Grayscale: 37.

Povím vám, že jsem od konce ledna nevěděla, kam dřív skočit. Každý druhý den jsem si plánovala, jak budu psát, no stejně jsem se k tomu dostala až teď, kdy jsem zase na cestách. Zase zveřejňuju z vlaku. Zase dopisuju na mobilu. Uff, aspoň se ale posuneme v ději dál a můžu konečně hlavě ulevit od toho všeho, co už mám s Tomem a Olive naplánováno. 😅 Doufám, že bude text bez hrubek a strávíte u něj příjemné čtecí chvíle. 😊 B. 

Zvolil jsem osvědčenou taktiku: sejde z očí, sejde z mysli. Myslel jsem si, že mi to pomůže trochu se distancovat od toho, co se mnou dělala Olive, a že když ji nebudu mít na očích, moje vzpomínky na její tělo vyblednou. Připomínal jsem si, že jsem sem přijel z jiného důvodu. Chtěl jsem se zaměřovat na svého bráchu, jehož život se začal stávat nezvladatelným. Proto jsme se stěhovali, proto jsem na něj chtěl dávat pozor při každém kroku. Nepřijeli jsme sem tvořit nový život. Měli jsme tu být jen na pár měsíců, abychom naplnili tu trapnou sázku. O takovou věc bych se snad v životě nevsadil, kdybych v tom neviděl příležitost, jak se vymanit z toho kolotoče. Budeme tu jen chvíli, dokud se Bill nepostaví na vlastní nohy, a pak zase začít pracovat. Začít koncertovat. Až bude Bill... v pořádku. Nemělo smysl si s kýmkoliv cokoliv začínat. Ty roky, kdy jsem s někým strávil noc a už danou osobu neviděl, jsou dávno za mnou. Jsem teď dospělý. Vybouřený. A hlavně – moje priorita je zdraví mého bratra.

 

V ty dny, kdy jsem byl v práci, bylo snadné Olive nevidět. Její táta byl zase zpátky, tudíž se její směny navrátily do normálu. Měla být za barem v pátek, a to s Alexem, a pak v sobotu s Alexem a Sidem. Mně to vyšlo tak, že jsem byl za barem skoro celý týden. O to snáz jsem mohl zaměřit svou pozornost na něco jiného. Když jsem do práce odcházel, Olive u nás nebyla. Když jsem se vracel, domem už jen vonělo jídlo, které s Billem připravovala. Uměla vařit, to nebudu zapírat. A i když jsem ji neviděl, přece jsem na ni myslel. A tak moje taktika, že mi sejde z očí, tak sejde i z mysli, příliš nevycházela. Byl jsem kvůli tomu otrávený. Možná víc protivný než obvykle. Ale nemohl jsem si pomoct. Prostě se to ve mně bilo. Když jsem však pak viděl, jak se Bill zotavuje, nedokázal jsem být otrávený příliš dlouho. Vlastně jsem byl Olive vděčný, aniž by to ta holka tušila.

 

Jednoho rána jsem ji ale potkal v naší kuchyni. Nečekal jsem ji tam, vždyť každé ráno během týdne chodívala do dílny. Nečekal jsem, že ji uvidím u naší kuchyňské linky a že mi tak zhatí můj plán, že se jí budu vyhýbat a jen sledovat její blahý efekt na mého bratra. S ještě rozespalýma očima jsem vkročil do kuchyně v touze udělat si ranní kávu. Kdybych nebyl teprve pár vteřin po probuzení, poznal bych, že to hvízdání nepatří Billovi ale někomu jinému. Očima jsem hned spočinul na jejím zadku. Měla na sobě sportovní oblečení, zřejmě byla hned ráno běhat. Upnuté legíny zdůrazňovaly její dokonalá stehna a pozadí a nenechávaly příliš prostoru fantazii. Jako by přede mnou stála nahá. Když se otočila, protože zaslechla mé tiché heknutí, zrovna si olizovala prst od marmelády. Pohlédl jsem do jejích očí a všechno, čemu jsem se několik dní vyhýbal, mě udeřilo plnou silou.

Jiskření v jejích očích, když se přede mnou odhalovala.

Její sténání, když jsem jí dělal dobře.

Vzdor, když jsem ji před pár dny odmítal.

Zlehka naklonila hlavu na stranu a přejela pohledem přes mé tělo. Nechtěl jsem si to přiznávat, ale dělalo mi dobře, že mi mě prohlíží právě ona a právě takhle. Měl jsem jen kraťasy a volné tílko. Mohla se podívat na svaly na mých pažích, na kterých jsem pravidelně pracoval. A když to udělala, zavalila mě vlna podivného uspokojení. Pomalu vytáhla prst z pusy, až to mlasklo.

„Děláme palač –“

„Co tu děláš?“

Promluvili jsme ve stejnou vteřinu. Jako by nám zároveň vypršel čas, kdy na sebe jen mlčky hledíme. Odmlčel jsem se a pokývnutím hlavy ji pobídl, aby mi řekla, co má na srdci.

„Bill mě pozval na snídani. Snad ti to nevadí.“

Zafuněl jsem. „Vadí mi jedině to, že mi o tom neřekl,“ odvětil jsem. Ten zmetek. Nemohl ze mě dostat popichováním, co jsem před ním nedokázal skrýt, a tak mi připravil tuhle nečekanou situaci? Vyskočí teď někde zpoza rohu a vykřikne, že měl pravdu, že je mezi mnou a Olive spousta mračení a napětí? „Kde je můj malý bráška?“ zeptal jsem se. Přitom jsem sledoval, jak se její výraz mění. Podle hlasu jsem neměl příliš dobrou náladu. A taky že ne. Byl jsem na Billa naštvaný. Nejsme přece na základce, abychom si chystali takové situace.

„To jsi po ránu vždycky takové sluníčko?“ zeptala se, aniž by mi odpověděla na to, co jsem chtěl vědět. Bokem se opřela o kuchyňskou linku a založila si ruce na prsou. Mračila se na mě. A já se neubránil tomu, abych se mračil na ni.

Frustrovaně jsem zafuněl. „Kdybys našla někoho cizího ve své kuchyni, jak moc by ses usmívala?“ zeptal jsem se, a přitom se o pár pomalých kroků přiblížil. A nečekal příliš milou odpověď. Moc dobře jsem si uvědomoval, že nemělo smysl pouštět se do boje, který mám možná předem prohraný vzhledem k povaze Olive. Přesto jsem neodolal, abych si i já nerýpnul. Když může ona, proč ne i já?

 

Našpulila rty a mlčky mi oplácela pohled. Známka toho, že jsem se jí dotkl, když jsem ji označil za cizí. Už když jsem to slovo vypouštěl z pusy, tušil jsem, jakou paseku nadělá. Když nepromluvila ani další vteřinu, jen jsem se natáhl pro hrnek, abych si uvařil svou ranní kávu. Otočila se ke mně zády a pokračovala v přípravě snídaně, od které jsem ji původně vyrušil. Sledoval jsem, jak hnědá tekutina kape z kávovaru do hrnku, a počítal každou další vteřinu ticha. Přesunul jsem se k lednici, abych si vytáhl mléko. Olive promluvila, až když jsem si trochu mléka přilil do kávy. 

„A já myslela, že kávu piješ černou. Přesně jako tvoje duše.“

Ponechal jsem tu poznámku bez reakce. Jestli mě chce vyprovokovat, nehodlám jí to usnadňovat. Otočil jsem se k ní čelem a upil kávy, jen abych zaměstnal pusu a nemusel se kousat do jazyka, abych mlčel. Propalovala mě očima. A já pevně svíral hrnek, abych odolal pokušení ji popadnout a ohnout přímo tady, v mojí kuchyni. Až příliš jsem potřeboval vědět, co se jí honí hlavou. Měl bych co nejrychleji vypadnout.

„Zdá se, že jsem tě hned od začátku dobře odhadla,“ podotkla. „Jsi arogantní kokot,“ řekla. „Myslíš si, že se všichni posereme z toho, že ses sem přistěhoval z Kalifornie? Ten svůj život v luxusu si strč do prdele, to ti tady nikdo nežere.“

Trhaně jsem se nadechl. „Ty sis mě vyhledávala?“ vyhrkl jsem. Ví, kdo jsem, a proto má takové řeči? Tehdy, když jsem se jí ptal, jakou poslouchá hudbu, se zdála být zmatená, proč vytahuji zrovna takové téma, ale od té doby pár dní uplynulo. Pár dní jsme se neviděli, nemluvili spolu. Mohla by si zjišťovat, s kým má tu čest? Do prdele. Jestli jenom cekne bulváru, kde se právě nachází Bill, ať si mě nepřeje.

„Proč bych –“

„Nelži mi, kurva,“ přerušil jsem její pokus o výmluvy.

„Ty ses asi zbláznil, ne?“ vyštěkla.

Odložil jsem hrnek s nedopitou kávou. „Jsem Tom Kaulitz. Musela sis mě vyhledat.“

„Já vím, kdo jsi. Otravný neřád,“ odvětila.

„Tom. Kaulitz,“ zopakoval jsem a zdůrazňoval každé písmenko svého jména. Ani jsem si neuvědomoval, že se přitom přibližuju a vstupuju tak do jejího osobního prostoru. Až když mě do nosu udeřila její vůně, uvědomil jsem si, jak blízko u ní stojím. Očima jsem těkal po jejím obličeji. Byla tak dobrá herečka, že jsem u ní sledoval jen zmatení? „Dej mi svůj mobil.“

„Trpíš paranoiou?“ rýpla si.

„Dej mi ten posraný mobil,“ zavrčel jsem na ni. Když mě poslechla, rychle jsem v internetovém vyhledávači naklikal své jméno. Když na mě vyskočily první články, otočil jsem displej k ní, abych jí ho ukázal. „Jsem Tom Kaulitz.“

Pohledem těkala mezi mnou a displejem. Ztěžka polkla, a to byl jediný způsob, jak jsem poznal, že je rozhozená. Sledoval jsem její oči, které přejížděly přes fotky mého obličeje na jejím mobilu, přes řádky titulků bulvárních článků, které internet vyhledal jako první.

Kam zmizela Tokio dvojčata? Bill a Tom Kaulitzovi se skryli do ústraní. Nás zajímá proč?!

Bill Kaulitz přistižen při činu. Máme exkluzivní foto z jeho party.

Tom Kaulitz a jeho bratr…

„Proč…?“ hlesla. Svou otázku však nedořekla. Ještě jednou se podívala na svůj mobil v mých prstech.

„Zná mě celý svět,“ řekl jsem.

Nespokojeně našpulila rty. „Asi je ti to k hovnu, když musíš dřít za mizerný plat jako barman v nějakém zapadákově, co?“ pronesla a koutky jejích rtů se lehce zvedly. Teď se snažila žertovat?

Odložil jsem její mobil a tentokrát na ni ukázal prstem. „Opovaž se komukoliv prozradit, kde se Bill nachází,“ zavrčel jsem. Nebyl jsem podrážděný kvůli tomu, jsem nemohl dopít své ranní kafé. Vlastně mi ani příliš nevadilo, že jsem ji potkal ve své kuchyni. Teď mě extrémně dráždilo to, že jsem nevěděl, na čem jsem. Jestli tu hraje divadlo a já jsem slepý, nebo ji obviňuji, ač je nevinná. Ve svém životě jsem se však naučil jedno: lidé lžou. Lidé manipulují. Lidé z vás chtějí vytřískat něco dobrého pro sebe, protože jsou sobečtí. A tak se příliš nespletete, když budete očekávat jen to nejhorší.

 

„No dovol?“ vyštěkla. Dlaněmi se opřela o mou hruď a odstrčila mě od sebe, až jsem zavrávoral. „Co si to o mně myslíš? Za koho mě máš?“ pokračovala a z očí jí sršely blesky. Do tváří se jí nahrnula červeň kvůli tomu, jak na mě zvýšila hlas. Na krku jí zapulzovala tepna.

Urazil jsem ji. Zase.

„Myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než řešit životy druhých lidí?“ dál zvyšovala hlas. Kdyby teď přišel Bill, viděl by, jaké napětímezi námi je. „Je mi u prdele, jak kdo žije, když mě tím neotravuje. Vždyť mám dost práce se svým posraným životem, nemám potřebu se cpát ještě někam jinam.“ Chrlila jedno slovo za druhým a při každém dalším jsem si začínal uvědomovat, jak moc vedle jsem šlápl. S každým máchnutím její paže ve vzduchu jsem čekal, kdy mi přiletí jedna facka na tvář. „To si opravdu myslíš, že se tady s vámi bavím jenom proto, abych to pak hlásila někde jinde? Tohle si o mně myslíš?“

Docela jsem znejistěl. A abych to ještě více nepodělal, mlčel jsem.

„Jdi se vycpat!“ zavrčela a prstem mi píchla do hrudi. „Sbal si svoje krámy a padej zpátky do Kalifornie, ať máš klid na duši, že nic neprozradím!“ křikla. V jejích očích jsem zahlédl slzy, které rychle zahnala pár mrknutími.

A kurva.

„Jdi mi z očí,“ zašeptala. Jako by jí došel hlas.

Rozbrečel jsem ji. Tohle jsem posral. A proto jsem ji milerád poslechl.

 

Neumím snášet špatné pocity druhých. A když k tomu přičtu, že jsem já sám jejich příčinou, svírá se mi hrdlo. Teď to nezachrání žádný heřmánkový čaj. Teď můžu udělat jediné: hodně rychle zmizet. Z pokoje jsem si vzal jen helmu a klíče od motorky. Protáhl jsem se kolem Billa, který vyšel z koupelny a překvapeně zůstal stát na středu chodby, když jsem se řítil rychlými kroky ven. Křik Olive musel slyšet. Kašlal jsem na lepší ošacení, teď jsem potřeboval vypadnout, a to co nejdříve. V garáži jsem nastartoval motorku, posadil se na ni a s bušícím srdcem si nasazoval helmu. Jen zlomek vteřiny jsem přemýšlel, jestli bych si přece jen neměl vzít aspoň koženou bundu. Touha rychle zmizet však byla silnější. Jako bych se vrátil do svých pubertálních let, kdy mi bylo úzko z naší rodinné situace. I tehdy jsem prchal. Teď jsem měl místo skateboardu motorku. Mohl jsem uniknout o to rychleji. 

 

Nevnímal jsem, kudy jedu. Hlavní pro mě bylo, že jsem nechával svůj dočasný domov za sebou, včetně Olive stojící v mé kuchyni. Snaživě jsem zaháněl vzpomínky na její poslední slova, zatlačoval jsem pálení nepříjemných pocitů. Zakazoval jsem si pouštět se do představ, jak to bude vypadat zbývající měsíce, které tady mám podle sázky vydržet. V myšlenkách jsem si opakoval jen jediné. 

Zase jsi to posral.

Po pár kilometrech rychlé jízdy, kdy mi vítr bušil do holých lýtek a odhalených ramenou, jsem zvolnil tempo a rozhlédl se. Blížil jsem se k pláži. Poznával jsem okolní přírodu, i těch pár domů, které tu stály. Neubránil jsem se vzpomínce na to, kolikrát jsem tu šel vyvenčit Cappera s nepřiznanou nadějí, že potkám Olive. Díky Jimmovi jsem už od prvních dní věděl, že sem chodívá. A záměrně jsem lhal, když jsem jí tehdy řekl, že jsem ji tu nečekal.

Stočil jsem řídítka, abych se dostal do míst, kudy se jde k ukryté části pláže, o které vím jen díky Olive. Zahnal jsem ten tísnivý pocit, který ve mně vyvolala vzpomínka na to, jak jsme tu společně sledovali západ slunce, jedli jejího lososa z jedné misky a povídali si. Tehdy jsem jí prozradil důvod toho, proč Billův pes umírá. Bavili jsme se jako staří známí. A v ty chvíle jsem se cítil neuvěřitelně skvěle. 

Sevřelo se mi hrdlo, přes které unikl polohlasný výkřik. Tělem mi projel šok. Strnutí. Když se mi kola motorky svezla po štěrku a já nedokázal ukočírovat smyk, při pohledu na kamenitý terén mě napadlo jediné: jen ať přežiju. 

B.