Snowflakes in your hair *05

Mile duše, děkuji za ty vaše komentáře, moc a moc mě to těší. 😊 Doufám, že i vás těší, že tu díly přibývají, snažím se to nějak ve svém volnu skloubit, tak snad moc dlouho nečekáte. Ale taky, co jiného vám zbývá, že jo... 😀 Tak tedy konec okecávek, přeji příjemné počtení a těším se na vaše ohlasy. 🖤 B.

Hudba: AFI - Silver And Cold

Naštvaně jsem nabrala sníh na lopatu a odhodila ji na hromadu stranou. Nabrala jsem další a znovu odhodila. Opakovala jsem tento pohyb už několik minut. Myslela jsem si, že mi tahle činnost pomůže trošku zpracovat to naštvání, které ve mně vyvolala žádost Heidi, abych se postarala o jejího manželka jako o malé dítě. Jenže mé naštvání se nemírnilo. A čím více se blížila desátá hodina – čas, na který si milostivá objednala donášku do pokoje – tím více jsem cítila, jak mi vře krev. A co mě na tom celém vlastně štvalo nejvíc? To, že jsem to musela udělat. A tentokrát to nebylo z mojí hlavy, ani to nebylo tím, že bych se snad bála o to, co by na to řekl Michael, kdyby se dozvěděl, že jsem v něčem nevyhověla hostům. Já mu totiž volala, abych se ujistila, jestli i tohle patří do mé náplně práce. Zřejmě jsem mu volat neměla, měla jsem počkat, až bude třeba půl desáté. Očividně jsem ho probudila, a tak byl nepříjemný.
„Udělej, co si přeje,“ odsekl. A ta slova se mi zaryla do uší, jako by je na mě vyštěkl stojíce hned vedle mě. Ano, nebyl dobrý nápad mu volat. Takto jsem si na sebe upletla bič, a ještě se vlastně napráskala, že jsem chtěla něco neudělat. V ten moment jsem byla asi tak překvapená tou žádostí, že mi nedocvaklo, že je lepší dělat mrtvého brouka. Bohužel, čas se vrátit nedá a vyřčená slova taky ne.

Odhrnula jsem poslední hromadu sněhu od vchodových dveří a opřela lopatu o stěnu vedle terasy. Několikrát jsem zadupala do země, abych si oprášila sníh z bot a rozhlédla jsem se kolem sebe. Mohla bych mít ze sebe dobrý pocit, jak rychle jsem to v tom vzteku odházela, ale pořád jsem neměla náladu, tudíž se mi těžko přemýšlelo nad tím, že bych se z toho mohla těšit. Zpropadená Heidi. S povzdychnutím jsem vešla do domu. Zkontrolovala jsem čas na hodinkách, které jsem měla kolem levého zápěstí. Bylo deset minut do desáté hodiny. Zatnula jsem zuby. Už se tomu nemůžu vyhýbat. Měla bych jít chystat snídani, uvařit čerstvou kávu a čaj. Nevadilo mi to připravit, vadilo mi to nosit mu to až pod nos. Jako by ho mělo zabít, že sejde jedno patro po svých nožkách, aby tu snídani dostal. 

 

Nechtěla jsem přemýšlet negativně, abych si nekazila i následující minuty mého dne, ale těžko se od toho upouštělo. V návaznosti na to, jakou scénu tu včera v noci Tom ztropil, se mi za ním už tuplem nechtělo. Ani jsem nechtěla fantazírovat nad tím, jaké další naschvály tu jeho chytrou hlavu může napadnout. Odhazovat nedopalky z balkonu dolů, i když ví, že je za ním popelník, je možná špička ledovce. Být nepříjemný kvůli tomu, že by měl jíst půl dne staré pečivo, je třeba ta nejmírnější nálada, jaká je u něj k vidění. Neznala jsem ho, proto jsem nemohla tušit, co očekávat. A proto jsem měla takovou averzi tam jít. I tak jsem se ale překonala, nic jiného mi taky nezbývalo. Vzala jsem do rukou tác s připravenou snídani a vydala se do horního patra, kde se nacházela jejich ložnice. Možná jsem se loudala, ale snažila jsem se nevylít hrnek kávy, abych se náhodou nemusela vracet a připravovat novou. Do konvičky malého objemu jsem nalila mléko, vedle nachystala cukřenku, abych podchytila vše, co by si mohl chtít do kávy přidat. Z pečiva jsem vybrala ty nejkřehčí croissanty, připravila jahodovou marmeládu a kousek másla. Do dalšího hrnku jsem nalila pouze horkou vodu a položila pytlík ovocného i černého čaje, na talířek připravila i rozkrojený citron. Opravdu jsem se snažila myslet na všechno, snažila se předejít všem možným variantám, na co by si mohl případně postěžovat. I tak jsem ale měla nepříjemně sevřený žaludek a cítila, jak mě prostupuje čím dál větší nervozita. Nikdy jsem nebyla vyslána do pokoje hosta, když tam byl ještě přítomen. Byla to teď pro mě neskutečně nekomfortní situace. Ale ani to spropitné, co mi dala Heidi, za to nestojí.

Přesunula jsem podnos na jednu rozevřenou dlaň a soustředila se na to, abych ho nevyklopila na zem, zatímco jsem klouby prstů zlehka zaklepala na dřevo dveří. Počkala jsem pár vteřin na odpověď, ale žádné se mi nedostalo. Stiskla jsem tedy kliku a pomalu otevřela dveře. Protáhla jsem se dovnitř a dveře za sebou drobným kopnutím zavřela, až se ozvalo tiché cvaknutí. Pohledem jsem rychle přeletěla přes pokoj, abych zjistila, kde se Tom nachází. Nejlepší by pro mě bylo, kdyby ještě spal. Mohla bych se tak odsud rychle vypařit a nic neřešit. Postel byla rozestlaná, prostěradlo zválené, peřiny přehozené na stranu. Byla však prázdná. Tmavé závěsy už byly roztažené, denní světlo sem dopadalo plnými doušky. Drobnými kroky jsem přešla kolem zavřených dveří koupelny ke konferenčnímu stolku, který stál na druhé straně místnosti. Odložila jsem na něj podnos a spokojeně si vydechla, že jsem dokázala donést snídani bez toho, aniž bych cokoliv vylila nebo vyklopila. Chtěla jsem se držet mého původního plánu a rychle zmizet, ale když jsem se napřímila a otočila k odchodu, setkala jsem se s jeho pohledem. Uběhlo několik vteřin, co jsme na sebe hleděli, stojíce od sebe přes celou místnost. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná. Dlaněmi jsem si rychle přejela přes stehna, jako by mě to mělo uklidnit. Tom právě vyšel ze sprchy, kolem těla měl uvázaný pouze bílý ručník, který jsem tady před necelými dvaceti čtyřmi hodinami chystala. Snažila jsem se na něj nezírat a neprohlížet si ho, ale stejně jsem se přistihla při tom, že pohledem sjíždím po jeho mokrém těle k tomu ručníku, který se držel u jeho pasu jako zázrakem. Stále mlčel a oplácel můj tichý pohled, ale udělal aspoň nějaký pohyb – překřížil si ruce na prsou. I na tu dálku jsem viděla, jak se mu napjaly tricepsové svaly na pažích. Tímto postojem jedině zvýraznil šířku svých ramen v porovnání s úzkým pasem.

Odkašlala jsem si a prsty si prohrábla pramínky vlasů, které mi trčely do čela. Urovnala jsem je stranou a přešlápla z nohy na nohu. Nejradši bych opravdu utekla, ale Tom stál právě v místech, kudy jsem potřebovala projít. Uhnula jsem pohledem, na chvíli jsem sklopila pohled ke koberci, než jsem se na něj zase podívala.

„Omlouvám se, že vás tady takhle ruším,“ začala jsem, „ale Heidi mi před svým odchodem řekla, abych vám v deset přinesla snídani. Připravila jsem vám tedy croissanty,“ pokynula jsem rukou k podnosu, „ale kdybyste chtěl něco jiného, dole v jídelně je toho na výběr víc,“ řekla jsem skrytou narážku na to, že by si pro snídani klidně mohl dojít po svých. Jen kdyby nebyl pohodlný.

„Přineslas i kávu?“ zeptal se. Jeho hlas byl ještě ochraptělý, jak se zdálo, vstával před malou chvílí. Stihl sotva tu sprchu na probuzení. „S cukrem?“ dodal a naklonil hlavu na stranu. 

„Ano,“ odpověděla jsem s drobným odkašláním. „Máte tady cukřenku i konvičku s mlékem, kdybyste chtěl i mléko,“ přikývla jsem. Znovu jsem uhnula pohledem, abych na něj necivěla jako nějaká nevychovaná a chtivá osoba. Byla to doba, co jsem s někým strávila noc, to ano, a mužské tělo mě přitahovalo, nebudu si nic nalhávat. A když tady přede mnou stál takhle polonahý, fantazie by se mi klidně mohla rozběhnout, kdybych jí to dovolila. Nebyl nepohledný, jeho tělo taky nebylo k zahození. Jen on se zatím ukázal být po charakterové stránce pěkný kretén. A s takovými se já nechci bavit déle, než je nutné.

„Fajn,“ řekl. Udělal krok směrem ke konferenčnímu stolku, kde měl snídani, ale tím pádem i směrem ke mně. Ustoupila jsem stranou a nechala ho projít kolem křesel, která patřila ke stolku a pohovce. Posadil se na pohovku, pohodlně s koleny široko od sebe, až mu lem ručníku sjel dolů, a tak odhalil jeho jedno stehno. Nevnímal to, zřejmě mu to bylo jedno.

„Než odejdu, je tu ještě jedna věc,“ začala jsem. Dala jsem si na čas, zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala kuráže.

Tom ke mně zvedl pohled, zatímco do prstů chytal hrnek s kávou. „Co chceš?“ zeptal se nevrle.

Zasunula jsem prsty do zadní kapsy svých kalhot a vytáhla bankovku, kterou mi předtím vnutila Heidi. Podržela jsem ji složenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem a ruku natáhla blíže k Tomovi. „Tohle chci vrátit.“

Sklopil pohled k mým prstům, hrnek s kávou zůstal kousek od jeho rtů. Chtěl se napít, ale moje gesto ho zarazilo. „Nechápu.“

„Vaše paní mi dala tohle… enormní spropitné. Nechtěla jsem ho přijmout, ale nechtěla o tom slyšet. Tak ho chci dát, tedy vrátit, vám,“ vysvětlila jsem. Drobným cuknutím ruky jsem mu pokynula, aby si bankovku vzal, Už jsem to chtěla mít vyřízené, chtěla jsem odsud vypadnout.

„Pokud ti Heidi dala peníze, je to její volba. A pokud s tím nejsi spokojená, vyřiď si to s ní,“ odpověděl mi. Odvrátil pohled před sebe a konečně upil kávy. Nehodlala jsem se nechat takhle odbýt. Sklonila jsem se ke stolku a vedle podnosu se snídaní jsem upustila bankovku. Ať si s ní dělají, co chtějí, ale já ji prostě nechci. Navíc ne za tuhle práci, jako bylo donést milostpánovi snídani až pod nos. Tom sledoval ten pohyb, ale nic neříkal. Cítila jsem jeho pohled, tak jsem se na něj podívala. Mračil se, oči měl nepřátelsky přivřené. Propaloval mě tmavými duhovkami, které teď vypadaly jako dva černé uhlíky. Určitě mě teď v duchu proklínal. Dovedla jsem si představit, že by mi nejradši vynadal, co si to dovoluji. On však mlčel. Znovu odvrátil pohled, zadíval se před sebe ven z okna, zatímco usrkával kávy.

„Přeji dobrou chuť,“ pronesla jsem, jak nejmileji jsem v tento moment dovedla, a napřímila se v zádech. Otočila jsem se na patě a přešla místností ke dveřím. Už jsem chytala za kliku a těšila se, až odsud vypadnu, ale asi mě chtěl někdo potrestat za to, že jsem se radovala předčasně.

„Když už jsi tady, ustel mi postel.“

Otočila jsem se čelem zpět do místnosti a překvapeně zvedla obočí. „Pardon?“

Tom se ani nepohnul, nenamáhal se s tím, aby se na mě podíval či natočil tvář mým směrem. „Urovnej postel, už nebudu spát,“ zopakoval pokyn, který mě předtím zarazil a já neodešla. A stále jsem nemohla věřit tomu, co slyším.

„Promiňte, Tome, ale já tady nejsem na pozici pokojské,“ zavrtěla jsem krátce hlavou.

Moje odpověď ho už přiměla se na mě podívat. Pootočil se na pohovce tak, aby na mě viděl, a přehodil jednu paži přes okraj pohovky. Nespokojeně si pomlaskl. „Pokud jsem Michaela pochopil správně,“ začal a pomalu si olízl rty „jsi tady v takové pozici, v jaké tě právě chci mít,“ řekl.

Jeho hlas zněl nekompromisně. A to mě dráždilo. No dobře, pravdou je to, že moje pozice nebyla jasně definovaná. Nedalo se tomu dát jedno pojmenování, které by obsahovalo všechno, co zastávám. V té záplavě povinností, které se týkaly obstarávání domu, by se určitě našla i taková, která by se dala označit jako pokojská. Já však zareagovala takhle, protože mě opět vyprovokoval ten způsob, jakým se mnou mluvil.

„Nebo se snad pletu?“ zvedl jedno obočí, když jsem dál zůstávala na místě a neodpovídala. Jeho hlas teď zněl ještě víc popuzeně. Jako by tím pokládal otázku, jestli chci opravdu právě jemu vzdorovat.

„Ne, máte pravdu,“ řekla jsem rychle v odpověď. „Omlouvám se,“ dodala jsem další omluvu, do sbírky k té ze včerejší noci, kterou ode mě stejně nepřijal. „Hned se do toho pustím,“ přikývla jsem a prsty si urovnala prameny vlasů, které mi zase neposedně vyklouzly z culíku. „Chcete i vyměnit povlečení nebo jen ustlat, jak jste říkal?“ zeptala jsem se.

Očividně ho má rychlá změna názoru překvapila, možná čekal, že se tu s ním pustím do hádky. Pomalu si olízl rty a pohledem přejel přes celé mé tělo, než se znovu podíval do mého obličeje. Čekal snad, jestli se začnu smát? Klepat si tu na čelo a vykřikovat, že se pomátl? Ne, tohle jsem v plánu neměla. Nemyslela jsem svou otázku ironicky. Chtěla jsem to udělat a mít to rychle za sebou. Možná to nebyla má povinnost mu právě teď stlát postel, ale nehodlala jsem se s tím přít a být zase snadným terčem pro Michaela.

„Stačí ustlat,“ odpověděl po chvíli ticha, kdy si mě prohlížel jako vystavený kousek v muzeu. Nevím, na jaké zacházení byl zvyklý, ale mně se teda ani trochu nelíbilo, jak se choval. Ani se mi nelíbilo chování jeho drahé polovičky Heidi, která mi podstrkávala peníze, abych se o tady toho jejího chotě starala. Chůvu v popisu práce určitě nemám, tím jsem si stoprocentně jistá.

Přešla jsem k posteli a shrnula polštáře a peřiny na stranu. Urovnala jsem prostěradlo na jedné polovině, pak obešla prostornou postel, abych ho urovnala i na druhé polovině. Nevěnovala jsem pozornost Tomovi, bylo mi jedno, co dělá. Neřešila jsem, že se snídaně sotva dotkl a že spíš hleděl, jak plním jeho zadaný úkol. Když jsem měla prostěradlo natažené a byla spokojená s výsledkem, vzala jsem do rukou první polštář a začala ho natřásat. Až v ten moment jsem zvedla pohled do místnosti a všimla si, že Tom sedí natočený směrem ke mně a sleduje mě. Nijak jsem to nekomentovala a načechrala i další polštář, než jsem ho položila do hlavy postele. Vzala jsem rohy přikrývky a pořádně s ní zatřepala. I tu jsem urovnala tak, jak jsem byla zvyklá postele stlát. Když jsem stejně upravila i druhou přikrývku, rozhlédla jsem se po místnosti, abych našla pléd, který bývá přes postel přehozený. Ležel na křesle, které stálo vedle pohovky, na které se rozvaloval Tom. Znovu jsme se setkali pohledem. Nehodlala jsem nijak reagovat, chtěla jsem to opravdu odbýt bez větších obtíží. Nekomentovala jsem to, jak mě sledoval, i když mě to vytáčelo. Jestli mě potřeboval kontrolovat, mohl to dělat méně nápadně. Jestli se mu nelíbil způsob mé práce, neměl to po mně chtít.

Bylo tu trapné ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo mé natřásání a čechrání jeho lůžkovin, pak taky občasné usrknutí kávy. Odkašlala jsem si. Přemýšlela jsem nad tím, jestli má cenu se snažit o nějakou konverzaci, nebo by to byla zbytečně vydaná energie jeho směrem. Když jsem se zhluboka nadechla, ale dál mlčky urovnávala pléd na posteli, Tomovi to očividně neuniklo.

„Tak se zeptej, co tu tvoji hlavinku trápí,“ pronesl pobídku jízlivým hlasem. Jeho tón mě znechutil a přesvědčil mě o tom, že by to byla opravdu zbytečná námaha.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechtěla jsem se na nic zeptat.“

„Jasně. A já jsem čínský bůh srandy,“ odpověděl ironicky.

Znovu nastalo ticho, které jsem nehodlala porušit. Tom ovšem takové předsevzetí neměl. Odložil hrnek od kávy, kterou už stihl dopít, a poposedl na pohovce tak, že ke mně byl ještě více natočený. Teď by stačil jen jeden pohyb špatným směrem a ručník kolem jeho pasu by povolil. 

„Co bude k obědu?“ zeptal se.

Zarazila jsem se v půli pohybu. „Vy tu budete na oběd?“ zvedla jsem obočí. „Ehm,“ rychle jsem si odkašlala, aby to neznělo tak hrubiánsky a pokračovala: „Tím myslím, že mi Heidi říkala, že se se zbytkem vrátí až před večeří. Vy snad budete celý den v chatě a ani nevyjdete ven, že se ptáte na oběd?“

„Ty jsi tu snad od toho, abys mi organizovala čas?“ zavrčel. „Můžu si dělat, co chci.“

„Můžete, to ano,“ odpověděla jsem klidným hlasem. „Jen mě to překvapilo. Všichni hosté, kteří tu kdy byli, vždy hned první den spěchali na svah nebo do blízké vesnice, aby to tu začali poznávat,“ trhla jsem rameny.

„Já nejsem jako všichni,“ odsekl.

Tak toho jsem si už stihla všimnout, pomyslela jsem si. Nahlas jsem však nic neřekla. Neměla jsem zapotřebí si ho ještě více nepřátelit, už tak se zdálo, že mě sotva snáší. Nebylo v mém zájmu, aby se pak Michael dozvěděl, co by se mu nelíbilo.

„Tak?“ nespokojeně pomlaskl. Ještě nedostal odpověď na svou předešlou otázku a očividně ho to popouzelo. Měla jsem chuť se pousmát. Jak se zdálo, jeho jediným dosavadním zájmem bylo pouze jídlo. Ať už včerejší výstup kvůli půlnočnímu hladovění, nebo teď otázka ohledně oběda, vždycky se to točilo kolem jídla.

„Špagety carbonara,“ odpověděla jsem a spolkla jízlivou otázku, jestli je spokojený. Nemusela jsem se ptát, dalo se to vyčíst z jeho výrazu ve tváři.

Našpulil rty. „Fajn. “

Přesně tak. Fajn.

B.