Grayscale: 40.

Kdykoliv chci napsat nějaké krátké pozdravení, které psávám tady kurzívou před začátkem kapitoly, mám pocit, že píšu pořád dokola to jediné: pardon za prodlevu, neplánovala jsem se na tak dlouho odtrhnout od psaní, nemám příliš volného času... atp. A chtěla jsem to psát i dnes, a i když je to pravda, nějak mi už přišlo trapné to zase opakovat. 😅 Tak vám napíšu jen tohle (což taky často opakuju): doufám, že se k dalšímu psaní dostanu co nejdříve, a užijte si díl. Těším se na ohlasy. 🙏😊 B.

P.S. Na závěr máte malé překvapení, které mám nachystané už pár měsíců. Jen čekalo na ten pravý moment. 😊

V průběhu zbytku večera s Elodie se moje nálada opět dostala k bodu mrazu. Jestli se tedy na tom bodě nacházelo nasrání na celý svět. Byl jsem naivní, že jsem si myslel, že mi dnešní skládání hudby pomohlo k lepšímu prožívání. Jen dočasně a velice málo. Snažil jsem se ovládnout, abych nebyl na Elodie protivný. Zda se mi to povedlo, to může říct jedině ona. Záměrně jsem zaměřoval svou pozornost na práci a když se chtěla začít bavit, jen jsem ze slušnosti poslouchal. Příliš jsem nereagoval, nepodněcoval ji v konverzaci, spíše jsem čekal, až se vymluví. U Billa to tak často fungovalo, u ní by mohlo taky.

„Takže jsem sice chtěla na vysokou, ale nakonec jsem zjistila, že jsem to asi chtěla jen kvůli spolužákům. Protože šli všichni. Taky jsi to tak měl, nebo jsi byl jeden z těch osvícených, který už od mlada věděl, co chce?“ zeptala se.

Ani jsem se nenadechl k odpovědi.

„Ale co to povídám, na co se to ptám,“ uculila se. „Jasně, že jsi to věděl,“ dodala a mávla rukou.

Takže věděla o kapele. Jen jsem se na ni krátce podíval, zatímco jsem si podával několik skleniček na panáky a natáhl se pro láhev tvrdého alkoholu.

„Tak jsem ti vlastně povyprávěla důvod, proč jsem zpátky tady v té díře, kde jsem vyrůstala. Kdo by to čekal, že se sem budu vracet, a ještě tady pracovat v místním baru,“ zasmála se. 

Jen koutkem oka jsem postřehl, že pohodila svými vlasy přes rameno. Sledovala, jak nalévám panáky, a dál brebentila. Já se soustředil na svou práci a vše zatím nechával bez reakce.

„Když jsme tu teď oba, potkáváme se v práci a poznáváme se, napadlo mě… no, tak jsem si myslela – ah, ahoj!“

Překvapilo mě, že nepokračovala ve své myšlence, kterou tu rozváděla už několik minut, a které jsem věnoval pozornost jen napůl. Sledoval jsem hladinu tmavé tekutiny, kterou jsem naléval. To, jak najednou vypískla a přestala se kolem mě točit během zlomku vteřiny, mě svým způsobem probudilo. Celou dobu jsem čekal na to, kdy se vymáčkne a konečně se zeptá, jestli si spolu vyjdeme – nebo k čemu směřovalo to celé její povídání, ale jako by teď na to zapomněla.

„Ahojky.“

Podíval jsem se do tváře Colbyho, který ani ne před dvěma hodinami odešel s Olive, a s rázným klepnutím postavil flašku alkoholu na pracovní desku. Co tu dělá? Přijde i ona? Když jsem pohlédl za jeho rameno, nikdo další za ním nepřicházel. Ani jsem se nemusel nadechnout k otázce, Elodie naštěstí zvládla všechno obstarat za mě.

„Olive tě už omrzela, tak jsi zpátky tady?“ zažertovala.

Zaflirtovala.

Podle mě ovšem zcela nemístně. Jak by mohla Olive někoho omrzet?

„Ale kdepak,“ pousmál se. Kdyby mi teď nebyl krajně nesympatický jen proto, že byl s Olive, plácnul bych si s ním za to, že Elodie nepotvrdil její hloupou poznámku. „Volal jí nějaký kamarád, že je v nesnázích. Tak jsme to dnes ukončili dřív a jela za ním,“ vysvětlil. Zamrkal a pak přesunul svůj pohled ke mně. „Vlastně, tvůj bratr, Tome,“ upřesnil, lehce naklánějíc hlavu na stranu. Vlídné oči, kterými se díval na Elodie, se najednou proměnily v ledové krystalky. Vyčítá mi snad, že jí Bill zavolal?

„Jaké nesnáze, prosím tě? Však je doma a dívá se na seriál,“ odvětil jsem. Promluvil jsem po tak dlouhé době, že mi zachraptělo v krku.

„Moc jsem toho nepochytil a Olive mi nic neřekla, jen že musí jít,“ řekl s trhnutím ramen. „Jeden by si mohl myslet, že to bylo nachystané,“ vyslovil svou domněnku nahlas.

„A co jsi pochytil?“ zeptal jsem se. Ze zvědavosti. Protože taková taktika, jak zmizet z nepříjemné schůzky, by na Billa seděla, ale na Olive tedy rozhodně ne.

„Že mu vůbec není dobře od žaludku. Ptal se jí, jak se cítí ona, protože prý včera jedli spolu,“ odvětil s trhnutím ramen. „To by se ta otrava jídlem projevila pěkně pozdě, že?“ dodal s neskrývanou jízlivostí.

To už jsem ale vnímal jen napůl. Zasekl jsem se u té informace, že bráchovi není dobře.

Teď se sevřel žaludek i mně. 

Tohle by nebylo poprvé, co by takhle někomu volal. A já si mobil nekontroloval už nějaký čas, když jsem se věnoval práci, takže jestli volal i mně… strhnul jsem. Vytáhl ho z kapsy. A v tichém režimu objevil pár nepřijatých hovorů. Do hajzlu.

 

Nechal jsem objednávku objednávkou a s omluvou na jazyku se začal loučit s Elodie. Má motorka stála v dílně Eda, auto jsem dnes nechal doma. Nezbývalo mi než se dát do běhu. Už to byl nějaký pátek, co jsem vzal Cappera a opravdu dobře si zaběhal, proto jsem teď během pár minut začínal lapat po dechu. Nebránilo mi to však v tom, abych přidal ještě víc. Jestli mi Bill několikrát volal a pak se odmlčel, protože za ním přišla Olive, potřeboval jsem zjistit, co se stalo. Okamžitě. V hlavě jsem měl po celou cestu ty nejčernější scénáře, zatímco se mi před očima začínaly dělat bílé mžitky.

Zase se opil?

Až do němoty?

Ublížil si?

 

Doběhl jsem do ztichlého domu. Na první dojem. Sotva jsem se začal soustředit na jiné zvuky než jen můj uštvaný dech a hučení krve v uších, zaslechl jsem, že doma zas takové ticho není. Uslyšel jsem dávivé zvuky. A přicházely z koupelny. Proběhl jsem těch pár metrů domu se zbývajícím zbytkem sil, dlaněmi, rameny narážejíc do stěn, jak jsem spěchal a nedokázal se vyhnout všem rohům.

„Bille,“ hlesl jsem, aniž bych byl vůbec u dveří koupelny. Když jsem se zastavil na prahu místnosti, abych popadl dech, před očima jsem měl přesně ten scénář, se kterým jsem počítal. Bill klečel u záchodové mísy a zvracel. Zapřel jsem se dlaněmi o rám dveří.

Kurva.

Olive namáčela ručník v umyvadle a zrovna ho ždímala, když si mě všimla.

„Dej si tohle za krk, pomůže ti to. Potřebuješ se zchladit,“ promluvila na Billa, zatímco pohledem nepřestávala sledovat můj obličej. Když si od ní Bill ručník vzal a jen zamručel tiché díky, které se s pomocí záchodové mísy ozvalo po celé koupelně, zlehoučka ho poplácala po rameni a pak se vydala ke mně.

„Bille, co –“

„Běž do kuchyně,“ sykla směrem ke mně. Znělo to jako rozkaz. A to přidalo k mé už tak popuzené náladě.

„Bille,“ začal jsem nanovo, sotva jsem trochu popadl dech. Už jsem chtěl začít vyčítavý monolog o tom, že se mi nechce věřit tomu, že se zase opil, že tu zvrací jako smyslů zbavený a že to takhle dál nepůjde, ale všechno to zastavila Olivina ruka, která dopadla na mou hruď.

Zlehka.

Něžně.

Přesto rázně zatlačila proti mým prsům. Už neřekla dalšího slova, jen hlavou pokývla směrem ke kuchyni, kam mě posílala.

Její dotek nejen že zastavil příval mých černých myšlenek, ale taky strhnul pozornost od té scény u záchodové mísy k její tváři. Pohledem jsem přejel přes její jemnou pleť, pootevřené rty, přes které napjatě dýchala, k modrozeleným očím, ve kterých se zračilo odhodlání. Uposlechl jsem, ani nevím pořádně proč. Ucouvl jsem před ní a nechal ji, ať se o bráchu postará. Starala se o něj mnohem lépe než já už několik dní, proč ne i v tuhle chvíli?

 

Přišlo mi jako celou věčnost, co jsem čekal v kuchyni a nic se nedělo. Přecházel jsem z místa na místo jako šelma v kleci, než jsem se opřel o kuchyňskou linku a zahleděl se před sebe. Snažil jsem se ignorovat okolní zvuky, potřeboval jsem vytěsnit hlasy, které ke mně dolehly, Olive starající se o Billa a vedoucí ho chodbou do jeho pokoje. Dveře se za nimi zaklaply a já se uklidňoval dosud nejúčinnějším způsobem. V myšlenkách jsem si odletěl do naprosto jiného světa. Zatímco jsem prsty svíral okraje desky a hleděl do středu kuchyně, v mé fantazii jsem v rukou držel krk kytary, brnkal do jejích strun a skládal hudbu. Tvořil jsem. Přecházel do jiné nálady. Nechal na sebe působit kouzelnou moc not. Jen na pár chvil jsem zavřel oči a zaklonil hlavu, abych se odstřihl od okolních vjemů. Když jsem oči zase otevřel, Olive už stála přede mnou. Ani jsem ji neslyšel vejít, ale to mi teď příliš nevadilo. Hlavně, že jsem přečkal ten čas, než přišla, a nepocuchaly se mi nervy ještě více. Pohledem jsem sjel po jejím těle, které se opíralo o stěnu naproti mně. Prohlížela si mě stejně zkoumavě, jako já ji. Až teď, v přítmí naší kuchyně, jsem měl odvahu se podívat na šaty, které dnes měla na sobě. Které jí tak dokonale zvýrazňovaly útlý pas a ženské boky, za které bych ji nejradši popadl. Dnes jí to opravdu slušelo. A když jsem si uvědomil, že se takhle oblékla kvůli rande s někým jiným, sevřel se mi žaludek. A když promluvila, vůbec to nebyla slova, která bych v tuhle chvíli čekal.

„Na co jsi před chvíli myslel?“

Co to s ní sakra je? Proč se na tuhle pitomou otázku ptá v tuhle chvíli, kdy… vlastně kdykoliv, kdy se mi hlava ubrala v myšlenkách k hudbě?

 

Olive

 

Byl mi dopřán jen moment, kdy jsem mohla tiše stát před Tomem, sledovat jeho nehybnou siluetu. S mírně zakloněnou hlavou a zavřenýma očima mu kolem hlavy vířila ta nádherná směs měděné a zlaté barvy, která nyní v pravidelných pohybech měnila směr, kroutila se a vytvářela kolem jeho ramen roztančený vějíř, který se řídil neznámými pravidly.

„Na co jsi před chvílí myslel?“ vyhrkla jsem, sotva otevřel oči. Neovládla jsem se a moc dobře jsem věděla, že teď čeká na informace o tom, co je s jeho bratrem. Nepotřeboval teď slyšet moje otázky, které už nejednou označil za divné. Když jsem sledovala, jak ta aura mizí, tušila jsem, že se odpovědi ani tentokrát nedočkám. Místo toho ji vystřídala směsice terakoty a karmínové barvy, znejistila jsem. Je naštvaný. To bych chápala, když ještě nevěděl, co se s Billem doopravdy stalo. Ale terakota? Žárlí. Proč?

Odkašlal si. „Kolik toho vypil?“ zeptal se, a přitom sklopil zrak k podlaze, jako by se za tu otázku zastyděl. Jeho hlas zachraptěl a mé pitomé srdce při jeho hlase zrychlilo svůj tep.

„Právě že až příliš málo,“ odpověděla jsem. Přešlápla jsem z nohy na nohu a o kousek se mu přiblížila. Přesto jsem udržovala mírný odstup, nechtěla jsem vstupovat do jeho prostoru. „Když mi volal, že mu není dobře a je malátný, napadlo mě, že to bude něco jiného, než když si dá trochu vína.“

Tom si odfrkl. Nevím, jestli věděl, že byl ke mně Bill při jednom z našich společných jídel upřímný a řekl mi, že ve své minulosti pil více než měl. Zároveň jsem nebyla slepá ani hluchá, vždyť byl Tom na alkohol v Billově přítomnosti přímo háklivý.

„Dnes byl téměř celý den na slunci, říkal, že usnul na zahradě na dece,“ prozradila jsem s drobným úsměvem. „Je přehřátý a má úžeh,“ řekla jsem. „Proto zvracel.“

„Úžeh,“ zopakoval po mně. Nevěřícně. Přitom ke mně zvedl pohled, jako by se potřeboval ujistit, že si z něj nestřílím.

„Ano. Poznám, když z někoho táhne chlast, Tome,“ pronesla jsem tišším hlasem a udělala k němu nevědomě další drobný krok. „Bill je dnes střízlivý. Potřebuje se jen prospat a doplnit tekutiny,“ řekla jsem mu s jemným trhnutím ramen. „Vyděsil se, protože netušil, co se s ním děje. Ale věřím, že mu odpočinek pomůže. Sem tam ho zkontroluj. Kdyby se mu zhoršovala horečka a více zvracel, zajeď s ním do nemocnice,“ řekla jsem.

Tom polkl. Zhluboka se nadechl. A pak beze slova přikývl.

 

Jedna část mně nechtěla odcházet, druhá však připomínala, že jsem tu udělala, co jsem mohla, a teď už tu nejsem potřebná. Očima jsem přejela přes jeho hruď, které jsem se před pár minutami dotýkala, když jsem ho v koupelně zastavila, aby se se svým divokým výrazem nevrhl na Billa, který byl dnes ve všem nevinně.

„Díky za tvou pomoc, Olive, už můžeš jít,“ řekl tichým hlasem a prsty si přitom prohrábl vlasy. Bylo to jeho gesto frustrace, to už jsem moc dobře věděla i bez zkoumání jeho aury. V tom jsme totiž byli stejní. „Třeba je Colby ještě v baru, tak ať nečeká a ty ho stihneš,“ dodal. Terakotová aura kolem jeho ramen divoce zavířila, než najednou zmizela. Jako by se naprosto uzavřel.

Zamrkala jsem víčky. „Krvácíš, Tome,“ hlesla jsem, ignorujíc jeho pokus, jak mě od sebe odehnat. Přešla jsem k němu blíž a prsty zlehka přejela přes bok jeho trika, které až díky pohybu jeho paže odhalilo drobné fleky nasáklé krve.

„To nic není,“ rychle zareagoval a mírně se odtáhl. „Asi jsem si jen strhl strupy, jak jsem sem běžel…“ zamumlal. Se sklopeným pohledem zvedl lem trika a odhalil tak odraný bok. Poprvé jsem uviděla, jak moc zraněný byl po tom svém pádu na motorce – nebyla to jen představa nebo vyhrnutý rukáv, teď jsem viděla celý jeho bok a kousek žeber.

Zatajila jsem dech.

„Jak říkám, nic to není,“ zopakoval a pustil triko.

„Jsi celý odraný,“ zašeptala jsem a vztáhla ruku, zarazila jsem pohyb dřív, než jsem se ho dotkla.

Tom pevně sevřel rty. „Nic to není.“ Pohledem zavadil o můj. V šeru místnosti byly jeho oči černé jako nejhlubší noc. Když sklopil pohled k výstřihu mých šatů, jen ztěžka polkl.

Ucouvla jsem a dlaněmi si přejela přes látku šatů. „Líbí se ti, jak jsem se oblékla na pohovor?“ zeptala jsem se jistějším hlasem. Otočila jsem se na patě a ukázala mu, jak se mi sukně při otočce zavlní. Když jsem uviděla jeho zmatený výraz, na rty se mi usadil úsměv. „Věřils tomu, co říkala Elodie?“ položila jsem mu další otázku a naklonila hlavu na stranu. Vidět jeho auru jsem se však nesnažila. „To, co dnes Bill vyrušil, byl pracovní pohovor, Tome. Colby mi nabídl práci. David mi nedokáže zaplatit tolik, kolik v naší situaci s dílnou potřebuju,“ vysvětlila jsem.

„Odcházíš od Davida?“

„Odcházím z dílny,“ řekla jsem. „Jimmy se brzo vrátí. Než se mu noha zahojí, vystřídá mě v kanceláři. A já můžu odejít za lepší prací a být tátovi víc nápomocná někde jinde, a přitom si nechat práci za barem, která mě baví,“ prozradila jsem. Ještě jednou jsem si dlaněmi přejela přes látku šatů, oprašovala neexistující smítka, a přitom se hladila přes svůj pas a boky. „Ehm,“ odkašlala jsem si. „Pořád chceš, abych odešla a vrátila se do baru za –“

 

Má další slova byla umlčena. Tom se ke mně přivinul rychleji, než jsem stihla zvednout pohled od své sukně zpět k jeho tváři. Prsty vjel do mých vlasů, přidržoval si mou tvář u své a rty drtil ty mé, jako by byl hladový, a to políbení bylo nejchutnější potravou na světě. Naklonil hlavu na stranu a prohloubil polibek, naše jazyky se teď proplétaly pod jiným úhlem. Jeho velké dlaně mě hřály na tvářích i kůži krku. Vousy mě škrábal a lechtal kolem nosu a úst, ale to mi bylo jedno. Jeho hebké rty vynahrazovaly všechno. Pomalu se mnou směroval ke kuchyňské lince, u které doposud stál, dokud jsem do ní nenarazila. Když mě popadl za pas a vyzvedl mě nahoru, nechala jsem se jím vysadit. Když se jeho rty přesunuly na hranu mé čelisti a začal mě líbat na jemné kůži krku, toužebně jsem vzdychla. Rozvášněně jsem mu přejela přes žebra a chtěla si ho přitáhnout k sobě, on však do polibku zasténal bolestí.

„Promiň,“ hlesla jsem a dlaní se opřela o jeho rameno.

„Ah,“ sykl a znovu ucukl.

„Sakra,“ zaklela jsem a zahleděla se mu do očí. „Ta tvoje pitomá motorka,“ dodala jsem polohlasně. Udýchaně.

Ušklíbl se. „Nic to není,“ zopakoval slova, která mi dnes už několikrát řekl. Vztáhl ruku a uchopil mou bradu mezi palec a zbývající prsty. Nasměroval si mé rty přesně tam, kam chtěl. A přibližoval se k nim, tentokrát pomalu, velice pomalu.

B.

Jednou jsem si tak hrála a napadlo mě zkusit vytvořit, jak by vypadala ta Tomova aura, o které je v tomhle díle opět psáno a která je pro něj nejvyraznější. Tak.. asi tak nějak 😅