Snowflakes in your hair *02

Nevím, jestli vděčit tomu, že takové nové starty bývají jednodušší, nebo tomu, že jsem teď po emoční stránce motivována sledováním telenovel (aspoň mě konečně vytáčí někdo jiný než lidi v reálu 😅), nebo tím, že jsem měla den volna a opravdu si to psaní užívala. Takhle kapitola se totiž psala sama. Jen mě teď čekají těžší, hektičtější dny v práci, tak to snad nebude mít až moc velký vliv na to, jak jsem teď na to psaní vyladěná. 😏 \

Přeji příjemné počtení a moc a moc vám děkuji za vaše ohlasy, které se u předešlého dílu objevily. Že to aspoň někdo čte, je pro mě povzbuzením k dalšímu přemýšlení nad dějem. ♥ Děkuji. Vaše B.

Hudba: LP - Lost On You [Live Session]

Dálkovým ovládáním jsem odemkla auto, aby mohli do jeho kufru naskládat zavazadla našich nových hostů. Některá si tam dávali sami, některým to tam musel dát letištní personál. Když jsem sledovala, kolik tašek všichni mají, obávala jsem se, jestli to do toho auta vůbec nacpou. Ale jak se zdálo, rozhodli se, že to prostě všechno narvou pouze do mého auta.

„Moniko, když tu máme čtyři hosty a ne pět, dohodl jsem se s nimi, že všichni pojedou s tebou. Svoje záležitosti s nimi si vyřídím, až se za vámi stavím o víkendu,“ pokývl hlavou. „Teď se s vámi budu muset rozloučit, manželka čeká. Kdyby něco, jsem na mobilu, i na emailu,“ řekl mi a pak se ke mně naklonil o trochu blíž. „Starejte se o ně dobře,“ pošeptal, „jinak si mě nepřejte. Jsou vlivní, jejich pozitivní reference se nám jedině hodí.“

„Budeme se snažit,“ slíbila jsem i za svou kolegyni a kamarádku, která teď zřejmě dodělávala dezert na uvítanou. A to mi připomnělo, že jsem jí chtěla napsat, až budu mít naše hosty v autě a budu vyjíždět. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vyhledala její číslo, abych jí rychle napsala textovku, a neposlouchala, jak se Michael loučí s novou osádkou naší chaty. S tou vlivnou partou, která si vybrala zrovna nás. Jelikož už jsem se s Michaelem nepotřebovala o ničem bavit, nasedla jsem na místo řidiče a počkala, až se usadí všichni, kteří se mnou měli jet. V hlavě jsem si opakovala jejich jména a přemýšlela nad tím, jestli je znám. Jednu z nich znám moc dobře – to bych musela žít někde na severním pólu spolu s vánočními skřítky, abych nevěděla, kdo je Heidi Klum. Ale zbytek lidí mi tolik známý nepřišel. Ale pokud se znají s ní, nejspíš budou mít co dočinění se slávou a bohatstvím. Budu si je muset najít.

Když se zavřely poslední otevřené dveře auta, nastartovala jsem motor. Ještě jsem si přečetla zprávu od Leny, že nás za hodinu očekává, než jsem nohou stiskla pedál spojky, abych mohla zařadit první rychlostí stupeň.

„Můžeme jet? Jste všichni připoutaní?“ zeptala jsem se a podívala se do zpětného zrcátka. Uviděla jsem tři obličeje osob, které se naskládaly na zadní sedačky, a které synchronizovaně přikývly. Bill, Heidi a Georg vzadu seděli jak slepičky na bidýlku.

„Ano, můžeme,“ odpověděl mi Bill s milým úsměvem. Měl znovu nasazené sluneční brýle, jako by tu snad bylo třicet stupňů ve stínu a slunce pálilo jako u moře.

„Dobře, oukej,“ pokývla jsem hlavou a pomalu vyjela z parkoviště. Snažila jsem se soustředit na cestu, protože tudy jsem tak moc často nejezdila, a tak nejsem nechtěla špatně odbočit či zabloudit. Taky jsem však trochu pozornosti věnovala našim novým hostům, abych nebyla úplně vedle, kdyby se náhodou něco chtěli zeptat. Do mysli se mi hned vloudila podivná myšlenka: Heidi oslovila Toma zlato, takže by se z toho dalo chápat, že jsou pár. Ale on vedle ní vzadu nesedí. Rozhodl se, že si sedne dopředu na místo spolujezdce. Bylo za tím něco víc, nebo prostě jen chtěl sedět vepředu? Pokud tu byl jeden pár a pak dvě samostatné osoby, proč ten jeden z páru seděl sám vepředu? Něco mi tu prostě neladilo.

Napůl jsem poslouchala jejich debatu o nějakém filmu, na který se asi dívali spolu, a spíše se soustředila na cestu. Nemusela jsem se zapojovat do konverzace, a to mi bylo příjemné. Moc mi nešlo bavit se s někým na sílu, i když s těmito by to možná šlo, pokud bych měla usuzovat z našeho prvního setkání. S Billem jsme hned prohodili pár slov a zdálo se, že je to milá osoba. Heidi taky uměla zapříst rozhovor a moc jsem toho sama nemusela vymýšlet. Georg už od pohledu vypadal sympaticky. Ale tady ten frajírek, co si sedl vedle mě a byl oblečený celý v černém, ten mi teda zůstal viset v mysli jako nerozluštěný rébus. Co mu frnklo přes nos? Bude takto příjemný všechny dny, co tady budou? Je to opravdu tím, že je nevyspaný? Nebo ho jen Heidi omlouvala první výmluvou, která ji napadla, a on je takový morous prostě pořád? Vždyť mi ani nepodal ruku na pozdrav, tak kde má slušné vychování? 

„Moniko, jak dlouho pojedeme, než se dostaneme na chatu?“ zeptal se mě Georg. Tím, že mě oslovil, mě dostal z mých myšlenek, a já mu tak mohla hned odpovědět.

„Cesta trvá necelou hodinu. Ale teď je dobrý čas a silnice jsou docela sjízdné, tak bychom tam mohli do třičtvrtě hodiny být,“ řekla jsem mu.

„Výborně. A je pro nás připravené jídlo podle toho jídelníčku, který nám Michael zaslat emailem?“ zeptal se tentokrát Bill. „Už totiž šilhám hlady a něco bych fakt pozřel,“ zasmál se.

„Ano, moje kolegyně, se kterou se budete taky stýkat, už má všechno připravené,“ přikývla jsem. „Michael nám říkal, že jste fanoušci převážně bezmasého jídla, tak jsme se to tak snažily uzpůsobit i co se týče dezertu,“ řekla jsem. „A na snídani na zítřejší ráno se domluvíme, až budete po večeři a zabydlení, abych na vás nespěchala s něčím, co není třeba řešit hned teď,“ oznámila jsem jim svůj plán.

„Super, to se mi líbí,“ usmál se Georg. „A vy budete s námi na chatě po celou dobu?“ následovala další otázka.

„Ano i ne,“ odpověděla jsem. „Jsme tam ubytované, jen jsme na rozdíl od vás v jiném patře. Budeme se starat o teplé jídlo, o uklizené prostory, ale taky máme některé hodiny čas samy pro sebe. Celé to však záleží na tom, jak se domluvíme a jak nás budete nebo nebudete potřebovat. Třeba se některý den ani na chatě tolik nezdržíte a budete cestovat po okolí, i to je možné. Proto bych uvítala, kdybychom se vždycky večer dopředu domluvili, jak bude vypadat následující den,“ navrhla jsem.

„To zní jako slušná domluva,“ souhlasil Georg.

„Super,“ usmála jsem se a krátce se podívala do zpětného zrcátka. Hned na to mi však úsměv z tváře rychle zmizel. Tom, který seděl vepředu, se najednou začal hrát s všemi možnými knoflíky na palubní desce. A to mě jako řidičku tohoto auta popudilo.

„Kde se tady přitápí, ksakru?“ zavrčel. Slyšet poprvé jeho hlas a zrovna s takovým nepříjemným tónem nedělalo zrovna dobrý obraz o jeho osobě.

„Mohl byste mi tu laskavě přestat měnit, co tu mám nastaveno? Pokud chcete přitopit, tak si řekněte, ale nesahejte mi tady na to,“ řekla jsem mu rázněji a ukázala na něj prstem, zatímco jsem se dál snažila věnovat řízení. Možná nečekal takovou reakci, možná nečekal, že by na něj někdo mohl zvednout hlas. Cítila jsem však, že jsem v právu, a na jeho nespokojené pomlasknutí jsem už nereagovala. Přidala jsem trošku na teplotě vyhřívání jeho sedačky a pak znovu položila pravou ruku na kruh volantu. A to ticho, které pak nastalo v autě, začalo znervózňovat i mě. Tak se zdálo, že jsem tím překvapila všechny pasažéry. Během vteřiny jsem zesílila rádio, které bylo doposud puštěné tiše, aby se během konverzace slyšeli. Teď už nikdo nepromluvil, tak jsme ho mohli poslouchat hlasitěji.

Nebudu si vyčítat, jak jsem se zapsala. Lidi by měli mít slušné vychování a vědět, že něco takového se nedělá. I když jde o banalitu. Prostě se to nedělá. 

Naštěstí se jejich rozhovor po pár minutách znovu rozproudil, ale mě se už nikdo na nic neptal. Tom seděl tiše a držel paže překřížené na své hrudi, hledíc z okna spolujezdce. Působilo to, jako bych ho svou reakcí urazila. Už neřekl ani slovo a chvílemi jsem měla pocit, že snad usíná, jak tiše dýchal. Blížili jsme k chatě. Vyhrabala jsem dálkové ovládání a otevřela dveře garáže, zatímco auto pomalu stoupalo po křupajícím sněhu do mírného kopce, který tvořil příjezdovou cestu. Musela jsem budovu objet z levé strany a trochu si předními koly nadjet, abych se do garáže dostala pod dobrým úhlem a náhodou se mi nestalo, že bych poškrábala boční zrcátka. To by mi Michael nepoděkoval. Zvuk otevírající garáže a běžícího motoru dal Leně určitě zprávu o tom, že jsme dorazili. Vypnula jsem motor a znovu stiskla tlačítko ovládání dveří garáže, tentokrát k jejich zavření.

„Jsme na místě, vítejte v naší chatě,“ oznámila jsem hostům s drobným pousmáním. „Než se zabydlíte a budete si vybalovat zavazadla, můžu vám prvně ukázat hlavní části chaty. A pak bychom vás přizvali k večeři. Pokud tedy máte zájem o takové pořadí,“ navrhla jsem. „Jak byste si to představovali vy?“ zeptala jsem se a poposedla si v křesle řidiče, abych viděla na pasažéry v zadní části auta.

„Já bych se teda nejraději prvně ubytoval, potom bych povečeřel a pak nám můžete ukázat místní obydlí, okolí,“ řekl Georg. „Já bych se s plným břichem nechtěl tahat se svým kufrem do schodů. Předpokládám, že tu není výtah?“ naklonil hlavu na stranu.

„Ano, předpokládáte správně. Dobře tedy. Pokud si prvně chcete odnést věci z auta, nemám s tím problém. Záleží na vás,“ usmála jsem se.

„Odneseme si věci,“ souhlasil Bill.

„V tom případě na vás počkám a pak vám dám každému klíče od vašich pokojů. Jsou připraveny tři stejné ložnice s manželskou postelí, samostatnou koupelnou a nádherným výhledem z oken, který se prostě neokouká,“ začala jsem s prezentací chatky, při které po nás Michael chtěl, abychom s Lenou nešetřily superlativy. „Je tedy na vás, jak si je rozdělíte,“ pokrčila jsem rameny. Otevřela jsem si dveře a vystoupila z auta. Přešla jsem garáží ke dveřím, které vedly na chodbu a ke schodišti do prvního patra, a stiskla jejich kliku. Prošla jsem na chodbu, abych si sundala bundu a pověsila ji na věšák, jak jsem byla zvyklá. Zula jsem si teplé zimní boty a vyměnila je za volnější domácí obuv. Vrátila jsem se zpátky k prahu dveří garáže a počkala, až budou všichni připraveni. 

Jakmile jsem věděla, že jsou všichni venku z auta, ujistila jsem se, že ho můžu zamknout. Požádala jsem je, aby mě následovali, a pak je vedla po schodech do prvního patra. Požádala jsem je, aby počkali, zatímco jsem z kanceláře brala klíče od pokojů, které se teď měly stát jejich dočasným útočištěm. Pak jsem je vedla do dalšího patra, kde se mohli konečně ubytovat. Ukázala jsem jim tři připravené pokoje, ty největší, které jsme tu měli.

„Až budete ubytování a připraveni na večeři, stačí sejít jedno patro. Jídelna spolu se společenskou místností jsou přímo pod těmito pokoji, tedy projdete chodbou kolem kuchyně a kanceláře. Myslím, že to nemůžete minutou. Tam budete mít nachystané stolování,“ usmála jsem se na ně. „Příjemný pobyt,“ popřála jsem jim ještě, než jsem se kolem nich protáhla, abych sešla na nižší patro za Lenou.

„Děkujeme, Moniko,“ uslyšela jsem za sebou, a to mě přinutilo se zastavit na začátku schodiště, které jsem chtěla sejít. Heidi se na mě usmála, to ona poděkovala. Bill přitakal. Georg už na chodbě nestál a Tom se na mě ani nepodíval.

„Nemáte zač, od toho jsem tady,“ oplatila jsem jí úsměv. „Budeme vás tedy čekat dole,“ zopakovala jsem.

Seběhla jsem schody a vešla za Lenou do kuchyně. Vonělo to tu čerstvě připraveným teplým jídlem. I já sama jsem pocítila, že bych něco pojedla, ale doposud jsem si to neuvědomovala. Lena jako by mi četla myšlenky.

„Čau. Tamhle máš svou porci,“ pokynula hlavou k talíři, který ležel na kuchyňské lince. „Já už jedla, tak je klidně obsloužím. Ty ses o ně starala do teď, tak si dej pauzu a v klidu pojez,“ usmála se na mě.

„Díky, Leno. Je fakt, že mám hlad jako vlk,“ přikývla jsem. Vzala jsem si příbor a talíř s nachystaným jídlem a usadila se k malému stolu, který tady v kuchyni sloužil pouze pro Lenu a mě.

„Tak jací jsou?“ zeptala se mě polohlasně. Přešla místností ke mně a postavila přede mě hrnek zázvorového čaje.

S plnou pusou jsem se na ni usmála. „Ty myslíš na všechno. Jsi skvělá, díky,“ podívala jsem se na ni, zatímco jsem natahovala prsty po teplém čaji.

Lena si sedla naproti mně. „Tak?“ zvedla své obočí.

„Nakonec přijeli jen čtyři, takže jsem je vezla jen já,“ začala jsem, než jsem si usrkla čaje.

„Aha, proto tady Michael není. Práce mu nevoní, tak se ani neobtěžoval je přivézt, co? Vymluvil se na manželku?“ tipovala a samozřejmě, že správně. Jeho větu o čekající manželce jsme slyšely už mnohokrát.

„Ano, jak jinak. Prý se tu ukáže o víkendu. A několikrát mi zdůrazňoval, že se máme snažit, protože se jedná o prominentní hosty,“ popisovala jsem jí, co se mi událo, zatímco jsem dál krájela svou večeři. „Ale nevěřila bys, o jak významné lidi se jedná. Michael se úplně zasekl a pak začal tak trapně blábolit, že by ses za něj styděla,“ zasmála jsem se. „Musela jsem to tam zachraňovat, a to bych jindy dostala přes prsty za to, že vůbec mluvím.“

„No a kdo to teda je?“ znovu se zeptala. 

Nechtěla jsem ji dál napínat. „Hele, řeknu jen to, že znám tu ženskou. Ty chlapíky si budeme muset vyhledat na internetu, ale myslím si, že jsou taky nějak zazobaní. Jinak by z toho Michael tak nešílel a tolikrát nám nekladl na srdce věci, které jsou nám jasné,“ trhla jsem rameny a zamávala ve vzduchu vidličkou.

Lena hned beze slova vytáhla z kapsy svůj mobil. „Koho mám hledat?“ zeptala se.

„Já si to jeho příjmení nepamatuju. Ale zkus vyhledat Bill, Tom a Heidi Klum,“ zamumlala jsem tak nejtišeji, jak jen to šlo. Přece bychom s Lenou nechtěly udělat faux pas tím, že by naši hosté slyšeli, jak se o nich bavíme. Lena se zarazila v půlce pohybu.

„Heidi, říkáš?“ vykulila na mě oči. „Však ona se vdávala za toho kytaristu!“ zašeptala. „Z té německé kapely!“ pokračovala ve sdělování svých vědomostí. „Já je jako puberťačka poslouchala,“ přiznala se. „Počkej, jmenovali se nějak… Tokio Hotel. Ty je neznáš?“ podívala se na mě s překvapením v očích. „Ale v nějakém bulvárním plátku jsem četla, že jejich manželství už není tak pohádkové, jak bývalo. Prý jim to docela skřípe,“ trhla rameny.

„To se nedivím, když je Tom takové roztomilé zlatíčko,“ ušklíbla jsem se. „Byl příjemný jak prdel,“ dodala jsem tišším hlasem, abych uvedla věci na pravou míru a Lena si nepochopila věci jinak, než jsou. „Ale já jako puberťačka poslouchala hard rock a měla co dělat sama se sebou, natož abych se zajímala o nějakou německou kapelu,“ protočila jsem oči. „Nevím, kdo jsou.“

Lena se zasmála. Nevěděla o mé minulosti, tak to mohla brát jako nicneříkající větu, kterou by z pusy vypustil kdekdo. Jenže já opravdu měla co dělat sama se sebou. „Takže mi chceš opravdu říct, že se tu budeme starat o -“ zarazila se. Na schodech zazněly kroky několika osob. „Naši hosté jdou asi večeřet. Kdybych věděla, kdo přijede, tak si vezmu na sebe něco lepšího než tuhle obyčejnou košili,“ našpulila rty.

„Prosím tě,“ zasmála jsem se. „Sluší ti to,“ mrkla jsem na ni a strčila si do pusy další sousto. Lena se na mě usmála.

„Tak se jdu tedy seznámit s našimi hosty,“ zašeptala a nadšení v jejím hlase bylo jasně znát. Vstala od stolu a dlaněmi si přejela přes stehna, jako by chtěla z tmavých džínů oprášit neexistující smítka. Zdálo se, že i na ni zapůsobilo, o jaké hosty se jedná. Kdyby tady byl kdokoliv jiný, neslyšela bych ji najednou tak řešit svůj vzhled. 

Strčila jsem si do pusy kousek bramborové přílohy a vidličku sevřela mezi rty, zatímco jsem sledovala, jak Lena odchází druhými dveřmi přímo do jídelny. A za chvíli už byl slyšet její veselý hlas. 

„Dobrý den, zdravím vás. Jsem Lena a jsem tu k vašim službám.“

Tak už nám zábava začíná, pomyslela jsem si.

B.