Snowflakes in your hair *06

No já tedy nevím, jak vám, ale mně se vždycky ten díl ukazuje tak divně nařádkovaný, že mě to teda začíná pěkně vytáčet.  Ještě jsem nepřišla na všechny vymoženosti, které blogger nabízí. Jestli teda vůbec nějaké jsou. Ještě jsem to tolik neprozkoumávala, tak vlastně ani nevím. 😀No, A't už díl vypadá jakkoliv,  snad to ale neubírá na kvalitě a zážitku čtení. 😏 Snad se vám bude i tento díl líbit a opět se těším na vaše komentáře. To je pro mě vždycky potěšení, když si na oplátku zase počtu vaše myšlenky k uplynulému ději. 😀 Tak příjemné počtení přeji. 🙏Vaše B.

Hudba: Maroon 5 - Animals

P.S. No tak jsem na to řádkování možná přišla. Už to vidím konečně hezky a stejně i na notebooku i na mobilu. Snad to tak taky máte. 😊

Naposledy jsem potáhla kraje plédu na posteli, abych dotáhla do maximální spokojenosti se svou prací, a otočila se na Toma. Chtěla jsem mu oznámit, že už je jeho požadavek splněn a že chci odejít, on tu však nebyl. Při své práci jsem si nevšimla, že se zvedl z pohovky. Teď jsem jen viděla prázdný podnos od snídaně. Snědl všechno, jen jsem si nevšimla kdy. Jediné, co jsem registrovala, když jsem se na něj sem tam podívala, bylo, že neustále upíjel kávy. Byla jsem však spokojená s tím, že snědl všechno, byla to pro mě známka toho, že nenašel nic, kvůli čemu by remcal. Zřejmě jsem mu podnos připravila dobře, nebo jsem si to aspoň mohla domýšlet. Slyšela jsem nějaké zvuky z koupelny, tak jsem předpokládala, že se nachází tam. Měla jsem teď ideální příležitost vytratit se a nemuset s ním prohodit už ani jedno slovo. Aspoň do té chvíle, než by se zase objevil v kuchyni a dožadoval se nějakého jídla. Rychle jsem popadla podnos a chtěla zmizet dřív, než se Tom vrátí, ale zarazila jsem se v lehkém předklonu. Na stole ležely papíry, kterým jsem předtím nevěnovala pozornost. Ve své práci jsem si zvykla nezasahovat do soukromí hostů. Teď to ale bylo jinak. Koutkem oka jsem zahlédla jedno slovo, které mě upoutalo a přimělo mě k tomu, abych se podívala pozorněji. Abych porušila svou zásadu.

Návrh na rozvod manželství.

Překvapeně jsem zvedla obočí. Nebyla to moje věc, teď jsem jim do soukromí vnikala nejvíc, jak jsem mohla. Nebyla jsem na sebe pyšná, že jsem to nepřešla a nenechala být. Nemohla jsem však odolat. Nedokázala jsem se přinutit k tomu, abych se otočila na patě a odešla, dokud jsem měla příležitost. Nestudovala jsem nic dalšího, nečetla jsem nic, kromě těch pár slov, která mě přimrazila na místo. Rozvod. Takže to, co říkala Lena, je pravda? Co píšou v bulvárech, je tedy realita? Opravdu jim to jejich krátké manželství už skřípe, a tak se budou rozcházet? 

V myšlenkách jsem se odebrala mimo realitu a kvůli tomu mé pozornosti uniklo, že Tom vyšel z koupelny. Až když jsem za sebou uslyšela jeho odkašlání, jako by do mě píchl tužkou. Rychle jsem se napřímila, a i s prázdným podnosem jsem se otočila čelem k němu. Mlčky sledoval můj pohyb a upřel své tmavé oči do mého obličeje. Měla jsem pocit, že čeká, jestli něco řeknu. Jestli ho snad začnu litovat, nebo se mu začnu omlouvat, že jsem něco takového neměla dělat. Moc dobře jsem věděla, že jsem překročila hranice, ale nechtěla jsem to teď rozmazávat. Už dvakrát jsem se mu za něco omluvila a ani jednou ta omluva nedopadla podle mých představ. Když to teď přejdu bez jakékoliv poznámky, bude to ten správný způsob, jak s Tomem takové situace řešit? Tiše jsem mu oplácela pohled a už si myslela, že budu mít vyhráno, ale moje svědomí mi nedalo. A co jsem neřekla slovy, to se projevilo na těle. Cítila jsem, jak mi jde horkost do tváří. Zastyděla jsem se a k tomu mi začaly rudnout tváře.

Rychle jsem si olízla rty. „Měla bych jít něco dělat,“ zamumlala jsem spíš sama pro sebe.

„Taky si myslím,“ odpověděl bez jakékoliv známky emocí.

Polkla jsem. „Oběd bude kolem jedné.“

„Fajn,“ lehce pokývl hlavou.

 

Odešla jsem z pokoje, jak nejrychleji jsem dovedla. Už jsem mu nevěnovala jediný pohled, oči jsem radši měla skloněné k podnosu a předstírala, že se soustředím na to, abych nic nevyklopila. Opak byl pravdou – až moc jsem se soustředila na to, abych náhodou nezvedla oči a nemusela snášet další z jeho nepříjemných pohledů, kterými mě dokázal provrtat skrz na skrz. Radši jsem si ani nepředstavovala, co si musí myslet, nechtěla jsem si domýšlet, jestli tohle bude někde šířit. Pokud by to řekl Michaelovi, asi bych si vyslechla nepěkné kázání na téma, jak se má chovat jeho podřízený. Je tu šance, že to řekne své ženě a podle všeho budoucí exmanželce? Je tu pramalá naděje, že by si tohle nechal pro sebe? Proč se mi tomu těžce věří?

Postavila jsem podnos na kuchyňskou linku a dala se do umývání nádobí, které jsem měla během deseti minut i utřené a sklizené. Dokázala jsem pracovat rychle, když se mi chtělo. Díky tomu jsem teď měla necelou hodinu volného času, než budu muset začít vařit, aby měl Tom oběd. Vybrala jsem jídlo, které je docela snadné, lehké a netrvá celou věčnost ho připravit. Mohla jsem si tedy dát kávu, posadit se na terasu a na chvíli vypnout. Rozhodně jsem potřebovala provětrat hlavu, pobýt chvíli na čerstvém vzduchu.

Uslyšela jsem za sebou šramot, tak jsem se rychle otočila od kuchyňské linky, na které stál hrníček, do kterého jsem si chtěla uvařit kávu. Pocítila jsem úlevu, když jsem v místnosti uviděla Lenu a ne Toma. 

„Kde se touláš, prosím tě? Už jsem tady nějakých čtyřicet minut a ještě jsem tě nepotkala,“ podívala se na mě.

„Měla jsem povinnosti,“ odpověděla jsem jí. Snažila jsem se tvářit neutrálně, ale Lena nebyla nováček a znala mě už nějaký ten pátek, abych poznala, že jí říkám jen to, co chci. Zvolila jsem nicneříkající slova, taková, která toho moc neprozradí.

„Nevyzobávej a řekni mi, kde jsi byla,“ ukázala na mě prstem.

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Ty znáš mě a já zas tebe. Mohla jsem čekat, že tě taková odpověď neuspokojí,“ zasmála jsem se.

„Přesně tak, drahá Moniko,“ přikývla na souhlas. „Tak co?“ zvědavě pokývla hlavou, aby mě pobídla, „Vymáčkni se konečně, ukoj mou zvědavost,“ našpulila rty.

„Vařím si kávu a chci si pak na chvilku sednout dolů na terasu. Přidáš se?“

„No jasně. Proč ne,“ usmála se. 

Vzala jsem tedy svůj hrnek s kávou a vydala se z kuchyně ke schodišti. Lena mě následovala. Obě jsme si přezuly boty, abychom se dostaly do teplejší a uzavřenější obuvi, a oblékly jsme si na sebe bundy. Já si ještě narazila čepici na hlavu, Lena se rozhodla, že si jen přetáhne kapuci. A sotva se za námi zavřely skleněné dveře terasy a my se ocitly venku, cítila jsem se o poznání líp. Bylo podivné, že jsem se necítila bezpečně uvnitř, ale spíše venku. Mimo prostory chaty jsem asi měla menší pravděpodobnost, že na Toma narazím. Nechtěla jsem ho potkávat, kdykoliv se mi to poštěstilo, něco nedopadlo dobře. Buď jsem udělala, co jsem neměla, nebo jsem se dozvěděla, co jsem nechtěla. Musela udělat úkol navíc nebo se připravit na to, že tu zřejmě stráví celý den a bude tu i obědvat.

Když se na mě Lena zvědavě podívala, začala jsem jí popisovat, jaké bylo mé ráno. Od toho, že se dnes vydám za Natanielem do hospůdky, až k tomu, co se stalo před chvílí. Když jsem jí převyprávěla můj rozhovor s Heidi a její snahu o úplatek, jen nevěřícně kroutila hlavou. A když jsem ji pak popsala, co se mi stalo v Tomově ložnici, zatajil se jí dech.

„Počkej, počkej, Moniko. Chceš mi říct, že jsi toho chlapa viděla nahého?“ nevěřícně zamrkala hlavou.

„Já ti tady vyprávím, jak na mě byl nepříjemný a choval se jako panovačný pitomec, ale tebe zajímá jen to, jestli byl nahý? To je jediné, co jsi v tom pochytila?“ zeptala jsem se jí. Musela jsem se jí zasmát.

„Co bys chtěla, vždyť jsem ti říkala, že to byla kapela, kterou jsem kdysi poslouchala,“ pokrčila rameny. Jako by tahle věta měla být její omluvou. „Když v dospělosti potkáš svou pubertální lásku, myslíš, že ti mozek bude dál fungovat? Nebude,“ zavrtěla hlavou. „Mentálně se vrátíš přesně do toho stádia vývoje, ve kterém ses s platonickou láskou zasekla,“ řekla svou doměnku. Nebo snad zkušenost? Jako by mě teď chtěla poučovat, jak fungují síly vesmíru, pokračovala dál: „Tělo si to pamatuje, a i když by ses chtěla chovat dospěle, může se stát, že ti to sem tam ujede. Takže, Moniko, když mi řekneš, že jsi Toma viděla vycházet z koupelny, tak ti říkám, že se ve mně ozývá puberťačka Lena a chce znát detaily,“ ukázala na mě prstem. Znovu jsem se zasmála. A tentokrát se ke mně Lena přidala.

„Já se z tebe pominu,“ řekla jsem jí. „Ale abych tě teda uklidnila, Tom nebyl nahý. Měl ručník kolem pasu.“

„Ručník. Kolem. Pasu,“ zopakovala po mě pomalu a dala si s každým slovem záležet. „Takže jsi ho viděla ne nahého, ale polonahého. O bože, to je přece skoro to samé!“ vykulila na mě oči. „Neříkej mi, že jsi taková chladná a nic to s tebou neudělalo. Vždyť on býval vždycky takový záletník, nebo se to o něm aspoň vyprávělo. Pověst ho předcházela, vědělo se o něm, že nenechá jedinou sukni na pokoji,“ olízla si rty.

„Ale jeho pověst je mi ukradená. Očividně už takový není, když se jenom mračil a byl nepříjemný jak osina v zadku,“ řekla jsem. „Navíc, já jsem v práci a vím, co se sluší a patří, ne?“ podívala jsem se na ni. Ale Lena pokračovala, jako bych nic neřekla.

„A on teď vyjde z koupelny, jenom s ručníkem, který zakrývá jeho nádobíčko, a tobě hlavou neproběhla ani jedna necudná myšlenka?“ máchla pažemi ve vzduchu. „To mi teda neříkej, že se tak skvěle kontroluješ. Vždyť jsi taky ženská, která má na chlapa jednou za čas chuť, ne?“

„Leno!“ znovu jsem se zasmála. „Ty jsi musela být teda pěkné kvítko, co tě tak poslouchám!“ konstatovala jsem. Zase jsme se spolu zasmály. Možná jsme tu teď štěbetaly jako dvě puberťačky, ale to bylo přesně to, co jsem teď potřebovala. Odreagovat se a někomu o těch trablích povyprávět. Na tohle byla Lena skvělý adept.

Už nám začalo být chladno. Dalo by se říct, že tahle pauza splnila mé očekávání – vypustila jsem páru a uklidnila se, hlavně díky tomu, že už tu byla Lena. Společně jsme se vrátily do kuchyně. Ještě jsem měla několik desítek minut čas, než budu muset začít s přípravou jídla, kterých jsem chtěla plně využít. Posadila jsem se ke stolu a pohodlně se zapřela na židli. Vyhodila jsem nohy na stůl a spokojeně se uvelebila v dané poloze.

„Takže,“ začala Lena, „ty tedy budeš ještě dělat oběd. Chceš s něčím pomoct?“ zeptala se. „Přemýšlela jsem nad tím, že bych si na pár hodin zašla na svah, když mám na starosti večer a zítřejší snídani,“ řekla. Přetočila se ke mně bokem, aby se na mě mohla podívat, zatímco si horkou vodu zalévala bylinkový čaj.

„Jestli chceš jít na sníh, klidně můžeš jít. Uvařím oběd, udělám víc porcí, kdyby se tu náhodou objevil nějaký další strávník. Ale Heidi říkala, že se vrátí až k večeři. Tak předpokládám, že pokud se něco nesemele, nebude tu potřeba nás obou,“ pousmála jsem se na ni.

„A zítra mám tedy snídani já, i s obědem, takže se dneska večer můžeš klidně odvázat,“ mrkla na mě. „Nataniela to určitě potěší,“ našpulila rty.

„Leno, ty jsi nějaká rozdivočelá. To abych ti příště nic nevyprávěla,“ podívala jsem se na ni s pobavením ve tváři.

„Takže čekáš, že se při vašem příštím setkání zase něco stane?“ naklonila hlavu na stranu. „Hm, Moniko, tichá voda břehy mele?“ popíchla mě. Hned jsem s pousmáním protočila oči. Ta holka se fakt nezdá. Její slova mi však uvízla v hlavě a musela jsem nad nimi chvíli popřemýšlet. Jak to mám nastavené? Čekám, že se něco stane?

Lena se mnou zůstala ještě chvíli, než se rozhodla, že si ještě užije volného času. Držela se svého původního plánu a vydala se na svah. Já využila zbývající minuty s mobilním telefonem v ruce. Prošla jsem si sociální sítě, přečetla novinky ze světa, odpověděla na pár zpráv, které se mi tu objevily. Chvíli jsem jen tak seděla a hleděla ven z okna, než mě z toho tichého rozjímání vyrušily zvuky z vedlejší místnosti. Jak se zdálo, milostpán se rozhodl sestoupit ze své ložnice a usadit se v jídelně. Kromě stolů, u kterých se jedlo nebo popíjelo, tam byla pohovka, ze které se dala sledovat velká televize, která byla připevněná na protější stěně. A podle toho, co teď doléhalo k mým uším, se Tom rozhodl právě pro tuhle pasivní zábavu. Přimělo mě to zvednout se ze židle a konečně začít s přípravou. Vaření jsem měla ráda, dokázala jsem u toho vypnout, na nic nemyslet a jen se soustředit na krájení surovin, jejich tepelné zpracování a ochucování. V kuchyni jsem byla svým pánem, a možná proto se mi to tak líbilo. Nemusela jsem se nikomu podřizovat a všechno, co jsem pak na talíři vytvořila, bylo snězené, takže jsem mohla být odměněna i tím, že jsem z odvedené práce měla dobrý pocit.

Z lednice jsem vytáhla anglickou slaninu a pustila se do porcování na drobné kostičky. Sotva jsem začala vařit, přestala jsem vnímat, co se děje ve vedlejší místnosti. Možná jsem s přípravou oběda začala s předstihem, ale aspoň jsem svou pozornost upřela k něčemu, co znám a vím, jak bude pokračovat. Nenechala jsem se rozptylovat Tomovou aktivitou, neposlouchala jsem ani jeho telefonáty, kterými strávil notnou dávku času. Sem tam jsem si tiše pobrukovala nebo hvízdala melodie, které mi uvízly v mysli. Věnovala jsem se jen tomu, co se dělo v kuchyni – na pánvi, na prkýnku, kde jsem krájela potřebné ingredience, v hrnci, kde se připravovala polévka. Moje teritorium teď bylo živé a já určovala, kde se co stane. 

Začal mi zvonit mobil. S nožem v ruce jsem se pro něj rychle natáhla a přečetla si jméno volajícího. Když jsem zjistila, že to naštěstí není Michael, ale Nataniel, s klidem jsem hovor přijala. Podržela jsem si mobil mezi uchem a ramenem a dokončila krájení slaniny, kterou jsem pak hned vyklopila na připravenou rozehřátou pánev.

„Čau brouku,“ zavtipkovala jsem.

„Čau prdelko,“ odpověděl mi stejným žertovným oslovením. „Poslouchej, dneska končím odpoledne a chtěl jsem zajet do města nakoupit. Napadlo mě, jestli bys taky nechtěla vypadnout z chaty a udělat si takový malý a krátký výlet,“ nabídl mi.

„To jsi hodný, že na mě myslíš, Naty,“ začala jsem.

„Slyším odmítnutí,“ rychle mi skočil do řeči.

Povzdychla jsem si. „Ano, slyšíš dobře. Nejsem tu sama a Lena je zatím na svahu. Nevím, kdy se vrátí, takže nemůžu slibovat, že bych jela s tebou. Bohužel,“ trhla jsem ramenem, jako by tu snad stál vedle mě a mohl řeč mého těla vidět. „Každopádně končím před večeří, takže na večer s našimi plány počítám,“ přitakal jsem. Během hovoru jsem míchala slaninu, které se pozvolna opékala na pánvi. Sem tam jsem ji promíchala vařečkou, tomu jsem příliš pozornosti nemusela věnovat, telefonování mě moc nerozptylovalo.

„Fajn. Takže s tebou půjdu až na pivo a vyjedu si prostě sám,“ pronesl na oko smutně.

„Hele, nehraj na mě divadlo,“ zasmála jsem se. „Však to znáš, ne?“ pokračovala jsem a krátce si olízla rty. „Večer si dáme pivo a povyprávíš mi, jaký byl tvůj výlet. Platí?“ navrhla jsem.

„Dobře teda. Povyprávím ti o všech kočkách, které se na mě budou lepit, protože nebudeš se mnou,“ zasmál se.

„No, snad to přežiješ. Aby tě samou láskou ty davy nerozcupovaly,“ popíchla jsem ho. Teď se zase zachechtal on. Líbilo se mi to přátelství, které jsme mezi sebou měli. Bylo to jiné než s Lenou, ale stejně kvalitní. Našla jsem si tady dobrou partu, jen co je pravda. Byla jsem spokojená, po dlouhé době ve svém životě jsem měla přátele, na které jsem se opravdu mohla spolehnout, obrátit.

„Tak čau večer.“

„Jojo, čau,“ rozloučili jsme se. Ukončila jsem hovor a položila mobil na linku vedle sebe. Chtěla jsem se dál věnovat vaření, ale uslyšela jsem za sebou Tomův hlas. Nečekala jsem, že na mě teď někdo promluví. Leknutím jsem sebou trhla.

„Ty máš přítele?“ zeptal se a zvědavost v jeho hlase se dala těžko skrýt.

Rychle jsem se na něj otočila. „Co prosím?“

„Ty máš přítele?“ zopakoval svou otázku.

„Pardon, ale na to vám nemusím odpovídat. Můj soukromý život je moje věc, o tom vám nemusím vůbec nic říkat,“ zavrtěla jsem hlavou. Znovu jsem se k němu otočila zády a považovala tenhle rozhovor za ukončený. On zřejmě ne.

„Aha. A ty mi do soukromí lézt můžeš?“

Sakra. Sakrasakrasakra.

B.