Snowflakes in your hair *16

Tak jo, další díl je opět na světě. A my už tu máme únor. Mám pocit, že ten leden neskutečně utekl. Zároveň jsem ráda, že se mě psaní stále drží a já vždycky zvládnu nějak najít čas na to, abych tu zveřejnila další část příběhu. 😊 Tak vám přeji příjemné počtení, příjemný start do druhého měsíce letošního roku. A díky moc za předchozí ohlasy. Je to skvělá vzpruha. 🙏🖤 Vaše B.

Hudba: Manchester Orchestra - The Silence

Otevřela jsem zadní dveře auta a položila dvě tašky s pečivem na sedačku. V druhé ruce jsem držela papírový pytlík s Tomovým vysněným skořicovým šnekem. Ještě jsem ani nestihla zasednout za volant, když mě Tom začal bombardovat otázkami, jestli jsem náhodou nezapomněla na jeho žádost. Ačkoliv jeho žádost zněla jako příkaz. Už jsem se těšila, až z auta vystoupím a budu mít od něj klid, proto jsem si tuhle poznámku nechala pro sebe.

„Ano, koupila jsem vám skořicového šneka,“ odpověděla jsem mu a zvedla do jeho úrovně očí pytlík s voňavým kouskem. „Co si myslíte, že je asi tohle?“ dodala jsem. Když po pytlíku natáhl ruku, ucukla jsem s ním. Byla jsem rychlejší, a taky jsem mu tím ukázala, že nejen on umí provokovat.

„Moniko,“ vyslovil mé jméno, pomalu a jasně, aby mi dal najevo, že překračuji hranici, kterou si on stanovil. „Tohle jsi udělala naposledy,“ zamračil se na mě.

„Co přesně máte na mysli?“ zvedla jsem obočí. Olízla jsem si rty a snažila se udržet cukající koutky. „Vy mi můžete drásat nervy, ale já k vám mám mít úctu a sloužit jako otrok?“ zeptala jsem se. „Nemyslíte si, že něco takového by mělo být na obou stranách?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Ty tu nejsi od toho, abys mě poučovala, milá Moniko,“ řekl. Viděla jsem, jak zatnul čelist, sotva domluvil. 

„Moc vychování jste teda nepobral, jen co je pravda,“ pronesla jsem klidným hlasem. Položila jsem mu pytlík s pečivem na klín a pak hned nastartovala auto. Krátce jsem se na něj podívala, než jsem vyjela z parkoviště. Zase hleděl z okýnka na své straně a mlčel. Neodpověděl mi na mou poznámku, neslyšela jsem ani žádné poděkování. I kdyby to nemyslel vážně, jen to, že by to řekl, by se dalo považovat za známku toho, že ho někdo naučil slušnému chování. Takhle si o něm můžu myslet to nejhorší a on mi to jen každou vteřinou potvrzuje.

 

K naší chatě to už bylo jen pár metrů, když si Tom začal odepínat bezpečnostní pás. Očividně se už taky těšil, až z toho malého prostoru vypadne. Dálkovým ovládáním jsem otevřela dveře garáže a pomalu vjela dovnitř. Zabrzdila jsem a vypnula motor. Nastalo ohlušující ticho. Ještě chvíli jsem držela volant ve svých rukou, než jsem si plně uvědomila, že už jsem opravdu v bezpečí. Můžu vystoupit, zavřít dveře, zamknout auto a snažit se co nejrychleji na tuhle hrůznou noc zapomenout. Stejně jako jsem zůstávala v autě, i Tom se najednou neměl k odchodu. Užívala jsem si ten pocit, že je ta cesta za námi. Proč tu však zůstával Tom, to jsem neměla sebemenší tušení. Pootočila jsem k němu hlavu a pohledem přejela po jeho obličeji. Ve snaze najít jakoukoliv nápovědu, proč ještě zůstává v autě, jsem těkala po jeho tváři. Podívala jsem se na jeho rty, které teď držel pevně semknuté, pohlédla jsem do jeho očí, kterými mě propaloval. Jako by mi tím pohledem chtěl něco říct. Problémem bylo, že já neměla jeho slovník.

„Už můžete vystoupit,“ pronesla jsem polohlasně. Prolomila jsem ticho jako první, začínalo mi být nepříjemné, jak tu na sebe hledíme a nic neříkáme. Přišlo mi, že to trvá několik minut, ale bylo to pár desítek vteřin.

Tom pomalu vydechl. „Já vím,“ řekl, a přitom sotva znatelně pokývl hlavou. „Já jen…“ začal, ale větu nedokončil. Špičkou jazyka si ovlažil spodní ret, jako by chtěl pokračovat. Čekala jsem, co z něj vypadne, ale když se ticho začalo prodlužovat, radši jsem ho zase sama přerušila.

„Měl byste si jít lehnout, určitě jste unavený. Však jste celou noc nespal.“

„A ty?“

„Půjdu chystat snídani.“

„Taky jsi nespala.“

„Jsem dnes ve službě,“ odpověděla jsem s trhnutím ramen. Nedokázala jsem si vysvětlit tu podivnou atmosféru, kterou příjezd do chaty způsobil. Tom se najednou choval normálně. Celá tahle situace vypadala, jako by po tom všem nechtěl, aby přišel konec. Ten už ale dávno nastal, jen jsme si nedokázali přiznat, že už je tady a nemá cenu ho těmito chabými pokusy oddalovat. Tom chytl za kliku dveří a otevřel je. Naklonil se, že vystoupí z auta, ale ještě naposledy se na mě podíval.

„Přineseš mi jídlo do pokoje, jako jsi to udělala posledně?“ zeptal se.

„Přinesu,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě. Překvapilo mě, jakým tónem ten dotaz pronesl, jak mile najednou jeho hlas zněl, proto jsem souhlasila. Nechápala jsem tu změnu, obrat o sto osmdesát stupňů. Z nepříjemného pitomce se najednou stal klidný pohodář, kterého jsem si však mohla užít jen pár minut. Byl to pro mě důkaz toho, že to umí. Jen se mu musí chtít. Vypadalo to, že si vědomě volí, jak se bude chovat. A v mé přítomnosti častěji volil roli kreténa. Dívala jsem se na jeho záda, která mizela ve dveřích garáže, a přemýšlela, proč to tak dělá. Nechápala jsem to.

Vystoupila jsem z auta a přešla na stranu spolujezdce. Zkontrolovala jsem, jak vypadá strana, která byla ponořena ve sněhu. Nezdálo se, že by byla nějak promáčknutá, neviděla jsem ani jediné škrábnutí, které by mohlo Michaelovi prozradit, že se něco stalo. Pokud mu to neřeknu sama nebo pokud mě někdo nenapráší, měla jsem dost velkou šanci na to, že na to nikdy nepřijde. Spokojeně jsem vystoupala do patra a hned zamířila do kuchyně. V domě bylo ticho. Odložila jsem pečivo na stůl a postavila se k oknu. Sledovala jsem oblohu, na které se začínaly objevovat první paprsky dnešního dne. V běžný den bych v tuhle dobu vstávala, abych zajela do pekárny, a pak bych začala připravovat snídani. Teď jsem po probdělé noci měla časový náskok. Zatím jsem únavu překonávala, věděla jsem, že když budu zaměstnaná a nebudu postávat, dokážu vydržet vzhůru. Únava přijde, až se zastavím a budu vědět, že mám hotovo. Protáhla jsem se a zkontrolovala nástěnné hodiny. Mohla jsem sama v klidu posnídat, vypít si kávu a pak začít s přípravou snídaně pro hosty a Lenu.

 

Stoupla jsem si ke kávovaru, abych si uvařila kávu. Mezi pečivem jsem si našla dva koblížky, pro které jsem se rozhodla. Sotva mi ta sladká vůně zavanula pod nosem, v břiše mi zakručelo hlady. Rozhodně jsem potřebovala doplnit hladinu cukru a takové sladké koblížky byly na to ideální. Položila jsem je na talíř a se zbytkem pečiva jsem se otočila ke kuchyňské lince. Málem jsem tašky leknutím upustila.

„Myslela jsem, že jdete spát,“ řekla jsem.

Tom se ramenem opíral o rám dveří. „Byl jsem si zakouřit,“ odpověděl mi. „A taky bych si k tomu šneku dal kávu,“ dodal. Všimla jsem si, že v ruce drží pytlík se sladkým pečivem, které jsem mu koupila, jako by to byla jeho trofej, které se nechtěl vzdát.

„Černou s cukrem?“ zeptala jsem se a znovu se postavila ke kávovaru.

Tom souhlasně přikývl. „Pamatuješ si to dobře.“

„Vezměte si tuhle. Je v ní cukr, jen mléko jsem do ní ještě nepřidala,“ nabídla jsem mu hrnek, který jsem původně připravila pro sebe. Položila jsem ho kousek od něj, aby si ho mohl vzít a my se nemuseli dotýkat. Otevřela jsem dvířka skříňky a připravila si druhý hrnek.

Tom nic neřekl, ale uslyšela jsem, jak usrkává horkého nápoje. Když jsem se k němu znovu otočila čelem, už si sedal ke stolu, u kterého si sedal už podruhé za tu dobu, co tu je. Žádný z hostů tady nesedal, proč on ano? Nechápala jsem to. Mohl si kávu vypít v klidu svého pokoje, mohl si na skořicovém šneku pochutnat v měkké posteli, pokud by chtěl. A on si sedne tady v kuchyni na tvrdou židli personálu?

 

Vzala jsem si svou kávu, do které jsem přidala mléko i cukr, a ve stoje se opřela o desku kuchyňské linky. Přes okraj hrnku jsem se podívala na Toma, zatímco jsem upíjela teplého životabudiče. Myslela jsem, že Tom už bude dávno spát a já si tu v klidu sním dva koblížky. Zdálo se však, že i když už jsme nebyli vězněni v autě, stejně měl nějakou podivnou potřebu být v mé blízkosti. Michael nám vždy do hlavy vtloukal, že je host na prvním místě, proto jsem neměla moc odvahy na to, abych ho z kuchyně vyhodila. Ve vypjatých situacích v autě jsem mu dokázala říct, co jsem měla na jazyku, když mě vytáčel, snadno se mi říkalo, co jsem si myslela. Jenže teď nic nedělal. Nic neříkal. Jen mi oplácel pohled. Lokty se opíral o stůl a prsty obou rukou přidržoval hrnek těsně u svých rtů. Po chvíli ticha postavil hrnek na stůl a prsty pokynul k talíři, na kterém ležely koblihy.

„Tvoje snídaně?“

„Ano,“ přikývla jsem.

„Tak pojď jíst, ne?“ pobídl mě.

„Proč tu jste, Tome?“ zeptala jsem se. Nedalo mi to, prostě jsem potřebovala znát odpověď. Měla jsem však tušení, že se bude přímé odpovědi vyhýbat, jako to už udělal několikrát. A trefila jsem se. Znovu zvedl hrnek ke svým rtům a upil kávy, déle, než bylo běžné.

„Snídaně může být do určité míry společenskou záležitostí. A my dva jsme jediní, kdo je teď vzhůru. Proč bychom tedy nemohli posnídat spolu?“ vyklopil ze sebe. Zdálo se mi to nebo vždy začal doširoka vysvětlovat nepodstatné detaily, když chtěl zastřít ten pravý důvod svého chování?

Zůstávala jsem stát na místě. „Vy jste host a já zaměstnanec zdejšího majitele. A teď máme sedět u jednoho stolu?“ zvedla jsem obočí.

„Mono, neser mě a pojď si přisednout,“ řekl. Stejné oslovení, jaké použil i předtím, když jsem si k němu odmítala přisednout, když to po mě vyžadoval. Opět chtěl provokovat.

Naštvaně jsem si dala ruku v bok. „Zase to stejné dokola?“ zamračila jsem se na něj.

„Pojď si sednout, Mono, a už ti tak neřeknu,“ znovu zopakoval oslovení, které používal jedině on. Dlaní si podepřel bradu a díval se na mě, jako bych byla nějaká atrakce, na kterou si zaplatil vstupné.

„A já budu naivní holčička, pokud tomuto slibu uvěřím,“ odpověděla jsem mu jízlivě. I tak jsem však udělala kroky, které směřovaly ke stolu, u kterého seděl. Přes svoje veškeré přesvědčení jsem si teď sedala naproti něj.

„Věř si, čemu chceš,“ trhl rameny. Neodpověděla jsem, jen jsem si pod nos přisunula talíř se svou snídaní. Už se mi sbíhaly sliny, měla jsem opravdu hlad. Byla jsem však nesvá z toho, že tu sedím zrovna s Tomem.

 

Jedli jsme a mlčeli. Bylo slyšet jen upíjení káv a tiché žvýkání. Nevím, nad čím přemýšlel Tom, ale já uvažovala nad tím, jak podivná osoba byl. Celá ta jejich skupina, která s ním přijela. Byli tu sotva pár dní a už se toho tolik stalo, poznala jsem tolik jejich vlastností. Během necelých tří dnů se stihli pohádat a Heidi, která hned sbalila kufry a odjela. I když tvrdila, že se vyskytly okolnosti, já si hned domyslela, že se jedná o tu neshodu s jejím současným manželem. Měla ve zvyku utíkat z boje nebo už to byla jejich poslední štace? Znala jsem Toma jen pár dní, v jeho společnosti jsem strávila několik hodin, a už jsem dokázala odhadnout, kdy si vymýšlí, zastírá a vyhýbá se upřímnosti. On na druhou stranu věděl, co říct, aby mě naštval, se skvělou přesností se trefoval do míst, která mě popudila ze všech nejvíc.

Olízla jsem si rty a zvedla pohled od koblihu, ze kterého pomalu vytékala sladká marmeláda. Přežvýkla jsem sousto a znovu se setkala s Tomovým pohledem. Přejel přes můj obličej a pobaveně našpulil rty.

„Máš z cukru vousy,“ hlesl a polštářkem prstu přejel přes svůj horní ret.

Hřbetem dlaně jsem si hned přejela přes místo pod nosem. „Díky,“ zamumlala jsem s plnou pusou.

Tom se nepřestával tvářit, jako bych mu teď řekla skvělý vtip. Mně však do smíchu nebylo. Když už mi pokazil plány na to, že tu budu sama, přeorientovala jsem své plány na to, že toho šneka sní během deseti minut a odejde. Jenže já už měla jeden koblih skoro celý v sobě a on si teprve poprvé kousnul.

Krátce jsem si odkašlala a pohledem sjela k jeho snídani. „Nechutná?“ zeptala jsem se.

„Ne, je výborný,“ odpověděl mi. „Proč se ptáš?“ zvedl své husté obočí. Na chvíli nakrčil obočí, než výraz v jeho tváři zase uvolnil. Pochopil, na co narážím. „Aha. Jasně, chápu. Moc tě zdržuju a už chceš, abych vypadnul,“ pokývl hlavou. Svůj záměr jsem tedy neskryla moc dobře.

„Já jen, že předtím to vypadalo, že po tom skořicovém šneku tolik toužíte, a teď jste si do něj sotva kousnul,“ snažila jsem se zachránit situaci. Ano, chtěla jsem, aby už konečně odešel, ale přece mu to nebudu říkat tak naplno. To by mi Michael opravdu poděkoval, kdyby se to dozvěděl. Tom se stále lokty opíral o stůl a teď se nad něj naklonil tak, že byl půlkou těla téměř nad polovinou šířky stolu. Řetízek, kterého jsem si doposud nevšimla, se zhoupl na jeho krku a znovu se usadil na místě mezi jeho prsními svaly.

„Vychutnávám si skvělou kávu ve skvělé společnosti,“ odpověděl. Sarkasmus byl v jeho slovech tak znatelný, až mě jeho hlas píchl do uší. Jeho pohled byl zase opovržlivý, opět jsme byli na začátku u nepříjemného Toma.

„Hele, kdybyste mi upřímně řekl, co chcete, tak –“

„Tak co, Mono?“ nenechal mě domluvit. Naklonil hlavu na stranu. „Řekl jsem ti, aby sis ke mně přisedla, abychom spolu posnídali. Co na tom nebylo upřímného?“ zvýšil hlas. Něčím jsem ho naštvala. A tím oslovením zase vyprovokoval mně.

„Jasně,“ narovnala jsem se v zádech, lopatkami jsem se opřela o konstrukci židle. „S milionem keců okolo, jak je to společenská událost,“ protočila jsem oči. „Ráda bych znala pravý důvod,“ řekla jsem a prstem naštvaně píchla do stolu.

„Jaký pravý důvod, do prdele?“ zeptal se, jako by nevěděl, na co narážím.

„Nedělejte ze sebe hlupáka, prosím vás. Myslíte si, že jsem blbá?“ založila jsem si ruce na prsou. „Když se zeptám na něco, o čem se vám nechce mluvit, jste jako encyklopedie. Nebo rovnou změníte téma. Nebo začnete urážet a dělat pitomé narážky na to, že je Nataniel můj přítel. Sice vás znám tři dny i s cestou, ale už jsem pár vašich manýrů odhalila,“ oplatila jsem mu zamračený pohled, který mi teď věnoval. Odložil hrnek se zbytkem kávy, ze kterého chtěl právě upít. Neudělal to, moje slova ho zřejmě pěkně dopálila. Vstal a nasupeně se dlaněmi opřel o desku stolu. Jeho široký ramena zastínila můj veškerý výhled z okna, které bylo za jeho zády.

„Víš co, Mono?“ procedil mezi zuby verzi mého jména, kterou jsem začínala z duše nenávidět. „To jídlo mi nosit nemusíš. Už tě mám totiž plné zuby.“

„No fajn,“ trhla jsem rameny. „Míň práce pro mě,“ odpověděla jsem mu.

Zlostně zatnul čelist, ale už nic dalšího neřekl. Napřímil se a vydal se na cestu do své ložnice. Udělal však sotva tři kroky, než se ještě otočil, aby si vzal zbytek své snídaně. Naklonil se tak přese mě, a já na pár vteřin ucítila odér cigaretového kouře, kterým bylo nasáklé jeho oblečení. Naštvaně popadl nakousnutého skořicového šneka. Pak odešel. Zůstala jsem sama. Hleděla jsem před sebe na jeho nedopitou černou kávu. Zlost ve mně vřela. Pořád jsem držela paže překřížené před hrudí, prsty jsem zatínala do pěstí. Ležel přede mnou nedojedený koblih, na který mě teď přešla chuť. I tak jsem ho vzala do prstů, ale jen proto, abych nebyla hladová. Nedokázala jsem vysvětlit, čím mě tak vytáčel. Jak se zdálo, nedokázali jsme se nikdy normálně bavit. Ukousla jsem kousek sladkého pečiva.

Vydrž, holka, pomyslela jsem si. Už jen deset dní a budeš mít zase klid.

Deset dní.

B.