Snowflakes in your hair *15

Další díl na světě, hurá, hurá! Musím uznat, že po minulém dílu, který se psal skoro sám, jsem se u tohoto trochu sekla. Upřímně, bojovala jsem s tím, jak daleko to nechám zajít. A řekla jsem si, že toho naše postavy mají ještě dost před sebou, aby tu hned nastávaly kdoví jaké zvraty 😀. Chci vám poděkovat za předchozí komentáře a těším se na ty, které si přečtu pod tímhle dílem. 😊 Krásné počtení přeji. B.

Hudba: Tove Lo - Moments

Ztěžka jsem polkla a odtáhla se od něj, pomalu a opatrně jsem se posadila zpátky do sedadla řidiče. Vzala jsem mobil do ruky a snažila se nevnímat chvějící se prsty. Přijala jsem hovor a hned si mobil přiložila k uchu. 

„Ahoj, Natanieli,“ pozdravila jsem svého kamaráda, který teď byl pro mě jedinou možností na záchranu.

„No copak?“ řekl místo pozdravu. „Co mi voláš tak pozdě, kotě? Stalo se něco?“ zeptal se ospalým hlasem. Pomalu jsem si olízla rty. Podívala jsem se na Toma. V autě teď bylo ticho, jsem si jistá, že musel slyšet, jak mě Nataniel oslovil. A potvrdilo mi to, když jsem uviděla, jak protočil oči.

„Natanieli, potřebovala bych po tobě jednu službičku,“ začala jsem. Tom nespokojeně pomlaskl a odvrátil obličej na druhou stranu. Zahleděl se z okýnka, kde měl výhled jedině na hromadu sněhu, ale očividně to bylo pořád lepší než se dívat směrem ke mně.

„No povídej, poslouchám,“ pobídl mě a pak dlouze zívl.

Prsty jsem si prohrábla vlasy, urovnala jsem si pramen, který mi předtím spadl do čela. „Znáš tu zkratku lesem, která vede k letišti?“ začala jsem opatrně.

Nataniel se zasmál. „Pojď rovnou k věci, prosím tě,“ odpověděl mi. Znal mě moc dobře, věděl, čím mě popíchnout. Nechtělo se mi mluvit před Tomem s mým blízkým přítelem, zároveň jsem těžko přiznávala Natanielovi chybu, kterou jsem udělala během řízení, která nás dostala do této šlamastyky. Nezbývalo mi však nic jiného než do toho skočit po hlavě. Nemělo cenu ztrácet čas a nějak se vytáčet.

„Zapadla jsem s autem. Potřebovala bych, abys přijel a pomohl mi. Myslím si, že budu potřebovat jen vytáhnout, auto je podle všeho v pořádku. Jen prostě potřebuji, abys přijel. Mohl bys vstát už teď a vyrazit?“ požádala jsem ho.

„Moniko, prosím tě,“ znovu se zasmál. „Můžeš mi říct, co v tuhle hodinu děláš mimo pelech?“ zeptal se.

„Vysvětlím ti to osobně,“ odsunula jsem tento rozhovor na později. O tom jsem se před Tomem opravdu nechtěla bavit. Dozvěděl by se totiž, jak mi pije krev. Uslyšel by však něco, co mu musí být nad slunce jasné.

„Dobře,“ souhlasil Nataniel. „Do hodiny přijedu,“ slíbil.

„Moc děkuju,“ řekla jsem a pocítila úlevu. Spokojeně jsem vydechla.

„Pro tebe cokoliv, kotě,“ zazněla jeho poslední slova, než hovor ukončil. Spokojenost byla tatam, když jsem si představila, jak tohle důvěrné chování musí na Toma působit. Tvrdím mu, že jsme s Natanielem jen přátelé, ale pak slyší, jak se spolu bavíme. A to na přátelství moc nevypadá, když se na to upřímně podívám. Z mé strany je však všechno tak, jak říkám. Nic si nevymýšlím. Několikrát jsem zamrkala víčky a podívala se na Toma, který měl stále hlavu pootočenou pryč ode mne. Proč bych měla být rozhozená z toho, co si tahle osoba myslí? Začínám asi bláznit.

 

Hleděla jsem před sebe a sledovala, do jaké dálky svítí světla auta. Nepřemýšlela jsem teď nad ničím jiným, než že tu začíná pořádně houstnout atmosféra. Nataniel slíbil příjezd do hodiny. A to bylo dlouhých šedesát minut, které jsem musela s tímto otrapou ještě vydržet. Opřela jsem se o opěrku za hlavou a přivřela oči. Teď, když jsem věděla, že je pomoc na cestě a můj problém je tím vyřešen, jsem pocítila velkou únavu.

„Co budeme tu hodinu, než Nataniel přijede, dělat?“ vznesla jsem otázku. Pootočila jsem hlavou, abych na Toma viděla, ale ten nijak nezareagoval. Opíral se hlavou stejně jako já, měl ji lehce zakloněnou, aby dosáhl na opěrku. Díval se před sebe a viděla jsem, že má oči otevřené. Jen se prostě rozhodl mlčet. Nechtělo se mi věřit tomu, že by mu došly uštěpačné poznámky a on nevěděl, čím by mě ještě mohl popíchnout. Za tím muselo být něco jiného, proč mě teď ignoroval.

To je teď uražený?

„Tome?“ oslovila jsem ho.

Pootočil ke mně hlavu, kterou držel stále stejně zakloněnou. V jeho tváři jsem uviděla těžko čitelný výraz. Směsice znudění a opovržení, neuměla jsem si ho teď vysvětlit. Doposud tu dokázal máchat rukama ve vzduchu a vytáčet mě až k šílenství, a najednou se rozhodl, že s tím přestane a bude takový apatický? No to teda ne.

„Proč jste vůbec byl v tom baru?“ položila jsem první otázku, která mi teď přišla na mysl.

„Po tom ti nic není,“ odpověděl suše a znovu odvrátil pohled. Pomalu jsem si olízla rty a sledovala, jak se jeho ohryzek pomalu pohybuje s tím, jak tiše polkl. Krátce jsem si odkašlala.

„No, jelikož jsem pro vás musela jet a díky tomu jsme v situaci, v jaké teď jsme, tak si myslím, že se mě to přece jenom trochu týká a mohla bych o tom vědět víc,“ trhla jsem rameny.

Tom se zatvářil nesouhlasně, nespokojeně našpulil rty. „Moje osobní věc.“

„Hele, taky se mi pletete do života, po kterém vám nic není,“ pronesla jsem argument, který mi byl v tomto případě k ničemu. Nechtěla jsem tu však sedět v tichu a čekat, než Nataniel přijede. To bych se asi zbláznila. „Jestli máte jiný návrh na konverzaci, sem s ním,“ založila jsem si ruce na prsou.

„A to musíme mluvit, než přijede tvůj přítel?“ zeptal se. Zase s tím začínal. Tentokrát jsem se však rozhodla zůstat klidná, pevně jsem se držela svých hranic a snažila se nenechat se vyprovokovat. To, co se tu stalo před Natanielovým telefonátem, to už se nikdy nesmí opakovat.

„Máte tu snad s sebou karty, které bychom si mohli zahrát?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl jízlivěji, než jsem plánovala. Jak se zdálo, můj rozum jasně říkal jednu věc, ale pusa si prostě zvolila svoje. Řídila se emocemi. A ty teď byly napjaté a vyostřené.

Tom mi zase neodpověděl, jen ke mně přetočil svou tvář. Propaloval mě pohledem a já se začínala ztrácet v těch tmavých očích, které okolní šero dělalo ještě tajemnějšími. Už tak se v nich skrývala hromada tajností, co teprve v tomto sporém osvětlení. Zuby si přejel přes spodní ret a nechal ústa pootevřená, krátce se přes ně nasál vzduch do plic. Zatajil se mi dech. Jako omámená jsem mu oplácela pohled a nebyla schopná uhnout. Možná… jsem to ani nechtěla.

 

Několikrát za sebou zamrkal víčky a já si najednou uvědomila celou situaci. Jak je to nevhodné takhle na něj hledět. A že se tak přibližuji vzniku nějakých potíží. Rychle jsem uhnula pohledem a poposedla si na křesle řidiče. Podívala jsem se před sebe a pak si prsty promnula víčka.

„Mhm,“ zabručela jsem. „Jsem už nějaká unavená,“ hlesla jsem. Zlehka jsem si promasírovala kořen nosu a protáhla si svaly za krkem tím, že jsem hlavu naklonila na jednu a pak na druhou stranu. Napřímila jsem se v zádech a uvolnila ramena. Teď jsem pocítila, jak je mám ztuhlá. Tom stále mlčel, a to mě znervózňovalo. Když jsem se na něj podívala, jeho pozice se nezměnila. Jeho pohled byl stejný jako předtím, výraz ve tváři taktéž. Tázavě jsem zvedla obočí.

„Co?“ zeptal se.

„To bych se mohla ptát já vás. Pořád jen hledíte a nic neříkáte. Co si pak má člověk myslet?“ mávla jsem prsty před jeho obličejem. „Bych se klidně mohla ptát, jestli jste vůbec v pořádku,“ dodala jsem a zkoumavě přimhouřila oči. Sotva jsem vyslovila ta poslední odvážná slova, rysy ve tváři mu ztvrdly.

„Jak se zdá, tak se ti začíná pěkně rozvazovat jazýček,“ řekl s neskrývaným pohrdáním a zlehka naklonil hlavu na stranu. Měl rozcuchaný drdol, a tak mu teď sjel pramen vlasů do čela. Prsty si ho ledabyle urovnal za ucho a pak si dlaní uhladil vousy na bradě.

„Co prosím?“ nechápavě jsem nakrčila obočí. Radši jsem se zeptala, než abych po něm vypálila podle toho, jak jsem to pochopila. Ještě jsem mu dávala šanci, že to třeba myslel jinak.

„První den jsi byla samý úsměv a k vašim službám,“ imitoval můj hlas a použil slova, s jakými jsem se představovala. „A dnes jsem se za poslední hodinu dozvěděl, že mám držet hubu a že nejsem normální,“ řekl a založil si ruce na prsou. „To jsem teda zvědavý, co dalšího se dozvím. No, povídej, přeháněj,“ pobízel mě a prsty gestikuloval ve vzduchu, jak mě chtěl popohnat k promluvě.

„Neprovokujte mě a nebudete poslouchat takové řeči,“ odpověděla jsem s lehkým pokrčením ramen. „Jednoduchá matematika,“ dodala jsem. To přece musel vědět, že to tak ve světě chodí. Jak druzí ke mně, tak já k druhým, ne?

„S takovým drzým personálem jsem se ještě opravdu nesetkal,“ zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Tak jste se zřejmě obklopoval neupřímnými lidmi, kteří se vás pouze báli,“ pronesla jsem polohlasně. Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Ten čas strávený v jeho přítomnosti mi však otupoval rozum a já se přestávala cenzurovat. Bylo čím dál snadnější mě vyprovokovat. 

Tom se ke mně najednou naklonil a já strnula. „Neříkej, že se mě ty nebojíš. Jde to na tobě vidět, že jsi strachy celá bez sebe,“ zamumlal skrz lehce pootevřené rty.

Polkla jsem, ale nevydala ani hlásku. Mlčky jsem mu oplácela pohled, hleděla jsem mu do tváře a snášela, jak si mě prohlížel. Očima těkal po mém obličeji, zkoumal každou píď mých očí, nosu, tváří a rtů. Kdybych nebyla unavená, měla bych energii vymýšlet teorie a fantazírovat o tom, proč to asi dělá. Teď jsem však měla v hlavě vymeteno. V mysli jsem měla tmu a před očima Tomův uhelný pohled, ze kterého mě přeběhl mráz po zádech.

„Pletu se snad?“ pokračoval tichým hlasem. Musela jsem napínat uši, abych ta slova slyšela zřetelně.

„Pletete. A moc,“ odpověděla jsem. Byla jsem ráda, že se mi hlas netřásl, nezlomil, že jsem svou odpověď nezachraptěla, ale řekla jsem ji jasně.

Tom se uchectl. „No určitě,“ pomlaskl si. Najednou měl ve tváři pobavený výraz. Nevěřil mi, moje odpověď mu přišla vtipná. No prosím. Já mu však dám jasně najevo, že to tak není. Proč bych se ho proboha měla bát? Co mi tento člověk může udělat?

 

Očima jsem přejela přes jeho obličej, který mi byl pořád tak blízko, že jsem mohla sledovat jednotlivé vousy pod jeho nosem. Rty se stále usmívaly, nikoliv však z veselosti. Byl to kyselý škleb, který dodával jeho křivému charakteru tu poslední tečku, která tomu chyběla. Nadechla jsem se a chtěla se zeptat, jestli je snad jeho pošahaným koníčkem přivádět druhé do napětí, ale svou otázku jsem rychle spolkla. Mou pozornost upoutalo něco jiného. Přes naše obličeje přejelo světlo přijíždějícího auta. Rychle jsem uhnula pohledem a podívala se z okýnka ven. Pocítila jsem radost, opravdickou a upřímnou radost, že vidím Natanielovo auto. Otevřela jsem dveře na své straně a velice opatrně jsem došlápla chodidly na zasněženou vozovku.

„No to se ti teda povedlo!“ zvolal Nataniel místo pozdravu. Vystoupil z auta a udělal ke mně pár kroků, než mě objal na uvítanou.

„Ani si nedovedeš představit, jak ráda tě vidím,“ řekla jsem mu. „Vysvobodil jsi mě ze samotného pekla.“

Nataniel se podíval přes mé rameno k autu, ze kterého jsem právě vystoupila. „A to teď mluvíš o tom, že tu visíš s autem, nebo o tom spolucestujícím?“ tázavě zvedl jedno obočí.

„Je to jeden z našich hostů,“ začala jsem hned s vysvětlováním. „Rozhodl se opít se v baru u letiště. A já jsem měla tu povinnost pro něj jet, v tento nekřesťanský čas,“ protočila jsem oči. „Je to moc milý pán, to ti povím,“ dodala jsem ještě tišším hlasem.

„To jsem si dovedl představit už jen z tvého vyprávění. Když ho teď vidím na vlastní oči a domyslím si, že je opilý jak dělo, tak bych tě politováním objal,“ zasmál se a znovu položil paži kolem mých ramen, aby mě k sobě krátce přitiskl. Jindy bych se tomuto gestu vyhýbala, nebyla jsem člověk, který má nějak rád objímání a takové důvěrnosti, ale v tuto chvíli to Nataniel odhadl naprosto skvěle. Potřebovala jsem povzbudit. A tím, že mě na pár vteřin přitiskl k sobě, to dokázal na výbornou.

 

Nataniel mi pomohl zapojit tažné lano a pokynul mi, abych nasedla zpátky do auta. Poslechla jsem ho na slovo. Chytila jsem se volantu a prosila všechny svaté, aby mi pomoc od Nataniela stačila a my opravdu nemuseli volat profesionály. Napjatě jsem se seděla v křesle řidiče a nervozitou, jak to dopadne, zatínala zuby do spodního rtu. Když se auto hnulo z místa, chtělo se mi radostí výsknout. Ovládla jsem se však, protože jsem vedle sebe měla Toma, který se dál tvářil jako citron. Když auto překonalo okraj svahu a znovu stálo na vozovce, úleva zaplavila mé tělo. Nataniel přibrzdil a znovu vystoupil z auta. Já tentokrát zůstala sedět, jen jsem stáhla okýnko.

„Pojedu pomalu před vámi. Kdyby cokoliv, tak zastavím a vyřešíme to hned na místě,“ řekl mi. Na Toma jen mrkl koutkem oka, jako by chtěl zjistit, jak ten člověk vypadá zblízka. Tom však hrál uraženého a ani se na Nataniela nepodíval. Hleděl ze svého okýnka a paže držel překřížené na hrudi.

„Dobře. Díky moc,“ přikývla jsem. „Máš to u mě,“ usmála jsem se na něj.

„Jedeš rovnou na chatu?“ zeptal se, zatímco smotával tažné lano do původního tvaru.

„Musím do pekárny, ale pak jedu hned tam, ano,“ odpověděla jsem mu.

„Tak fajn. Snad už nebudeme muset zastavovat,“ usmál se. „Zatím, prcku,“ rozloučil se drobným mávnutím prstů, než nasedl do svého auta. A jak slíbil, tak taky udělal. Jel minimální rychlostí, a to mě nutilo dávat pozor na cestu, nešlapat zběsile na plyn, jako jsem to z naštvání udělala předtím. Tak jsme se dostali v bezpečí na zpevněnou vozovku, která už byla upravená pluhem a já se tak nemusela bát, že bychom zase někde zapadli. V autě jsme s Tomem čekali celou věčnost, samotná záchrana byla naštěstí jen otázka několika desítek minut. Bohudíky za to.

 

Tom pořád mlčel, a já za to vlastně byla ráda. Teď už jsem nepotřebovala, aby zaměstnával mou mysl, abych neusnula. Nyní jsem se věnovala řízení, takže jsem dávala pozor a nebála se, že bych zadřímla. Už jsem zase jela známou trasou, blížila jsem se k naší pekárně. Když jsem začala přibržďovat, Nataniel na pozdrav zablikal směrovými světly. Oplatila jsem mu pozdrav světly a zaparkovala na parkovišti pekárny. Zkontrolovala jsem čas. Takto brzo jsem pro pečivo nikdy nejela, ale vím, že je pekárna už otevřená. Snad budou naši objednávku mít připravenou.

„Tvůj přítel nás už nedoprovodí?“ uslyšela jsem Tomův hlas.

„No ne!“ zvolala jsem podrážděně a podívala se na něj. „Celou cestu to vypadá, že vám zapadl jazyk, ani půl slova z vás nevypadlo, a teď, když už není Nataniel poblíž, musíte mít zase ty pitomé narážky?“ 

Tom si pomalu olízl rty a pohledem přejel přes můj obličej. „Jaké pitomé narážky? Vím, co jsem viděl na vlastní oči.“

„Stejně je to věc, do které nemáte žádné právo se míchat,“ ukázala jsem na něj prstem. Pohledem sjel na mou ruku, na prst namířený proti jeho hrudi. Pevně zatnul čelist.

„Jdeš do pekárny? Přines mi skořicového šneka,“ řekl rozkazovačně.

Neodpověděla jsem, jen jsem rychle vystoupila z auta. Naštvaně jsem za sebou práskla dveřmi. 

„Šneka ti klidně koupím,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. „A omlátím ti ho o hlavu, kreténe.“

 

B.