Grayscale: 36.

Shadow, přeji krásné narozeniny. 🥰 Tady ten díl dopisuju a zveřejňuju na cestách, tak je snad bez chyb. 🙂 Příjemné počtení, B. 

Musel jsem zhluboka dýchat. Potřeboval jsem dostat krev zpět do celého těla, vyhnat ji pryč z mého rozkroku. Měl bych kurva dostat metál za to, jak moc jsem se ovládal. Přede mnou tu stála žena, které jsem mohl snadno podlehnout, a přesto jsem se na ni nevrhl, i když se mi nabízela. Roztahovala přede mnou nohy. Vybízela mě, abych ji ošukal, klidně na tom vratkém kuchyňském stole. Očividně jí to bylo jedno. Toužila po tom, aby ji někdo zprznil, a tím někým jsem mohl být já.

„Jsem chlap. Musel bych být impotent, kdyby se mi nepostavil při pohledu na téměř nahou…“ odmlčel jsem se a rukou mávl k jejímu tělu. Ani jsem nevěděl, jakým slovem bych ji označil. Byla krásná. Byla dokonalá. Pohled na ni mě uvěznil na místě. Byl jsem přímo hladový. Musela vidět nejen mezi mýma nohama, ale taky v mé tváři, jak moc bych ji chtěl teď ohnout a znovu být příčinou jejích hlasitých stenů a slastného vzdychání. Přesto jsem měl potřebu jí vysvětlit, proč u mě vidí takovou reakci.

„Přestaň dělat drahoty a pojď mi to udělat,“ řekla zastřeným hlasem.

Já si ho náramně užila.

Ano, moc dobře jsem slyšel, jak si ten zmiňovaný večer užívala. Ale to se nesmělo opakovat. Už jen kvůli mému zdravému rozumu, kvůli dobru Billa, kvůli tomu všemu jsem nemohl podlehnout. 

„A tentokrát ti nezůstanu nic dlužna,“ pokračovala. Můj vnitřní boj vůbec nezaregistrovala. A popravdě mi ho příliš neusnadňovala. „Potřebuju rozptýlení, Tome,“ vzdychla. Hruď jí při tom výdechu klesla, stejně tak špičky jejích bradavek, než se zase vztyčily nahoru s dalším nádechem.

Založil jsem ruce na prsou, abych skryl, jak se mi chvějí. „Nehodlám být tvým rozptýlením,“ řekl jsem a využil jejích slov, abych to celé převedl jinam. Byla to ode mě lež jako věž, ale to nemohla tušit. 

„Pořád si myslíš, že se to nemělo vůbec stát?“ zeptala se. Až moc dobře si pamatovala, co jsem jí před pár hodinami řekl. Napřímila se v zádech, bylo vidět, jak se její odhodlání mění. „Pořád si myslíš, že to byla obrovská chyba?“ položila mi druhou otázku.

Měl jsem vteřiny na rozhodnutí, jestli ze sebe udělám nebetyčného kreténa nebo jestli jí teď vysvětlím, jak jsem to myslel a omluvím se za to, jak má předešlá slova vyzněla. Mohl jsem jí říct pravdu, přiznat, že jsem to tak vůbec nezamýšlel a že za chybu považuji všechno kromě toho, co se mezi námi stalo. Jenže pokud jsem chtěl, aby se i nadále bavila s Billem a nezůstala zaháčkovaná se mnou, nezbývalo mi, než využít té šance a zpřetrhat veškeré nitky, které se mezi námi zaplétaly. Bill se vedle ní usmíval, nemohl jsem mu ji vzít. A ačkoliv jsem kdysi tomu kokotovi Sidovi řekl, že se s Olive nechci nijak zaplést, moc dobře jsem v ten moment věděl, že si lžu do kapsy. Že jen doufám, že se nezapletu, přitom jsem už měl nakročeno právě do těchto dveří. K Olive.

Zvedla obočí. „Jestli teď okamžitě nepřijdeš ke mně a nepolíbíš mě tak, abych zapomněla na ten podělaný den, tak tě tady nechci mít, Tome,“ řekla.

Hrdlo se mi sevřelo, přesto jsem zůstával na místě. „Nejsi ve své kůži, Olive,“ řekl jsem rázněji, než jsem zamýšlel. V očích jí zajiskřilo, když zaslechla mé odmítnutí. „Nechci, abys ráno litovala toho, co jsi ve svém rozrušení udělala.“

„To rozhodnutí je snad na mě, nemyslíš?“ zeptala se. Přesto zůstávala ve stejné pozici, i když se mnou diskutovala o tom, jestli spolu budeme mít sex nebo ne. 

Ztěžka jsem polkl. Docházely mi argumenty, kterých jsem stejně příliš mnoho neměl. Pokud jsem chtěl zachovat Billovo tajemství a své úmysly s tím, že jsem chtěl, aby se spolu bavili oni dva, ne my dva, nemohl jsem toho říct mnoho. A pokud jsem ji nechtěl ranit realitou toho, že jsem tady stejně jen na pár měsíců a dřív nebo později ji opustím, bude lepší se do toho vůbec nepouštět. Teď jsem neviděl jiné řešení, než ze sebe udělat necitu a blbce.

„To se ti nelíbím?“ zkusila to jinudy.

„Tím to není,“ odpověděl jsem. Očima jsem opět přejel po jejím těle, neubránil jsem se tomu, abych si prohlédl její dekolt, který tu vystavovala. Díky rozevřenému límci županu jsem viděl obliny jejích prsou, mohl jsem si prohlédnout sotva viditelnou prohlubeň, která se jí táhla podél hrudní kosti. Od pohledu hebká kůže lákala k pohlazení, cítil jsem sucho v ústech, jak moc jsem toužil po tom jí tu kůži zlíbat.

„Nebo... jsi zadaný?“

„Ne.“

V očích jí zajiskřilo. A když zlehka naklonila hlavu na stranu a přivřela víčka, jako by mě zase propichovala pohledem skrz naskrz. „Co mi neříkáš, Tome?“

Pevně jsem sevřel rty. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se rozpohyboval, že jsem dokázal ve své strnulosti udělat pár kroků. Přiblížil jsem se k ní jako můra k plamenu, jako bych ani nekontroloval, co se děje s mým tělem. Zlehka jsem položil dlaně na její ramena a s tím největším sebezapřením jsem popadl klopy županu, abych je přitáhl k sobě. „Olive,“ vydechl jsem její jméno. Mým uším zněl ten hlas naprosto cize. „Pokud se potřebuješ vybrečet, protože jsi měla náročný den, můžu tu pro tebe být. Můžu ti nabídnout své rameno a můžeš mi slzami smáčet triko. Ale nechtěj po mně něco víc. Nemůžu ti splnit, co žádáš. Můžu s tebou být v té těžkosti, ale nebudu ti dopomáhat k tomu, abys zapomněla na ten podělaný den.“

Viděl jsem v její tváři proměnu emocí. Zřejmě jsem si tou nabídku u ní vysloužil titul přihřátého pitomce, ale pro bráchovu záchranu cokoliv. „V tom případě se asi radši ozvu někomu jinému,“ řekla a v protestu našpulila rty. Napřímila se v zádech, čímž setřásla mé ruce z jejích ramen. 

Měl jsem extrémní sebekontrolu, když jsem je zatnul zuby a nedal nijak jinak najevo, jak mě její odpověď zasáhla. Při představě, že se jí bude dotýkat někdo jiný, se mi stahoval žaludek. Moje vzrušení bylo ta tam a vystřídalo ho nesmírné nasrání, že tohle někomu dalšímu dovoluje. Že se sebou tak zachází. A že jsem ji k tomu svou odpovědí popostrčil. 

Myslel jsem si, že jsem nečitelný. Netušil jsem, že mi kolem ramen vířila aura žárlivosti, kterou Olive dokonale prohlédla. Jak bych taky mohl, nikdy se mi nesvěřila s tím, že něco takového vidí.

Odtáhl jsem se. Už jsem nic neřekl. Chtěl jsem na ni zakřičet, co to proboha hodlá udělat. Na druhou stranu jsem tím však dosáhl toho, co jsem chtěl: nebudeme zapletení a ona se bude moct věnovat Billovi, nikoliv mně. Nebudu si ji nárokovat, ona se nebude točit kolem mě, a Billův stav se bude zlepšovat. Nemohl jsem přece prožívat radost, když se brácha trápil, ne? Musel jsem se o něj postarat. Musel jsem zajistit, aby se měl dobře. To bylo mou povinností jakožto staršího bratra. Výčitky stranou, jsem jeho nejbližší osoba a nemůžu to prostě nechat být. Alespoň jsem si to namlouval a naivně věřil tomu, že to tak doopravdy bude. Že se dokážu od Olive držet dál. 

Otočil jsem se na patě a na nic nečekal. Nezavolala za mnou a to bylo dobře, protože mé sebeovládání klesalo a víra v to, že jsem se dobře rozhodl, začala s každým krokem polevovat. Když jsem sedl do auta, cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo. Klouby prstů mi bělely, jak jsem pevně tiskl volant. Upřeně jsem hleděl na domovní dveře, které jsem za sebou s prásknutím zavřel, a čekal. Na co, to nevím. Z toho podivného transu, kdy jsem hleděl na tmavý dům a měl v hlavě naprosto vymeteno, mě vytrhlo až zvonění mého mobilu. Příchozí hovor: Georg. 

„S tebou mám tak chuť teď mluvit,” zabručel jsem. Schoval jsem mobil zpátky do kapsy a nastartoval auto. Potřeboval jsem zmizet. Hodně, hodně daleko odsud. 

Nezamířil jsem hned domů, přesto mě při příjezdu přivítal rozespalý Bill. 

„Stalo se něco?” zeptal jsem se místo pozdravu. Kdyby usnul u seriálu a já ho našel spícího na gauči u televize, byl by to můj klasický návrat domů z šichty v baru. Teď byl ale vzhůru, ačkoliv s obličejem otlačeným od polštářů. 

„Volal mi Geo. Probudil mě,” začal. „Prý jsi mu to nebral…” odmlčel se. Zkoumavě se na mě podíval a já věděl, že jeho pozorným očím nic neunikne ani v tomto jeho polospánku. „Neměl bych se spíše já ptát, co se stalo?”

Zhluboka jsem se nadechl. Zahnal jsem všechny vzpomínky na Olivino nahé tělo, na její bolestný výraz na nemocniční chodbě, na to, jak se mi nabízela a já ji hlupák odmítal. „Co Georg chtěl?”

„Zeptat se, jak nám je po měsíci izolace,” odpověděl mi Bill s neskrývaným ušklíbnutím. „Poreferoval jsem mu o tom, jak se tu skvěle zabydlujeme. S mým vařením a tvým chozením do práce. Že nás živí hlavně dýška a jedna nejmenovaná osoba, které kdyby nebylo, tak ani nemáme vypráno,” řekl. „Zlatá Olive.”

„No jo, zlatá Olive,” zabručel jsem polohlasně. 

„Byl to neskutečně pitomý nápad se o tohle vsázet,” sdělil mi svůj názor. A ne poprvé. 

Protočil jsem oči a odhodil klíče od domu na botník. „Jdu spát,” řekl jsem a opustil Billa, který zůstával stát uprostřed předsíňky jako nějaká ženuška, která čekala celý večer na to, až se jí vrátí muž. Všechno na mě vybalil hned za domovníma dveřmi. A já neměl chuť se s ním dál vybavovat. Nevysvětloval jsem mu, proč jsem na tak hloupou sázku přistoupil. Kdyby totiž věděl, že jsem tím jen zastíral touhu dostat ho pryč, asi by mě přizabil. Ale nezabil. Na to neměl dost sil. 

Jako by to bylo teprve včera, kdy jsme se zase hádali o Billových nesmyslných nákupech. Kdy zase utratil tisíce a tisíce jenom proto, že mohl. Nedokázal jsem to Georgovi vysvětlit a věděl jsem, že to vysvětlení po mě ani nežádá. Přesto jsem cítil určitou trapnost. Georg se staral o peníze kapely, viděl, kdo jak utrácí ze společného jmění. Nikdy jsme nemuseli řešit, že by nám peníze chyběly. A Georg nikdy nepotřeboval vědět, za co ty peníze utrácíme. Dokud se nezačalo stávat pravidlem, že pro každou svou párty chtěl Bill víc a víc. Nakupoval dražší věci, které nepotřeboval. Nakonec je všechny daroval svým hostům. Opíjel se do němoty a nechal cizí lidi, aby se mu potulovali po domě víkend za víkendem. Tito hosté na něj neměli dobrý vliv. Hecovali ho. Manipulovali k tomu, aby jim zařídil lepší životy. Byly to vyžírky, které Bill považoval za přátele. Ale když mu bylo na nic, ani jeden z nich neměl čas, aby s ním strávil odpoledne a konejšil ho. Když začínal Pumba jezdit po vyšetřeních a my se báli, co za výsledky nám veterináři sdělí, byl jsem to já, kdo tam s Billem byl. Žádný z jeho přátel. A když pak, napůl vážně a napůl ve srandě, Georg zmínil, že bychom už nedokázali žít normální život s minimální výplatou, na kterou bychom museli chodit do práce a dřít, ucítil jsem v tom příležitost. Já pozlátku rozumím a nepotřebuji ho. Za to Bill by potřeboval změnu. Vystřízlivět. Nejen z přemíry chlastu, ale taky ze života v luxusu. Vsadil jsem se s Georgrem jen kvůli bráchovi. A když se Billův prst na mapě zapíchl do názvu tohoto maloměsta, neváhal jsem. Začal jsem zařizovat stěhování. A hrál to na to, že nechci prohrát sázku s Georgem. Doopravdy jsem však nechtěl prohrát boj o Billův zdravý rozum. 

Usínal jsem s myšlenkou na to, že je to vše kvůli Billovi. Že mi záleží na něm a jeho úzdravě, kterou jsem začínal po malých kouscích zahlížet. Začínal pravidelně vařit, pravidelně uklízel dům. Od jeho uvítací houseparty se žádná další nekonala, stejně tak se už neopíjel, nenaléval si jen jednu skleničku vína na chuť, z čehož se často stávala celá láhev. A čím častěji byl v kontaktu s Olive, tím víc se usmíval. Měl radost. A z toho jsem měl radost já. 

„Dělal jsem vafle,” přivítal mě Bill následujícího dopoledne, když jsem vešel do kuchyně po několika hodinách spánku. „Dáš si je s marmeládou nebo šlehačkou a ovocem?” zeptal se a přitom míchal lžičkou v hrnku s čajem. Heřmánkovým. 

Ztěžka jsem polkl a zahnal pocity z předešlé noci. „Ty jsi dělal vafle?” ujišťoval jsem se. 

„Zas tak náročné to není,” pousmál se. „Dokonce i Olive mi je pochválila.”

Strnul jsem. 

„I když je viděla jen na fotce, prý vypadají skvěle,” dokončil Bill, čímž mě uklidnil. Nikde tady na mě její přítomnost nevyskočí, byl s ní v kontaktu na telefonu. Uff. „A já ti můžu potvrdit, že i skvěle chutnají,” uculil se. 

„Tak to abych je ochutnal,” odvětil jsem. Vnímal jsem jeho dobrou náladu a byl vděčný za to, že můžu být jejím svědkem. Nic nehrál, nezastíral. Byla opravdová, zářila z jeho očí. Díky bohu. 

„Co máš dnes v plánu?” zeptal se mě, sotva jsem se usadil na gauči před televizí.

Položil jsem si talíř se snídaní na klín a mírně pokrčil rameny. „Nevím. Vyvenčím Cappera a pak si možná vezmu kytaru,” zamumlal jsem odpověď s plnou pusou. Opravdu se mu vafle povedly. 

„Jsem domluvený s Olive, že přijde odpoledne na kávu. Nevadí?”

Snažil jsem se působit klidně, když jsem opět pokrčil rameny. “Proč by mi to mělo vadit?” hlesl jsem. Věděl snad něco víc? Proč se mě ptal, jestli mi její návštěva nebude vadit?

„Když mi posledně pomáhala s tím prádlem, přišlo mi, že se na sebe nějak mračíte…” řekl a zlehka naklonil hlavu na stranu. Zkoumal mě, to mi bylo jasné jak facka. „Nebo jsem si něco domyslel a špatně to pochopil? Není mezi vámi napětí?” zeptal se, když jsem chvilku mlčel. 

„Nevím, cos viděl,” začal jsem, „ale já o žádném mračení či napětí nevím.”

Bill si odfrkl. Chtěl mě tím vyprovokovat. Znal mě moc dobře, věděl, co na mě platí. Já se však rozhodl nedát. Dál jsem spokojeně žvýkal vafle a nedal na sobě nic znát. Jenže jednu věc jsem ovlivnit nemohl: to, co Billovi o nás dvou řekne sama Olive. 

B.