Snowflakes in your hair *03

Tak jak jsem čekala, tak se stalo - po volném víkendu, kdy jsem psala jako ďas, jsem šla do práce, a najednou nebylo tolik času k tomu zasednout. A pak při školení online se mi asi odvařil monitor nebo nechápu, protože mi začal blikat, pak celý zčernal, pak se zase rozsvítil... No už šetřím na nový noťas a snad bude starý nějak fungovat, snad se s ním nějak domluvím, než ten nový přijde.

Děkuji vám všem za čtení, snad vás to těší na duši. ♥ Vaše B. 

Hudba: Tove Lo - Habits (Stay High)

Zůstala jsem v kuchyni a nechala Lenu, aby hosty obsluhovala sama. Postarala jsem se o úklid kuchyně, umyla špinavé nádobí, talíře a hrnky, které Lena nosila z jídelny. Ani jsem nesledovala, kolik je hodin. Dnes byl tak naplněný den, že jsem únavu necítila. Zatím. Je mi však jasné, že jakmile lehnu do postele, budu po tom všem spát jako do vody hozená. Měly jsme s Lenou teď delší období, kdy jsme se o nikoho nestaraly, a tak teď budou náročnější dny, abychom se dostaly zpátky do toho režimu, na který jsme byly zvyklé. Nemyslím si však, že je to něco nemožného. Je to přece jen další skupinka, o kterou se staráme, ne? A navíc jsou jenom čtyři, to nemůže být nic náročného.
„Moniko, hosté chtějí otevřít nějakou láhev vína. Mohla bys jim přijít říct, co všechno máme v nabídce?“ požádala mě Lena, když přinesla poslední talíř s napůl snědenou porcí.
Zastavila jsem tekoucí vodu a mokré dlaně opřela o okraj dřezu. „Ale zlato,“ povzdychla jsem si. „Měla jsi ten seznam vytisknout, však jsem to psala na počítači. Jenom bys jim to teď strčila do ruky,“ pomlaskla jsem si. Vím, že toho dnes měla dost, ale já sama jsem na to prostor prostě nenašla.
„Prosím,“ zašeptala mezi sevřenými zuby. „Ty jsi v tom zdatnější. Chceme přece obě mít hezké spropitné, ne?“ mrkla na mě.
Zhluboka jsem se nadechla a počítala do desíti. „Fajn. Jen pro ty prachy,“ zamumlala jsem. Vzala jsem utěrku, do které jsme utíraly nádobí, a osušila si v ní dlaně. Prsty jsem si urovnala lem svetru, který jsem na sobě měla celý večer, a trochu znejistěla. Nebyla jsem upravená tak, jak by se Michaelovi líbilo, v porovnání s Lenou jsem byla dneska za burana. Pokud jsem ale měla představit naši současnou nabídku lahví vín, nezbývalo mi než to zkousnout. Přece, pokud se hosté trošku připijí, může to přispívat k jejich spokojenosti s naší obsluhou.

Prošla jsem dveřmi do jídelny. Seděli u stolu všichni čtyři, ale jen tři z nich živě debatovali. Opakovala se stejná situace, jakou jsem už zažila v autě. Bill, Heidi a Georg se bavili, Tom se věnoval displeji svého mobilního telefonu. Nasadila jsem profesionální úsměv a s lehkým odkašláním jsem přistoupila ke stolu, který okupovali.

„Dobrý večer,“ začala jsem. Tím jsem získala jejich pozornost. Ani jsem nestihla pokračovat, když Heidi nadšeně spráskla ruce.

„Výborně. Naše vinná expertka je tady,“ uculila se na mě tak moc, až jsem jí ten úsměv nechtěla věřit. Zlehka se dotkla mého zápěstí, obmotala své prsty kolem mé ruky a slabě s ní zatřásla. „Doufám, že máte pořádné zásoby. Mám chuť slavit!“

„Věřím, že si z naší nabídky vyberete,“ odpověděla jsem jí a v rychlosti přejela po obličejích ostatních přísedících. Slavit tu chtěla většina, ale rozhodně ne všichni. „Přáli byste si víno sladké nebo polosladké? Není v naší moci tu mít všechny odrůdy, ale můžu vás ujistit, že víno odkupuje od výrobců, kteří se vyznají. V podstatě se u nich nedá najít víno, které by nepohladilo na duši,“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Sladké. Chci rozhodně sladké,“ rozhodl Bill. „A pokud si dáte s námi, budu jedině rád, Moniko,“ usmál se na mě. Dlaní si podepřel bradu a podíval se na mě tak zvláštním způsobem, až mě to znervóznělo. Odkašlala jsem si a ani nezaregistrovala to, že Billova slova vyvolala v Tomově tváři změnu výrazu. Ze znuděného se najednou stal zaujatý, avšak to byl takový zlomek vteřiny, že se to dalo těžko postřehnout.

„Jste velmi laskavý, ale budete mě muset omluvit,“ odmítla jsem. „Moje pracovní doba ještě neskončila a nechci být nezodpovědná ke svým povinnostem,“ vysvětlila jsem. Kdybych chtěla, mohla bych si tu s nimi sednout a opít se, ale nebyla jsem taková. Někteří pracovníci v jiných ubytováních by takového přátelského ducha uvítali, ale já ne. Měla jsem ráda svůj klid a udržování hranic mezi hosty a zaměstnanci.

„Škoda,“ zapojil se do konverzace Georg. „A Lena by se přidala? Je to stejně milá dívka jako ty,“ řekl.

„To se budete muset zeptat přímo jí,“ odpověděla jsem mu. Ta jejich touha po seznamování nebyla nic nového. Někdy se tu objevili hosté, kteří nás brali opravdu jen jako služky, byli však i takoví, kteří nás chtěli brát jako kamarádky, se kterými se můžou i zabavit. Odkašlala jsem si. „Přinesu tedy nabídku sladkých vín. Můžeme udělat klidně drobnou ochutnávku místních druhů,“ navrhla jsem.

„Výborně,“ přitakal Bill. „To se mi líbí.“

Když jsem jim otevírala třetí láhev vína, už ani nechtěli vědět, čím je tento druh speciální a na co by se měli v chuti či vůni zaměřit. Prostě mi řekli, ať jim to postavím do středu stolu a můžu si jít dělat své povinnosti, aby mě nezdržovali. Bylo to od nich hezké, na jednu stranu. Na stranu druhou jsem se obávala toho, že se hned první večer zvrhne a já s Lenou tu s nimi budeme muset zkysnout dlouho po půlnoci.

„Domluvila jsi s nimi snídani?“ zeptala jsem se Leny, když jsem se vrátila do kuchyně s prázdnou lahví, kterou jsem jim nesla jako druhou. Postavila jsem ji do kouta k té první, aby tam počkaly, dokud nepůjdeme s odpadky.

„Ano. Chtějí snídat v osm, prý si chtějí zítra projít okolí a podívat se, na kterých sjezdovkách by si mohli koupit permanentku. Doporučila jsem ji tu na našem kopečku, samozřejmě,“ přikývla.

Olízla jsem si rty a zlehka naklonila hlavu na stranu. „Vypadáš hrozně,“ konstatovala jsem.

Lena si mě prohlédla nazpátek. „Ty taky nejsi zrovna ve své formě,“ odpověděla podrážděně. Prsty si promnula kořen nosu a pak dlouze zívla. Povzdychla si. „Vezmeš si zítřejší snídani na starosti? Vezmu si pak za tebe večeři a ty budeš mít volný večer,“ navrhla obchod, který jsme často dělaly. A teď se to dalo uskutečnit velice snadno, pokud jsme se měly starat o čtyřčlennou posádku.

„Klidně,“ trhla jsem rameny. „Nebude mi vadit si přivstat,“ řekla jsem. „A pokud chceš, tak už teď běž do postele. Chvíli počkám, jestli se budou zvedat, a pokud ne, uklidím jídelnu ráno,“ nabídla jsem jí. „Vypadáš fakt unaveně.“

Vzhlédla ke mně unaveným pohledem. „Jsi skvělá, Moniko. Díky. Myslím, že půjdou brzo spát, však chtějí snídani v osm,“ povzbudila mě, než se dlouze protáhla. „Tak já jdu. Dobrou noc.“

„Dobrou, odpočiň si,“ popřála jsem jí. Nečekala jsem na to, až odejde, hned jsem se pustila do zbytku prací, které tu ještě zbývaly. Neměla jsem jí za zlé, že mě tu nechává. Poslední dny byly opravdu náročné, a to si vybírá svou daň. Věřím tomu, že si to bude Lena pamatovat, a někdy budu zase já ta, která si půjde lehnout jako první a ta, která se více prospí.

Uklidila jsem poslední hrníček do poličky na jeho místo a pověsila utěrku na háček. Všechno bylo na svém místě, všechno bylo uklizené přesně tak, jak jsem si představovala. Teď už jen zbývalo chvíli počkat, jestli se budou i naši hosté zvedat a zamíří do svých postelí. Přešla jsem kuchyň, ve které jsem dnes strávila poměrnou část dne, a posadila se ke stolku. Vzala jsem do rukou mobil, který jsem tu měla odložený, a zkontrolovala, kolik je hodin. Blížila se půlnoc. Povzdychla jsem si a prsty si uhladila pramen vlasů, který mi po dlouhém dni vypadl ze smotaného drdolu.

„Moniko,“ uslyšela jsem svůj hlas ve dveřích, které vedly směrem do jídelny. Pohlédla jsem do hnědých očí, které jsem dnes viděla jako první na letišti.

„Ano, Bille? Je všechno v pořádku? Nebo něco potřebujete?“ zeptala jsem se a rychle vstala, zatímco jsem odkládala mobil zpátky na stůl. Strčila jsem si ruce do zadních kapes svých džínů.

Bill se pousmál. „Všechno je v pohodě, díky. Jsi hodná. Jen ti jdu oznámit, že končíme. Ráno si plánujeme brzo vstávat – brzo na naše poměry, tak už to balíme,“ mávl rukou někam za sebe. Ani jsem neregistrovala, že už se tam veselé hlasy uklidnily.

„Dobře. Děkuju za info,“ pokývla jsem hlavou. „Tak přeji dobrou noc, hezky se u nás tu první noc vyspěte,“ popřála jsem mu.

„Díky, Moniko. Díky,“ odpověděl poněkud unavenějším hlasem. Otočil se na patě a prošel chodbou ke schodišti, aby se dostal do své ložnice. Na nic jsem nečekala, hned jsem šla sklidit jejich stůl. Zbyly tu pouze čtyři skleničky a prázdná láhev vína. Odnesla jsem skleničky a přinesla si navlhčený hadřík, abych povrch stolu utřela. Druhým hadříkem jsem ho pak utřela do sucha. Urovnala jsem židle tak, jak měly kolem stolu stát, a popadla láhev, která zbývala jako poslední uklidit. Nešla jsem však přímo do kuchyně, prvně jsem se vydala ke dveřím na balkon. Vzduch tu byl těžký a cítila jsem potřebu tu aspoň chvíli vyvětrat.

Otevřela jsem dveře a jen na vteřinu pohlédla do tmy venku, než jsem si všimla malinkého světýlka. Hned na to jsem ucítila cigaretový kouř. Pochopila jsem, že tu někdo kouří, jen jsem netušila, který z nich to je. Natáhla jsem se na stěnu vedle dveří, abych rozsvítila venkovní lampu. Uviděla jsem Toma, který se bokem opíral o zábradlí balkonu a hleděl někam do neznáma.

„Venkovní světlo se rozsvěcí tady vevnitř,“ řekla jsem mu. Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl podrážděně, že tu ještě někdo je a já nemůžu mít uklizeno a už to taky zabalit.

Pomalu ke mně otočil tvář. Měla jsem pocit, jako by hleděl skrze mě. Přiložil cigaretu ke rtům a dlouze potáhl. Mlčel a mě to nedalo, abych ho tu jen tak nechala. Pokud dnes Heidi tvrdila, že je nevyspaný a tím ho omlouvala, proč nebyl jako první v posteli, aby ten spánkový deficit dohnal?

Udělala jsem krok ven na dřevěnou podlahu balkonu. „Promiňte, že se ptám, ale… jste v pořádku?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Dál jsem v ruce svírala dva hadříky a prázdnou láhev od vína, na jehož konzumaci se podílel i on sám.

Jeho mlčení pokračovalo a pohled, který se nezměnil, se stával divnějším a více nepříjemným na těle.

Odkašlala jsem si. „Tome,“ oslovila jsem ho a zhluboka se nadechla. „Podívejte, chtěla jsem se vrátit k té situaci v autě,“ začala jsem. Udělala jsem k němu další krok. V tom mdlém světle, které nad námi svítilo, byla jeho tvář temná a oči ještě temnější. „Nechtěla jsem na vás tak vypálit, neberte si to osobně, prosím. Jen nemám ráda, když mi někdo během řízení sahá na palubní desku a mění tam mé nastavení. Rozptyluje mě to a vyrušuje. Ale nevěděl jste to, a tak to nebyla vaše chyba. Takže se omlouvám,“ dořekla jsem. Hlavou mi hned bleskla myšlenka na Michaela. Byl by na mě pyšný, kdyby mě slyšel, jak přívětivě s naším hostem mluvím.

Tom si znovu potáhl, tentokrát cigaretu dopálil až k jejímu filtru. Odhodil nedopalek cvrknutím prstů někam do tmy, z balkonu dolů. Založil si ruce na prsou, překřížil si je na hrudi v nepřátelském postoji.

No fajn, pomyslela jsem si. Ještě nám tu bude dělat bordel. Ten nedopalek budu muset během zítřejšího odklízení sněhu vyhodit sama. Zhluboka jsem se nadechla, abych se ovládla a nezopakovala situaci, za kterou jsem se mu teď omluvila. Měla jsem však sto chutí ho sprdnout jako malého kluka, že se nedopalky cigaret neodhazují, kde ho napadne. Vždyť popelník je hned za ním. Pevně jsem sevřela hrdlo láhve, až mi zbělely klouby prstů.

Uchechtl se. „Co jsi taková zaprdlá?“ pomlaskl si. „Já vím, že je ten popelník na parapetu za mnou,“ trhl rameny. Přiznal se mi tím k tomu, že to udělal naschvál. Pohledem sjel k mým prstům. Určitě mu neuniklo, jak mě teď vytáčí a jak se musím ovládat.

Polkla jsem. Nehodlala jsem se nechat stáhnout na jeho úroveň. „Omluvila jsem se. To je jediné, co jsem chtěla,“ trhla jsem rameny. Ucouvla jsem, abych se dostala zpátky do jídelny, ze které jsem původně vyšla. Jeho další slova mě však zarazila v půlce pohybu.

„Už sis zjistila, kdo jsme, co?“ procedil mezi zuby nepříjemným tónem hlasu.

Pootočila jsem zpátky k němu hlavu. Bože, ty jsi fakt zlatíčko kluk.

„Myslíš, že když budeš milá k celebritám, budeš mít fajnové dýško,“ řekl a pohybem prstů naznačil gesto pro peníze. „Nepletu se, že?“ dodal. Jeho pohled mě propaloval skrz. Provokoval mě.

Zatnula jsem zuby a pomalu vydechla. „Promiňte, ale musím douklízet jídelnu. Přeji vám dobrou noc,“ řekla jsem. Změnila jsem téma a tím jsem se zachránila, alespoň pro tuhle chvíli. Nechat se dál provokovat by nebyl dobrý nápad, jen by tím zkoušel mou trpělivost a tu jsem už v tuto hodinu moc pevnou neměla. Zacvakla jsem za sebou dveře a přejela mi zima z toho, jak jsem se vrátila zpátky do tepla. Měla chuť je i zamknout, aby tam ten blbeček pěkně vymrznul, ale bylo mi jasné, že bych si to pak od Michaela pěkně schytala.

Vrátila jsem se do kuchyně a pustila se do umývání čtyř skleniček, které tu zbývaly jako poslední. Chtěla jsem zapomenout na ten incident s Tomem, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Drhnula jsem sklo žínkou a možná si na něm vybíjela to naštvání, které mě teď ovládalo. Někde jsem to však vypustit musela, abych s tím nešla spát, a tak se tím užírala ještě místo spánku. V tekoucí vodě jsem opláchla poslední skleničku a zastavila proud vody. Hned jsem vzala do ruky utěrku a pustila se do leštění skla. Myšlenkami jsem byla jinde, tak jsem ani nevnímala, že tu už nejsem sama.

„Mám ještě hlad,“ uslyšela jsem za sebou. Rychle jsem se otočila, překvapená tím, co to tu předvádí. „Co je tu k jídlu?“ zeptal se a hned si stoupl k ledničce, jako by byla jeho vlastní.

„Pardon, ale tady v kuchyni nemáte co dělat,“ řekla jsem mu rázněji. Už zase překračoval hranice, už zase mi brnkal na nervy. Moje věta ho zarazila v tom, aby otevřel dveře lednice.

„Tvůj host má hlad. Je snad tvou povinností se o to postarat, ne?“ zamračil se na mě. Stejně jako venku, i teď si překřížil paže na své hrudi. Ten jeho nepřístupný, hostilní postoj mě opravdu dráždil.

Povzdychla jsem si a pohledem rychle střelila po nástěnných hodinách. „Je už skoro jedna hodina po půlnoci. Opravdu chcete teď jíst?“ zvedla jsem obočí. Odložila jsem čistou skleničku a vzala si druhou. Začala jsem ji utírat. Do jeho tváře jsem se nepodívala, věnovala jsem se své práci.

„Moniko?“ oslovil mě. Z tónu jeho hlasu mě mrazilo. Vzhlédla jsem. „Když mám hlad, dokážu být nepříjemný. Opravdu nepříjemný,“ oznámil mi fakt, kterému jsem měla chuť se zasmát. Vnitřně jsem teď vynakládala neskutečné úsilí, abych se tu nerozesmála na celé kolo. Nepříjemný. No jasně.

„Támhle je zbytek pečiva z dnešní snídaně,“ pokynula jsem mu hlavou k prosklenému boxu, ve kterém jsme uchovávali pečivo, aby zůstalo měkké a chutné co nejdéle. „Víc vám v tuto chvíli nabídnout nemůžu. Zbytek kuchyně je uklizený a já se teď do vaření pouštět nehodlám. Máme tady určitá pravidla, promiňte,“ řekla jsem. Otočila jsem se k němu zády a postavila další suchou skleničku na její místo. Vzala jsem do ruky třetí.

„To mi teď jako říkáš, abych jedl staré pečivo?“ uslyšela jsem za sebou jeho rozhněvaný hlas. Musel ke mně udělat minimálně dva kroky, protože jsem ho teď slyšela blíž než předtím.

Znovu jsem nevzrušeně odpověděla. „Je dnešní. Je ještě v úplném pořádku.“

„Nebudu jíst tvrdé zbytky pečiva,“ protestoval. Přinutilo mě to se k němu znovu otočit. Stál teď na vzdálenost necelého metru ode mě a jeho zamračený pohled mě propaloval skrz naskrz. Kdyby mi mohl jen pohledem ublížit, určitě bych teď krvácela na minimálně dvaceti místech.

Odkašlala jsem si a napřímila se v zádech. „Pokud chcete čerstvé pečivo, budu vás muset zklamat. Místní pekařství otevírá v pět ráno, takže ho přivezu až na snídani,“ oznámila jsem mu s klidným hlasem. Jak se zdálo, chtěl mě provokovat ještě víc, ale moje reakce ho vytáčely do běla. Kdo s čím zachází, s tím taky schází, že ano. Udělal ke mně krok a já sledovala jeho pohyb těla a ustoupila jsem o krůček vzad. Zadkem jsem narazila do kraje kuchyňské linky. Jestli se ještě přiblíží, nebudu mít už kam uhnout.

Napřímil prst proti mému obličeji a nasupeně našpulil rty. „Ty ode mě neuvidíš ani cent navíc. To si pohlídám.“

„V klidu. Můžete si vaše milodary nechat,“ odpověděla jsem mu. Pokud mi nechce nechávat spropitné, je to jeho rozhodnutí.

Naštvaně vydechl nosem, až jsem ten teplý vzduch ucítila na tváři. Byl mnohem vyšší než já, což mu usnadňovalo shlížet na mě shora a povyšovat se nade mnou. Hleděla jsem do jeho očí a v prstech pevně svírala skleničku, jejíž utírání jsem kvůli jeho slovům na chvíli přerušila. Pohledem přejel po mé tváři, znechucení mu zvlnilo horní ret. Ustoupil vzad. Všimla jsem si, jak zatnul čelist, i přes jeho vousy to bylo dostatečně znatelné. Uběhlo dohromady možná deset vteřin, než přerušil náš oční kontakt. Odešel z místnosti a nechal mě tu samotnou. Poslouchala jsem, jak vychází do druhého patra, a dál svírala skleničku pevně v prstech. Nevím proč, ale najednou jsem ten stiskl nedokázala povolit.

Byla jsem v napětí.

Ve velkém napětí, které jsem si teď neuměla vysvětlit.

B.