Snowflakes in your hair *07

Drazí, moc děkuji za předchozí komentáře. jsem moc ráda za to, že po té dlouhé době se najde přece jenom někdo, kdo čte a i komentuje. ❤️ Moc si toho cením. A děkuji. 🙏 Další díl tu bude snad co nevidět. 😊 Krásné počtení přeji, B.

Hudba: Skylar Grey - Love The Way You Lie 

Pomalu jsem si olízla rty a snažila se rychle vymyslet, jak na takovou poznámku reagovat. Dělat, že nevím, o čem mluví, nemělo cenu. Oba jsme to moc dobře věděli. Naposledy jsem zamíchala opečenou slaninou, než jsem postavila pánev mimo sporák, aby se nepřichytávala. Zeslabila jsem taky ohřev vody s těstovinami, stejně tak vařící polévku. Dělala jsem vše tak, jak jsem měla, a zároveň zvažovala všechny možné varianty, jak tohle asi může dopadnout. Teď to ticho v místnosti jen narušoval zvuk televize z vedlejšího pokoje a tikající minutka, která hlídala čas, kdy budou těstoviny připraveny al dente. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vypustila vzduch nosem, zatímco jsem se otáčela k Tomovi čelem. Zadkem jsem se opřela kuchyňskou linku vedle rozehřáté plotny a prsty jsem položila vedle svých boků, pevně svírajíc okraj desky linky. Podívala jsem se na Toma. Stál na dobré dva metry ode mě v nepřátelském postoji. Paže překřížené a založené na prsou, výraz ve tváři jasně říkající, že tohle nenechá jen tak být. Mlčela jsem a on taky. Zřejmě chtěl nechat svou otázku viset ve vzduchu tak dlouho, dokud se nerozhodnu na ni odpovědět. Jeho výraz byl dostatečným tlakem, nepotřeboval opakovat své dotazy nebo je snad stupňovat. Sklopila jsem oči a podívala se na podlahu, kterou teď bylo snazší a příjemnější sledovat. Nedokázala jsem ten jeho pohled vydržet. Když jsem však uslyšela jeho nespokojené pomlasknutí, sebrala jsem veškerou odvahu a podívala se na něj.

„Nataniel je můj kamarád. Nic víc, nic míň,“ řekla jsem stroze.

„Kamarád, se kterým máš večer rande?“ zeptal se. Lehce naklonil hlavu na stranu. Sledovala jsem, jak se s tím pohybem pomalu přesunuly vlasy jeho rozcuchaného drdolu dolů po rameni.

„Jdeme jen na pivo. To je pro nás naprosto běžné,“ odpověděla jsem mu. Ani jsem si v tento moment neuvědomovala, že se s ním bavím o něčem, co mu může být naprosto ukradené. Byla jsem však tak vykolejená z toho, jak se obořil, že mi nedocházelo, že zasahuje do mého soukromí možná více, než jsem to udělala já v jeho pokoji, když jsem nakoukla do papírů od právníka. Vždyť to byla informace, kterou už možná znal celý svět. Ale můj soukromý život neměl být na titulních stránkách bulvárních plátků. Z nás dvou jsem já přece nebyla tou celebritou.

Tom se uchechtl, dával mi tím jasně najevo, že mi nevěří. „Jak dlouho se znáte?“

„Co prosím?“ zvedla jsem obočí. Nechápala jsem, kam touto otázkou míří. Už jsem mu nehodlala na nic odpovídat. Dostal odpověď na první otázku a na další už neměl právo. Tak jsem se rozhodla.

„No,“ začal Tom a přešlápl z nohy na nohu, „jen mě zajímá, jak dlouho se o tebe chlap snaží a je pořád tvým kamarádem,“ řekl jízlivě, jako by mu to poslední slovo nešlo přes hrdlo. Jako by snad něco takového neznal.

Překvapilo mě, jak moc si dovoluje. Očividně se mu nedostalo pořádné výchovy, jinak si nedovedu vysvětlit, proč by se choval jako hovado. Neznali jsme se, neuvědomuji si, že bych mu nějak vědomě ublížila nebo ho poškodila, tak přece neměl jediný důvod mě takhle urážet. Zhluboka jsem se nadechla a kousla se do jazyka, abych nevyprskla první věc, která mi přišla na mysl. Nemělo cenu se hádat. Kdyby na tohle přišel Michael, špatná bych byla určitě já. Snažila jsem se uklidnit. Náš host je na prvním místě, řekl by Michael. Bylo mou povinností se ovládnout.

„Nebo snad schválně děláš drahoty?“ položil mi další otázku, když jsem mlčela a na jeho slova reagovala pouze tichem. Provokoval mě a moc dobře to věděl. Samolibý výraz v jeho očích prozrazoval, jak moc ho to baví. Nudil se tu a byla jsem jeho jedinou zábavou? Ženuška mu odešla, zbytek jeho party taky, tak se rozhodl, že mi bude zpříjemňovat život?

„Podívejte, netuším, podle čeho tak soudíte, ale přestaňte s tím, prosím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nepřekračujte hranice mezi hostem,“ pokynula jsem dlaní směrem k němu, „a personálem,“ dořekla jsem a položila si prsty na hruď.

„Tak mi tedy pověz,“ reagoval hned, „kde si mám stěžovat, pokud si personál prochází mé osobní věci?“ zeptal se. „Mám to hned nahlásit nadřízenému?“ odmlčel se. Našpulil rty a vychutnával si tu chvíli, kdy mě trýznil tou představou, co mi asi Michael řekne, pokud by se tohle dozvěděl. „Nebo…“ pokýval nataženým ukazováčkem, než si s ním poklepal po rtech, aby předstíral, jak přemýšlí. A pak pokračoval: „Nebo mám snad být mírný a snažit se to vyřídit si to s personálem, pokud se jednalo o jednorázovou událost? Hm? Co bys mi poradila?“ podíval se na mě, zatímco si prsty obou dlaní mnul o sebe.

Polkla jsem a mlčky mu hleděla do očí. Na tohle mu mám odpovídat? Jako opravdu? Jestli mě tady chce provokovat a zkoušet, jak daleko může zajít, taky se mu to nemusí vyplatit. Snažím se ovládat, snažím se poctivě plnit svou pracovní náplň. Dařilo se mi to a dost dlouho na to, abych věděla, že takhle se host prostě chovat nemá. Ano, podělala jsem to tím, že jsem se podívala do těch papírů a vím teď o jejich probíhajícím rozvodu. Dalo se to však řešit milionem jiných způsobů, než by přistoupil k tomu, co tu teď předváděl.

„Taky bych od vás chtěla jednu radu, Tome,“ začala jsem stejnou taktikou, kterou sám zvolil. „Kdybyste se měl starat o hosta, který si sice platí různé služby, ale plete si personál s otrokem, co bych s tím měla dělat?“ zamrkala jsem víčky. „Co dělat, když host překračuje hranice a chová se jako nevychovaný kretén?“ zeptala jsem se. Rychle jsem si založila ruce na prsou, abych skryla, jak se mi třepou prsty. Byla jsem nervózní a nejistá celou situací, srdce mi bušilo jako po maratonu. Nehodlala jsem však dopustit, aby mě vydíral tím, že na mě bude práskat mému nadřízenému. Tak daleko to zajít nenechám.

Tom se zachechtal, ale nic veselého v tom smíchu, který trval sotva tři vteřiny, nebylo. „A zkoušela jsi přemýšlet nad tím, proč se chová jako… nevychovaný kretén, jak říkáš?“ zopakoval moje označení s trpkostí v hlase. Zhoupl se na chodidlech a pak udělal dva kroky blíže ke mně. „Třeba k tomu má kurva dobrý důvod,“ zamračil se na mě. Přivřel oči do dvou nenávistných škvír. 

Kuchyňská minutka přestala tikat. Místností se ozvalo hlasité zazvonění. 

Leknutím jsem sebou cukla a rychle se natáhla po budíku, který mi byl v kuchyni dobrým pomocníkem. Byl čas vypnout bublající vodu se špagetami. Srdce mi bušilo jako splašené, jen jsem teď nedokázala usoudit, kvůli čemu. Mohl za to Tom nebo bych mohla vinit to leknutí, které jsem před chvílí prodělala? I tak by to byla Tomova vina, on byl přece ten, který mou pozornost natolik zaměstnal, že jsem přestala vnímat veškeré další podněty, které přicházely k mým smyslům. Na ruce jsem si navlékla kuchyňské chňapky a vzala do rukou hrnec, abych vylila vařící vodu. Teď mě zase zaměstnávala práce, kterou jsem důvěrně znala. Tomovi jsem se už vůbec nevěnovala, bylo mi jedno, že za mnou pořád stojí a sleduje mé počínání. Byla jsem si jistá v kramflecích, tohle byla činnost, kterou jsem dělala běžně.

Špagety v hrnci jsem zamíchala s opraženými kostkami slaniny. Postupovala jsem podle běžného receptu – přidala rozmíchané vejce, posypala nastrouhaným parmezánem a přiklopila poklicí, aby to zůstalo všechno pěkně teplé a nemuselo se to ohřívat. Ze skříně stojící vedle lednice, jsem vytáhla hluboký talíř, do kterého jsem chtěla naservírovat polévku. Na podnos jsem připravila příbor, vedle něj položila talíř. Nachystala jsem porci polévky a s podnosem v ruce se otočila k odchodu. Chtěla jsem to odnést do jídelny, kde hosté běžně dostávali přichystaná jídla. Tom však během toho času, co jsem dokončovala přípravy oběda, neopustil kuchyň. Posadil se však ke stolu, u kterého jsem měla místo já a Lena. Pouhý personál.

„Vy jste ještě tady?“ překvapeně jsem zvedla obočí.

„A ty máš snad pocit, že náš rozhovor skončil?“ podíval se na mě. Lokty se opřel o stůl v místech, kde jsem běžně sedávala já.

„Budete tedy chtít jíst tady?“ zeptala jsem se. Nehodlala jsem se znovu nechat zatáhnout do té tahanice, jako tomu bylo před chvílí. Nepamatovala jsem si jediného hosta, který by se posadil u tohoto stolu, a to jsem tady pracovala už nějaký rok. Teď během jednoho dne tu seděli hned dva – předtím Heidi a nyní Tom. „Je běžné, že jsou hosté v jídelně, ale už jsem si stihla všimnout, že vy se pravidly úplně neřídíte,“ řekla jsem. Byla to drzá poznámka, ano. Ale on mě k tomu svým způsobem nutil. 

„A když jsme tady sami dva, ty chceš jíst v oddělených místnostech?“ zeptal se. Jeho hlas teď nezněl tak jízlivě jako předtím, v obličeji jsem nenašla žádnou známku po tom, že by si ze mě střílel.

„Personál jí v kuchyni, hosté v jídelně,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen. Byla to naučená fráze, o které jsem nepřemýšlela. Byl to fakt, o kterém se prostě nediskutovalo.

„S tím personálem jdi do prdele,“ zavrtěl hlavou. „Nechoď na mě s tím, že tu jsou nějaké hranice, protože je očividně nedržíš,“ podíval se na mě a pak pohled krátce sklopil k podnosu, který jsem stále držela v rukou.

Na to jsem se rozhodla neodpovídat. Chtěl mě provokovat, to už jsem poznala. A já byla hloupá, že jsem mu na to vždycky skočila. Ještě jsem ho neznala natolik dobře, abych dokázala rozeznat situace, ve kterých jsem pro něj byla pouhou zábavou. S každou sekundou, co jsem strávila v jeho přítomnosti, jsem se však zdokonalovala. A že jsem to teď přešla bez poznámky, pro mě bylo malou výhrou. Sice jsem nevyhrála celou válku, ale tuhle bitvu, která trvala pár vteřin, snad ano.

Z podnosu jsem vzala talíř, ve kterém byla teplá polévka, a položila ho před něj. Podala jsem mu i příbor, který jsem plánovala nachystat na stůl do jídelny. Když se však rozhodl jíst tady, nemělo cenu mu v tom bránit. Jen jsem se čím dál víc těšila na to, až tenhle jejich pobyt skončí. Až tu přijedou nějací hosté, kteří se budou chovat normálně a o které bude radost se starat.

„Dobrou chuť,“ pronesla jsem, než jsem se otočila zpátky ke kuchyňské lince. Na plochý talíř jsem začala chystat špagety, dala jsem si záležet, aby byly hezky namotané, aby to vypadalo přesně tak, jak má. Na vrcholek nachystané porce jsem nastrouhala ještě trochu sýru. Chtěla jsem to položit před Toma, ať si tu klidně pojí, ale s tím, že já s ním stolovat nebudu.

„Mono,“ oslovil mě.

Ve vteřině jsem se k němu otočila čelem. „Jsem Monika,“ opravila jsem ho. 

Naklonil hlavu na stranu a mlčky čekal. Seděl napřímený, v jedné ruce lžičku, očividně připravený jíst. Volnou rukou pokynul na židli naproti něj. Zval mě ke stolu.

„Nebudu teď jíst,“ zavrtěla jsem hlavou. „Mám ještě nějakou práci, takže to nejprve dodělám. Budu jíst potom.“

„Mono, no tak,“ zopakoval mé jméno ve formě, ve které mě oslovovala jen špetka lidí. Ještě tak chybělo, aby mi řekl Niko, jak to uměl Michael a jak jsem to nesnášela ze všeho nejvíc.

„Pro vás jsem Monika. Pokud máte problém si to zapamatovat, nebojte se říct, pořídím si jmenovku na triko,“ řekla jsem. Položila jsem před něj talíř s druhým chodem, trochu rázněji, než se slušelo.

„Fajn, Mo-ni-ko,“ podíval se na mě. Nevím, jestli jsem si to nenamlouvala, ale měla jsem pocit, že mu koutky úst cukají, jak se bavil. „Pojď teď pojíst. Práci můžeš dokončit potom, ne?“

„Jen se dejte do jídla a nenechte se rušit,“ znovu jsem ho odmítla. „Já si chci své povinnosti dokončit co nejdřív, ať mám brzo padla a můžu odsud vypadnout,“ trhla jsem rameny. Nemusela jsem mu to vůbec vysvětlovat, ale proč bych si odepřela to potěšení mu oznámit, že s ním nechci strávit už ani jednu vteřinu?

Nespokojeně našpulil rty. „No, co s tebou,“ zamumlal, než sklopil pohled k nachystanému jídlu. Bez dalšího slova se pustil do polévky. Nepochopila jsem tenhle jeho manýr, ale přece nebylo v popisu mé práce, abych chápala, co hosté žádají. Já měla za úkol splnit, co bylo v mých silách. A obědvat s Tomem u jednoho stolu bylo teď nad rámec mých schopností. To bych ho musela u toho stolu asi přizabít.

Odešla jsem z kuchyně, z místnosti, která dříve bývala mým teritoriem a mojí jistotou. Byla jsem naštvaná, ale nechtěla jsem si tím kazit zbytek dne. Už se blížil čas, kdy se měla vrátit Lena a kdy měla převzít otěže dne ona. Já už se mohla jen těšit na hodiny volna a na večerní posezení u piva. Proč se tedy rozptylovat tím, co vyváděl Tom? Zbytečně jsem si nechala drásat nervy. Odešla jsem, abych nemusela být dál v jeho přítomnosti, a udělala jsem pro sebe nejlíp jak jsem mohla. Pustila jsem se do drobných prací, kterými jsem mohla naplnit poslední desítky minut pracovní doby. Zkontrolovala jsem zásobu ručníků a osušek a přinesla čisté do dalších obydlených místností, kde spal Bill a Georg. Použité jsem odnesla do prádelního koše, postarala se i o to, aby v pokojích nechyběly náhradní role toaletního papíru či krabičky s papírovými kapesníky. Hledala jsem jakoukoliv práci, která by mě zabavila. Která by mě držela dál od kuchyně. Pryč od Toma. Prošla jsem celý dům, kromě prostorů, kde jsem si myslela, že se Tom nachází, a zkontrolovala, jestli není potřeba vynést odpadkové koše. Vyvětrala jsem společenské místnosti a srovnala polštáře na pohovce. Očistila schody, které byly špinavé od roztopeného sněhu. Dokonce jsem vynesla popelník, ve kterém bylo pár nedopalků z předešlého dne. Na balkoně jsem se postarala o vyklizenou podlahu, zametla sníh a oprášila zábradlí, i když to byla práce, kterou jsme běžně s Lenou nedělaly. Já si teď ale hledala opravdu všechno možné a díky tomu jsem svou mysl nonstop zaměstnávala. I když byla venku zima a začínal znovu padat sníh, zametání sněhu mě zahřálo. Tváře jsem však měla od studeného vzduchu načervenalé. Oklepala jsem si boty a zula je, abych s nimi nezanesla čistou podlahu vevnitř.  Vrátila se balkonovými dveřmi zpět do společenské místnosti. Když jsem na pohovce uviděla Toma, jen jsem zatnula zuby. Kdyby ty polštáře, které jsem před necelou čtvrthodinou natřásala, zválel jakýkoliv jiný host, asi by mi to bylo jedno. Tom měl tu smůlu, že mi pil krev už delší čas. Zhluboka jsem se nadechla a tiše prošla kolem něj. Uvnitř mi však běžela celá plejáda nadávek, kterými bych ho nejradši počastovala.

Klid, Moniko. Nestojí ti to za to.

Snažila jsem se uklidnit. Všechny ty práce mi pomohly k tomu, abych pozapomněla, ale byly mi k ničemu, sotva jsem měla Toma zpět na očích. Jen dočasně jsem odložila to naštvání, které ve mně dokázal vyvolat, a hned se hlásilo o pozornost, sotva jsem ho ucítila poblíž. Budu s tím muset něco udělat, jinak se zblázním. Jen ještě nevím, co přesně mi pomůže k tomu, abych neztratila zdravý rozum. Buď zapřu samu sebe a předvedu herecký výkon hodný Oscara, jak se budu přetvařovat, nebo se jednou neovládnu a od plic mu řeknu, co si o něm myslím. A to by si teda za klobouk neschoval.

Několikrát jsem se nadechla a vydechla, zatímco jsem odcházela do kuchyně. Zbývala mi poslední věc – umýt nádobí od Tomova stolování. Rozhodla jsem se však, že se nejdříve sama najím. Sklidila jsem použité talíře, ve kterých nezbylo jediné sousto, a ze skříně si vytáhla čisté. Teď je řada na mě, abych si pochutnala na tom, co jsem dnes připravila k obědu.

V klidu.

Bez Toma.

Doufám.

B.