Snowflakes in your hair *12

Doufám, že se vám bude díl líbit. Moc děkuji za komentáře. 🙏 Jako se vy těšíte na nové kapitoly, tak se já těším na každý váš ohlas. 😀 Však víme 🖤. B.

P.S. Jinak teda update na mé zubíky - po několika probdělých nocích a dvou návštěvách zubaře mám antibiotika a snad, snad 🤞to vypadá, že je to na cestě za úzdravou. 💪

Hudba: Nina Simone - Feelin' Good (Avicii remix)

Probudila jsem se chvíli před tím, než mi měl zazvonit budík, který určoval, že končí mé volno a začíná čas, kdy mám pracovat. Vstala jsem a z tepláků se převlekla do něčeho, co se více hodí na večerní obsluhování. V chatě bylo docela teplo, tak jsem si místo tradičního svetru vzala volnou košili vínové barvy, kterou jsem zakasala do tmavých kalhot. Upravila jsem si vlasy, které jsem měla z toho pár hodinového spánku rozcuchané, a vyšla z pokoje. V kuchyni nikdo nebyl, ani v jiných místnostech chaty jsem neslyšela žádný ruch. Nakoukla jsem z balkonu a uviděla Lenu, která čistila příjezdovou cestu od napadaného sněhu. Jak se zdálo, byly jsme tu samy dvě. Přešla jsem tedy do kuchyně a nachystala na kávu. Dneska bylo vaření večeře na mě, proto jsem už musela začít přemýšlet, do čeho se pustím. Stoupla jsem si před skříň, kde jsme skladovali zásoby, a rozhlédla se, co by ses tu dalo použít. Byla tu spousta zeleniny a z toho bych určitě něco uvařila.  Když mi pohled padl na několik lilků, vycítila jsem, že to je to pravé. Lena s nimi nerada vařila, ale já jsem je považovala za docela dobrou surovinu, jen ji umět správně připravit. Vytáhla jsem tedy lilky na kuchyňskou linku a rozhodla se, že je budu připravovat jako plněné lilky. Bylo to jednoduché. Stačilo připravit zeleninovou směs, tou pak naplnit lilky a nechat upéct v troubě. S tím moc práce mít nebudu a myslím si, že to naši hosté ocení. Vždyť si přece zakládají na tom, že jedí nemasová jídla. Tak jim jedno takové opět připravím.

 

Nalila jsem si překapávané kávy z konvice a dolila si do ní trochu mléka. Se svým hrnkem jsem se posadila ke stolu a pohodlně se uvelebila. Po ranním výšlapu jsem měla takovou lenošnou náladu, moc se mi nechtělo dělat a na večeři jsem taky vybrala jídlo se snadnou přípravou. Sice to byl skvělý zážitek, ale ten nedostatek spánku se prostě přes den projeví. Když se ve dveřích objevila Lena, hlavou jsem jí pokynula na pozdrav a rovnou ji upozornila na to, že jsem uvařila kávu, aby si také dala.

„Jé, super. To je zrovna to, co teď potřebuju,“ přitakala. 

„Jsme tu samy?“ zeptala jsem se.

„Ano. Od rána, co Heidi s Tomem odjeli, se pak i Bill s Georgem rozhodli pro vycházku a oběd v restauraci, takže se vrátí až na večeři,“ sdělila mi. „Co budeš připravovat, už ses rozhodla?“ zvědavě se zeptala.

„Na lince jsou vyskládány lilky. Co myslíš?“ pousmála jsem se.

„Ah, výborně. Jsem ráda, že je nemusím nijak připravovat já. Však víš, že jsem jejich milovnice,“ zdůraznila ironicky poslední slovo. Jen jsem pokývla hlavou, zatímco jsem polykala lok mé kávy.

„No právě. Rozhodla jsem se, že tě toho břímě zbavím už teď,“ odpověděla jsem.

Lena se zasmála. „No to jsi nejhodnější,“ mrkla na mě. Sedla si naproti mně na své místo a odložila hrnek s její kávou – s mlékem a slazenou. Dlaněmi si přejela přes paže a zlehka si je promnula. „To odhazování sněhu mě jednou zabije.“

„Aspoň jsme v kondici,“ řekla jsem a žertovně jsem zvedla paži se zaťatou pěstí. „Je na chatě potřeba udělat nějaká práce?“ zeptala jsem se, abych svou službu začala s dostatečným množstvím informací.

„Měla jsem docela dost času, takže jsem stihla všechno. Ty se dnes můžeš jen postarat o večerní kuchyň,“ odpověděla mi Lena. „A já si dám pauzu a večer přijdu za tebou. Nebo spíš… bavila jsem se s Billem a Georgem. Prý budou dneska pravděpodobně večeřet sami, tak by chtěli společnost,“ uculila se.

„No nekecej,“ vykulila jsem na ni oči. „Leno, neříkej mi, že už ti jeden z nich nadbíhá!“ zasmála jsem se.

„Nech toho,“ sykla na mě hned a dlaní mě plácla po předloktí. „Jen mě mile pozvali ke stolu. Ptali se mě na mé plány na večer,“ trhla rameny. „Tak jsem jim upřímně odpověděla. Že už budu mít po službě a budu možná s tebou v kuchyni večeřet u našeho stolu.“

„Takže mi tě ukradli a přetáhli na svou stranu?“ dál jsem vtipkovala. Nevím, kde se ve mně brala ta dobrá nálada. Bylo to tím, že jsem měla pohodový den, kdy jsem si ráno začala na východ slunce a pak se mi docela podařilo dospat deficit? Nebo za to mohla informace, kterou jsem se dozvěděla a teď tak nějak držela v podvědomí, že Tom a Heidi tu nejsou a ani nebudou? Přímo jsem na to nemyslela, ale čím jiným bych si dobrou náladu vysvětlila?

 

Dopila jsem už vlažnou kávu a pustila se do příprav večeře. Lena se z kuchyně přesunula do vedlejší místnosti, odkud jsem během několika následujících minut uslyšela zvuk televize. Měla jsem tedy jasnou zprávu o tom, jak hodlá strávit své volné odpoledne a podvečer. Já se věnovala vaření, které jsem měla ráda, a které mi dnes dělalo radost. Neměla jsem za zadkem Toma, který by mě každých deset minut otravoval s nově vymyšleným problémem, jehož řešení prostě nesnese odkladu. Měla jsem na práci klid a za to jsem byla nesmírně ráda. Dřív jsem to považovala za samozřejmost, nikdo z předešlých hostů neudělal to, co Tom – aby mi vlezli i do mého rajonu, čímž byla kuchyň. Od teď si budu vážit každého hosta, který bude dodržovat hranice. Fakt že jo.

Vložila jsem lilky do trouby a nachystala kuchyňskou minutku, aby mě upozornila, v jaký čas mám zkontrolovat výsledný produkt. Polévku už jsem měla hotovou, takže jsem teď mohla využít volných minut k dalším činnostem. Protože jsem se dnes nechtěla moc přepínat, rozhodla jsem se, že odepíšu bratrovi na email. Přešla jsem tedy z kuchyně do kanceláře – dveří naproti přes chodbu – a zapnula si notebook. Nechala jsem dveře otevřené, abych slyšela různé zvuky z domu, třeba kdyby se vraceli obyvatelé chaty nebo kdyby se ozývala minutka a byl čas se vrátit do kuchyně. Posadila jsem se za stůl a hned se přihlásila do svého soukromého emailu. Otevřela jsem zprávu od Marka a začala číst. Jednalo se o tradiční email, který jsme si běžně posílali. Žádné velké zprávy, které by mě měli zdrtit, jen informace o tom, jak se mu žije. Co nového doma, jak se mu daří v osobním životě, i v pracovním. Když jsem si přečetla konec emailu, ve kterém se mě tázal, jak se za poslední dny daří mně, na chvíli jsem se zamyslela. Co bych mu měla napsat? Že tu teď máme hosty, kteří jsou z větší části v pohodě? Můžu mu napsat, že je jeden otřesná osina v zadku? Určitě bych ho potěšila, kdybych mu popsala výšlap, který jsem dneska podnikla, ale úplně jsem si nebyla jistá tím, jestli chci Markovi psát email, ve kterém bych si jen stěžovala. Najednou jsem nabyla dojmu, že vlastně nevím, co bych mu napsala. Když jsme s Lenou měly dny volna, mohly jsme si dělat, co jsme chtěly, to se mi ty emaily psaly snadno. Ale teď, když se jedná o práci, která je ještě atypická tím, že tu otravný Tom, nevěděla jsem, jak začít. Seděla jsem a hleděla do monitoru. Kurzor blikal na místě, ale nikam se neposunoval. Nevěděla jsem, co napsat. Prsty jsem si prohrábla vlasy a na chvíli si schovala obličej do dlaní. Když jsem se znovu podívala na textové pole emailu, rozhodla jsem se, že začnu tradičně – pozdravem. Pokračovala jsem večerem s Natanielem, po dlouhé době jsem měla odreagování. A že tam vznikl skvělý nápad, že si v noci vyjdeme na túru až na vrchol. Už jsem se téměř dostávala do bodu, kdy mi dojde inspirace, když se na chodbě ozvaly mužské hlasy. Rychle jsem vzhlédla od rozepsaného emailu. Nezahlédla jsem je, ale uslyšela jsem jejich kroky, které stoupaly do patra. Bavili se v němčině a to, co jsem pochytila, se týkalo jejich dnešní vycházky po městě. Vrátila jsem se ke svému emailu. Uložila jsem do rozepsaných a dala si předsevzetí, že nad tím popřemýšlím a dopíšu ho zítra.

 

Připravovala jsem v kuchyni talíře k večeři. Leštila jsem skleničky na víno, předpokládala jsem, že si i dnes budou přát některou z lahví otevřít, i když jsou tu hosté ve sníženém počtu.

„Bill s Georgem už zasedli ke stolu. Mám jim přinést polévku?“ zeptala se Lena, která nakoukla do dveří kuchyně ze společenské místnosti. 

„V pořádku, přinesu ji sama. Budeš jíst s nimi? Mám přinést večeři i tobě?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, budu tam s nimi. Už mi to připomínali a pobízeli, abych se neostýchala. Ty jsi taky zvaná,“ oznámila mi. 

Pousmála jsem se. „Asi radši zvolím tu variantu, že vás budu jen obsluhovat,“ odpověděla jsem.

„Myslela jsem si to. Ale zeptat jsem se musela. A věřím tomu, že Bill se tě zeptá znovu,“ usmála se.

Přikývla jsem. To abych si připravila nějaké taktní odmítnutí. „Tak běž za nimi a dělej jim společnost, já za chvíli přinesu jídlo,“ pobídla jsem ji. Být v jednom kole mi teď pomáhalo, abych nemyslela na ten email. Když jsem totiž začala uvažovat nad tím, jestli napíšu o Tomovi, vždy jsem se zasekla nad tím, co bych měla napsat, aby to nevypadalo neuctivě, abych nenapsala něco, co podle své pracovní smlouvy nemůžu, abych něco neporušila. A u Toma to prostě jaksi nešlo.

Na podnos jsem nachystala tři talíře s příbory, do kterých jsem nalila nadměrné porce hráškového krému. Nazdobila jsem hladinu husté polévky křupavými krutony a vyrazila za hosty.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem je. „Doufám, že jste měli příjemný den,“ usmála jsem se na ně a položila podnos na vedlejší stůl, jak jsem měla ve zvyku. Položila jsem talíř před Billa i Georga, teprve pak před Lenu. Popřála jsem jim dobrou chuť a chtěla odejít, ale Bill mě hned oslovil.

„Moniko, pojď večeřet s námi, prosím tě,“ usmál se na mě. Jeho hnědé oči byly přátelské, laskavé. „Místo tu je a přece nebudeš – ah!“ zarazil se najednou. „Já ti začal tykat a ani si to neuvědomil!“ zasmál se a rychle si prsty přikryl pusu. „My se ráno bavili s Lenou, a tak nějak to vyplynulo z konverzace, ale teď mi došlo, že s tebou se dnes vidím poprvé a vlastně jsem… omlouvám se,“ uculil se, ale tak, že by mu člověk odpustil snad i závažný zločin.

„Ale prosím vás,“ mávla jsem rukou a druhou si dál před tělem přidržovala už prázdný podnos. „Dřív nebo později se to podaří většině hostů, že nám začnou tykat. To je tím přátelským, rodinným prostředím,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Máš pravdu. A protože máš pravdu, trvám na tom, abys tu jedla s námi. Přece nebudeš tam někde sama… v kamrlíku,“ protočil nesouhlasně oči a prsty ukázal směrem ke kuchyni.

„Já vám moc děkuji za pozvání,“ začala jsem, „ale v tuto chvíli nebudu večeřet. Takže bych tu seděla a možná na vás jen hleděla. Přidám se k vám třeba někdy příště,“ odsunula jsem to na neurčito. „Ale dnes… dnes tu máte Lenu,“ podívala jsem se na ni. 

„Nechceme přemlouvat, chápu, že je to netradiční,“ zapojil se do konverzace Georg. „Ale věřím tomu, že i Bill i já budeme jedině potěšeni, když se s námi někdy více pobavíš,“ usmál se i on. Bylo mi sympatické, že mě nechtěl tlačit. Měla jsem pocit, že do toho vstoupil právě v tento moment, aby tak zabránil nátlaku z Billovy strany.

„Děkuju,“ spočinula jsem pohledem na něm, než jsem se znovu podívala i na Billa. „Nechte si chutnat,“ popřála jsem jim, než jsem mrkla i na svou kolegyňku. „I ty, Leno,“ dodala jsem. Byla teď v netradiční roli, kdy jako zaměstnanec seděla s hosty, ale to u ní nebylo nic neobvyklého. Byla více společenská, více usměvavá a hosty všeobecně více žádaná. Neměla jsem s tím sebemenší problém, já si v klidu vařila ve své kuchyni a uklízela pokoje. Jí se více líbilo bavit se, tlachat a dělat společnost.

Večer pokračoval a já dál zůstávala u kuchyňské linky. Z vedlejší místnosti se ozývaly veselé hlasy, debata rozhodně nevázla. Láhev vína jsem jim otevřela teprve před chvíli, takže by se to nedalo svést na alkohol. Opravdu byli tak rozpovídaní. Uklízela jsem nádobí po večeři a už se těšila, až se dostanu do postele. Opět jsem cítila únavu, i když jsem odpoledne dospala, co jsem si ráno kvůli výšlapu odřekla. Jenže když je můj spánek takhle rozkouskovaný, málokdy je to pro mě dostačující. Kvalitní spánek je pro mě takový, kdy spím dlouho a nerušeně.

Uklidila jsem čistý talíř a odložila utěrku. Vyšla jsem z kuchyně a zamířila k Billovi, Georgovi a Leně, kteří teď seděli u skleniček vína a debatovali. 

„Už jdeš za námi?“ zeptala se Lena s veselým hlasem.

„Jdu se zeptat, jestli ode mě budete ještě něco potřebovat,“ pousmála jsem se. 

„Potřebuji, aby sis tady sedla,“ zasmál se Bill a dlaní ukázal na volné místo vedle sebe. „Pojď, aspoň na pár minut. Lena nám říkala, že jsi dneska byla na východu slunce. To by mě zajímalo, jaké to je. Rád bych si to poslechl,“ nadšeně pokýval hlavou.

„Východ slunce je východ slunce, Bille,“ zasmál se Georg.

„Ale to mě nezajímá. To přece musí doprovázet nějaké pocity, ne?“ plácl ho dlaní přes prsty, na které jako jediné přes stůl dosáhl. „Ty jsi taky urýpanec jeden urýpaný,“ ušklíbl se na něj.

„Nejsem,“ odpověděl mu hned. „Taky bych si to rád poslechl, ale vidím na Monice, že je unavená a nejspíš by chtěla dnes zavřít krám,“ pokrčil Georg rameny. Sakra, ten chlap mi byl sympatičtější čím dál víc.

Krátce jsem si olízla rty. „Děkuju,“ podívala jsem se na něj. „Trefil jste se. Třeba hned zítra vám o tom ráda povyprávím, ale dneska už opravdu cítím vybité baterie,“ přitakala jsem k jeho předchozím slovům.

„Beru tě za slovo,“ ukázal na mě Bill prstem. „Zítra mi povyprávíš, jaké to je. Je mi totiž jasné, že s mou leností bych se k tomu nikdy neodhodlal, tak si to aspoň poslechnu z úst toho, kdo to doopravdy dokázal,“ zasmál se.

„Abyste si nemyslel, tak to není jako výšlap na Everest,“ zasmála jsem se spolu s ním. 

„Pro mě by to tak určitě bylo, Moniko. Takže žádné strachy, už teď máš mé obdivy,“ pokývl hlavou. „Nebudu tedy tlačit. Pokud chceš jít odpočívat, tak dobrou noc,“ řekl, jako by teď byl on tím jediným, kdo o tom rozhoduje. „Kdybychom něco chtěli, třeba další láhev vína, tak tady máme přece Lenu, že?“ dodal a položil jí dlaň na rameno. Viděla jsem na ní, jak se jí tváře zalily krví. Začervenala se, ale vypadala při tom tak rozkošně, že to byla ještě příjemná podívaná.

„Ano, kdyby cokoliv, tak se o to postarám,“ podívala se na mě.

„Díky, Leno,“ hlesla jsem. „Příjemnou zábavu, panstvo,“ zvolala jsem na rozloučenou. A když jsem odcházela, hlavou mi běžela jediná myšlenka: jak to, že byl tento večer tak příjemný?

V pokoji jsem se stihla během krátké chvíle dostat do pyžama a ulehnout. Představa, že ráno vstávám na snídani, a ještě musím jet pro pečivo, mi byla dostatečnou motivací k tomu, abych usnula rychle. A to se mi i povedlo, bez nějakého většího převalování. Usínala jsem s pocitem, že to byl opravdu dobře prožitý den. Ve svém volnu i v práci jsem se cítila dobře, jako to bývalo dříve. Žádné stresy, svírání žaludku nebo polykání nadávek. Kdybych však tušila, jak se probudím, možná bych radši spát nešla. To bych volila cestu opíjení se vínem s Lenou a hosty.

Bylo několik minut před půlnocí, když se mě Lena snažila probudit. Z jejího dechu byl cítit alkohol, ale to mi nevadilo tolik, jako že mě budí dřív, než je nutné.

„Moniko,“ zašeptala znovu mé jméno. Jazyk se jí lepil na patro, omámený notnou dávkou vína. 

„Co je sakra,“ zamručela jsem. Pootevřela jsem oči do šera, které v pokoji bylo díky tomu, že nechala do místnosti dopadat světlo z chodby, ale v mé ložnici nerozsvěcela.

„Moniko, musíš vstávat,“ zamumlala.

„Cože?“ nechápala jsem. Ospale jsem si protřela oči. „Proč? Stalo se něco?“ zeptala jsem se a opřela se o jeden loket, abych na ni lépe viděla.

„Volal Tom. Zajedeš pro něj,“ oznámila mi.

Kdyby má mysl byla projekční plátno, divák by nestíhal číst, jak rychle mi myslí probíhaly nadávky na jeho osobu. Nekončící tok sprostých slov, která jsem si teď nechala pro sebe. Mlčela jsem.

„Volal,“ začala opile vysvětlovat, „že je v baru kousek od letiš- letiště,“ zašišlala. „Potřebuje se sem nějak dostat.“

„Ať se dostane, jak chce,“ řekla jsem suše a znovu si lehla na záda. Kdyby tuhle odpověď slyšel Michael, zřejmě by mě zabil pohledem. Teď jsem však uslyšela jiný hlas. Z chodby se naklonil Bill, byla vidět ve dveřích jen jeho hlava. Spánkem se opřel o rám dveří.

„Moniko, jsi jediná, kdo pro něj teď může jet,“ zamumlal. Byl stejně opilý jako Lena. „Prosím.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Nechtěla jsem proklínat celý svět, to si zasloužila pouze jedna osoba. A ta osoba měla to štěstí, že měla kolem sebe lidi, kteří se za ni přimlouvali.

„Prosím,“ zopakoval Bill. A já nemohla jinak než vyhovět.

B.