Nic nechytám,“ dodala jsem.

Tom se zamračil, jak ho popudil můj tón hlasu. „Jen jsem přemýšlel nad tím, že...“ odmlčel se. „Jsi tu vlastně jediná, kdo nám tady tak pomáhá,“ řekl.

„Uhm,“ broukla jsem v odpověď. Nechtělo se mi věřit tomu, že přemýšlel právě nad tímhle, ale mámit z něj upřímnou odpověď se mi opravdu nechtělo. „A?“

„Jak se ti za to všechno odvděčíme?“

„Nemusíš nic vymýšlet,“ odpověděla jsem. Záměrně jsem ignorovala ironický tón, který jsem v jeho hlase slyšela.

„Ale přece jen–“

Nenechala jsem ho domluvit. „Nedělám to kvůli nějaké... odměně,“ řekla jsem, když mě nenapadlo lepší slovo, kterým bych se vyjádřila. Podívala jsem se na Toma a sebrala poslední kolíček z jeho dlaně, který jsem pro teď potřebovala. „Mám Billa ráda a ráda mu nezištně pomůžu. Taková jsem. Nehledej v tom žádný větší smysl, protože nic nenajdeš,“ odvětila jsem. „A neurážej mě tím, že by sis myslel, že po vás za to něco chci,“ ukázala jsem na něj varovně prstem. Ano, možná jsem nadhodnotila opravdu jeho auta v tátově dílně, ale to bylo čistě z podráždění. A teď jsem mu to snad vrátila tím, že jsem znovu zprovoznila jeho stěrače. Navíc, týkalo se to jeho auta, nikoliv toho, že tu pomáhám Billovi s vařením a starostí o domácnost. Nemohl mi teď vyčítat ani penny.

Sehnula jsem se a prošla pod čerstvě vypraným prádlem, abych se dostala do domu. Ačkoliv jsem s ním měla před dvěma dny chuť žertovat a flirtovat, zrovna teď jsem měla nutkání naprosto opačné. A to jsem si říkala, že jestli se uvidíme, zajímalo by mě, zda se vrátíme k tomu, co se mezi námi odehrálo. Jak se ale zdálo, ani jeden se k tomu nechtěl vyjadřovat. A přitom jsem měla pocit, že se za ten večer nedokončilo tolik věcí, nedořeklo tolik slov, nedotáhlo do finiše tolik... činností.

 

„Počkej.“

Tomovy prsty sevřely můj loket. Zastavila jsem se a měla chuť po něm mrštit košem od prádla, který jsem nesla v ruce, jen abych mu dala najevo, že se mě nemá takhle dotýkat. Když uviděl můj výraz, rychle to pochopil a pustil mě.

„Brácha se zmínil o tom, že tě Sid zas nějak otravoval. Ublížil ti?“ zeptal se.

Polkla jsem. Zamrkala jsem víčky a rázně zavrtěla hlavou. „Neublížil. Byl to on, kdo dostal facku,“ prozradila jsem něco, co jsem neřekla ani Billovi. Ten jen věděl, že měl Sid blbé připomínky a udělal mi žárlivou scénu.

Tom ztěžka vydechl. „Olive, jestli ti v tom můžu být nějak nápomocen–“

„Není třeba. Díky,“ odvětila jsem. Lehce jsem se od něj odtáhla. Věděla jsem, že přede mnou přece jen něco skrývá. Ani tohle nebylo téma, nad kterým by přemýšlel při tom svém podávání kolíčků. Ať už to bylo cokoliv, očividně si to chtěl nechat pro sebe. „Nechci ti být nic dlužná.“

Tom se pousmál. „Myslím, že už tak si navzájem pár věcí dlužíme,“ podotkl.  Jak se zdálo, motali jsme se v tom oba. Když mu pohled potemněl a krátce se nadechl pootevřenými rty, srdce se mi rozbušilo jako při maratonu. Jako by tušil, jaký efekt na mě tenhle pohled má. A jako by tušil, s jakými vzpomínkami mám právě jeho rty spojeny. Jak je jemně přikládal k mé kůži, laskal jimi vnitřní strany mých stehen, dokonce i můj nejintimnější kousek mého těla. Ačkoliv jsem se předtím odtáhla, on se teď zase mírně přiblížil. „A ohledně toho...“ začal.

Ale už nedokončil.

Na terasu vystoupil Bill. A přerušil cokoliv, co mi chtěl teď Tom říct.

„Vy jste ale rychlíci!“ zvolal. „Nesu další koš.“

Tom se rychle napřímil, odtáhl se. „Pověsím ho,“ řekl, než stihl kdokoliv jiný zareagovat. Vytrhl ho Billovi z rukou a otočil se na patě, jako by právě teď potřeboval co nejdříve zdrhnout z téhle situace, do které se dostal. Z toho, že bychom se mohli začít bavit o tom, co všechno si dlužíme.

Bill se na mě potutelně pousmál. „Měla by ses tady ukazovat častěji. Když tu jsi, Tom se najednou zapojuje do činností, ke kterým ho jindy přemlouvám celou věčnost,“ prozradil polohlasně. „Jestli on se před tebou nevytahuje.“

„Nebo přede mnou prchá,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Bill se na mě zářivě uculil. „Zatímco se nám pere další prádlo, neuděláme nějakou dobrotu? Třeba muffiny. Ty jsem se chtěl vždycky naučit!“ navrhl. A já se při pohledu na jeho zářivý obličej neubránila úsměvu.

„Tak hurá do kuchyně,“ souhlasila jsem.

Bill mi nadšeně položil paži kolem ramen. Společně jsme vešli z terasy do domu. A kdybych se ohlédla do zahrady, zahlédla bych Toma, který sice věšel prádlo, jak řekl, ale taky s nepopsatelným výrazem hleděl na naše mizející záda. A na Billovu ruku tak blízko mého těla.

B.