Grayscale: 45. Pistáciová

Moc děkuji za ohlasy. 🙏 Jó, kéž by bylo snadné vždycky zasednout k povídce v každý volný čas. Ráda bych vydávala častěji, ale v současné době je boj to někam vměstnat. Dnes jsem sepisovala rychlostí blesku, snad se to neodrazí na hrubkách či nesrovnalostech. Jak mám v psaní mezery, pak pokulhává i paměť... Snad to neodnese povídka. 😅 Příjemné počtení. 😊  B.

P. S. Kdybyste se chtěli zapojit do vytváření dalšího příběhu a pomoct mi, můžete: jaké by mohlo být jméno hlavní hrdinky? 🤔 Hrdinu máme jasného, že jo. 😀

V takové situaci jsem byla poprvé v životě. Nikdy jsem v sobě neměla takový vnitřní boj, jako právě v tuhle chvíli. Hleděla jsem do Tomových očí, které byly tmavě hnědé, až téměř černé, dychtivé, čekající na mou reakci, nějaké další vysvětlení. Cítila jsem, jak se chce mé tělo pod náporem emocí k Tomovi vrhnout, chtělo se mi ho obejmout a bez myšlenek na následky si užívat, co můžeme mít před sebou. Do toho se ozývala má hlava, rozum, který mi říkal, že tohle spěje do záhuby. Podle mých zkušeností, které jsem za svůj život posbírala, bych se měla otočit na patě a utéct. Odejít, už se s ním nikdy nekontaktovat, a vyhnout se možnému zranění. Velice pravděpodobnému zranění. Vždyť přece přijde, náš čas je omezený. Bylo by to doslova nevyhnutelné, pokud v tomhle budeme pokračovat.

„Tohle nemůžu,“ pošeptala jsem. Ucouvla jsem. Rozum v tuhle chvíli zvítězil.

„O čem mluvíš?“ zeptal se Tom a nepřestával se dívat tak zkoumavě po mé tváři, až jsem měla pocit, že mi čte myšlenky. Ani trochu mě nenapadlo, že je to situace, kterou sám několikrát prožil, a tak tuší, co se asi ve mně odehrává.

Pokud se potřebuješ vybrečet, protože jsi měla náročný den, můžu tu pro tebe být. Můžu ti nabídnout své rameno a můžeš mi slzami smáčet triko. Ale nechtěj po mně něco víc. Nemůžu ti splnit, co žádáš.

Už mě unavuje držet se dál.

Vyhýbáme se tomu, co to jde, a stejně nás to vždycky doběhne.

Sám si takovým bojem prošel, zvolil jednu stranu. Já v tuhle chvíli volila tu druhou, ze svých vlastních, osobních důvodů.

„Nejsem ten typ, co… mívá vztahy.“

„To už přece dávno vím, Olive. Já neříkám, že máme být ve vztahu,“ oponoval mi. „Můžeme si užívat, dokud tu oba jsme. V tom duchu jsme se už jednou bavili. Řekl jsem ti, že s tím vědomím dokážu žít,“ připomněl mi naši debatu hned ten první večer, kdy mi následně oznámil, že ho tady drží hloupá sázka. Sice jen letmo, ale přesto, jsme se dotkli tématu konečnosti jejich zdejšího pobytu. „Jde nám to spolu tak dobře, proč to končit předčasně? Ještě si užijme, dokud můžeme,“ pousmál se. „Baví mě to s tebou.“ Znovu se ke mně přiblížil, aniž bych to nějak více registrovala. Dlaněmi přejel přes kůži na mých pažích, jako by mě chtěl uklidnit.

„Už jsem říkala, že nechodím na rande,“ vytáhla jsem další věc.

„Když si budeme jenom užívat, o rande není vůbec řeč,“ znovu mi ujasnil něco, čeho jsem se obávala. 

Zavrtěla jsem hlavou. Připadala jsem si jako zahnaná do kouta. Tohle… tohle nemohlo vyjít. „Já…“ zamumlala jsem a nevěděla, jak pokračovat. Frustrovaně jsem vydechla. 

„Nehledej důvody, proč by to nešlo,“ řekl ve snaze ukončit mou diskuzi o tom, proč je tohle celé špatně. „Tak jsem se do tebe možná zamiloval, no a co,“ pokračoval. Pronesl to, jako by se se mnou bavil o počasí nebo nákupu, jako by v tom nebyla žádná důležitost. „Já vlastně sám pořádně nevím, je to léta, kdy mi bylo takhle… dobře. Ale je to můj problém, tebe to vůbec nemusí vzrušovat. Cit jako každý jiný – přijde a pak zase odejde,“ lehce pokrčil rameny. Působil tak klidně, jako by takový rozhovor vedl každý druhý den. „Jedině, že bys… sama… měla takový druh problému.“

„Tak to vůbec,“ vyletělo ze mě, s mírným odfrknutím, které znělo posměšně, což jsem nechtěla.

Ztěžka jsem polkla.

Zalhala jsem jemu.

Zalhala jsem sobě.

A v Tomově tváři se v ten moment něco změnilo. Nedokázala jsem však přesně říct co.

„V tom případě jsme úplně v pohodě, ne?“ znovu se pousmál. Jemně mi stiskl svaly na pažích a čekal. Zkoumal mou tvář. A když jsem mlčela, krátce se nadechl. „Já jsem zodpovědný sám za sebe, ty zase sama za sebe, a ať už to bude jakkoliv, zbývá nám pár měsíců srandy,“ shrnul to. „A co se týče bráchy, jasně jsem mu řekl, ať si nedělá žádná očekávání. Vysvětlil jsem mu svůj postoj, tvůj postoj. Jenom uvolňujeme napětí, když to potřebujeme. Zakázal jsem mu za tím hledat něco víc.“

Zasmála jsem se. „Zakázal,“ zopakovala jsem po něm.

Když se zasmál i on, znovu tak kouzelně a přitažlivě, srdce mi vynechalo úder. Smích jsem brala jako znamení toho, že jsme s Tomem v pohodě. Bereme to oba stejně. Ovšem to krátké srdeční selhání jsem si nechtěla přiznat. Nemohla jsem se zamotat. Prostě ne.

„Pojď,“ hlesl Tom a položil mi paži kolem ramen, čímž mě otočil zpět ke stezce. „Zavezu tě domů.“

 

Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, proč nemohl takový rozhovor proběhnout v autě nebo kdekoliv jinde. Nepátrala jsem po tom, zda mi Tom upřímně odhalil důvod, proč mě vytáhl na takovou procházku. Kdykoliv jsem pak chtěla cestou k autu nepozorovaně prozkoumat jeho auru, nemohla jsem se k němu dostat. Uzavřel se přede mnou. A byl jeden z tisíce, který tohle dokázal. Vzácný jako šafrán, vycvičený svým životem. Nezbývalo mi než věřit jeho slovům. Sám neměl rád lhaní, dokonce ho nenáviděl. Mohla jsem mu věřit.

Mohla?

V autě nechal tiše hrát rádio, zatímco zavedl konverzaci k víkendu, který nás čekal. Už za dva dny měly začít slavnosti nazvané Vítání léta, při kterých se celý víkend v našem maloměstě děti vyřádili a rodiče taktéž. Tom se ptal na spoustu věcí, na které jsem mu odpovídala, ale ani jedna z těch věcí se netýkala nás dvou a debaty, kterou jsme vedli na lesní pěšině. Všechno se točilo kolem blížící se akce, aby věděl, co může čekat a na co se těšit. Zvláště, pokud máme být oba za barem.

„Bývá to vždycky extrémně hektické. V pátek je to asi největší divočina, je slavnostní zahájení. Některé roky David měl otevřený bar i přímo na náměstí, kde je centrum dění. Od toho ale naštěstí už upustil, takže můžeme zůstat ve známém prostředí,“ vzpomínala jsem. Hleděla jsem z okýnka na Toma se nedívala, nevšimla jsem si, že se sem tam dívá mým směrem a nevěnuje tolik pozornosti řízení. Vzpomínal na to, jak mě vezl z nemocnice domů a já usnula, jak si chtěl užít každé možné chvíle v mé společnosti. A já o tom vůbec neměla ponětí. I teď zpomalil. A já to nekomentovala.

„Takže mám počítat s tím, že bude přesčas?“

„Bývá. Ale ne moc velký. Někdo u Davida sedí od začátku, někdo se přidá až později po zahájení, ale už v podroušeném stavu, takže toho taky moc nevydrží,“ pousmála jsem se. „Je s námi za barem někdo do trojice?“ zeptala jsem se. Přesunula jsem k Tomovi pohled a setkala se s jeho očima, než se podíval před sebe na silnici. Uhnul mi.

„Někdo jo, ale už ani nevím, jestli Alex nebo někdo jiný,“ odpověděl mi. „Jak… jak vlastně budeš stíhat přijet domů z práce?“ zeptal se.

„Nevím. Buď Colbyho požádám, abych mohla odejít dřív, nebo pojedu rovnou do baru a vydržím to bez sprchy mezi pracemi. Ještě jsem nad tím moc nepřemýšlela, popravdě,“ přiznala jsem.

„Můžu pro tebe zase přijet, jestli chceš,“ nabídl se mi.

Znovu jsem se nad něj podívala. Musel cítit, že jsem k němu přetočila obličej, ale on dál hleděl před sebe. „To bys udělal?“

„Nemám problém,“ odpověděl a neodolal, aby se na mě taky nepodíval. Na zlomek vteřiny jsem zahlédla sotva viditelnou smaragdovou barvu značící dobrosrdečnost, laskavost daného člověka, než se zase podíval na silnici a mírně přibrzdil, aby dal přednost projíždějícímu autu. Aura zmizela. Jako by si uvědomil, že si má dávat pozor, a zase se uzavřel. Když jsem naposledy tuhle auru viděla, bylo to u Sida. Jak se zdá, lidé mohou mít i dobré vlastnosti, a přesto zranit, bolestivě ublížit.

„To bys byl hodný. Děkuju,“ ozvala jsem se.

„Myslím tím i na sebe, nemysli si,“ pousmál se. „Kdybys musela spěchat a přišla nedej bože podrážděná a vystresovaná, asi by nám ta směna za barem moc dobře neutíkala, nemyslíš?“

„Ty jsi blbeček,“ sykla jsem a plácla ho do ramene.

Tom se zachechtal. A já měla pocit – nebo jsem ho strašně moc chtěla mít – že je všechno jako předtím.

 

Když zastavil před naším domem, Tom zůstal sedět v autě. Poposedla jsem si a znejistěla, když jsem na něj pohlédla. Jak bych se s ním mohla rozloučit, po tom, co jsme spolu v lese probrali? Tom se pohodlně opíral loktem o rám bočního okýnka, zatímco prsty držel volant. Druhou ruku měl volně položenou v klíně. Vypadal tak nenuceně, že jsem uvěřila tomu, že mi nelhal. Že si s ničím nemusím dělat starosti.

„Díky za svezení.“

„Rádo se stalo. Díky za procházku,“ oplatil mi.

Pousmála jsem se. Vzala jsem si svou tašku a dál zůstávala pohledem viset na jeho tváři. „Kdyby ti do toho v pátek něco vlezlo, napiš mi, ať se zařídím jinak.“

„Spolehni se,“ přitakal. A když změnil polohu a najednou se ke mně naklonil o kousek blíž, vyřešil za mě veškeré přemýšlení nad tím, jak tohle setkání ukončit. Prsty ruky, které doposud spočívala v jeho klíně, přejel podél mého ramene až na zátylek. Přitáhl mě k sobě a letmo mě políbil na čelo. „Tak čau v pátek,“ řekl, když se odtáhl.

„Čau.“

Vysedla jsem jako v transu. Políbil mě na čelo.

Na. Čelo.

Co to ksakru…?

 

Jen jednou jsem se ohlédla, zatímco jsem přecházela cestu k mému domu. Tom se za mnou nedíval, zahlédla jsem jen, jak zkontroloval zpětné zrcátko, když couval s autem zpět na silnici. Vešla jsem do domu ve velkém zmatení. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěla. Tak proč mi to nesedělo? Kdyby tohle udělal kdokoliv jiný, nijak bych to neřešila, nevěnovala tomu tolik pozornosti. Nyní se to týkalo Toma a nutilo mě to přemýšlet o to víc. Připadala jsem si odstřižená, jako by mě nějakým způsobem odmítl. Přitom udělal přesně, co jsem chtěla, nevyjadřoval mi více citů, než bylo třeba k tomu, abychom si spolu užili nevázaného sexu. Zavřela jsem dveře domu a zůstala stát v předsíni, hledíc na sebe do zrcadla. Nepoznávala jsem svůj výraz ve tváři. Sotva jsem dostala špetku odvahy zahlédnout svou auru, o trochu více jsem chápala sevření kolem svého žaludku.

Pistáciová.

Cítila jsem se provinile.

Výčitky svědomí svíraly mé útroby.

Na první pohled by se zdálo, že je všechno fajn, ale uvnitř… bouře pocitů, na kterou jsem neměla síly. Lhala jsem mu. Zachovala jsem se pokrytecky. Jako srab jsem se vydala známou cestou rozumu a odmítnutí jakékoliv blízkosti. Blízkosti jsem se bála.

Zhluboka jsem vydechla. 

Já jsem zodpovědný sám za sebe, ty zase sama za sebe, a ať už to bude jakkoliv, zbývá nám pár měsíců srandy.

Ve vzpomínce na Tomova slova jsem hledala útěchu. Víru v to, že nejsem plně zodpovědná za jakékoliv jeho ublížení. Doufala jsem, že ví, co dělá. Byli jsme přece oba dospělí, ne? Uklidnil mě, povedlo se mu to docela rychle. Možná tomu napomohl fakt, že jsem opravdu chtěla věřit, že mi říká pravdu. I kvůli sobě.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil mě táta, sotva jsem se ocitla na prahu kuchyně. Pojídal večeři, zatímco před ním na stole ležela roztržená obálka a list dopisu. Sotva mě zahlédl, složil ho a strčil zpět do obálky. „Pojíš se mnou?“

Očima jsem přejela přes jeho tvář. „Vyjádření z banky?“ zeptala jsem se. Usedla jsem na místo naproti něj, abych mu mohla věnovat plnou pozornost. Kdo jiný by mohl v dnešní době posílat dopisy? Jedině instituce. A jediná, se kterou teď táta něco řešil, byla banka.

Krátce přikývl. „Postoupí mou žádost dál, vypadá to slibně,“ přiznal. Přitom jeho výraz ve tváři nenapovídal, že by četl dobré zprávy. Bylo to pro mě matoucí.

„To je přece skvělá zpráva,“ zaradovala jsem se. Nevěděla jsem, zda už byl tak rezignovaný ze všech ostatních zamítnutí, a proto se nechtěl radovat předčasně, nebo byl unavený a prostě se prozatím neradoval.

„Ano, ta nejlepší,“ souhlasil. „Vypadá to, že by to nakonec mohlo všechno dobře dopadnout,“ dodal.

Natáhla jsem se přes stůl, abych ho chytla za ruku. Jemně jsem mu ji stiskla. „Moc mě to těší, tati. Určitě to bude všechno v pohodě. Budu ti přispívat ještě více, když teď mám lepší práci, a půjčku co nevidět splatíme,“ snažila jsem se ho povzbudit.

Rázně zavrtěl hlavou. „To nechci.“

„Já se tě neptala. Já ti to oznamuji,“ řekla jsem rázně. Pak jsem na něj ukázala prstem. „A kdyby sis chtěl stěžovat, tak tohle jsem se naučila od tebe,“ pokračovala jsem. „Pomůžu ti, nemám s tím problém. Společně to zvládneme.“

Táta ztěžka vydechl, což mi nedávalo moc smysl, ale jeho nachová barva značící nervozitu mi naznačila, co prožívá. „Společně,“ zopakoval po mně. V domnění, že mi říká pravdu, jsem si myslela, že je nervózní z toho, jak to dopadne, jak to v budoucnu zvládneme se splácením. Netušila jsem, že nechce, abych si dopis vytáhla a přečetla, protože by neměl odpověď na to, co bych se dočetla. Že se jeho poslední pokus o půjčku i u téhle banky zamítá.

B.