Grayscale: 44. Světle růžová

Moc děkuji za vaši trpělivost. Za vaše komentáře. Jste zlatí. 😊 Snad ta velká časová prodleva neuškodila návaznosti děje, snad jsem si dobře zapamatovala, co už ti dva zažili. 😅 užijte si díl. 🫶 B.

 

Když jsem ve středu odcházela ze své nové kanceláře, kterou jsem sdílela s několika dalšími kolegy, stále jsem měla sevřený žaludek. Nebylo to kvůli tomu, že jsem byla v nové práci, v ještě neznámém prostředí. Bylo to kvůli Billově včerejší reakci na zjištění, že jsme se s Tomem… co jsme se vlastně? Zapletli? Nebo jen strávili jednu společnou noc? Podle Tomových včerejších slov, než nás Bill překvapil, to nevypadalo na jednonoční známost. V uších mi stále zněla jeho slova.

Když si něco vezmu do hlavy, umím si za tím jít.

Po Billově výstupu jsem se vlastně nedozvěděla, co si Tom vzal do hlavy. Jeho tělesná odpověď na Billovo radostné povykování však byla velice podobná mojí – strnuli jsme a nevěděli, jak dál. Bill se uklidnil až na několikeré vyzvání, stejně však celou dobu, co jsem chystala bramboráky, radostně pokukoval po jakémkoliv našem pohybu, jako bychom se snad měli na sebe vrhnout přímo před ním. Večeře proběhla v napjaté atmosféře, tedy co se týkalo mě a Toma. Odcházela jsem domů se smíšenými pocity už včera, a ty se mě držely i nyní. Nechtěla jsem, aby Bill doufal v něco, co mu nedokážu splnit, nechtěla jsem, aby si dělal naděje. S Tomem jsme vyjasnili už předtím, že si užijeme, protože nás to k sobě táhne, ale nijak dál jsme se o tom nebavili. Že to hned zpočátku takhle pitomě prasklo, mě tížilo. Ne kvůli mně, ani kvůli Tomovi. Jedině kvůli Billovi. Působil na mě neskutečně křehce, a to, jak se zaradoval, mě vlastně zabolelo.

Do prdele, do čeho jsem se to dostala.

 

Chtělo se mi frustrovaně povzdychnout z toho veškerého přemýšlení. Tohle se mi nestalo s žádným dřívějším sexuálním partnerem. Nechtěla jsem nikoho z těch, s kterými jsem kdy strávila noc, nazývat přítelem. Nikdo z nich nebyl. S nikým z nich jsem netrávila více času, než bylo třeba, neangažovala jsem se v jejich životě více než jen v posteli. Nebo na zadním sedadle auta. Snad nikdy se do toho takhle nezatáhla blízká rodina, která by tak nadšeně jásala, nebo jsem o tom aspoň nevěděla. A snad nikdy mě osoba, se kterou jsem strávila noc, nevyzvedla po práci.

„To-Tome?“ vypadlo ze mě polohlasné zakoktání. Zarazila jsem se na místě, sotva jsem si všimla jeho postavy na parkovišti. Líně se opíral o kapotu svého auta a něco klikal na mobilu.

„Ahoj, Liv,“ zareagoval a zlehka naklonil hlavu na stranu. Hned schoval mobil do kapsy a nechal ruku zastrčenou hluboko v ní. „Už jsem se chvilku bál, že jsem tu Colbyho společnost špatně vypátral,“ zažertoval. Posunul si sluneční brýle tak, aby na mě mohl upřít svůj pohled.

Srdce se mi zase rozbušilo při tom oslovení, které mě rozhodilo i předešlý večer. Trhaně jsem se nadechla. „Co tu…“ odmlčela jsem se a přešlápla z nohy na nohu.

„Čekám tu na tebe,“ odpověděl, aniž bych já svou otázku vyslovila celou.

Čekal na mě. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Myslím, že je na místě, abychom si promluvili,“ řekl. „Brácha…“ odmlčel se a povzdychl. „Brácha po tvém odchodu spustil takovou lavinu otázek, že mám z toho hlavu jako balón ještě teď,“ postěžoval si. Pořád zůstával ve stejné pozici, nevydal se ke mně, jen na mě dál hleděl přes obroučku brýlí. Čekal i teď, nechával mě rozhodnout se, zda se k němu chci ještě více přiblížit. „Říkal jsem si, že bych tě mohl varovat.“

„Varovat,“ zopakovala jsem po něm.

„Ano. Varovat,“ potvrdil. Párkrát zamrkal. Když se jeho rty roztáhly do drobného úsměvu, nechala jsem se nakazit. Taky jsem se na něj usmála, a přistoupila o krok blíž. Tentokrát vytáhl ruku z kapsy a natáhl ji ke mně dlaní vzhůru. Nenechala jsem ho dlouho čekat a nechala se jím za své prsty přitáhnout blíž. Špičkami chodidel jsem skončila mezi jeho mírně rozkročenýma nohama. Položil si předloktí na mé rameno a sluneční brýle posunul do svých vlasů. Konečky prstů putoval po mé kůži na lopatce podél ramínka šatů, které jsem měla na sobě. „Sluší ti to.“

„To je to varování?“ zeptala jsem se.

Tom se uculil. „Svým způsobem,“ hlesl. „Když ti to bude slušet až moc, neudržím se,“ řekl.

„V tom případě je to ale tvůj problém, ne můj,“ oponovala jsem. Když přejel prsty po mé nahé kůži na ramenou, zachvěla jsem se. Tom si toho všiml, jeho pohled putoval přes můj obličej k místu, kde se mě na těle dotýkal. Mírně přivřel oči a tiše vydechl pootevřenými rty.

„Myslím, že by to byl náš problém.“

Polkla jsem a nijak na to nezareagovala. Na to nebylo co říct. Měl pravdu. Kdyby se neudržel on, já v jeho přítomnosti už vůbec ne. 

Přesunul svůj pohled k mým rtům a zlomek vteřiny na ně hleděl, než se mi zadíval do očí. Ta tam byla hravost, kterou jsem před chvílí mohla zahlédnout. Teď se díval hladově. Jako by se blížil moment, kdy se neudrží. „Pojď, naskoč do auta. Odvezu tě domů,“ pošeptal.

 

Tiše hrající rádio naplňovalo prostor auta. Tom nejel přímo domů, sjel z hlavní trasy po pár minutách, co jsme byli na silnici. Nijak jsem to nekomentovala. V důvěře, že ví, co dělá, jsem dál hleděla přes přední sklo auta a nechávala se odvézt tam, kam Tom chtěl. Mezi námi visela ta spousta otázek, kterými Bill Toma včera zavalil, a které jsem ještě neznala, přesto jsme mlčeli. Už jsem si zvykla na to, že z Toma nedostanu nic, co by mi sám nechtěl říct, takže jsem šetřila energii a vyčkávala, až začne sám. Hodně pokoušel mou trpělivost, ale nechtěla jsem tlačit. Vyzvídat. Věděla jsem, že by to nemělo smysl. Už několikrát se mi stalo, že mi odpověděl jen napůl nebo vůbec, takže jsem to teď celé nechala na něm. A to jsem si ještě před pár dny myslela, že ho příliš neznám. Pousmála jsem se. Tak přece jen jsem se o něm něco dozvěděla. To, že je tajnůstkářský, což mi včera řekl i Bill.

Už pár let je uzavřený a opatrný na všechno, co do světa vypouští.

Povzdychla jsem si. Neměla jsem sebemenší představu toho, jaký život vedli. A jak těžký musel být.

 

Když Tom zastavil, vytrhl mě z myšlenek. Rozhlédla jsem se kolem sebe a mlčky na něj pohlédla s otázkou v očích, která byla jasně čitelná. Proč zastavujeme právě tady?

„Projdeme se?“ navrhl Tom.

Naklonila jsem se blíž k přednímu oknu auta a podívala se na vysoké stromy, kterými začínal hluboký les, u kterého Tom zastavil. „Máš v kufru i lopatu na vykopání mělkého hrobu?“ zeptala jsem se. V okolí nikdo nebyl, byli jsme tady naprosto sami. Jen příroda a my. Sice jsme s Tomem spolu pár chvil o samotě strávili, ale tahle celá situace mi přišla jiná: přijel pro mě, překvapil mě tím. Chtěl mě varovat, promluvit se mnou, sám od sebe mi něco z vlastní iniciativy sdělit. Dnes se choval… atypicky. A když se mému žertu zasmál, přitáhl si tím mou pozornost. Veselý úsměv rozzářil jeho obličej, a já marně v mysli hledala, zda jsem v poslední době viděla něco přitažlivějšího.

„Pojď,“ pobídl mě. „Dnes o život nikdo nepřijde.“ Vystoupil z auta a počkal, až ho budu následovat, než auto zamkl. Chvíli stál na odpočívadle, na kterém auto zaparkoval, a rozhlížel se kolem. „Znáš to tady?“

„Neznám,“ zavrtěla jsem hlavou. Lesy v naší lokalitě jsem měla probádané křížem krážem, ale nikdy jsem neměla důvod vyjet mimo hranice našeho města.

„Tak se budeme muset spolehnout na náš orientační smysl,“ řekl. A aniž by počkal, zda k tomu cokoliv řeknu, vydal se na první lesní pěšinu, kterou zahlédl. Ušel pár kroků a až pak se otočil, aby zkontroloval, zda jsem se k němu přidala. Přemýšlela jsem jen zlomek vteřiny, jestli má vůbec smysl snažit se ho pochopit. Rozhodla jsem se, že si můžu užít Tomovy společnosti a okolní přírody a nemuset se stresovat kvůli ostatním záležitostem. Na to bude čas potom.

 

Nešli jsme ruku v ruce, doteky mezi námi byly zatím jen v nejnutnějších případech. Nutno přiznat, že bych jeho pomoc nepotřebovala, abych vystoupila na vyšší kámen nebo překročila popadané větve, ale nechat si od něj pomoct bylo příjemné. Zašli jsme docela hluboko do lesa, nebylo slyšet nic jiného než jen přírodu, naše dýchání, naše kroky. Stačilo ujít jen pár dalších metrů a ocitli jsme na cestě, která se vinula podél vrstevnice. Mezi pokácenými stromy pod námi čnělo několik nízkých pařezů, a díky nim byl hezký výhled na scenérii linoucí se dolů do údolí. Zastavila jsem se, hledíc před sebe na barevné listy stromů, se kterými si pohrával jemný větřík. Na modrou oblohu, po které se honilo pár mraků. Na daleké vrcholky, které jsem si málokdy prohlížela, protože byl náš dům stočený na opačnou světovou stranu. Během chvilky jsem kolem ramen ucítila Tomovu paži. Pozornost jsem mu věnovala až po čase. Přetočila jsem k němu obličej a setkala se s jeho pohledem.

„Co?“ hlesla jsem, když ke mně dál upíral pohled, který byl podivně obdivný, hřejivý.

„Už ti někdo řekl, jaký máš kouzelný výraz ve tváři, když se kocháš přírodou?“ zeptal se s drobným úsměvem.

„Nikdy jsem s nikým nebyla na takové procházce, aby mi to někdo mohl říct,“ odvětila jsem.

Překvapeně zvedl obočí. „Nikdy?“

„Nikdy. Nechodím na rande, takže… uhm,“ odkašlala jsem si a rychle začala vysvětlovat dál: „ne, že bych tohle jako rande považovala. Jen spolu trávíme čas. Ale… já nedělala ani to. Neměla jsem na to… čas,“ řekla jsem.

Tomův úsměv se pobaveně rozšířil. „Jen spolu trávíme čas,“ zopakoval po mně a jemným přikývnutím. „Přesně to jsem chtěl.“

„Nedobírej si mě,“ zavrčela jsem.

„To jsem neměl v úmyslu, princezno,“ odvětil. Sjel paží podél mých zad a jemně mě poplácal po zadku, než se protáhl kolem mě a postavil se o kousek dál na cestě. Rozhlížel se a snad poprvé od začátku této trasy vytáhl mobil. „Když půjdeme tudy, oklikou se vrátíme zpátky k autu,“ oznámil.

Mlčky jsem přikývla. Pořád jsem nevěděla, co si myslet o tom dnešním výletě, který ani nevím, zda naplánoval nebo to bylo spontánní rozhodnutí. Ani jsem nevěděla, co si myslet o tom, že mě vyzvedl z práce. Chtěl si promluvit, varovat mě, říkal, ale k tomuto tématu nepadlo ještě jediné slovo. Řekl, že mě odveze domů, ale právě tady a teď jsem k návratu domů měla velice daleko. Co jsem od něj mohla čekat? Nespokojeně jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Spěcháš domů?“ zeptal se, když si všiml mého pohybu.

„Teď se ptáš?“ odvětila jsem. „V šatech mě vytáhneš na túru, táhneš mě bezcílně lesem bůhvíkam, a to jsi mi slíbil odvoz domů,“ řekla jsem, hrozivě na něj míříc prstem. „V domnění, že se teda dozvím něco víc o tvém varování, o Billových otázkách, tě slepě následuju. A když už to vypadá, že se chceš teda vrátit zpátky k autu – aniž bych se cokoliv dozvěděla, podotýkám – zeptáš se, jestli spěchám?“ dodala jsem s neskrývaným podrážděním. Ani jsem si neuvědomovala, jak mě ta jeho tajemnost dnes dráždila, až teď všechno vyplulo na povrch. Založila jsem si ruce na prsou. Mému podráždění nepřidávalo ani to, že se na jeho tváři držel mírný úsměv. Byla jsem mu snad pro smích? Se zamračeným výrazem jsem zlehka naklonila hlavu na stranu. Ve snaze zahlédnout jeho auru, jsem se koncentrovala na svůj vnitřní obraz toho, jak otevírám okenice… když jsem zahlédla narůžovělou auru, ztuhla jsem. Světle růžová barva, jakou měly nádherné květy pivoněk, jsem často vídala u párů, kteří spolu koketovali nad pivem a mohli na sobě oči nechat. Jednou jsem ji viděla u Sida a domnívala se, že si našel přítelkyni, protože se choval tak zamilovaně. Jak jsem si ji měla vysvětlovat u Toma? Byl snad… zamilovaný?

Udělal ke mně drobný krok a zkrátil vzdálenost mezi našimi těly. „Co vidíš?“ zeptal se.

„Nic,“ hlesla jsem a rychle zamrkala víčky. Zabouchla jsem jeho okenice, dala si záležet, abych viděla jen jeho tmavé duhovky a nic jiného. Roztřeseně jsem vydechla pootevřenými rty. „Tak jdeme k tomu autu?“

Tom mi položil své dlaně na ramena, aby mě zastavil. „Víš, že nemám rád nepravdy. Tak jakou barvu jsi viděla, Olive?“

„Ehm,“ odkašlala jsem si a bázlivě pohlédla do jeho očí. „Proč jsme tady, Tome?“ zeptala jsem se, a tak uhnula jeho dotazu. „Proč jsi mě dneska vyzvedl a proč jsi mě vlekl sem, když… jen jsme se prošli a chceš jít zase k autu. Proč?“

„Protože jsem s tebou chtěl strávit nějaký čas o samotě a nenapadlo mě jiné místo, kde bychom mohli být aspoň na chvíli sami,“ odpověděl bez sebemenšího zaváhání. „Doma mám Billa, u tebe doma se může objevit táta, na pláži jsem tento týden potkal hned několik běžců, tak bych nechtěl riskovat, že nás tam někdo vyruší. Prostě jsem s tebou chtěl být sám. A důvod, proč jsem tě vyzvedl, jsem ti přece řekl. Měli bychom si promluvit.“

„Mohl jsi mi jenom zavolat.“

Tom pár vteřin nereagoval a jen na mě hleděl, zatímco jsem sledovala, jak se mění výraz jeho tváře. „Proč se odtahuješ?“ zeptal se a teď to byl on, kdo zkoumavě naklonil hlavu na stranu.

„Stojím na místě, neodtahuju se,“ oponovala jsem.

„Stavíš mezi nás bariéru,“ odvětil, sotva jsem dořekla svá slova. Rozhodně není hloupý a nedá se obalamutit jako kdokoliv jiný. Jako by mě až moc dobře znal, zdálo se, že lépe než kdokoliv jiný. „Sám jsem v tom mistr, dělal jsem to spoustu let, tak si nemysli, že nepoznám, když se chce někdo distancovat. Nechceš se citově angažovat.“

„Na rozdíl od tebe,“ odfrkla jsem si polohlasně. A v moment, kdy jsem to vypustila z pusy, jsem si uvědomila, jak nespravedlivá jsem. Od svého příjezdu si ode mě držel odstup, byla jsem to já, kdo se dožadoval toho, aby si vzal mé tělo, když jsme se vrátili z nemocnice, kde právě hospitalizovali tátu. Provokovala jsem ho, chtěla jsem ho a on mi odolával, sice krátce, ale snažil se. A teď mu vyčítám, že… že co, že u něj vidím růžovou auru, která v jeho případě může znamenat něco jiného.

Ach, co si nalhávám.

Vždyť já sama jsem do něj zamilovaná. Vždyť mi srdce buší jako splašené, sotva ho vidím, sotva slyším jeho hlas. Táhne nás to k sobě. Ale když se do toho tělesného chtíče zamotají i city, nadělá to hromadu škody. 

„Promiň,“ zašeptala jsem, přitom na pár vteřin zavřela oči.

„Liv,“ zamumlal tak tiše, že jsem si na moment myslela, že jsem si to vysnila. „Co se děje?“ zeptal se. A když mi jemně stiskl sval na rameni, dodala jsem si odvahy a otevřela oči. Odevzdaně sledoval mou tvář, čekal, co řeknu. Trpělivě vyčkával, zatímco jsem já stresovala, jak z téhle situace vykličkovat. Nechtěla jsem se do toho zamotávat ještě víc, Billovo včerejší nadšení už tak naložilo mému svědomí. Co teď, když raním i Tomovy city?

„Jsi…“ začala jsem s bušícím srdcem. Tomovy prsty přejely přes hranu mé čelisti, velice jemně, jako by mě chtěl podpořit, abych řekla, co mám na jazyku. „Máš růžovou auru.“

„A co podle tebe značí?“ zeptal se, stejně jako posledně.

„Zamilování,“ řekla jsem. Horkost mi stoupala do tváří. Nevěděla jsem, jak se v takové situaci zachovat. Se všemi jsem byla vždy hned vyřízená, u všech známostí na jednu noc jsem neměla problém jasně stanovit hranice toho, že jde jen o zábavu. Tady se ale dělo něco jiného. „Jsi zamilovaný, Tome?“

„A kdybych řekl, že ano?“ pošeptal. Mírně zvedl své obočí, zatímco polštářkem palce přejel přes kůži na mém krku. Dál se dotýkal mých ramen, jeho horká kůže sálala na mé.

Zatnula jsem zuby. „Pak to bude hodně bolet.“

B.