17 prosince 2020

Snowflakes in your hair *04

Přeji příjemné počtení. ♥ B.


Nechtělo se mi vstávat. Sotva jsem vypnula zvonění budíku, pocítila jsem na svém těle, že je unavené. Šla jsem pozdě spát a musela brzo vstávat, protože dnešní snídani jsem měla chystat já. Přetočila jsem se na záda a s dlouhým zívnutím jsem si promnula zavřené oči. Klouby prstů jsem přejela přes víčka, než jsem si zlehka promasírovala kořen nosu. Zhluboka jsem povzdychla a posadila se na posteli. Vstát musím, nikdo jiný to za mě neudělá. Může mě jen těšit vidina toho, že dneska pracuji jen půl dne. Čeká mě volný večer, ve kterém si budu moct dělat, co budu chtít. I když ještě nemám úplně jasné plány, už jenom to, že nebudu obsluhovat, je přece povzbuzující. Nejde o to, že bych svou práci neměla ráda. Jsou dny, kdy je to horší, ale vesměs mi nevadí starat se o hosty. Pokud jsou to však hosté, kteří jsou slušní a vychovaní, kteří mají úctu k tomu, kdo jim posluhuje, a pokud se jedná o hosty usměvavé a milé. V současné chvíli by se to dalo říct o většině, ne však o všech.
Vstala jsem z postele a prošla do své malé koupelny. Rychle jsem si vyčistila zuby a pročesala si vlasy. Stáhla jsem je do culíku a urovnala neposedné prameny, které vyklouzly z gumičky. Oblékla jsem si tmavé džíny a pro dnešek zvolila svetr tmavě zelené barvy. Nenosila jsem trička křiklavých barev a vzorů, to bylo spíš doménou Leny. Já byla v oblečení umírněná. A když jsem se chtěla vynasnažit, oblékla jsem si sukni. A to byl mohli vyhlásit státní svátek.

V pokoji mi začal zvonit mobil. Překvapeně jsem zvedla obočí a rychle se pro něj natáhla. V tuhle hodinu mi mohlo volat jen pár lidí. Když jsem pohlédla na displej mobilu, pousmála jsem se. Tušila jsem, že to bude Nataniel.
„Dobré ráno, princátko,“ pozdravila jsem ho. Hned se zasmál a jeho smích mi byl dobrou vzpruhou do tohoto unaveného rána.
„Čau Moniko, mám pro tebe velmi lákavou nabídku. A že jsi mi to vzala, předpokládám, že ke snídani vstáváš ty a ne Lena,“ konstatoval zřejmý fakt.
„Hele, mohl by ses živit jako detektiv. Tak proč voláš, detektive Natanieli?“ zeptala jsem se. Byla to taková hra. Já tušila, proč volá, ale vždycky jsme si museli trošku zavtipkovat. Sám věděl, jaký je to očistec takhle brzo vstávat, však dělal stejnou práci, jen v jiné chatě na druhé straně svahu.
„Jedu pro pečivo. Dneska vyšel los na mě. Tak mě napadlo, že se ti nabídnu, abys nemusela startovat motor. Co všechno chceš vzít z pekárny?“ zeptal se mě. 
Pousmála jsem se. „Tvůj nápad se mi líbí,“ přitakala jsem hned. „Mám seznam napsaný v kanceláři, vydrž prosím tě, než sejdu patro dolů,“ požádala jsem ho. Přitiskla jsem mobil k uchu a přidržela ho ramenem, zatímco jsem si dopnula knoflík na džínách. Zkontrolovala jsem, že mám všechno a v následující vteřině opustila svůj pokoj. 
„Než se dostaneš k tomu, že mi řekneš seznam na nákup, pověz mi… jak ses vyspinkala?“ zeptal se.
Zasmála jsem se, ale kontrolovala jsem se, abych nebyla moc hlasitá. Však ještě celá chata spala, to by bylo, aby si na mě stěžovali, že jsem je probudila moc brzo. Jen jsem nespokojeně pomlaskla, ale nedala mu žádnou odpověď. Tohle laškování mezi námi bylo na čistě přátelské úrovni, ale bylo mi jasné, že kdyby tohle slyšel někdo cizí, kdo nevěděl, jak to mezi námi skutečně je, myslel by si, že jsme snad pár.
„Aha, takže z toho chápu, že to nebyla žádná sláva. Tak tady je to stejné, kočko,“ mluvil dál jakoby sám pro sebe. „Jeden z personálu onemocněl, takže se nám teď nahustily směny. Sice to nemáme tak vražedné jako ty a Lena, ale i tak to není žádná procházka růžovým sadem. Ale co ti budu…“ odmlčel se na vteřinu. „Už jsi v kanclu?“
„Počkej, prosím tě,“ zamumlala jsem. Strkala jsem klíč do kanceláře a už otevírala dveře. „Ty jsi teda nedočkavý, to je neskutečné. Tak jo, už jsem u stolu, vydrž, vydrž, někde to tu mám…“ řekla jsem a očima prohledávala stůl. Věděla jsem, že jsem si to tu večer dávala, ale pokud tu ještě byla Lena, mohlo se klidně stát, že můj lísteček s poznámkou někam přestěhovala. 
„Už startuju auto,“ napínal a znervózňoval mě tím, že mi ubývá času.
„Už to mám,“ skočila jsem mu hned do řeči. „Hele, máme čtyři hosty, takže toho moc nebude, neboj,“ začala jsem. Hned na to jsem mu nadiktovala počty rohlíků, chlebů a vek, vánoček a housek, které jsme běžně kupovali hostům ke snídani. Byla to typická hotelová snídaně, žádné extra vychystávání.
„Fajn, Moniko. Mám to,“ řekl mi. „Až budu přijíždět k vaší chatě, prozvoním tě, ať nemusím vystupovat z auta, jo?“ navrhl.
„Jasně, dej pak vědět. A já jdu míchat vajíčka,“ pomlaskla jsem si.
„Juchů,“ zasmál se Nataniel. Přidala jsem se k němu. Ano, vystihl to naprosto přesně. Juchů.

V kuchyni jsem si připravila vše potřebné pro snídani pro naše hosty. Ze skříněk jsem vytáhla misky, do kterých jsem nasypala dva druhy lupínek a müsli, do dalších jsem připravila hromadu jogurtu. Všechno jsem odnesla do jídelny na stůl, který měl sloužit jako provizorní raut. Dala jsem vařit vodu, abych připravila čaj a kávu, a z lednice vytáhla džusy a mléko. Nachystala jsem sýry, tavené i tvrdé, salámy, máslo. Nakrájela zeleninu. Vše jsem naskládala na talíře a dala si záležet, jak jsem měla ve zvyku. Do velké mísy jsem nachystala ovoce, kdyby si náhodou někdo chtěl vzít i svačinku na dopoledne. Na pánvi jsem rozklepla několik vajíček a na mírném ohni je připravovala tak, aby byly připravené na ten pravý čas. Odstavila jsem pánev mimo oheň a ten jsem vypnula, protože se mi rozezvonil mobil. Znamení toho, že je Nataniel tu. Nechtěla jsem vyhořet, to mi by ještě scházelo. Opláchla jsem si ruce v teplé vodě a rychle si je utřela do utěrky, zatímco jsem vycházela z kuchyně na chodbu. Už se blížil čas, kdy chtěli hosté snídat, byl tedy nejvyšší čas, abych už nachystala i pečivo. Seběhla jsem schody a přezula se do teplých bot, ve kterých jsem mohla vyjít do sněhu. Vyšla jsem na terasu zrovna ve chvíli, kdy auto přibržďovalo.
Nataniel stáhl okýnko. „Čau Moniko,“ pozdravil mě a slabě pokývl hlavou. V ruce svíral dva velké sáčky s pečivem, které jsem si u něj objednala.
„Nemám teď u sebe hotovost. Nebude ti vadit, když ti to dám třeba večer?“ zeptala jsem se. Převzala jsem od něj tašky a přešlápla z nohy na nohu, abych se nějak zahřála. Bylo chladné ráno a já tu stála bez bundy, šály a čepice.
„Máš volný večer?“ hádal. Tím dal souhlas k mému návrhu, že mu nákup pečiva zaplatím později.
Přikývla jsem. „Jo, a taky ráno, takže jsem přemýšlela, že si dám nějaký veget,“ trhla jsem rameny. Cítila jsem, jak mě začíná prostupovat chlad.
„Nezajdeme teda večer na jedno? Co ty na to? V sedm v naší hospůdce?“ navrhl s úsměvem. 
„Může být,“ přikývla jsem. „Ale ještě ti zavolám, s tím časem si nejsem jistá,“ řekla jsem. „Běžím dovnitř, hosté mi už vstávají a já mrznu,“ zatnula jsem zuby, abych s nimi nezačala drkotat.
„Jasně. Tak se uvidíme večer,“ usmál se na mě ještě jednou a zlehka mávl prsty na pozdrav, než vytáhl sklo okýnka nahoru. Neodpověděla jsem mu na pozdrav, jen jsem pokývla hlavou. Rychle jsem se vrátila do domu a zavřela za sebou dveře, abych se co nejdříve zahřála. Budu muset odházet sníh. Ale to můžu až po snídani.

Rychle jsem vklouzla do kuchyně a začala se skládáním čerstvého pečiva do košíků. Už jsem slyšela kroky na schodech, což mi bylo znamením, že jsem to stihla akorát včas. Nataniel mi vytrhl trn z paty, a ještě to stihl tak dobře načasovat. Do košíku jsem naskládala potřebné množství s vědomím, že kdyby bylo třeba, budu mít v kuchyni ještě zásobu na doplnění. Popadla jsem zásobu pečiva do obou rukou a prošla druhými dveřmi do jídelny, abych doplnila poslední chybějící potravinu, která ke snídani měla být nachystána. Položila jsem košíky vedle už připraveného jídla a upravila okraj ubrusu, který byl zvlněný.
„Dobré ráno,“ uslyšela jsem za sebou veselý hlas.
Rychle jsem se otočila a podívala jsem se do Billova vyspaného obličeje. „Dobré ráno,“ oplatila jsem mu pozdrav a usmála jsem se na něj stejně, jako se usmíval on na mě.
„Copak máme dobrého ke snídani?“ zeptal se a zvědavě zvedl obočí. Podíval se přes mé rameno, aby zkontroloval, co všechno je tu připraveno. „Hm, to vypadá výborně,“ uculil se. „Už mám hlad jako vlk,“ zasmál se.
„V tom případě vám přeji dobrou chuť,“ pokývla jsem hlavou. „Kdybyste cokoliv potřebovali, budu v kuchyni. Můžete na mě zavolat, kdyby cokoliv,“ řekla jsem. Hned na to jsem vykročila směrem ke kuchyni, zatímco jsem dobré ráno popřála i Georgovi a Heidi, kteří následovali Billovy kroky. Vplula jsem do kuchyně – do prostoru, který jsem důvěrně znala a který mi teď byl bezpečným útočištěm, a pustila se do mytí nádobí, které mi tu od přípravy snídaně zůstalo. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám – umývání nádobí pro mě byla věc známá a nepotřebovala jsem tomu věnovat příliš pozornosti. A proto se mé myšlenky hned stočily k těm lidem, kteří teď byli ve vedlejší místnosti. Uvědomila jsem si, že jsem pozdravila tři lidi. Ale skupinka hostů v naší chatě byla čtyřčlenná.
Kde je Tom?
V mysli mi hned vyvstala odpověď. Vždyť tady ještě po půlnoci otravoval s tím, že má hlad. Asi to nebyl tak velký hlad, když se rozhodl, že se snídaně nezúčastní a radši bude vyspávat. Vím o tom, že si na dnešek plánovali seznámení s okolím, zdálo se však, že Tom se na tomto procesu nechce podílet. Proč tedy vůbec na tuto chatu jel? To by mě teda zajímalo, jaký byl opravdový důvod jeho přítomnosti na této jejich dovolené.

Utřela jsem si ruce do utěrky a odložila ji. Přešla jsem ke stolku, na kterém ležel talíř s mou snídaní. Měla jsem teď chvíli času, abych si i já naplnila břicho jídlem, než naši hosté dokončí snídani a odejdou a já budu muset vedlejší místnost opět pouklízet. Kousla jsem si do housky a mezi prsty uchopila malou lžičku, se kterou jsem si zamíchala kávu. Dnešní ráno jsem si ji udělala dostatečně silnou, aby mě nakopla na zbývající úkoly, který mě dnešní den čekají, než službu předám Leně. Dnes jsem nemusela vařit večeři, ale předpokládám, že zítřejší příprava bude na mě. Do té doby si však budu moct odpočinout, dělat, co budu chtít já. A čím dál víc přemýšlím nad tím, že se dneska půjdu pobavit s Natanielem. Už je to nějaký čas, co jsme si pořádně nepopovídali. Nescházeli jsme se tak často, ale sotva přijeli hosté, vždycky jsme potřebovali kontakt častěji. Asi jsme si navzájem poskytovali nějakou formu laické terapie, abychom se s hosty nezbláznili.
Upila jsem kávy a na chvíli se zadívala z okna. Slabé odkašlání, které jsem slyšela od prahu místnosti, mě vytrhlo z myšlenek na večer a na to, jak se těším na setkání s kamarádem. Rychle jsem polkla lok životabudiče a podívala se Heidi do obličeje.
„Můžu pro vás něco udělat? Chybí vám něco? Pečivo, káva? Čaj?“ zeptala jsem se a chtěla rychle vstát. Ona mě však zarazila.
„Ne, ne, v jídelně je všechno v pořádku,“ usmála se. Udělala pár kroků dovnitř a posadila se naproti mně na židli, na které sedávala Lena. Nevím, co to s touto skupinkou je, že mi chodí do kuchyně. To si dřív nikdy nikdo nedovolil.
„A co tedy potřebujete?“ zeptala jsem se a lehce jsem zvedla obočí, když jsem sledovala, jak poklepává svými pěstěnými nehty o stůl. Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl podrážděně. To, že vstoupila do mého teritoria, jsem se rozhodla teď přejít.
„Jde o Toma,“ začala. „Víš, potřeboval se trochu prospat, včera usnul pozdě, a tak nevstal na snídani. Nechtěla bych však, aby o snídani přišel,“ řekla. „Chtěla jsem tě požádat, jestli bys mu mohla snídani připravit na později.“
„Není problém,“ odpověděla jsem.
„Takže kdybys mu ji tak v deset hodin přinesla do pokoje, myslím, že by to ocenil,“ uculila se.
Potlačila jsem úšklebek. Nedovedla jsem si představit, jak Tom něco ocení, když už stihl předvést, že je kyselý jako citron. Odkašlala jsem si a naklonila hlavu na stranu. „Pardon,“ zamrkala jsem, „vy chcete, abych mu ji přinesla do pokoje?“ ujišťovala jsem se, jestli dobře slyším. „Promiňte, ale mám zásadu nenarušovat soukromí hostů. Pokud bude chtít snídani později, nemám s tím sebemenší problém, ale nosit mu ji do pokoje už považuji za vstoupení do soukromí hostů,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. A taky nejsem vaše služka, abych takové věci dělala, pomyslela jsem si.
Heidi si nespokojeně povzdychla. „Já vím, že asi chci hodně. Jen… Tom je zvyklý, že se o něj takto starám. Nebo Bill. Jenže když my dnes jdeme na procházku, nechci, aby si myslel, že jsme na něj snad nemysleli,“ začala brebentit. Opravdu mě jejich zvyky ve vztahu nezajímaly, a tak jsem na to nijak nereagovala. A bylo mi docela putna, že je Tom očividně rozmazlený fracek, kterému se musí utírat i zadek. Když však prsty zabloudila do náprsní kapsy a vytáhla z ní složenou padesátieurovou bankovku, rychle jsem se napřímila v zádech.
„Madam, nezlobte se na mě, ale tohle není v popisu mé práce,“ odmítla jsem, co po mě žádala.
„Moniko, prosím tě,“ podívala se na mě zpod řas. Jestli tohle přemlouvání platilo na jiné, tak prosím, ale já jsem se nehodlala nechat zviklat. „Snad bude tohle spropitné dostatečnou náhradou za to, že po tobě chci maličkost navíc,“ řekla přeslazeným hlasme.
Zhluboka jsem se nadechla. „Nechci od vás žádné spropitné,“ zavrtěla jsem znovu hlavou.
„Moniko,“ znovu se pousmála takovým způsobem, který se mi ani trochu nelíbil. Cítila jsem v tom neupřímnost. Měla jsem pocit, jako by mě mohla v jakoukoli chvíli bodnout do zad. „Je snad zvykem, že tu hosté chtějí občas něco navíc, ne?“ naklonila hlavu na stranu.
„To záleží…“ odpověděla jsem neurčitě. Nehodlala jsem ji dávat za pravdu, ani jsem nechtěla působit neurvale a hned na ni zaútočit, že je v tuhle chvíli první, kdo mě prosí o snídani do postele.
„Fajn, nechci se s tebou dohadovat. Tady ti nechávám to spropitné. My s Billem a Georgem odcházíme poznat okolí. Plánujeme přijít před večeří. A ty se postarej o Tomovu snídani, prosím,“ řekla a vstala. To poslední slůvko jsem však nevnímala jako požádání o laskavost. Já v tom slyšela, že když to neudělám, bude si stěžovat mému nadřízenému. 
Sledovala jsem, jak odchází a stále jsem nedokázala plně zpracovat právě proběhlou situaci. Myslí si snad tato prominentní panička, že se svět otáčí jen na její přání? Že když řekne slunci, aby nevycházelo, tak ji poslechne? Nevěřícně jsem zamrkala víčky a sklopila pohled k bankovce. Rozhodně si ji nechci vzít. Takový způsob jednání mě vlastně uráží. Jen mě to teď nutí přemýšlet nad otázkou, kdo je horší: Heidi nebo Tom?

B.

5 komentářů:

  1. Haa jsem tu. Aspon na neco jsem se na rano tesila. :D
    Nataniel vypada jako velkej sympatak, narozdil od NEKOHO. A treba ten NEKDO chcipl v noci hlady, kdyz se ani nedostavil na snidani. :D
    Jo tak miminko Tomicek slo pozde spinkat tak potrebuje snidani do postylky? A dudlik a vymenit plenu by nechtel? jezis no to je neco, ze si z nej Heidi vazne udelala dalsi decko. :D vrchol!!!!
    A jeji jednani, no dala bych ji facku taky, doufam ze nekde zapadne do snehu a umrzne tam. :D jaky poklidny pobyt by to byl, kdyby misto Heidi a Toma prijel treba Gustav s rodinou.
    Tys mi zas dala po ranu, hned mam lepsi den. :D tesim se na dalsi dil a Moniky vylet do detskeho pokojicku! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jako mě to tak baví vymýšlet, že se nemůžu dočkat, až všechny ty své myšlenky do toho děje zakomponuju 😀
      Děkuji ti za tvůj komentář, milenko ❤️

      Vymazat
  2. Mám spoustu otázek a potřebuju nejlíp celou povídku teď hned! 😄
    A Bůh s Monikou v příštím díle. To zas bude tenze a šimrání v břiše 😄

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak mě ty vaše komentáře dokážou napumpovat na další psaní! 😀 děkuji ti 🙏 a jako nechci být zlá, ale těší mě, že ti čtení vyvolává spoustu otázek. Tak to má být! 😀

      Vymazat
  3. No, netrvalo to dlho a Heidi sa nám vyfarbuje. Jej jednanie mi príde fakt neskutočne podivné, cudzí človek aby ti nosil raňajky do postele? Eh. Aj keď si celebrita, tie majú na to predpokladám osobných asistentov a neobskakuje ich v takýchto situáciách osoba s ktorou sa zoznámili deň predtým. To si len tak premýšľam, nie je to chyba tvojho písania, skôr že ma to núti zamýšľať sa nad tým, ako to s tým vzťahom H/T vlastne vôbec je :D A to je znak dobrého písania keď rozmýšľam! :D

    OdpovědětVymazat