Snowflakes in your hair *13

Nebýt otravné Crazy.DE.Bill, díl by tu asi tak brzo nebyl. 😀 Tak ho tady máš, milenko. A jestli jsou tam nějaké chyby nebo překlepy, tak je to tvoje vina, protože to píšu bleskurychle (ne)jen pro tebe 😀 Ať si tedy užijete počtení všichni, kteří sem zavítáte. 😊

Hudba: Rihanna, Kanye West, Paul McCartney - FourFiveSeconds

Od mého probuzení jsem Toma proklínala. Oblékala jsem se, brala si doklady k řízení a pořád jsem ho proklínala. V duchu jsem mu nadávala, i když mi Bill oznamoval název baru, ve kterém se měl Tom nacházet. A když jsem scházela schody, obouvala se a nasedala do auta, nic se nezměnilo. Pořád jsem nadávala, teď jsem jen měla možnost ta slova říct i nahlas. Věděla jsem, kam mám jet, dokonce jsem znala i ten bar z vyprávění různých hostů. Cesta mi však trvala déle, než je běžné, a to proto, že se mi tam nechtělo přijet. Nejen, že jsem jela v noci a bylo to náročnější, ale taky proto, že jsem prostě nechtěla trávit čas s Tomem. Navíc, když jsem teď věděla, že je opilý, mohla jsem si jen domýšlet, jak se asi bude chovat. Svírala jsem volant a ani tolik nevnímala hlas z rádia. Sledovala jsem cestu a dávala si pozor, kudy jedu. K večeru dnes padal sníh, a i když byly cesty čerstvě uklizené, ta, kterou jsem si vybrala já, byla proježděná jen několika auty. Vydala jsem se zkratkou lesem, která mi z cesty ubrala téměř dvacet minut. Kdybych tudy jela přes den a za dobrého počasí, mohlo by to být klidně i přes půl hodiny ušetřeného času.

 

Přijela jsem k baru, ve kterém se ještě svítilo. Byla skoro jedna hodina v noci a tento podnik zavíral až ve tři. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho za sebou. Kdybych měla na Toma číslo, jen bych mu poslala textovku, že čekám venku. Ani bych se neobtěžovala s telefonátem, natož abych ho šla vyzvednout osobně. Jenže teď mi bohužel nic jiného nezbývalo. Doteď jsem byla naštvaná a seděla v teple auta, tak jsem ani neregistrovala, že jedu oblečená docela polehku, na to, že je venku tolik stupňů pod nulou. Horský vzduch byl ostřejší, mrazivější, a já měla na svém triku s dlouhým rukávem navrstvenou pouze bundu. Bunda byla sice teplá, ale nevynahradila to teplo, které by mi poskytl ještě svetr nebo mikina navíc. Neobtěžovala jsem se teď se zapínáním bundy, místo toho jsem rychle vešla do podniku. Bylo tu živo a veselo, ale ne tak, že by to vzbudilo i mrtvého. Venku před barem byl slyšet ruch, vevnitř ho však nebylo o moc víc. Kdybych tu s někým seděla a chtěla si s ním povídat, dobře bychom si rozuměli, protože hudba nebyla příliš hlasitá. Rozhlédla jsem se po pár hostech, kteří tu k mému podivení seděli, a snažila se vyhledat Toma. Když jsem uviděla jednoho zákazníka, který jako jediný seděl u baru sám, vydala jsem se k němu. Lokty se opíral o barovou desku, zatímco v prstech jedné ruky držel hranatou sklenici a pohrával si s hnědou tekutinou, která v ní byla nalitá. Posadila jsem se na stoličku vedle něj.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ho a snažila se, aby můj hlas nezněl tak naštvaně, jak jsem teď byla. Dusila jsem toho v sobě hodně, ale ze své pracovní pozice mi nezbývalo nic jiného než si to ponechat pro sebe.

Pomalu ke mně přetočil svůj obličej. Unavenými víčky několikrát zamrkal, než svou tvář obrátil zpátky. Neřekl jediného slova, nedal jakkoli najevo, že bere v potaz mou přítomnost. Tvářil se, jako by teď nechápal, co se děje. Měl na sobě stejné oblečení, v jakém jsem ho ráno viděla odjíždět. Změnou bylo možná to, že jeho vlasy vypadaly více neupravené. Ve vlhké zimě se mu drobné vlásky kolem uší kroutily, splývaly s bradou porostlou vousy.

„Tome, měl byste dopít, abychom mohli jet,“ oznámila jsem mu. Nehodlala jsem tu s ním vysedávat až do zavíračky, na to ať chlapec zapomene. Když jsem vyslovila jeho jméno, trhaně se nadechl, jako po probuzení.

„Co – co tu… děláš?“ vysoukal ze sebe. Byl opilý, o tom nebylo pochyb. Zřejmě si taky nepamatoval některé své činy, jinak by se mě teď neptal. Ale mluvit ještě dokázal. Doufám, že taky bude moct stát na vlastních nohách, abych ho ještě nemusela táhnout.

„Volal jste Billovi. Přišel mě probudit, abych pro vás přijela,“ řekla jsem mu a schválně zdůraznila to, že já jsem už byla poslušně v posteli, když si on vzpomněl na to, že nemá možnost, jak dostat zpátky na chatu. Michael ho přivezl k letišti a teď ho nechtěl otravovat? Nebo to byl Tomův reflex, že v opilosti volal bratrovi, aniž by si uvědomil, že tady není ve své domovině, ale na dovolené?

„Je tu brácha?“ zněla jeho další otázka.

„Ne. Jsem tu sama,“ zavrtěla jsem krátce hlavou. „Tak pojďte, ráno vstávám, tak tu nechci sedět dlouho,“ znovu jsem ho pobídla.

Prsty si přejel přes zarostlou bradu a poškrábal se na tváři, než si vousy pohlazením dlaní urovnal. „Chci Billa.“

„V tom případě je tedy i ve vašem zájmu se odsud velice rychle dostat,“ trhla jsem rameny.

Tom se napil svého alkoholu a prázdnou skleničku s hlasitým klepnutím postavil zpátky na bar. Už jsem se chtěla radovat, že se mi podařilo ho přimět k odchodu, ale on pokynul na barmana. Když získal jeho pozornost, prsty poklepal na okraj sklenice. Chtěl další dávku.

„Tome, zítra si budete určitě vyčítat, že jste to takhle přehnal. Co kdybyste si už neobjednával? Půjdeme, vyjedeme, ať jste v posteli co nejdřív, ano?“ pokračovala jsem v přemlouvání. Vstala jsem, abych i jeho probudila k akci. Nestalo se však nic jiného než to, že prsty objal svou čerstvě naplněnou skleničku.

„Ještě se posaď.“

„Tome,“ oslovila jsem ho, ale nic dalšího jsem neřekla. Otočil ke mně svůj obličej a upřel na mě svůj pohled. I přes opilost jsem v něm mohla vidět to povýšení, cítila jsem, že jsem pro něj póvl.

„Posaď se,“ procedil mezi zuby drsný příkaz.

Místo odpovědi jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Zůstala jsem stát. A na důkaz svého rozhodnutí jsem si založila paže na prsou. Takhle se mnou mluvit nebude.

„Moniko,“ vyslovil mé jméno. „Ještě jsem nedopil, ta-takže se zas hezky posaď,“ poručil s drobným škytnutím. Udělala jsem k němu krok a loktem se opřela o bar kousek od místa, kde se opíral on sám. Když vydechl, cítila jsem silný odér alkoholu. Musel tu nasávat celý den. Prohlédla jsem si jeho obličej a dala si záležet na tom, aby se v mé tváři neobjevila jediná emoce či sebemenší známka toho, že se ho snad bojím.

„Jestli se chcete dostat zpátky na chatu, tak se zvedejte. Je mi jedno, jestli tu čerstvě nalitou skleničku kopnete na ex nebo ji tu necháte netknutou. Já jdu ven. Nastartuju auto a jestli v něm do deseti minut nebudete, odjedu bez vás. Je vám to jasné?“ zvedla jsem obočí.

„Moniko,“ znovu řekl mé jméno a tentokrát drsnějším hlasem.

„Je vám to jasné?“ zopakovala jsem o poznání hlasitěji. Nechtěla jsem čekat na odpověď a podle jeho výrazu ve tváři jsem pochopila, že to ani nemá cenu. Otočila jsem se k němu zády a vydala se z baru pryč. Jak jsem rychle přebíhala od auta k podniku, teď jsem si stejně rychle pohnula zpátky do tepla auta. Možná jsem byla drsná, ale jak jinak jsem mohla jeho opilou hlavu přimět k troše přemýšlení? Musela jsem ho nějak donutit k akci. Snad jsem byla úspěšná.

 

Nastartovala jsem auto a zapnula vyhřívání sedaček. Na hodinkách jsem zkontrolovala čas. Bylo půl druhé. Nespokojeně jsem zamručela. Kvůli tomu otrapovi budu nevyspaná, to už byla jasná věc. Otázkou však ještě zůstávalo, kolik hodin ze spánku mi tahle cesta ubere. S jeho loudáním se navyšovala pravděpodobnost, že se do postele nedostanu vůbec. Odpočítávala jsem deset minut, které jsem mu slíbila. Možná jsem zněla, že jsem ochotná mu ujet, ale neudělala bych to. Michael by mě zabil. Potřebovala jsem ho však nějak postrašit, aby se konečně zvedl. A zřejmě se mi to podařilo, protože uběhla asi polovina času, když se jeho silueta objevila ve dveřích podniku. Vysoká postava v huňaté bundě na dvou hubených nohách. Sledovala jsem jeho houpavou chůzi, která byla umocněná požitým alkoholem. Ruce měl strčené hluboko v kapsách, ramena nahrbená, jak se chránil před zimou. Nasedl na místo spolujezdce a několikrát sebou zavrtěl, aby našel pohodlnou pozici. Myslela jsem si, že si třeba sedne dozadu a lehne si přes všechny sedačky, ale mýlila jsem se. Nic jsem neřekla a on taky ne. Mlčky jsme vyjeli do noci.

 

Jela jsem rychleji, avšak stále v povoleném limitu. Chtěla jsem se dostat co nejdříve zpátky, kvůli němu, ale hlavně kvůli sobě. Cesta byla zpočátku rovná, ale po čase nastal úsek, kde bylo více zatáček. Přibržďovala jsem a zase zrychlovala. To byl čas, kdy se Tom začal vrtět na sedadle. Do téhle chvíle jen mlčky sledoval cestu před námi. Teď se zhluboka nadechl a zase vydechl, nespokojeně zamručel. 

„Je vám špatně?“

„Ne,“ odsekl.

„No fajn,“ řekla jsem a přibrzdila před poslední zatáčkou, která měla vést na cestu lesem, na mou osvědčenou zkratku. Bylo na něm znát, že mu není dobře, ale když to nechtěl přiznat, co jsem s tím měla dělat. Jeho odhodlání vydržet však trvalo jen chvíli. 

„Zastav,“ procedil mezi zuby. „Zastav!“

Bez váhání jsem ho poslechla na slovo, možná poprvé a naposledy. Co nejrychleji, ale taky nejopatrněji jsem zastavila. Hbitě otevřel dveře na své straně auta a stihl udělat sotva dva kroky do hlubokého sněhu, než se v křečovitém sevření předklonil. Přes tiše hrající rádio jsem uslyšela dávivé zvuky. Klouby prstů jsem si promnula víčka a pak se se zakloněnou hlavou opřela o sedačku řidiče. Zavřela jsem oči a čekala, až se vyzvrací. Zůstávala jsem nehnutě sedět. Až jsem uslyšela, že se vrací do auta, otevřela jsem oči, abych se na něj podívala. Ve tváří měl nepřítomný výraz, dlaně měl obalené sněhem, stejně tak nohy do půli lýtek. Nezdálo se však, že by byl někde špinavý. Posadil se a já pomalu vyjela. 

„V přihrádce je láhev vody,“ řekla jsem a prsty pokynula k místu u jeho kolen. Neodpověděl mi, ale využil nabídky. Pomalu otevřel láhev, ruce se mu třásly, nevím však jestli zimou nebo tím, že před chvíli obrátil obsah žaludku ven na čerstvě napadlý sníh. Upil vody. Slyšela jsem, jak si vodou vyplachuje pusu, jako by si právě vyčistil zuby. Stáhl okýnko a já začala přibržďovat, aby mohl vodu vyplivnout. Až potom si dal doušek vody, který spolkl. Šetřil, vody z lahve moc neubylo. Chtěla jsem mu nechat okýnko pootevřené, aby měl stálý přísun čerstvého vzduchu, ale když jsem viděla, jak se začíná třást, radši jsem od toho upustila.

„Proč jedeme touto cestou?“ zeptal se ochraptěle.

„Je to zkratka. Chci být brzo zpátky na chatě. Vy snad ne?“ odpověděla jsem mu. Nečekala jsem, že by mi na otázku dal nějakou odpověď, vlastně jsem to řekla jen tak.

„Mně je to vlastně jedno,“ zamumlal.

„Ale mě to není jedno,“ řekla jsem rázně. „Ráno mám dělat snídani, potřebuji se ještě aspoň chvíli vyspat,“ dodala jsem. Začínal mě vytáčet, jak sobecký byl. Očividně ho vůbec nezajímalo, že mám i jiné povinnosti, nejen jeho pohodlí. Zdálo se, že se ani nesnaží vžít do mé kůže, představit si, jaké to asi je dělat takovou práci.

Tom se ušklíbl. „Nebo chceš dospat ten noční štrejch?“ zeptal se jízlivě.

„Co prosím?“ zvýšila jsem hlas. Jestli jsem dobře chápala, na co se snažil narážet, tak je neskutečný hulvát.

„Večer jsi byla s tím svým přítelem, ne?“ přetočil ke mně svůj obličej. Cítila jsem jeho pohled na své tváři, ale neopětovala jsem ho. Teď mi bylo výhodou, že jsem se musela soustředit na řízení, protože cesta tu byla nesnadná. „A vrátila ses až druhý den ráno,“ dodal.

„Byli jsme spolu na výšlapu.“

„Řeklas, že jsi byla na vrcholu,“ vpálil mi rychlou odpověď a poposedl si na svém místě, aby byl ke mně více natočený tělem.

„Pozorovat východ slunce! To jsem řekla taky,“ zamračila jsem se. Bože, proč mu to vůbec vysvětluji? Jak jsme se sakra dostali k takovému tématu, to mi bylo záhadou. A taky jsem nechápala, proč do toho zrovna on strká nos.

„Romantika jako blááázen,“ protáhl jízlivě. Kdybych se teď na něj dívala, viděla bych i dokonalé protočení očí.

„Do toho vám vůbec nic není,“ odsekla jsem. Dál jsem se mračila, ve svém rostoucím naštvání jsem prsty pevně svírala volant. Byl to opravdu neskutečný kretén.

 

V autě nastalo ticho, které tiše rušila hudba plynoucí z rádia. Po chvíli se Tom natáhl k zesilovači hlasitosti, aby s ním pootočil. I když jsem ho hned první den důrazně upozornila na to, že právě tohle nemá dělat, teď mu to bylo zřejmě jedno. Věnovala jsem mu naštvaný pohled, ale ignoroval ho. Zesílil si rádio a pak se znovu uvelebil ve svém křesle. Přišlápla jsem plyn. Už jsem chtěla vypadnout z toho auta, kde byla jeho osobnost zahlcující, až toxická. Řízení jsem měla ráda, ale teď jsem se nesmírně těšila, až zaparkuju a vytáhnu klíče ze zapalování.

„Nechtěla bys trochu zpomalit, sakra?“ zvýšil svůj hlas, když chvíli sledoval, jak rychle začíná ubíhat zasněžená krajina za okny auta.

„Ne. Znám to tady,“ odpověděla jsem mu. Zatočila jsem volantem a tentokrát trochu přibrzdila, abych se vyhnula místu, kde nebyla cesta v této roční době dostupná. Tom znovu natáhl své prsty k palubní desce. Když jsem se na něj podívala, hned mi oplatil nevrlý pohled.

„Je mi zima, chci přitopit. Nebo tu snad mám zmrznout?“ procedil naštvaně mezi zuby. Jak se zdálo, s jeho vyzvracením veškerého obsahu žaludku přišlo dočasné probuzení z těžké opilosti do stavu nepříjemné podnapilosti. Začínal být více při smyslech, více projevoval svou nabroušenou náladu.

„Už posledně jsem vám jasně říkala, že tohle nemáte dělat,“ řekla jsem a odehnala mu ruku od palubní desky.

„Jenom přitopím,“ tvrdohlavě stál za svým.

„Řekla jsem, že na to nemáte sahat,“ začala jsem zvyšovat svůj hlas. Už mě opravdu vytáčel. Byl jako malé dítě, kterému se musí něco stokrát zakázat a ono to stejně po stoprvní udělá.

„Chci jenom – “

„Ne!“ 

„Kurva, Moniko,“ začal, ale svoji spanilou myšlenku nedokončil. V momentě, kdy jsem jeho dlaň odháněla od ovládání topení v autě a kdy jsem ho propalovala naštvaným pohledem, jsem na okamžik přestala vnímat řízení. A to byla chyba. Přesně v ten okamžik se kola auta dostala z uježděného sněhu na část trasy, která byla zledovatělá. Věděla jsem, že tu musím projet opatrně, ale teď byla tato důležitá informace potlačena z vědomí. Teď mou pozornost plně obsazoval umíněný Tom.

Auto dostalo smyk.

Žaludek se mi sevřel a já ve zlomcích vteřin sledovala, jak se přede mnou točí krajina. Prsty jsem pevně svírala volant, otáčela s ním ve snaze smyk zastavit. Jednala jsem instinktivně. Na ledové cestě mi to bylo k ničemu. Auto se najednou nic zastavilo, ne však díky mému přičinění. Dál jsem křečovitě držela volant, klouby prstů jsem měla bílé. Kdybych ho pustila, prsty by se mi roztřásly jako při absťáku. Zády jsem byla zaražená v sedačce, co nejvíce to šlo. Lapala jsem po dechu, srdce mi zběsile bušilo. Cítila jsem napětí ve svalech stehen. Zdálo se, že poloha auta není vodorovná. Byli jsme lehce naklonění ze svahu, strana řidiče čouhala do vozovky, zatímco strana spolujezdce byla do půli utopená ve sněhu. Naštvaně jsem praštila sevřenou dlaní do volantu. Auto zatroubilo, můj úder dopadl do míst, kde byl klakson.

Potom už bylo ticho. 

Z rádia zněla píseň od Rolling Stones. A mě se chtělo vzteky brečet.

B.