Grayscale: 39.

Ať se další díl líbí! 😊🙏 B.

Billovi jsem to říkat nechtěl, ale musel jsem v jednom dát Olive za pravdu: zbláznil by se, kdyby se mi cokoliv stalo. A kdyby se z jiného zdroje dozvěděl, že jsem měl tuhle drobounkou nehodu na motorce a mám pár odřenin a modřin, vyčítal by mi do konce života to, že jsem mu to neřekl. A když jsem nad tím celou směnu přemýšlel, musel jsem nakonec uznat, že bych mu to měl říct. Proto jsem mu to sdělil hned, jak jsem přišel z práce domů. Když jsem mu to říkal, čekal jsem bouřlivou reakci. To, že nepřišla v takové míře, jak jsem čekal, bylo divné. Ovšem ne víc než to, že dnes do baru napochodovala Olive, aby mě sjela na dvě doby jako malého kluka. Bob sice v nemocnici říkal, že je Olive s motorkami na křížku, ale i tak. Měl jsem pocit, jako by se lidé kolem mě zbláznili.

 

Bill si poposedl a pevně sevřel prsty, které si spletl, jako by se modlil. „Takže ještě jednou, jestli jsem to správně pochopil,“ pronesl klidným hlasem. „Ty jsi… vjel na štěrk. A dostal jsi smyk,“ opakoval po mně. Očima se přitom fixoval na můj obličej, jako by potřeboval vyčíst jakoukoliv emoci.

„Jo,“ hlesl jsem. „Ale jak vidíš, jsem v pořádku. Jen… chtěl jsem ti to říct. Zároveň tě tím ale nechci stresovat. Já jsem bez následků, jen motorka potřebuje trochu opravit,“ řekl jsem. Tíseň z hrudi mi pomalu odcházela s tím, jak klidně Bill reagoval.

„A jak se tak stalo, že nejzkušenější řidič v mém dalekém širokém okolí měl takovou nehodu?“

Mlčky jsem zvedl obočí. Tlak a sevření na hrudi se zase začalo zvyšovat. Ta otázka určitě skrývala nějaké další informace, které Bill měl, a zatím si je nechával pro sebe. „Ehm,“ odkašlal jsem si. „To se někdy stane. Jak asi můžu vědět, co za tím je?“ zavrčel jsem. Nechtěl jsem se k tomu vracet, ačkoliv jsem to moc dobře věděl. Ta myšlenka, že jsem Olive ublížil, se mi zarývala hluboko do mysli.

Jdi mi z očí.

„No, jen by mě zajímalo, jestli to má nějakou souvislost s tím, že byla Olive u dnešní snídaně podivně zamlklá a její oči byly rudé od pláče,“ podotkl. „Jen na chvíli jsem ji nechal v kuchyni samotnou. Pár minut na to se ozvaly vaše zvýšené hlasy, pak mě pomalu srazíš na chodbě, práskneš dveřmi a další, co slyším, je zvuk tvojí motorky. A večer přijdeš se zprávou, že jsi měl nehodu?“ začal mi rekapitulovat můj dnešní den.

Protočil jsem oči. „Nehraj si tady na doktora Phila. Víš, že to není můj šálek kávy,“ zabručel jsem.

„Tome, Tome,“ odfrkl si s pousmáním. Nebyl to veselý smích. Spíše jako by nemohl věřit tomu, co vidí a slyší. „Nevím, jestli jsi tak natvrdlý doopravdy, nebo to jenom děláš.“

„Přestaň.“

„Máme tu být ještě pár měsíců. To chceš takhle i nadále fungovat?“ zeptal se. „Být protivný na celý svět?“ pokračoval. „Potřebuješ si vrznout nebo co?“

Naklonil jsem hlavu na stranu a změřil si ho pohledem. Ani trochu se mi nelíbilo, co mi říká. Opravdu mi chce kázat o tom, jak se tu chovám? Ani jsem si neuvědomoval, jak podrážděně reaguju, dokud jsem neslyšel jeho další slova.

„Je mezi vámi napětí. Říkej si, co chceš, ale je to tak. Moc dobře víš, že na to mám čich,“ řekl a ukázal na mě prstem. „A když jsem viděl Olive s těma zaslzenýma očima, je mi jasné, že je tu víc, než co mi říkáte. Ale jestli se kvůli tomu všemu hodláš ještě přizabít na motorce, věř tomu, že ještě přijdu a nakopu ti prdel, jestli jednou skončíš v nemocnici.“

„Já ne–“

„Nepotřebuju slyšet výmluvy. Až se na to sám podíváš upřímně, teprve pak mi začni něco povídat,“ skočil mi do řeči. „Jdu spát. Jsem po dnešku unavený. Dobrou,“ řekl. Nečekal na mou odpověď, prostě odešel. Nechal mě se svými myšlenkami, s mými výmluvami, jak to správně označil. Ať už jsem s tím byl smířený nebo ne, Olive mě přitahovala. A já dělal všechno proto, abych se s ní nezamotal víc, než je třeba, abych jí při svém odjezdu neublížil. Jak se ale zdálo, ubližoval jsem jí už teď. Jí i sobě. A přitom jsem si ani neuvědomoval, že jsem za ni rozhodoval něco, co nemělo být v mé kompetenci.

 

Usínal jsem s naštváním na Billa, sám slepý vůči tomu, co mi říkal. Záměrně slepý, dalo by se říct. Opakoval jsem si, že jsem tady kvůli jeho úzdravě, že je pro mě teď přednější jeho zdraví. Nepomyslel jsem na to, že pokud budu já chodit nabručený, jeho pohodě to příliš nepřidá. Vždycky byl citlivý na nálady ostatních. Vlastně velice podobně jako já. Já z takových situací mizel pryč, zatnul zuby a raději dělal, že se nestaly, on to nedokázal a spíše pak sahal po alkoholu, aby ten tlak trochu utlumil. Sledoval jsem, že mu svědčí přítomnost Olive, v ten moment mě nenapadlo, že bych i já mohl dopomoct k jeho zlepšení tím, že bych si vyřešil své podráždění. Dokud jsme se s Olive potkávali jen na směnách, bylo všechno v pohodě. Bavil jsem se s ní, občas mě pobavila, občas překvapila nečekanou otázkou. Dostávala se mi pod kůži, aniž bych si toho nějak všímal. Až od toho prokletého večera, kdy jsme se opili, jsem umlčoval výčitky, že jsem to dopustil. Že jsem ji zatáhl do svého složitého života. Že jsem poskvrnil její čistotu.

Přitom jsem moc dobře věděl, že není tak nevinná, čistá. Věděl jsem o jejích náhodných partnerech na jednu noc, Sid mi to všechno stihl povyprávět. A taky jsem věděl, jak moc se jí dotklo, jakým způsobem to sděloval.

Olive ráda dá.

Ta věta v ní probudila neskutečný vztek. Nedivil jsem se jí. Sám jsem měl tendence se jí spíše zastat, než abych musel poslouchat Sidovo vychloubání se, že ji ulovil. A když jsem viděl, jak na něj zareagovala, vlastně si tím získala mé sympatie. Bože, byla to ženská od rány. Nerozsypala se. Postavila se za sebe. Byla… úžasná. Vůbec mě však nenapadlo, že jsem ji v podstatě urazil stejným způsobem, když jsem ji podezříval z toho, že se s námi baví kvůli našemu jménu. Když jsem si myslel, že by si opsala moje telefonní číslo z faktury v dílně, když jsem se jí s neskrývanou ironií ptal, jak se jí jenom odvděčíme za všechny její služby.

 

Probudil jsem se s myšlenkou na ni. Chyba, že jsem s myšlenkou na ni i usínal. Kdykoliv se mi tohle stalo v minulosti, pomohlo mi o tom složit song. Málokdy jsem ho pak zveřejnil, spíše jsem si takové typy skladeb schovával do šuplíku. Pomáhalo mi vypsat se z toho. Prostě popustit uzdu všemu, co jsem se snažil udržet a uzavřít to tím, že jsem to ze sebe dostal. Veškeré trápení. Výčitky. Neopětované city. Všechnu tu citovou bolest, kterou jsem si nerad připouštěl. Ideální materiál pro skladbu. Něco takového zřejmě potřebuju i teď, jinak se zblázním, jak často mi chodí na mysl zrovna její jméno, její tón hlasu, její tvář. Byla to moje forma duševní očisty. Potřeboval jsem si protřídit myšlenky, udělat si v hlavě zase jasno. A k tomu mi vždycky dobře posloužila hudba. U kytary, laptopu a svého sešitu jsem nakonec strávil téměř celý den. Byl jsem zavřený v pokoji, ani se neobtěžoval vyjít na oběd. Cappera jsem nechal běhat po zahradě a slíbil mu, že si zaběháme další den. Potřeboval jsem to ze sebe dostat, tuhle kapitolu uzavřít a zase začít normálně fungovat. Dneska mě s Olive čekala směna. Musel jsem se vzchopit.

 

Do práce jsem přicházel s mnohem lepším nastavením. Už jsem si nepřipadal tak mrzutý, skládání hudby mi pomohlo se odreagovat. Připadal jsem si jako na začátku, kdy jsme se sem nastěhovali. Když jsem uviděl Olive za barem, ignoroval jsem svírající se hrdlo a touhu si ji více prohlédnout. Normálně jsem pozdravil a doufal, že to bude pro restart dostatečné. Pořád mě pobolívaly místa, kde se má kůže setkala se štěrkem, proto jsem šel pomaleji a mírně pokulhával. A Olive si toho samozřejmě všimla.

Zvedla obočí a založila si ruce na prsou, když se ke mně otočila čelem. „Už jsi to řekl Billovi?“

„Jestli se ptáš, zda jsem mu řekl o své drobné nehodě, tak ano. Tohle jsem mu řekl. Díky za to včerejší pošťouchnutí k tomu, abych to udělal,“ odpověděl jsem jí. Tentokrát jsem to myslel upřímně. Bill to měl vědět, v tom měla pravdu. Protáhl jsem se kolem, abych si mohl napustit limonádu. Venku se dělalo pořádné vedro, a tím, že jsem musel jít dneska pěšky, jsem docela žíznil. Olive sledovala každý můj pohyb, a já si to moc dobře uvědomoval.

„Je snad něco jiného, co jsi mu neřekl, ale měl bys?“ zeptala se.

Polkl jsem lok limonády a očima přejel po zatím prázdném podniku. „Pár věcí asi ano, ale jelikož se to netýká pouze mě, nijak se do toho nehrnu,“ řekl jsem s jemným trhnutím ramen. Upřel jsem na ni pohled a sledoval změnu ve výrazu její tváře. Věděla, na co narážím. Na naši společnou noc. Na to, jak se mi nabízela po tom, co jsem ji odvezl z nemocnice a já ji odmítl. Na to, že se Bill neplete, když vnímá elektrizující atmosféru, kdykoliv se vidíme. Z toho, jak našpulila rty, jsem usoudil, že se s tím pere i ona sama. Modrozelené oči jí zajiskřily, polkla.

„Taky si do tebe rýpnul a vyzvídal, co se stalo?“ zeptala se. Mírně se přitom naklonila kupředu, jako by nám tím potřebovala zajistit soukromí. Kolem mě zavířila její vůně. 

Ruka mi cukala, jak jsem měl nutkání zvednout prsty a uhladit pramen vlasů, který se jí houpal vedle obličeje. Chtěl jsem se jí dotknout, niterně jsem cítil, jak mě to k ní přitahuje. Místo toho jsem si strčil ruce do kapes a odtáhl se. Musel jsem to překonat. Opřel jsem se o kousek baru, který jsem měl za sebou, a nepřestával hledět do její pohledné tváře. „Něco v tom smyslu,“ odvětil jsem.

To chceš takhle i nadále fungovat?

Je tu víc, než co mi říkáte.

Povzdychla si a protočila oči. „Rád strká nos do cizích věcí, co?“

„To si úplně nemyslím. Spíš špatně snáší, když v jeho okolí houstne atmosféra,“ odpověděl jsem. „Má tendence všechno a všechny usmiřovat.“ Srdce mi začínalo bušit, když se mi na jazyk začala skládat slova, která bych jí nejradši vysypal. Pevně jsem zatnul zuby. Měl bych pomlčet. Teď není vhodná doba, abych se jí omlouval, abych ji prosil o odpuštění, ale už jednou jsem jí řekl, že si vyčítám, že jsem ji opil. Když mi tehdy odpověděla, že je dospělá, vypořádá se s tím a já nemusím mít černé svědomí za to, co se stalo, stejnak mi to příliš neulevilo.

„Aha,“ hlesla. Zuby si sevřela spodní ret. A já cítil, jak mě to dráždí. Když zlehka naklonila hlavu na stranu a dlouze se na mě zahleděla, nedokázal jsem sám ten pohled přerušit. Hleděli jsme si do očí a nevyrušilo nás ani to, když dovnitř vešla Elodie, která dnes měla službu s námi. „Ehm,“ krátce si odkašlala. „Je faktem to, že je mezi námi asi pár nevyřčených věcí, které… to neusnadňují.“

„Mhm,“ zamumlal jsem. „To jsou,“ souhlasil jsem. „Tak můžeš někdy přijít, abychom si je vyříkali,“ dodal jsem dříve, než jsem to stihl nějak více promyslet.

Olive nadechovala k odpovědi, ale už nevydala ani hlásku. Postavila se mezi nás Elodie a oba nás pozdravila. „Hej, vy dva, vnímáte vůbec?“ zasmála se, netušíc, co přerušila. Na Olive se podívala jen krátce, mně však věnovala dlouhý pohled. Věděl jsem, že mě ta holka chce. Nebyla první. Byla její smůla, že ty časy, kdy jsem měl na každou noc jinou dívku, byly dávno za mnou.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Pak svou pozornost přesunul zpět k Olive. „Jdu nachystat stoly,“ oznámil jsem. Nečekal jsem, že se za mnou vydá, abychom zase měli soukromí a mohli dořešit, co jsme načali. Kdyby to však udělala, zřejmě by byla ta odvážnější z nás dvou.

 

Když jsem se mohl věnovat práci, byl jsem spokojený. Zaměstnaný v myšlenkách a nezaměřený na to, co dělá Olive nebo s kým se baví. Ano, byly mezi námi nevyřčené a nedořešené věci. A já je očividně potřeboval vyřešit, abych to mohl uzavřít. Napsat několik řádků melodie a pár básní, které by se daly zhudebnit, mi pomohlo jen napůl. Nebylo to plně uzavřeno. Potřeboval jsem… Olive. Kdykoliv se naše pohledy setkaly, jako by mě zaháčkovala. Nevšímal jsem si toho, že i ona je vyvedená z míry, že moje pozvání nebylo něco, co by čekala. Dokázala však dál pracovat, stejně jako jsem to dělal i já. Co jiného nám taky zbývalo? Dospělá nebyla jen ona, ale taky já. Oba bychom to měli zvládnout odložit, dokud nebude příležitost se k tomu vrátit. A do té doby… do té doby budu muset vyřídit jeden obtížný telefonát s Georgem, abych ho přiměl k tomu poslat více peněz, než na kterých jsme se měsíčně domlouvali. Ale to není nic, co bych nezvládl. Spíš se budu muset obrnit vůči komentářům, které si bez pochyb neodpustí. Jestli někdy Bill působil otravně s tím, jak byl umanutý a chtěl z lidí dostat, co tají, Georg v tom byl dvakrát horší. Měl jsem se na co těšit. Ale to zvládnu. Kvůli Edovi a jeho dílně. Kvůli Olive. A kvůli mému svědomí. Edovi jsem nelhal, když jsem mu říkal, že se jí chci aspoň nějak odvděčit za to, jak se stará o Billa. Tohle bude můj způsob.

 

Zrovna jsem čepoval jedno z dalších piv, když se dveře podniku opět otevřely. Na prahu se objevil Colby. Davidův známý, se kterým hrál poker, a který Olive zamotal hlavu. Tedy, alespoň to tak působilo v ten večer, kdy se na sebe culili a na něčem se tiše domlouvali. Když ho uviděla dnes, opět se rozzářila.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil ji. A mně jako by se měla otevřít kudla v kapse. Jak jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že mi stačí si jen vyříkat pár věcí s Olive. Kde že. Když se k ní naklonil, aby ji políbil na přivítanou, pustil jsem pípu a postavil pivo na tác, který měla Olive před sebou.

„Tady máš tu objednávku, zlato,“ řekl jsem a neovládl se, abych nepřipojil jízlivou poznámku.

Hned ke mně vrhla podrážděný pohled, který mě uzemnil. „Nechovej se jako kretén,“ odvětila mi a měla pravdu. Stokrát jsem si ji mohl dobírat kvůli čemukoliv jinému, ale tohle bylo za hranou. Přece mi není patnáct, do prdele. „Odnesu ta piva a dneska končím.“

Zarazil jsem se. „Cože?“

„Jsem domluvená s Davidem. Dneska jsi tu s Elodie, to zvládnete,“ řekla. „Že?“ zeptala se Elodie, která se právě vracela ze zahrádky, odkud nesla pár prázdných sklenic.

„Jasně, že to zvládneme,“ uculila se a na Olive mrkla, jako by byly na něčem domluveny. A přitom jsem moc dobře věděl, že ty dvě nebyly kdoví jaké kamarádky. „Ty jsi užij rande,“ dodala polohlasně, a přitom očima loupla směrem ke Colbymu.

Přestaň dělat drahoty a pojď mi to udělat.

Nechci, abys ráno litovala.

V tom případě se asi radši ozvu někomu jinému.

Zlostí se mi začínaly třást ruce.

Rande? 

B.