Grayscale: 38.

Tak dlouho nosím další děj v hlavě! Celý minulý týden (a vlastně i tento) jsem postupně dopisovala, stále dokola pročítala a ne a ne se dostat k finální délce. A že jsem to pročítala tolikrát, doufám, že jsem vyhledala všechny hrubky. 😅 Mám toho najednou moc, nejen v práci, ale taky doma, kde postupně rekonstruujeme a zabírá to téměř všechen čas. Tak snad omluvíte tu pauzu, kterou jsem ani já neplánovala. Doufám, že se vody uklidní a já budu mít zase více času na psaní. 🙏 Užijte si díl. 😊 B.

P. S. Pro ty, co nejsou nadšení z pohledu Toma, nezoufejte, brzy se to opět změní na Olive POV 🤩

Opatrně jsem se zvedal ze země a sundal si helmu z hlavy. Zahýbal jsem všemi končetinami, abych zjistil, jak na tom jsem. Srdce mi bušilo jako šílené. Zrychleně jsem oddechoval, rozhlížel se po okolí a zároveň kontroloval svoje tělo pohmatem. Ačkoliv jsem ve smyku přeletěl přes motorku, nic jsem si nezlomil. Měl jsem odřeniny na jedné straně těla, kde se moje kůže svezla po štěrkové cestě. Od ramene, přes paži, bok a koleno se mi táhla povrchová rána, která pálila jako čert. Jestli to mělo být jedinou cenou toho, jak nezodpovědně jsem ovládal motorku, milerád ji zaplatím. Už teď jsem tušil, že mi Bill vynadá jako malému klukovi. Taky jsem si byl vědom toho, že mě bude svědit obří strup, který se mi tam vytvoří, a že budu nejspíš pár dnů trpět bolestí, kdykoliv se na ten bok při spánku překulím. Ovšem vědomí toho, že mohlo vše být jinak a já mohl narazit do kamene a už nikdy nehrát na kytaru, mi dodávalo úlevy. 

Jsem v pořádku. To je hlavní. 

 

Motorka na tom byla podobně jako já. Odraný lak na jedné straně nádrže bude potřebovat úpravy. Možná bude lepší vyměnit i pláště kol. Zkontrolovat, zda náraz neponičil něco, co není na první pohled zřejmé. Jen chvíli jsem zůstával stát u motorky, kterou jsem zvedl na kola, a přemýšlel, co podniknu dál. Dnešní směna mi začíná ve dvě hodiny. To se stihnu vrátit domů, osprchovat se a pak se vydat do servisu za Edem. Snad bude schopný mi pomoct, i když je sám po havárce na motorce. 

 

Každý sebemenší pohyb mi způsoboval nepříjemnou bolest, když se látka oblečení dotýkala čerstvě odrané kůže. Doma se mi podařilo vyhnout se Billovi, který seděl na zahradě, kouřil a popíjel svou dopolední kávu. Opatrně jsem se osprchoval a takticky zvolil oblečení s delšími rukávy a nohavicemi, abych skryl zranění. Ačkoliv jsem si vybral volnější kousky, stejně jsem při každém druhém kroku sykl bolestí. 

Dobře mi tak. 

Když jsem sedal na motorku podruhé, tentokrát jsem koženou bundu nevynechal. Venku už bylo solidní teplo, já si ji přesto oblékl. S bolestivým cuknutím jsem uchopil řídítka a snažil se ignorovat nepříjemné pulzování mé kůže. 

Olive jsem u nás nepotkal, už uběhla spousta času, kdy mohli s Billem společně posnídat a ona se vydala do práce. Netušil jsem, jaký je teď její běžný den. Tak dlouho jsme se neviděli a normálně spolu nemluvili, že nevím, jak to teď má. Jestli měla den volna a do dílny vůbec nešla, nebo se tam měla zastavit až odpoledne, to jsem vůbec nevěděl. Vlastně jsem moc neměl představu, jak její život vypadá. Poznal jsem jen drobné kousky jejích dní, kousky její osobnosti a její duše. Zalíbily se mi všechny hned, byly mi sympatické svou živostí a zajímavostí, tím, že se ptala na mě a mé myšlenky, ne na mou práci a mou slávu. Nejspíš opravdu nevěděla, kdo jsem. A tak viděla mě, zcela a plně. A to byla příjemná změna.

 

Motorku jsem zaparkoval na parkovišti před autoservisem Eda a opatrně sesedl. S pomalými pohyby jsem si sundal helmu a uhladil si vlasy, na očích jsem si nechal sluneční brýle a rozhlédl se kolem sebe. Všiml jsem si Olive, nebo spíše jejích zad. Postávala u jednoho z přivezených aut a něco dělala u kapoty, plně zaměřená na práci. Proklouzl jsem dovnitř, na několik chlapů jen pokývl hlavou na pozdrav, a zaklepal na dveře hlavní kanceláře. Ed mi otevřel během pár vteřin. Rameno měl znehybněné zdravotními popruhy, na tváři se mu hojily modřiny, které už měly nažloutlou barvu. Sundal jsem si sluneční brýle, abych nepůsobil nevychovaně, a pozdravil ho.

„Neříkejte, že potřebujete další opravu auta,“ zažertoval. Vpustil mě do kanceláře a zavřel za námi. Pokynul mi zdravou paží k volnému křeslu, abych se posadil, a sám si sedl za pracovní stůl. „Co pro vás můžu udělat?“

„Dívejte, podařilo se mi odřít mou motorku. Potřebovala by přelakovat a možná i zkontrolovat, zda s ní není něco jiného. Přijel jsem na ní a nepřišlo mi, že by něco nefungovalo, ale řádná kontrola nebude na škodu,“ řekl jsem.

„Podařilo odřít?“ zopakoval po mně.

Nejistě jsem se pousmál. „Svezl jsem se po štěrku, nebudu lhát,“ přiznal jsem se. „Potřeboval bych ji dát do původního stavu.“ Hlavně co nejrychleji, než si něčeho všimne Bill.

„Jasně,“ souhlasně pokývl hlavou. Začal se rychle probírat papíry na svém stole, s jednou rukou mu to však šlo pomalu. „Spěcháte na to?“ zeptal se. „Jeden z pracovníků mi teď leží v nemocnici a já jsem taky docela omezený v pracovních možnostech. Věřím, že by se na to někdo mohl podívat koncem týdne,“ řekl.

Pokývl jsem hlavou. „Chápu. Vlastně to tolik nevadí, prostě se několik dní obejdu bez motorky,“ pokrčil jsem rameny. Hned jsem toho pohybu zalitoval, protože mě zabolelo rameno a citlivá kůže na paži. Snažil jsem se však nedat na sobě nic znát. Zuby jsem si přejel přes spodní ret a chvíli přemýšlel, jak formulovat svůj další dotaz. „Zdravotní situace vám asi příliš neusnadňuje fakt, že je potřeba vydělávat peníze, že?“

Ed se napřímil v ramenou. „Jak to myslíte?“

„Ehm, podívejte,“ začal jsem. Poposedl jsem si a na okamžik sklopil pohled ke svým prstům, ve kterých jsem si pohrával s nožičkami od slunečních brýlí. „Když mi tehdy Olive naúčtovala tak velkou částku za mytí auta, zaplatil jsem ji s vědomím, že být podnikatel v maloměstě není zrovna snadné. Taky vím, že se honí, aby vydělala a našetřila peníze a že každá koruna je pro ni dobrá. Věřím, že tím pádem i pro vás.“ Když jsem mluvil, srdce mi začínalo divoce bušit. Nepamatuju si, jestli jsem někdy takto osobně někomu chtěl nabídnout své peníze. Myslí mi projela vzpomínka na to, jak jsem si Olive dobíral, když nám ten namachrovaný blonďák Colby daroval větší obnos peněz. Nechtěla si koupit nový kousek oblečení, na který jsem se ptal. Žádná nová minisukně, která by mě dráždila. Chtěla peníze předat tátovi. Edovi. Tomu, který teď seděl naproti mně.

 

Myslí se mi při vzpomínce na ten večer začaly rojit další vzpomínky. I když jsem tehdy tvrdil, že už půjdu domů, svou kolu jsem pil nejpomaleji co to šlo. Nechtěl jsem nechat Olive samotnou se Sidem. Nevím, co mě tehdy nutilo hrát si na ochranitele, ale už jsem se o ni postaral tolikrát a pokaždé mi to přineslo dobré pocity. Tehdy jsem si několikrát potěšeně četl tu textovku, kterou mi poslala, a cítil bolestné píchnutí, když jsem zjistil, že nevěděla, že jsem to byl já. Chtěla, aby jí takhle psal někdo jiný. Zjištění, že jsem to já, ji docela vyvedlo z míry. A další zjištění, že nemá mé číslo a ani ji nenapadlo si ho ukrást z faktury z dílny, zase vykolejilo mě. Byla tak čestná. Tak bezelstná. Nechtělo se mi tomu věřit. 

 

„Pane Kaulitzi,“ oslovil mě.

„Říkejte mi klidně křestním,“ ozval jsem se, aniž bych ho nechal domluvit.

Zhluboka vydechl. „Dobře, Tome,“ zareagoval. „O čem to mluvíte?“

„Olive mi jednou prozradila, že vyjednáváte půjčku na dílnu a příliš se vám to nedaří. Mám představu, že teď peníze potřebujete o to rychleji,“ poznamenal jsem, zatímco jsem prsty pokynul k jeho znehybněné paži.

Ed si poposedl. Zřejmě mu to nebylo příjemné.

„Původně jsem opravdu přišel jen kvůli té motorce. Ale když vidím, v jakých jste nesnázích, rád bych vám pomohl.“

Ed zavrtěl hlavou. „Nechci přijímat milodary.“

„Tak to vůbec není myšleno,“ zareagoval jsem. „Nehodlám to nikde vyhlašovat, ani nechci, aby to kdokoliv další věděl. Zvláště ne naše blízké okolí. Nebudu to říkat svému bratru, vy to neříkejte vaší dceři. Nechci, aby to věděl kdokoliv,“ zdůraznil jsem. „Klidně si mou nabídku promyslete, jestli na ni nechcete teď odpovídat, ale věřte mi, není v tom žádná levárna. Jen...chci nezištně pomoct tomu, kdo peníze potřebuje víc než já.“

„Nezištně?“ zopakoval jedno, pro něj očividně důležité slovo.

Přikývl jsem. „Chci být anonymní dárce. Nikde uveden, s žádným nárokem na vrácení půjčky.“

„Olive vás o to poprosila?“ zeptal se.

Zlehka jsem se uchechtl. „Ta by mě zabila, kdyby tušila, že tu jsem a tohle vám říkám,“ řekl jsem.

„Tak proč? Vždyť se vůbec neznáme,“ poznamenal pravdivý fakt.

Sklopil jsem zrak ke svým prstům. „Protože se chci aspoň nějak odvděčit Olive za to, co dělá pro mého bráchu. Prožívá těžké období a ona, aniž by tušila, jak moc mu pomáhá, ho často navštěvuje a tráví s ním čas. A tak chci pomoct i já. A nenapadlo mě nic lepšího než nabídnout dočasnou záchranu její nejbližší osobě,“ řekl jsem a zvedl pohled do Edovy tváře. „Bratr je pro mě vším. Vy jste vším pro Olive.“ Zlehka jsem trhl rameny, jako by to byla nejvíc logická myšlenka na světě. Říkat, že tím chci taky ulevit svým výčitkám za to, jak jsem se k ní zachoval, jsem mu už nehodlal. To by mě asi už opravdu zabila, kdyby zjistila, že jsem Edovi prozradil, co všechno se mezi námi stalo.

„Tome,“ oslovil mě Ed. 

Zvedl jsem ruku, abych ho zarazil. „Dívejte, mně ty peníze chybět nebudou. Můžete si dát čas na rozmyšlenou, pokud chcete. A až bude práce na motorce hotová a já si pro ni přijedu, řeknete mi své rozhodnutí. Co vy na to?“

 

Plácli jsme si. Stihl jsem z kanceláře odejít dřív, než Olive skončila svou práci, takže jsme se neviděli. Pomalou chůzí jsem zamířil do Davidova baru. Když jsem přišel, Elodie už chystala stoly pro dnešní zákazníky. Cesta z dílny na druhou stranu města zabrala více času, než jsem si představoval. Zvláště kvůli tomu, že jsem si dával pozor při každém kroku, kdy se mi oblečení otřelo o mou bolavou kůži.

„Ahojky, Tome,“ uculila se má kolegyně, která se vždycky rozzářila, když mě viděla. Moc dobře jsem věděl, jak působím na ženy, a že tak nepůsobím na Olive, mě štvalo, ač jsem si to nechtěl přiznávat.

„Dneska jsi tu nějak brzy,“ odpověděl jsem místo pozdravu. Ze svého hlasu jsem slyšel, jak nevrle zním. Začínalo mě bolet celé tělo, odraná kůže nepříjemně pálila. Bude to náročný den.

„To víš, řekla jsem si, že jednou to tady můžu nachystat já. Jindy tu býváš ty vždycky první, dneska jsem toho už spoustu stihla,“ řekla. Kdybych byl objímací typ, asi bych ji místo díků pořádně objal.

„Super,“ hlesl jsem a pokývl hlavou. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Už toho opravdu příliš nezbývalo. A že měla už sundané i židle, mi neskutečně pomohlo. Aspoň jsem se nemusel příliš pohybovat.

„Jen je potřeba narazit soudek s limčou. Řekla jsem si, že chlapskou práci nechám na tobě,“ uculila se. Pohledem přejela po mých pažích, které sice skrývaly rukávy, ale nějak jsem tušil, že si představuje, jaké svaly se na nich upínají. Když si prsty prohrábla vlasy a několikrát laškovně mrkla víčky, vlastně mě docela namíchlo, že takhle působím na ženy. Nebo tak na ně působí má sláva?

 

Den docela plynul a já si nepřestával dávat pozor na každý pohyb, který jsem udělal. Odpoledne se přehouplo k podvečeru a začali se hrnout stálí štamgasti. Zrovna jsem se vracel k baru od zadních stolů, kde seděli školáci u natočených limonád, když se v otevřených dveřích podniku objevila Olive. Nejprve jsem ji zahlédl koutkem oka, až pak jsem jí věnoval plnou pozornost. Ani nepozdravila. Její výraz ve tváři byl napjatý, když ke mně namířila prst.

„Můžeš na slovíčko?“ zeptala se.

Ztěžka jsem polkl. Podle tónu jejího hlasu byla vytočená. Hlavou jsem pokývl směrem k salonku, kde teď nikdo nebyl. Nepronesl jsem jediného slova, jen jsem ji následoval kolem prvních stolů, u kterých seděla jediná osoba – pan Harrison, místní nejvěrnější pijan. Vešel jsem do salonku a zavřel za sebou dveře s bušícím srdcem. Co mi sakra může chtít? Je možné, že Ed neudržel tajemství?

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ zavrčela na mě, sotva jsem za sebou zavřel a poskytl nám tak aspoň nějaké soukromí.

Zaplavila mě obava. Mlčel jsem a začínal rychle vymýšlet taktiku. Co jí můžu odpovědět, když se bude ptát, proč chci dát jejímu tátovi peníze? Nic jiného než pravda, mě nenapadalo.

„Teď se bojíš?“ pokračovala, když jsem neřekl ani ň, a já v ten moment ani neuvažoval, jak to mohla vědět. „To by ses teda měl bát! Co tě to popadlo?“ zvýšila hlas. Začala přecházet sem a tam a já nevěděl, co je lepší: dál mlčet, nebo se snažit nějak vymluvit? Prsty si prohrábla vlasy. „Dostal jsi strach i předtím nebo jsi prostě kretén, kterému nezáleží na ničem, včetně sebe samého?“ zeptala se. „Když si jen představím, co se ti mohlo...“ nedořekla to. Zavrtěla hlavou, ještě jednou si prsty projela vlasy. Očividně její gesto frustrace.

A mně začalo svítat. Není naštvaná kvůli mé nabídce peněz.

„Když jsem viděla, v jakém stavu je motorka... Nedovedeš si představit, co prožívám, když někdo, na kom mi záleží...“ zase se zarazila.

Záleží jí na mě?

Vydechla a zavrtěla hlavou. „Po tom, co se táta sotva vrátil z nemocnice a na Jimmyho ještě čekáme, se tam chceš dostat taky?“ zeptala se. „Byl jsi u toho, víš, jak těžce jsem to nesla, když byli mí blízcí v ohrožení. Máš představu, jak těžko by to nesl Bill, kdyby se ti něco stalo? Kdo by mu zůstal?“ zeptala se. Udělala ke mně krok. A dostatečně důrazně se mračila.

Aha. Nezáleželo jí na mě. To spíše na Billovi. Zhluboka jsem se nadechl. Ztěžka polkl.

„Bill to neví, co?“ zašeptala otázku, na kterou možná ani nechtěla znát odpověď. „Když vidím ten tvůj pitomý výraz plný provinilosti, Bill nemá tušení, že jsi byl kousek od rychlé cesty sanitkou do nemocnice, že?“

„Neví to, a budu rád, když to tak zůstane,“ ozval jsem se. Promluvil jsem poprvé od chvíle, co přišla, a můj hlas podivně zachraptěl.

Olive očima zkontrolovala mé tělo.

„Nic mi není,“ zalhal jsem.

„Asi hovno,“ zavrčela. „Sám nemáš rád lži, tak nelži ani ty,“ zamručela.

„Opravdu. Jak vidíš, jsem v pořádku,“ zopakoval jsem. Olive mi však nevěřila. Přiblížila se ke mně a prsty vyhrnula volný rukáv mého trika. Hned jsem se jí vysmekl, ale přesto zahlédla mé zranění. Sice povrchové, ale přesto dostatečně bolestivé. Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem zkřivil obličej bolestí, když jsem před ní ucouvl a zlehka zakulhal na bolavé straně těla.

„Viděl tě doktor?“

„Nepotřebuju –“

„Ty ses nenechal vyšetřit, prohlédnout, jestli jsi v pořádku, ale motorku jsi na opravu přivezl?“ štěkla na mě a praštila mě do ramene. Přesně do toho odraného místa, které teď začalo pulzovat nepříjemnou bolestí, až jsem sebou cukl. „Nemáš trochu pomíchané priority?“ zamračila se. „Jsi opravdu kretén,“ procedila mezi zuby. Prošla kolem mě a vyplula ze dveří. Zmizela stejně rychle, jako se tu objevila.

Jen chvíli jsem zůstával na místě, než jsem se vydal ze salonku i já. U baru postával Bob, který pracoval v dílně s Olive a chodíval sem hrát karty. Čekal, až mu Elodie načepuje pivo. Když kolem něj Olive beze slova prosvištěla, krátce se za ní ohlédl, než se podíval mým směrem. Pokývl jsem hlavou na pozdrav. Nejednou jsem si s ním partičku zahrál. Byl to fajn chlap.

Pokývl na pozdrav nazpět. „Nemáš sebemenší představu, co všechno si musíme vyslechnout s chlapama my, když odjíždíme na naši dovolenou na motorce. Po letošní nehodě Eda a Jimmyho si myslím, že to příště bude minimálně deset minut lamentování a varování navíc," řekl s drobným pousmáním. „Jestli tě takhle sprdla, asi jí na tobě záleží, kalifornský přítelíčku.“

Odfrkl jsem si. Ne kvůli tomu oslovení, ale kvůli jeho názoru. Pletl se. Věděl jsem o tom své.

B.