Snowflakes in your hair *14

Tenhle děj jsem měla vymyšlený už dávno. Ale než jsem se k tomu dohrabala, dalo mi to zabrat. Práce nad hlavu, co vám budu povídat. Snad jste se tedy dočkali a snad se i já dočkám vašich milých komentářů. 😊 Moc děkuji za vaši stálou přízeň. 🙏 (A díky za otravování, milenko 🖤😀). Píseň jako dělaná pro tenhle díl. I když ji znám od HIM, tahle verze je jemnější a možná proto vhodnější. Tak přeji krásné počtení 😊. B.

Hudba: Daisy Gray - Wicked Game

Chvíli jsem nehnutě seděla a nic nedělala. Ani jsem nezkontrolovala, jestli je Tom v pořádku, což bych asi jako zodpovědný řidič měla udělat, když se jednalo o mého spolujezdce. Já ale na něj byla naštvaná. A byla jsem naštvaná taky na sebe. Jak jsem tohle mohla dopustit, sakra. Motor auta stále tiše předl, čekal na můj povel k jízdě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zas vydechla, abych se trochu uklidila. Tom se očividně neodvážil říct jediného slova. Kdybych necítila jeho přítomnost a zkoumavý pohled na mé tváři, ani bych nevěděla, že tu je, jak tichý najednou byl. V duchu jsem prosila všechny síly světa, aby mi v tento moment pomohly. Chodidlem jsem pomalu stiskla pedál plynu ve snaze dostat auto do pohybu. Do jakéhokoliv pohybu vpřed nebo vzad. Jediné, co se mi podařilo, bylo, že mi kola podkluzovala na místě. Na okamžik jsem s pokusy vyjet z příkopu přestala.

prosím prosím prosím 

Znovu jsem sešlápla plyn, tentokrát více hrubě. Auto pořád stálo na místě, přes hrající rádio se zvenčí ozýval motor, který se snažil splnit můj příkaz. Avšak marně. Pustila jsem pedál a naštvaně praštila hranou pěsti do volantu.

„Do prdele,“ sykla jsem. Už jsem neměla síly se cenzurovat a snažit se před Tomem chovat slušně podle Michaleových pravidel. V tento moment mě nezajímalo, jestli mi za nevhodné chování strhne část výplaty nebo mi pohrozí vyhazovem. Teď jsem potřebovala jediné, a to dostat se z této prekérní situace. „Do prdele,“ zamumlala jsem ještě jednou, tentokrát tišeji, a čelem se opřela o kolo volantu. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit svou mysl. Co jsem komu udělala, že jsem takhle skončila? Byla jsem v minulém životě zlý mafián, že se mi takhle vrací karma?

„Myslím, že tímto způsobem to auto nerozjedeš.“

Sevřela jsem pevně čelist, zatnula jsem zuby, abych se teď na něj neobořila. Zvedla jsem hlavu a pomalu k němu otočila svůj obličej. Díval se na mě a tvářil se, jako by právě objevil Ameriku. Z mého výrazu ve tváři mu muselo být jasné, že teď pokouší moje nervy, které byly napnuté na nejvyšší míru. Mlčela jsem a jen mu hněvivě oplácela pohled. Teď jsem byla já ten, kdo se tu díval opovržlivě. Jak jen mohl, když tohle všechno způsobil?

 

Potřebovala jsem se dostat pryč z toho stísněného prostoru auta. Rychle jsem se odpásala a otevřela dveře auta. Bylo mi teď jedno, že nejsem oblečená na tu zimu, která venku panovala. Zrovna v tuhle chvíli jsem neřešila, že je tma jako v pytli a já se nikam nedostanu. Musela jsem prostě okamžitě vypadnout.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyštěkl na mě.

„Chci se podívat, kde přesně jsme,“ vymyslela jsem si odpověď, kterou jsem na něj stejně naštvaně křikla přes rameno. Jak on ke mně, tak já k němu. Ani jsem se neotočila. Nezastavila. Udělala jsem bezmyšlenkovitý krok ven z auta. Vystoupila jsem a nechala za sebou otevřené dveře. V tom zkratkovitém jednání jsem se rychle rozhlédla kolem. Všude byla tma, ve které zářil bělostný sníh. Světlomety auta svítily před sebe, zadní červená světla bavila sníh za autem do krvava. Udělala jsem ještě jeden krok. A zledovatělá plocha vozovky opět dopomohla k nehodě, tentokrát drobnější. Nohy se mi svezly. Z mého rázného vykročení teď byl tvrdý pád na zem. Dopadla jsem na záda a na poslední chvíli zachránila temeno hlavy před pádem. Sice mě ostře píchlo v paži, ale aspoň jsem měla jistotu, že jsem si o zmrzlou zem nerozbila hlavu. Měla jsem štěstí, že jsem si v tom rychlém pádu nevyrazila dech. Byly to zlomky vteřin, kdy se mi svět znovu přetočil jinak, než jsem chtěl a než bylo správné a běžné. Teď jsem hleděla na hvězdnou oblohu nad sebou a sledovala, jak mi od pusy s každým výdechem stoupá obláček kouře. Dýchala jsem zrychleně, naštvaně. Adrenalin stále pumpoval mými žilami. Ležela jsem na zemi a uvažovala nad tím, co dál. Rozepnutá bunda mi chránila záda, ale břicho jsem měla přikryté jen jednou vrstvou oblečení. V mém současném stavu mi to bylo jedno, nemyslela jsem na to. Schovala jsem si obličej do dlaní. Studené prsty ochladily rozpálená víčka. Chtělo se mi brečet. První vzlyk se dral na povrch, když jsem uslyšela své jméno.

„Moniko.“

Sundala jsem ruce z tváří a pootočila hlavou. Polkla jsem knedlík v krku a snažila se nedat najevo své rozrušení. Tom se přesunul ze sedadla spolujezdce na sedadlo řidiče. Na své straně by totiž kvůli sněhu neotevřel dveře. Jednou rukou se přidržoval madla, zatímco tu druhou natahoval ke mně. Jednou nohou opatrně nakračoval směrem ke mně, druhou stál pevně u auta. 

„Moniko,“ oslovil mě podruhé. Tón jeho hlasu se nezměnil, byl stejně neutrální. Nezdálo se, že by snad o mě měl strach nebo že by s ním lomcovalo naštvání tak jako se mnou. Dál ke mně natahoval dlaň. Chtěl mi pomoct zpátky do auta, ale já potřebovala vychladnout.

„Nechci,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Neser mě a pojď do auta,“ procedil mezi zuby. Neutrální tón byl pryč a znovu se objevil jeho milý tón. Zřejmě stačilo jen nesouhlasit s nějakým jeho pokynem. „Nebudu pak poslouchat, že mám na svědomí tvé nachlazení,“ dodal a rychlým pohybem prstů mi naznačil, abych se ho chytila.

 

Demonstrativně jsem zabručela na nesouhlas, přesto jsem se však přetočila na bok. V lokti mi píchlo podruhé. Nedala jsem to na sobě znát. Opatrně jsem se zvedla na chodidla a udělala jeden nejistý krok zpátky k autu. Bylo to sotva deset čísel, než mě Tomovy prsty popadly. Jeho teplá kůže hřála, a přitom si stěžoval, že je mu chladno. Nejradši bych ho teď praštila, kdyby mi právě nepomáhal. Přitáhl mě. Má chodidla se vezla jako po navoskované podlaze. Zabrzdila jsem se až o Tomovo tělo. Naše hrudi se setkaly, pevně mě sevřel ve svém náručí. Pár vteřin jsme stáli u sebe, ve dveřích otevřeného auta, ze kterého se linul noční rádiový program. Kolem mě zavířil odér cigaret a alkoholu. Vzhlédla jsem do jeho očí a setkala se s jeho tmavými duhovkami. V okolním světle byly černé jako uhel. Několikrát zamrkal, tmavé řasy se o sebe ladně otřely. Nevydržela jsem ten pohled moc dlouho, po pár vteřinách jsem musela uhnout pohledem. Pálil mě, bolel. Uvědomila jsem si, že tajím dech. Dlaněmi jsem se opírala o jeho paže. Rychle jsem je stáhla a oddálila se, co mi to kluzký povrch sněhu dovoloval. Nechtěla jsem zase upadnout, zároveň jsem nechtěla stát tak blízko. Zřejmě pochopil můj náhlý pohyb, a tak ucouvl a nasedl zpátky do auta. Přesunul se ze sedadla řidiče na sedadlo, ve kterém seděl od začátku jízdy. Křečovitě jsem svírala okraj dveří a čekala, až budu mít volný prostor. Opatrně jsem našlápla blíž k autu. Posadila jsem se a s tichým klapnutím jsem zavřela dveře auta. Opět jsem s ním byla uzavřená v tom malém prostoru. Vždycky jsem si o tomhle autu myslela, že je to prostorný vůz, nikdy mi nebyl malý. Až doposud.

 

Vytáhla jsem mobil a zkontrolovala čas. Bylo pár minut před půl třetí. Ztrácela jsem pojem o čase, z toho nevyspání jsem měla pocit, že už je snad čas snídaně, i když venku ještě panovala tma. V seznamu jmen jsem rychle vyhledala Natanielův kontakt a vytočila jeho číslo, zatímco jsem zeslabovala rádio na minimum, abych hovor dobře slyšela. Přiložila mobil k uchu a v duchu ho prosila, aby měl dnes lehké spaní. Poslouchala jsem pípání na druhé straně hovoru, které trvalo déle, než by se mi líbilo. Po chvíli jsem snahu vzbudit Nataniela vzdala. Schovala jsem mobil zpátky do kapsy a hlavou se opřela o sedadlo. Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet. Nemá cenu volat na chatu, jediné auto, které jsme tam měli, teď trčelo napůl v příkopu. Michaelovi by zavolal jen sebevražedný blázen, který by si přál co nejdříve skoncovat se životem. Je možné, že by mi Mikke zvedl telefon, v tuto dobu? Pokud ještě nestojí za barem, nejspíš spí po dlouhé šichtě. Nespokojeně jsem zafuněla. Nevěděla jsem, jak to co nejrychleji vyřešit. Museli jsme prostě počkat. Nataniel určitě zavolá zpátky, až se probudí a uvidí nepřijatý hovor.

„Komu jsi volala? Odtahovku?“

„Nebudu volat odtahovku,“ odpověděla jsem polohlasně, vyhýbavě. Šetřila jsem síly. Byla jsem unavená, vyčerpaná, fyzicky na samém dně. Nechtěla jsem ještě plýtvat energií na to, abych mu vysvětlila své kroky. On se však zřejmě rozhodl, že bude opět otravným článkem v mém životě.

„Proč ne?“ nenechal se odbýt. „Bylo by to teď nejjednodušší řešení. Vlastně naprosto logické řešení, nemyslíš?“ pokračoval. „Klidně nějaké číslo vyhledám, ale rozhodně tady nebudu čekat, až začne svítat a někdo si všimne, že nejsme na chatě. Do té doby bychom už tam mohli být stokrát,“ nesouhlasně pomlaskl.

„Nebudu volat odtahovku. Tečka. Konec debaty,“ zopakovala jsem hlasitěji. Pořád jsem se hlavou opírala o křeslo řidiče a snažila se klidně dýchat, ale Tom mi to velice znesnadňoval.

„Tak mi vysvětli, proč –“

„Protože,“ procedila jsem mezi zuby. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled. „Kdybych zavolala odtahovku, kontaktovali by majitele auta. A majitelem auta není nikdo jiný než můj šéf. A můj šéf není tak milý chlap, jak se zdá. Takže aby vám bylo jasno, tohle chci… tohle musím vyřešit jinak než zavoláním odtahovky. Je vám to jasné?“ zvedla jsem obočí a prstem důrazně namířila proti jeho hrudi.

„Chceš se vyvarovat problémům,“ konstatoval.

Mlčela jsem, jen jsem protočila oči. Co bych na to asi mohla odpovědět, vždyť to bylo nad slunce jasné z každého slova, které jsem v předchozí minutě vypustila z pusy. Nevím, jestli mu to pomaleji myslelo kvůli tomu, že měl ještě pár promile v krvi, nebo byl takový zpomalený běžně a potřeboval více času na pochopení souvislostí. 

„Komu jsi tedy volala?“

„Mohl byste aspoň na chvíli přestat mluvit, prosím?“ podívala jsem se zase před sebe, paže si překřížila na prsou. Zhluboka jsem dýchala a snažila se o klidný tón. Chtěla jsem znít neutrálně, abych nebyla hrubá či drzá, ale nechodila jsem na hereckou školu, abych tohle zvládala na jedničku. Bohužel.

„Tak komu?“ dožadoval se mé odpovědi.

„Natanielovi.“

Tom byl chvíli zticha, než opět otevřel pusu. „Aha. Příteli.“

Pevně jsem sevřela rty a zatnula zuby. Na tohle prostě nemám. Nemám na to, abych s touhle osobou vydržela v malém prostoru auta. Z toho jeho věčného mluvení jsem měla pocit, jako by se tu to zmenšovalo. Je možné, že Tom vyvolával pocit klaustrofobie? Je tohle vůbec možné?

 

Nereagovala jsem na to a zřejmě právě proto se rozhodl pokračovat v drásání mých nervů. Moje mlčení pro něj nebylo dostatečným potěšením, potřeboval vidět, jak přicházím o zdravý rozum? Poposedl si, aby byl více natočený čelem ke mně, a napodobil můj posed – založil si ruce na prsou.

„A kdy pro nás přítel přijede, hm? Asi se nechystá vydat na cestu, když ses mu ani nedovolala, co?“ provokoval. „Zavolám Michaleovi. Když mu situaci vysvětlím já, určitě to pochopí a nebudeš z toho mít žádný problém,“ navrhl. Sotva to dořekl, už vytahoval mobil z náprsní kapsy bundy. Když ho rozsvítil a sklopil k němu pohled, hrklo ve mně. Opravdu tohle hodlá udělat?

„Počkáme,“ řekla jsem a snažila se prsty zabránit tomu, aby ťukal do displeje mobilu. „Nataniel bude brzo vstávat, zavolá mi zpátky. Michaleovi se volat nebude,“ trvala jsem na svém.

„Neboj se, já mu to vysvětlím,“ zopakoval.

„Řekla jsem ne!“ zdůraznila jsem. „Ksakru, vždyť je tmavá noc, Michael mě zabije,“ procedila jsem mezi zuby. Namlouvala jsem si to, nebo si Tom opravdu užíval, že mi způsoboval takové psychické trápení? Vidina toho, že mě můj šéf péruje jako malou holku, mu snad dělala dobře?

„Já. To. Vysvětlím,“ znovu pronesl ta samá slova. Jako bych hrách na stěnu házela.

„Posloucháte mě?“ zase jsem zvýšila hlas. „Nikomu nevolejte!“ zopakovala jsem a snažila se neznít jako smyslů zbavená. Tenhle člověk mi teda neskutečně pil krev. Natáhla jsem se po jeho mobilu, který držel v uvolněných prstech. I kdybych mu ho teď měla vyhodit z okýnka do té hromady sněhu, tak bych to udělala, jen abych se zachránila před Michaelem.

„Co to kurva děláš?“ vyštěkl najednou. Upřel na mě pohled, kterým mě zlostně propaloval. Ano, zasáhla jsem mu do jeho věcí, odvážila jsem se narušit jeho prostor, tak je teď zle. Když to ale dělal on mě, všechno bylo samozřejmě v pořádku.

„A co si myslíte, že děláte vy?“ oplatila jsem mu hned a prsty naštvaně pokynula k jeho mobilu, který mezi námi stále svítil. „Myslíte si, že slunce vychází z vašeho pupku a zapadá u vaší prdele?“ vystartovala jsem na něj. „Stačí, že se tady s vámi otravuju já, Michaela budit prostě nebudete,“ nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Nikdo není zvědavý na to, že něco budete vysvětlovat, natož můj šéf. Prostě počkáme, až se Nataniel vzbudí. A on zavolá,“ ukázala jsem na něj prstem. „Tak teď laskavě držte hubu a čekejte stejně jako já.“

„Myslíš si, že tvůj přítel –“

„Panebože!“ přerušila jsem jeho další slova zoufalým zvoláním. Tohle už jsem prostě nezvládala. Zvedla jsem se ze sedačky. Loktem jsem se opřela o kraj sedadla a nahrbila se pod střechou auta. Naklonila jsem se mezi sedačkami, abych se dostala do zadní části auta.

„Co to zase do prdele děláš?“ nabroušeně pronesl svou další otázku.

„Už to nedávám,“ rychle jsem zavrtěla hlavou, až mi pramen vlasů spadl do čela. „Praskne mi hlava nebo přijdu o zdravý rozum. Jdu od vás, co nejdál to jde,“ odpověděla jsem zvýšeným hlasem. Jak se zdálo, nedokázali jsme se bavit normálně. „A k mé smůle se teď můžu přesunout jedině na zadní sedadla,“ dodala jsem podrážděně.

 

Chtěla jsem se zachránit co nejrychleji. Když mi však v následující vteřině Tom položil dlaň kolem pasu, leknutím jsem se zarazila v půli pohybu. Nečekala jsem to a trhla jsem sebou. Cukla jsem sebou, a tak moje prsty spočinuly na jeho rameni, obličej měl zase tak blízko tomu mému.

„Teď se ani nehni,“ zamumlal najednou tak tiše, až jsem ho skoro neslyšela. Ještě před chvílí tu byl křik a nabroušené hlasy, teď se tu ozývalo jen přerývané dýchání nás obou.

„Co mi pořád rozkazujete?“ naštvaně jsem nakrčila obočí.

Tom rychle položil dva prsty na mé rty, aby mě utišil. „Buď sakra zticha!“ sykl.

Tentokrát jsem poslechla, šokovaná jeho odvážným gestem. A zatímco jsme si hleděli do očí, oba jsme poslouchali tiché zvuky, které jsem přes naši hádku přeslechla. Svou snahou dostat se ze sedadla řidiče jsem rozpohybovala auto, aniž bych to tušila. Pomalu sjíždělo hlouběji do svahu na stranu spolujezdce. Ozývalo se křupání sněhu, tiché praskání procházelo karoserií auta. Nervózně jsem polkla a pootevřenými rty dýchala na jeho kůži na prstech. Seděl a já nad ním klečela, teď neschopna pohybu.

Jeho prsty sklouzly z mých rtů.

„Co teď?“ zašeptala jsem.

Pohledem přejel přes můj obličej, který byl od toho jeho vzdálen na milimetry. Mohla jsem spočítat všechny jeho světlé pihy, kterých jsem si dřív nevšimla, měla jsem teď příležitost prohlédnout si nerovnosti v barvě jeho duhovek. Byl mi tak blízko, že jsme téměř splývali v jednoho. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret a krátce se nadechl pootevřenými rty. Upřeně mi hleděl do očí, teď ke mně vzhlížel, protože jsem se nad ním nakláněla. Když křupání ustalo a auto se zastavilo, lehce naklonil hlavu na stranu.

„Moniko,“ zamumlal mé jméno. K dalším slovům se už ale nedostal.

Rozezvonil se mi mobil. Nataniel se probudil uprostřed noci a podle mých očekávání volal zpět, jakmile si všiml nepřijatého hovoru. Předtím jsem si to moc přála. Teď jsem pocítila píchnutí u srdce, že rušil zrovna v tuhle chvíli. Bláznila jsem? Proč bych měla litovat, že rušil? Přece bych měla mít radost, že je pomoc na cestě. Ne snad?

B.