Grayscale: 34. Levandulová

Moc a moc děkuji za vaše ohlasy, jste zlatí. 🙏 Jsem moc zvědavá, jaké dojmy ve vás vyvolá děj, který jsem pro vás připravila. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, konečně se povídka posunuje o kousek dál. 😊 Pěkné počtení a těším se na ohlasy. 😊 B.

Dohlížela jsem na Billa při přípravě a pečení čokoládových muffinů, naučila jsem ho prát prádlo tak, aby mi nemusel jednou měsíčně volat o pomoc na telefonu. Měla jsem z toho dobrý pocit a Bill mi děkoval a na rozloučenou mi zabalil čtyři muffiny, abych měla něco sladkého ke snídani. Ačkoliv mi jeho poděkování lehce zhořklo kvůli Tomovým slovům na zahradě, snažila jsem se to vypustit z hlavy a nenechat se tím příliš ovlivnit.

Jak se ti za to všechno odvděčíme?

Ta slova se mi připomněla, sotva jsem měla s Tomem další službu za barem. Den na to jsem měla službu s Alexem a byla to doposud ta nejpohodovější směna týdne. Když jsem však následující den přicházela do baru, svíralo se mi břicho. Kromě Alexe jsem tu v pátek měla mít i Toma. A jakmile jsem vstoupila do dveří podniku, jako by se mi jeho hlas znovu rozezněl v uších. I s tím jeho ironickým laděním. Na prstech jedné ruky bych mohla spočítat osoby, které se mi takhle dostaly pod kůži. A vždycky to bylo kvůli něčemu, s čím jsem se nemohla smířit. Máti jsem neodpustila, že opustila tátu a mě, aniž bychom znali nějaké vysvětlení. Isabelle nemůžu vystát, protože o mně spoustu věcí ví a ví, jak tnout do živého a nepříčí se jí to, jak bezpáteřní osobou se stala. A teď Tom… který si o mně zřejmě myslí, že jsem zákeřná mrcha, která jim pomáhá, protože od toho něco čeká. Co bych tak zrovna od něj mohla chtít?

Jak se ti za to všechno odvděčíme?

Jak rapidně se ta věta lišila od těch momentů, kdy mi pln opravdové vděčnosti děkoval za to, že trávím čas s jeho bráchou. Nerozuměla jsem tomu, nevyznala jsem se v Tomovi, a to mě otravovalo ještě víc, než bych si byla ochotná přiznat.

 

„Ahoj,“ usmál se na mě Alex a rychle proběhl kolem s několika natočenými pivy. Bylo vedro, zahrádka byla už naplněná a on roznášel objednávky jednu za druhou.

Pokývla jsem na něj hlavou a tiše mu odpověděla. Na Toma, který právě čepoval pivo, jsem se jen krátce podívala a pokývla hlavou na pozdrav stejně jako Alexovi. Vydala jsem se za bar, abych si uschovala svoje věci na obvyklá místa. Dnes jsem na sobě měla kratší letní šaty, které jsem doplnila upnutými kraťasy, abych se mohla po podniku pohybovat bez obavy, že mi jde vidět spodní prádlo. Neměla jsem na sobě žádnou kapsu, takže mi nezbývalo než všechno včetně mobilu nechat na lince pod barem. Když jsem se napřímila, abych se rozhlédla po podniku a zkontrolovala, jestli někde není třeba zajít pro objednávku, koutkem oka jsem si všimla Tomova pohledu.

„Co?“ zeptala jsem se.

Očima přejel po mém těle od kotníků zpět k mému obličeji. „Nic,“ odvětil. Přitom pevně svíral rty, až je téměř špulil.

Nechala jsem to bez reakce, ačkoliv jsem měla tendence se zamračit, když jsem si vzpomněla na Sidova slova o mých minisukních a nohách. Proto jsem si dnes vzala i kraťasy, které byly sice upnuté na tělo, ale zadek mi už zakrývala sukně kratších šatů. Nemohlo na mě být nic provokativního. Možná kromě mého o kousek hlubšího výstřihu. Ale sakra, vždyť bylo vedro. Povzdychla jsem si.

„Co táta, už je na cestě domů?“ zeptal se mě Alex, sotva se vrátil.

„Už vyjeli na cestu, včera mi psal, že vyrážejí. Tak by někdy během noci mohl přijet,“ odpověděla jsem mu. Ačkoliv jsem tátovi jeho dovolenou vždycky přála, taky jsem se těšívala na to, až se vrátí. Až nebudu tolik sama. Vzhlédla jsem k Alexovi a sebrala několik sklenic z jeho rukou, abych mu pomohla, zatímco Alex zbývající postavil na pracovní linku vedle dřezu. Začala jsem nádobí umývat ve dřezu, čímž jsem se dostala vedle Toma.

„Natoč mi tam čtyři kousky, Tome,“ řekl Alex a začal do kasy připisovat objednávky zákazníků ze zahrádky.

Tom odložil právě dotočené pivo a přitakal. „Už na tom dělám,“ odvětil. Přitom přešlápl z nohy na nohu. Díky tomu jsem pocítila, jak se kolem něj zavířil vzduch. Krátce jsem se nadechla a zamračila se na sklo, které jsem právě drhla.

Sakra.

Ten zas tak voněl. Agh!

 

Aniž bych si to uvědomovala, při pohledu na stůl, kde běžně sedával Bob a Jimmy, jsem měla tendence tiše povzdychávat skrze to, jak se mi po nich stýskalo. Už aby byli všichni doma. Mého povzdychávání si Alex s Tomem všimli. A jen Alex měl odvahu to okomentovat. Tom byl dnes podezřele tichý, přišlo mi, že se jeho nálady měnily každým dnem: někdy si se mnou chtěl povídat, jindy se na mě sotva podíval. Ale dnes mi to příliš nevadilo. Dnes jsem byla ráda za ticho, které z jeho strany přicházelo. Když už ho někdy přerušil, bylo to jen kvůli pracovním záležitostem.

Podej mi led.

Na zahrádku chtějí arašídy.

Připravíš dvě mojita?

Víc jsem toho od něj za čtyři hodiny společné směny neslyšela. A radši jsem se nepouštěla do úvah, co se to s ním děje a že tomu nerozumím. Ani bych na to neměla čas. Páteční večer se přehoupl do hodin, kdy tu byl největší nápor zákazníků. Kdy si všichni k pivu objednávali panáky. Kdy se všichni radostně a hlasitě bavili. Kdy mohly padat největší objednávky. Nechtěla jsem se zabývat tím, proč je takový nepřístupný, proč se včera při pečení muffinů sice držel v naší blízkosti, ale neřekl mně ani Billovi jediného slova, jen nás sledoval. Mlčky se díval, jak s Billem spolupracujeme, jak se bavíme, jak se smějeme. Jestli tohle není divné chování... vždyť to působilo, jako by nás jen kontroloval.

 

„Můžeme si promluvit?“

Překvapením jsem sebou cukla a málem upustila láhev s rumem, ze které jsem nalévala objednané panáky. Pootočila jsem hlavou k Tomovi, který teď stál nejblíž za celou směnu, a přejela pohledem po jeho tváři. Dalo by se říct, že se mračil.

„O čem si chceš promluvit?“ zeptala jsem se a neubránila se zvědavému pozvednutí obočí. Třeba o tom, proč se se mnou najednou nebaví? Proč na mě jen hází pohledy, o kterých si snad myslí, že je nevnímám? Kůže mi brní od začátku jeho přítomnosti na směně, cítím, jak mě neustále sleduje, i když si možná myslí, že je nenápadný. Nebo se mi snad chce svěřit s tím, o čem si s Billem tak živě šeptali, když jsem se včera vzdálila? Vypadalo to, že se tiše hádali, alespoň z jejich nasupených pohledů a rázných gest to bylo jasné.

Tom si olízl rty a krátce se jimi nadechl. „No...“ začal. „Přemýšlel jsem nad tím, že... nejspíš bych se ti měl omluvit,“ řekl. Ztěžka polkl.

Pomalu jsem odložila láhev s alkoholem a bokem se opřela o kraj baru. Tom zaujal podobnou pozici naproti mně, takže jsme teď stáli čelem a každý, kdo přišel, mohl sledovat naši soustředěnou konverzaci. „Omluvit?“ zopakovala jsem a tím ho pobídla k tomu, aby pokračoval a ukojil mou zvědavost. Za co přesně se chce omlouvat? Rychle jsem v mysli procházela všechno, co jsme si kdy řekli, a za co by se asi mohl chtít omluvit. Když pominu jeho chování za poslední dny, napadá mě snad jen pár nabručených oslovení, které jsme si věnovali.

„Omluvit,“ přitakal a nepřestával se mi dívat do tváře. Ani jsem si neuvědomovala, že na něj hledím jako hypnotizovaná a čekám na to, co dalšího řekne. „Za ten večer… tady v baru,“ dodal na vysvětlenou a jeho pohled potemněl při vzpomínkách na činnosti, které se ten večer udály.

Polkla jsem a snažila se pravidelně dýchat, aby se mi krev i nadále okysličovala. Ačkoliv mi tohle prostředí nepřipadalo jako nejvhodnější k tomu, abychom daný večer probírali, na druhou stranu byla jistota toho, že tomu neunikneme. A já to přece dořešit chtěla, ten dluh, který jsem cítila jako neuzavřený. Byla bych hloupá, kdybych ho odmítla, když s tím on sám přišel. „Za co přesně z toho večera?“ hlesla jsem svůj další dotaz. Nechtěla jsem mluvit příliš nahlas ze strachu, aby někdo narušil naše soukromí. Naštěstí tu byl dostatečný hluk, a tak byla malá pravděpodobnost, že by nás někdo poslouchal, a Alex zrovna stál na cigaretě venku. Možná proto o tom právě teď Tom začal. Mezi zuby jsem sevřela vnitřek své tváře, kousla jsem se, abych se držela v přítomnosti. Při tomhle tématu jsem měla až příliš často tendence vracet se k tomu, jak přede mnou klečel, jak se mě dotýkal, co říkal.

Neudělám nic, co nebudeš chtít.

Jaká dokonalost.

Poddej se tomu.

„Neměli jsme se tak opít,“ hlesl, a přitom zavrtěl hlavou. „Neměl jsem...“ odmlčel se. „Nemělo se to celé takhle stát,“ řekl a ještě jednou rázně zavrtěl hlavou. Pevně sevřel rty a polkl. Jako by to pro něj nebylo snadné. Sklopil víčka, zřejmě už nemohl vystát, jak se na sebe díváme.

Uchechtla jsem se, trpce, hořce. „Řekl jsi, že by ses měl omluvit,“ začala jsem. „Nezní mi to, že by ses chtěl omluvit,“ podotkla jsem. Když Tom nezvedl pohled od prstů, kterými poklepával po povrchu pracovní desky, prohlédla jsem si jeho tvář důkladněji – vždyť mi teď nabízel skvělou příležitost. Jeho dlouhé řasy byly tmavé jako uhel, a bylo nespravedlivé, jak se hezky kroutily do tvaru, po kterém prahla každá dívka. Krátce jsem se nadechla a obrnila se. „Nemusíš se za nic omlouvat. Já kvůli tomu večeru nemám žádné výčitky, já si ho náramně užila,“ řekla jsem.

Tom se na mě podíval, jako bych do něj píchla. „Ty... Já...“ začal koktat. „Bože,“ zamručel, „vždyť jsem tě opil!“ zdůraznil, přesto stále polohlasně, aby zachoval soukromí. Mírně se ke mně naklonil blíž. „Ah... ani mi to nejde přes pusu,“ ušklíbl se, „ale mám pocit, že jsem tě neskutečně zneužil,“ přiznal. Ve tváři měl tvrdý výraz, nekompromisní. Jako by snad bojoval sám se sebou.

Pousmála jsem se. „Jsem dospělá, Tome. Jestli to pro tebe byla jednorázová záležitost, dokážu se s tím vyrovnat. Nemusíš mít černé svědomí,“ řekla jsem ve snaze celou tuhle debatu nadlehčit.

„Nemělo se to vůbec stát,“ zamumlal. „Byla to obrovská chyba.“

Teď jako by píchl do mě. Jako by bodl, přímo do srdce. Nazývali mě různými nadávkami, přezdívkami, jmény... Pro někoho jsem možná až příliš otevřená vztahům na jednu noc, pro Sida jsem ta, co ráda dá. Ale nikdy mě nikdo nenazval obrovskou chybou.

Abych byl upřímný, nechci být její kdokoliv.

Ucouvla jsem, úsměv se mi ze rtů vytratil. Nejen kvůli jeho právě vyřčeným slovům, ale taky kvůli tomu, co jsem ho zaslechla říct už kdysi.

A když Tom uviděl mou reakci, oči se mu rozšířily, když si uvědomil, co řekl. „Olive–“

„Olive!“

Dveře podniku se otevřely a Tomův hlas přehlušil Bob. Rychle jsem se ohlédla přes rameno. Výraz v jeho tváři mě přikoval na místo, stejně tak aura, která mu silně, agresivně pulzovala kolem ramen. Skoro jsem neviděla jeho obličej, nakolik se jeho aura propisovala do okolního prostředí. Levandulová barva většinou působila uklidňujícím dojmem, lidé si ji často spojovali s odpočinkem, časem na relax. Já v ní viděla nejhorší pocit, kterému jsem se chtěla vyhýbat co nejvíc.

Bezmoc.

„Co se...“ Ani jsem to nedořekla. Neměla jsem odvahu se zeptat otevřeně. A při jeho dalších slovech mi ztuhla krev v žilách.

„Ed s Jimmym měli nehodu. Sanitka je veze do nemocnice,“ vyhrkl.

A já v ten moment přestala dýchat.

 

Další minuty se seběhly příliš rychle. Bob mi nabídl odvoz do nemocnice, vlastně za mnou přijel, aby mě vyzvedl. Když jsem se s bezradností v očích podívala na Toma, popohnal mě se slovy, že zbytek směny za barem s Alexem zvládnou sami. Že nemám na nic čekat a okamžitě s Bobem odjet. Musela jsem být v šoku, protože jsem nechala být všechno, co jsem měla rozdělané, a neřekla jediného slova, když jsem Boba následovala. Jediné, co jsem si pamatovala při příjezdu do nemocnice, bylo Tomovo pevné stisknutí mého ramene. Jako bych ten dotek stále cítila, i když jsem ujela několik desítek kilometrů a teplý vítr narážel do mého těla. Křečovitě jsem se držela Boba, zatímco se svou motorkou kličkoval mezi auty. Se zavřenýma očima jsem se tiskla k jeho zádům a modlila se. Prosila jsem všechny na nebesích, jestli tam někdo je, aby byl táta – a nejen on – v pořádku. Neměla jsem jízdu na motorce ráda. Kolikrát jsem jim opakovala, aby byli opatrní? A to si ze mě Jimmy dělal srandu. A na to jediné jsem dokázala myslet během půlhodinové jízdy s Bobem. Určitě překračoval rychlostní limity, ale to bylo to poslední, co bych teď řešila. Ani jsem neměla kapacitu pomyslet na to, že jedu na motorce v šatech, a kdybychom se vybourali my dva, odnesla bych to bolestivými zraněními.

Se sevřeným žaludkem jsem rychle seskočila z motorky, sotva Bob zaparkoval. Jako by to byl jedovatý had, od kterého se potřebuji držet co nejdál. Podržel motorku, zatímco jsem sesedala. Kolena se mi třásla, a kdyby mě Bob nechytil kolem ramen, možná bych se sesypala. Měla jsem vyděšený výraz, zsinalou tvář, ale strach o tátu byl větší než moje obava z jízdy na motorce. Automaticky jsem kladla nohy před sebe a nepřemýšlela nad tím, kudy areálem jdeme. Společně jsme vešli do budovy akutního příjmu, vlastně jsem se nechala Bobem vést. Tlačil mě po svém boku kolem recepce pohotovosti, automaticky jsme zamířili do útrob nemocnice.

„Pardon,“ uslyšela jsem, ale nereagovala na to. „Pardon! Nemůžete tu jen tak pobíhat. Jdete za někým?“ zeptala se nás zdravotní sestra, která se se zmatenými osobami, jako jsme byli my dva, nejspíš potýkala velice často.

„Jdu za tátou,“ vyhrkla jsem první slova, která mě napadla.

„A táta se jmenuje jak?“ zeptala se rázně.

„Nejspíš ho právě přivezli. Měl nehodu na motorce,“ chopil se vysvětlování Bob. Začal nahlašovat tátovo jméno, čehož jsem teď sama nebyla schopná. Pustil se mých ramen a já najednou pocítila chlad. Naskočila mi husí kůže. Žaludek jsem měla jako na vodě.

„Posaďte se tu, hned pro vás zjistím potřebné informace,“ řekla nám. Poslouchala jsem jen napůl. Hleděla jsem na všechny ty nemocné, zraněné a čekající pacienty a měla co dělat, abych se na místě nerozbrečela. Jestli se tátovi něco stane, nezvládnu to.

 

S hlavou v dlaních jsem se snažila pravidelně dýchat a zastavovat jakékoliv černé scénáře. Dokud mi někdo z nemocničního personálu neřekne, co přesně s tátou je, nebudu na to myslet. A stejné zásady jsem se chtěla držet i u Jimmyho. Snažila jsem se ignorovat Bobovo nervózní poklepávání nohou, i odér, který se z něj nesl, protože se kvůli cestě téměř dva dny nesprchoval. Zhluboka jsem se nadechla a napřímila se. Srdce mi divoce bušilo. A když se k nám začala přibližovat sestra z příjmu, rychle jsem vstala. Bob mě napodobil.

„Váš táta je už ošetřený a leží na pokoji. Pojďte za mnou,“ pokynula nám.

Srdce mi spadlo až do kalhot, hrdlo se mi sevřelo. Chytla jsem se Boba za paži a se zatajeným dechem následovala sestřičku, která byla tak ochotná, že nás vedla chodbami nemocnice do pokoje, kde táta ležel. Provázelo nás všudypřítomné pípání přístrojů. Neudržela jsem zrak a prohlížela si pokoje, kolem kterých jsme šli. Dělalo se mi špatně při pohledu na ležící nemocné, při vědomí, že jdu za tátou, který je na tom možná podobně.

Zdravotní sestra se zastavila a pokynula nám k otevřeným dveřím, za kterými byly čtyři postele. Mezi každou byla natažená zástěna, z jedné postele se ozývalo polohlasné bolestivé skuhrání. „Váš táta leží až u okna.“

Šla jsem jako v mrákotách. A když jsem nakoukla za plentu, málem jsem omdlela.

Úlevou.

Táta mi hned oplatil pohled a posunul se na posteli do sedu.

„Tati,“ vydechla jsem. A z očí se mi vyřinuly slzy. Překonala jsem vzdálenost těch pár metrů během zlomku vteřiny. Vrhla jsem se mu kolem krku a jemně ho stiskla, abych mu nezpůsobila větší bolest. Jednu paži měl zavěšenou v ortéze a připevněnou k hrudníku, aby s ní nehýbal. Tvář měl odřenou, jedno oko lehce nateklé. Na první pohled bylo vidět, na jakou stranu spadl.

„Zlato, co tu děláš?!“ zamumlal, když mi oplatil objetí.

Odtáhla jsem se na délku paží a překvapeně zvedla obočí. „Co tu dělám? To si děláš srandu, ne?“ vyčetla jsem mu. „Trnula jsem hrůzou poslední hodinu, než jsem se dozvěděla, co s tebou je!“ řekla jsem a měla chuť ho do jeho ošetřeného ramene praštit, aby aspoň trochu pocítil bolest ze strachu, který mě paralyzoval. Prsty jsem si setřela slzy, které mi pomalu usychaly na tváři. „A kde je Jimmy?“

Táta si povzdychl a pevně sevřel rty. Jakožto osoba, se kterou byl Jimmy přivezen, měl zřejmě více informací. Prsty zdravé ruky si prohrábl vlasy. „Jimmy je ještě na sále. Operují ho.“

B.