Grayscale: 35.

Moc a moc děkuji za vaše ohlasy. Jste nejlepší. ❤️ Doufám, že se vám bude líbit, co dál mám pro vás připraveno a vymyšleno. 🔥😁 B.

Zůstala jsem u tátovy postele sedět tak dlouho, dokud mě sestra už potřetí nenabádala k tomu, že je pozdě a je dávno po návštěvních hodinách. Kromě pár modřin a odřenin měl táta vykloubené rameno. Protože měl i slabý úraz hlavy, chtěli ho tu nechat přes noc na pozorování, aby mohli zjistit, zda nevznikne otok, který by mohl být doma smrtelný. Byla jsem ráda za to, že táta neremcá a nehádá se s doktory, že něco takového nepotřebuje. Nacpali do něj několik léků proti zánětu v ramenním kloubu a otokům a mně opět doporučili, abych už odešla. Další důležité zprávy mi sdělí telefonicky. Opakovali, ať se jdu domů vyspat. Jenže já nechtěla odejít, dokud jsem neviděla Jimmyho. Možná byli doktoři moc hodní, možná jsem byla moc otravná. Nakonec jsme se s Bobym mohli přes okno z chodby do pokoje podívat na Jimmyho. Spal, nadopovaný prášky proti bolesti. Nohu měl v sádře. A jedno předloktí omotané obinadlem, pod kterým měl ošetřenou velkou spáleninu od povrchu silnice. Hruď se mi svírala při představě, jak bolestivá zranění měl na svém těle. 

 

„Zlato, jen si zajdu odskočit. Počkej na mě u recepce, půjdeme spolu na parkoviště,“ hlesl Bob. 

Jen jsem přitakala. Vzdálil se, a já ještě chvíli zůstávala u okna do Jimmyho pokoje, než jsem se sama loudavým krokem vydala pryč. Počítala jsem s tím, že mám dost času, než se Bob vrátí, a tak jsem se pomalu vracela k recepci, k té nekompromisní sestře, která tak skvěle vykonávala svou práci. Spíše jsem sledovala špičky svých bot, než abych se dívala na pacienty v nemocničních pokojích, kolem kterých jsem musela projí zpět k hlavnímu příjmu nemocnice. Na chodbách bylo vesměs ticho, opět se tu ozývalo jen pravidelné pípání přístrojů, které vycházelo z každého pokoje. Až když jsem se více přiblížila recepci, zaslechla jsem rozhovor. A ten mě přiměl zvednout oči od podlahy. Můj pomalý krok se ještě zpomalil.

Co tu sakra dělá Tom?

„Víte, kdo jsem, že ano?“ zeptal se. Stál ke mně zády, takže si mě nemohl všimnout, ale já jeho záda poznala. Až moc dobře jsem věděla, komu patří ta široká ramena a úzké boky, ke kterým se záda zužovala. Přes ramena měl triko napnuté, s pohybem jeho trupu se na chvíli ukázaly i svaly, které pod trikem skrýval. Loktem se opřel o pult recepce. „Pomůžete mi? Prosím?“ položil další otázku. A to takovým způsobem, jaký jsem u něj ještě nikdy neslyšela. Jako by se… vtíral. A přitom mu kolem ramen kroužila rubínová aura frustrace.

Nedávalo mi to smysl.

„Omlouvám se, pane Kaulitzi, ale nemůžu vám říct, kde leží,“ odpověděla mu sestra a zůstávala nadále nekompromisní. Zhluboka se nadechla a pousmála se na něj, v očích se jí odráželo uznání a obdiv. „Ačkoliv vás mám ráda a moje dcera by mě zabila, kdyby zjistila, že s vámi mluvím a ani vás nepožádám o podpis, přesto… moje práce má jasná pravidla. Pokud nejste z rodiny, nemůžu…“ odmlčela se. Její pohled se stočil za Tomovo rameno. Podívala se na mě. A v ten moment se otočil i Tom.

 

Tom

 

„Víte, kdo jsem, že ano?“ zeptal jsem se na otázku, kterou jsem k mému podivení dokázal vypustit z pusy. Sotva jsem se ovládl, abych nesevřel zuby odporem. Nikdy v životě jsem se neodvolával na svou kariéru, spíše jsem byl ten typ, který se skrýval a byl rád za klid a soukromí. Ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Potřeboval jsem zjistit, kde je Olive. A teď mohla být na jediném místě, tedy tam, kde ležel i Ed. V očích sestry jsem viděl vnitřní boj. Zlehka jsem se přiblížil k pultu, snažil se zapojit svůj šarm, navzdory svému přesvědčení. „Pomůžete mi? Prosím?“

„Omlouvám se, pane Kaulitzi, ale nemůžu vám říct, kde leží,“ znovu mě odmítla.

Chápal jsem ji. A zároveň jsem měl chuť do toho pultu, o který jsem se opíral, praštit, a udělat pořádnou scénu. Možná by mě vyvedli, možná by mi vyhověli a konečně řekli, co jsem potřeboval vědět.

„Ačkoliv vás mám ráda a moje dcera by mě zabila, kdyby zjistila, že s vámi mluvím a ani vás nepožádám o fotku nebo aspoň podpis, přesto… moje práce má jasná pravidla. Pokud nejste z rodiny, nemůžu…“ omlouvala se. A když její pozornost upoutal někdo za mými zády, rychle jsem se otočil. 

Nechtěl jsem, aby byl kdokoliv svědkem mého využívání mé známosti. Přišlo mi to přízemní. Když jsem ale uviděl, že pár metrů ode mě stojí Olive, neskutečně se mi ulevilo. 

Olive.

Žena, která mi během necelého měsíce dokázala zamotat hlavu. Žena, kvůli které jsem málem zapomněl na to, proč jsem tady, málem jsem vypustil priority, které jsem si před stěhováním sem stanovil. Žena, kvůli které jsem klekl na kolena a s chutí zabořil obličej do jejího odhaleného klína, jen abych ji mohl ochutnat a udělat jí dobře. Slyšet její sténání bylo jako rajská hudba, a kurva, vůbec mi nevadilo, že zůstalo jen u ní. Co mi na tom celém vadilo, bylo, že jsme neměli víc času. Že jsme to nemohli dotáhnout do konce. Tak moc jsem ji chtěl, až se mi z toho zastavoval mozek. V její přítomnosti jsem přestával přemýšlet, rozum šel stranou. A zrovna to byly momenty, ve kterých jsem si musel připomínat, že jsem tu kvůli Billovi. Kvůli mému bráchovi, ne kvůli svým záletům. 

Nemělo se to stát.

„Co tu děláš?“ zeptala se.

Pár kroky jsem se jí přiblížil. Krátce jsem se nadechl. „Nechala sis všechny věci v baru. Přivezl jsem ti je,“ prozradil jsem, proč jsem tady. Nehodlal jsem jí říkat, že to byla zástěrka, abych ji mohl zase vidět. Nebyl jsem natolik bláhový, abych tohle prozradil.

Pohledem sklouzla k mým rukám, které jsem držel podél boků. Měl jsem je prázdné. A když se její oči zvedly k mému obličeji, nešlo si nevšimnout zarudlých víček. Byla pobledlá. Její plné rty jako by najednou ztratily svou běžnou živost. A oči, které jindy vypadaly modrozelené, jako by teď neměly barvu. Působily mdle, šedě. Jako by ji opustil život. Jako by si je vyplakala.

„Mám je v autě.“

„Nemusel jsi sem jezdit. Mohls mi je zavézt třeba zítra,“ zamumlala.

Udělal jsem k ní další krok. Neměl jsem rád publikum u takových osobních záležitostí, a i když ho teď tvořila jen ta sestra z recepce a pár lidí sedících na příjmu pohotovosti, i tak jsem chtěl mít s Olive soukromí. „Nepotřebuješ něco?“ zeptal jsem se. Měl jsem chuť ji obejmout. Chtěl jsem se zeptat na milion dalších otázek a starat se o ni až do bílého rána, pokud mě o to požádala. Přesto jsem se ovládl a už se více nepřiblížil.

Mysli na Billa.

Bill.

Bill tě potřebuje.

Bill potřebuje Olive, ne ty.

Vydechl jsem, pevně sevřel rty. A když Olive ztěžka polkla, viděl jsem, jak se přemáhá, aby se nerozbrečela nanovo. Sevřel jsem prsty v pěst. Hrála si na silnou. A nehodlala mě požádat o nic. Tušil jsem to.

 

„Ale, ale, kalifornský přítelíček.“ Bob se vynořil z chodby, ze které přišla i Olive. „Co tě sem přivádí?“ zeptal se a natáhl ke mně svou paži. Stiskl jsem mu dlaň na přivítanou.

„Přivezl jsem věci, co si Olive nechala v baru,“ prozradil jsem. „Jsou v autě,“ dodal jsem a nekomentoval to, jak dává Olive ruku kolem pasu. Ochranitelsky. Přesně tak, jak bych chtěl já sám, a přitom ještě víc. Ne jako strejda k dceři kolegy, jak jsem to teď viděl před sebou, ale jako přítel, o kterého by se mohla opřít a kterým jsem pro ni toužil být.

„Jsi tu autem?“ ujišťoval se. „No výborně. Nesvezeš Olive zpátky domů?“ zeptal se a zlehka zvedl obočí. Nevšímal si, jak se na něj Olive překvapeně podívala, a dál hleděl na mě. „Jsem tu na motorce a s těmi je Olive na křížku,“ dodal na vysvětlenou. Pak se podíval na ni. „Zlato, bude to pro tebe lepší, než kdyby ses musela znovu křečovitě držet neosprchovaného chlapa, ne?“ zažertoval.

Viděl jsem, jak se smutně pousmála. Sledoval jsem, jak se loučí a slibují si, že si dají vědět jakékoliv novinky ohledně stavu Eda a Jimmyho. A když mě pak Bob poplácal po paži, aby se rozloučil i se mnou, a prošel kolem mě směrem k východu, zůstal jsem s Olive sám. Zůstala na mě odkázaná. A moje sobecká část, kterou jsem se v sobě snažil udusávat, radostně zajásala.

 

Většinu cesty jsme jeli mlčky. Měl jsem v sobě dilema, kolik z toho jejího mlčení způsobila návštěva nemocnice a nehoda jejího táty, a kolik z toho mlčení zavinil ten pitomý rozhovor, který jsem začal těsně před tím, než Bob vtrhl do baru a odvezl ji. Kolikrát mi řekla, že se chovám jako kokot. A tohle byl jeden ze zářných příkladů, že se nepletla. Tak rád bych jí všechno vysvětlil, ale nemohl jsem. Hledal jsem způsob, jak se jí omluvit, a zároveň jsem nevěděl, jak se vymáčknout. Kdyby se to týkalo jen mě, klidně bych jí vyklopil všechno. Já, naučený tajnůstkář, bych jí všechno prozradil, jen kdybych tím mezi námi zajistil příměří. Ale v tomhle byl zapojený i Bill. Nemohl jsem jí jen tak vyžvanit, jak jsem se tady ocitl. A že jsem s tou celou pitomou sázkou s Georgem o dočasné stěhování souhlasil jedině z toho důvodu, že jsem v tom viděl příležitost, jak dostat Billa z toho toxického prostředí, ve kterém jsme žili. A že jsem mu potřeboval najít normální známé, kteří by z něj nevysávali život. Kdybych ještě jednou přijel domů a znovu ho našel zlitého pod obraz, zešílel bych. Potřeboval jsem ho dostat do bezpečí. A z těch všech momentů, kdy jsem viděl Billa a Olive spolu, jsem si byl čím dál jistější, že s ní je v bezpečí. Bill vedle ní pookřál. Už tolik nepil. Měl lepší dny. A přesně to jsem pro něj potřeboval.

 

Sjel jsem z rychlostní silnice a zamířil do našeho maloměsta. Když jsem zkontroloval Olive a její hlava se při zatáčení kol zhoupla z jedné strany na druhou směrem ke mně, zjistil jsem, že spí. Možná to bylo důvodem, proč mlčela. Zpomalil jsem, záměrně jsem snížil rychlost a nejel povoleným limitem. Krátce jsem si prohlédl její uvolněnou tvář. Jestli je to pro teď jediná chvíle, kdy si můžu užívat pohled do jejího obličeje, tak ať trvá co nejdéle. Vztáhl jsem ruku a prsty zlehka přejel po jejím předloktí. Když jsem se dotkl jejích kloubů, ucítil jsem chladnou kůži. Přitopil jsem a znovu se začal soustředit na pomalou jízdu. Potřebuje se vyspat.

 

Znovu jsem jí lehce přejel přes kůži, tentokrát proto, abych ji probudil. Když zamžourala očima do tmy noci, otevřel jsem dveře auta, aby se rozsvítilo stropní světlo.

„Jsi doma.“

Něco zamumlala a začala si zvedat kabelku, která jí ležela u nohou.

„Ještě pás,“ poradil jsem jí, když jsem viděl, že už se chystá k odchodu. Mezitím jsem si sám pás odepnul a obešel auto, abych jí pomohl. Když zamířila ke dveřím, následoval jsem ji. Měl jsem tušení, že tu bude moje přítomnost ještě potřebná, i když si o to výslovně neřekla.

Znovu vzdychla a odemkla dveře. Vešla do domu a neřešila, že nechala klíče v zámku. Pustila kabelku na zem a zamířila pryč. A já zůstal jen pár vteřin stát na prahu domu a čekal jsem, zda se vrátí. Buď byla tolik unavená nebo tolik rozhozená z toho, co se stalo. Nebo mělo být tohle její počínaní pozvánkou, abych ještě zůstal? Cítil jsem, že je třeba, abych ji ještě zkontroloval. S klíčky v ruce jsem zavřel dveře domu a vešel dovnitř. Kabelku i s klíči jsem odnesl do kuchyně, která se rozléhala hned za potemnělým obývákem. Z druhé strany chodby se začaly ozývat zvuky puštěné sprchy. Rozsvítil jsem stropní světlo vypínačem, po kterém jsem pár minut šátral po stěně, a pak přešel ke kuchyňské lince. Otevřel jsem skříňky. Snad Olive pomůže, když jí uvařím bylinkový čaj. Konvice uvařila vodu, a sotva se vypla, opět jsem mohl poslouchat zvuky domu. Zvuky z koupelny. Vzlyky, které byly kvůli tekoucí vodě sotva slyšet.

Sevřelo se mi hrdlo.

 

Čaj už měl příjemnou teplotu, když jsem uslyšel blížící se kroky.

„Ah, myslela jsem, že jsem tu nechala svítit,“ ozval se její nakřáplý hlas.

Otočil jsem se a ustoupil stranou od kuchyňské linky, na které jsem nechal stát jeden hrnek s čajem. Pokynul jsem k němu prsty a nekomentoval, že se nedá přehlédnout její opuchlý obličej. Pocítil jsem tak strašnou lítost, až mi bylo zle od žaludku. Nikdy jsem příliš neuměl snášet nepříjemné, těžké pocity druhých. Kdykoliv se Bill cítil špatně, cítil jsem se ještě hůř. Kdykoliv máma po rozvodu brečela, buď jsem utekl, nebo jsem dělal všechno pro to, abych ji rozveselil.

„Děkuju,“ hlesla.

Přikývl jsem a upil z druhého hrnku. „Je heřmánkový. Snad ti udělá dobře,“ řekl jsem. Byl akorát tak oslazený, dokonce i mně trochu zlepšil tu nevolnost, kterou ve mně její smutek vyvolával. Když jsem hrnek postavil na linku, udělala ke mně pár kroků. Myslel jsem, že se jde napít, ale ona místo toho stoupla přede mě. Přitiskla se k mému tělu a pažemi objala můj pas. Opřela se o mou hruď a hlavu položila na má prsa.

Překvapila mě.

A moje tělo zareagovalo samo. Po zlomku vteřiny jsem obětoval její objetí. Pod prsty jsem cítil jemný vzorek jejího županu, její vlhké vlasy mi máčely triko, ale to bylo to poslední, co bych teď řešil. Cítit ji takhle blízko byl neskutečně skvělý pocit. Který hned začaly přebíjet výčitky svědomí. Neměl bych si ji takhle pouštět k tělu. A přitom jsem chtěl, aby to nikdy neskončilo.

 

Prsty jsem prohrábl její vlhké vlasy a zhluboka vdechoval čerstvou vůni sprchového gelu. Jemně jsem jí promnul sval na rameni a čekal, až se bude chtít sama odtáhnout. Když tak udělala, na hrudi jsem pocítil příval chladu.

„Jak na tom vůbec jsou?“ zeptal jsem se. Přemáhal jsem se, abych se očima držel u její tváře, abych nesklouzával pohledem k ledabyle uvázanému županu, pod kterým nic neměla. Protože když jsem před chvílí přejel dlaní po její lopatce, žádné prádlo jsem necítil.

„Táta má vykloubené rameno a zůstává přes noc kvůli pozorování. Jimmy,“ odmlčela se a krátce se nadechla, jako by si dodávala odvahy, „Jimmyho operovali. Má zlomenou nohu a je mnohem více odřený,“ prozradila.

Přikývl jsem a dál zíral do její tváře. Níž ne. Přesto jsem nedokázal potlačit svou mysl, která mi předhazovala nejen vzpomínky na to, jak vypadá ta část jejího těla, kterou jsem viděl nahou, ale taky dráždila mou fantazii, jak asi vypadá ta část těla, kterou jsem neměl tu čest vidět. Osahat. Polaskat. Sotva jsem na to pomyslel, zaplavila mě horkost. Jako bych v uších zase slyšel její steny, na jazyku cítil její vlhkost.

Olive párkrát zamrkala těmi svými kukadly a zlehka naklonila hlavu na stranu. Jako by mě zkoumala. Takhle se na mě podívala už několikrát a já měl vždycky pocit, že mi vidí až na dno duše. Když se dlaněmi opřela o má ramena a vytáhla se na špičky k polibku, sebral jsem zbytek rozumu do hrsti a odtáhl se.

„Není to dobrý nápad,“ zamumlal jsem a uchopil její zápěstí. Sundal jsem jí ruce ze svých ramen a pustil ji, abych se sám nedostával do velikého pokušení. „Jsi… rozrušená.“

Ucouvla přede mnou, a přitom prsty zlehka přejela po límci svého županu. Rozhalila tím svůj dekolt, ukázala více nahé kůže. „To si piš, že jsem rozrušená,“ zašeptala. Horkost začala pulzovat celým mým tělem, které na ni reagovalo na pudové úrovni. „Chceš mě. A já teď chci tebe,“ řekla. „Proč se tomu bránit?“

„Já –“ začal jsem, ale ani mě nenechala tu lež vyslovit.

„Vidím, že mě chceš,“ řekla mi jistějším hlasem a pohledem sklouzla po mém těle. 

Nemusel jsem klopit zrak, abych viděl, co mohla sledovat ona sama. Pod kalhoty jsem měl bouli, která jasně dávala světu najevo, jak moc jsem ji teď chtěl. Cítil jsem, jak mi erekce tlačí na kalhoty a prosí o osvobození. Když si Olive olízla rty, bolestivě mě píchlo chtíčem přímo v rozkroku. Sledoval jsem, jak přede mnou couvá, a přitom líně rozvazuje pásek županu. Srdce mi bušilo jako divoké, když se zadkem opřela o kuchyňský stůl. Nechala pásek županu spadnout k jejím bokům, zatímco jednu nohu pokrčila v koleni a opřela se chodidlem o židli. Část županu zůstala na místě a zakrývala její klín, druhá část se svezla za její stehno a odhalila hebkou kůži jejích třísel. I přes látku jsem teď viděl, jak jí stojí bradavky.

Nepřestávej, i kdybych tě prosila.

Když mi vzpomínka na její slova proběhla myslí, trhaně jsem se nadechl. Kurva.

B.