Snowflakes in your hair *17

Přeji příjemný zážitek při čtení! 😊 Vaše B.

Hudba: Sia & Christina Aguilera - Blank Page

Blížila se devátá hodina, když se ve dveřích kuchyně objevila Lena. Už jsem měla všechno nachystané a jen čekala, až Lena vstane, abych jí předala službu. Běžně bych to měla dělat až kolem poledne, ale v mém současném stavu snad Lena přistoupí na to, že to převezme o pár hodin dřív. Seděla jsem u okna a dívala se ven, zatímco jsem se nohama pohodlně opírala o druhou židli. Když jsem uslyšela její veselý pozdrav, přetočila jsem k ní svůj unavený obličej.

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem jí na pozdrav.

„No ty teda vypadáš, Moniko,“ překvapeně se zarazila v půli cesty ke stolu. „Kdy jsi prosím tě přijela? Našla jsi vůbec toho Toma? Byl moc opilý?“ začala mi pokládat hromadu otázek, na které jsem teď neměla síly odpovídat.

„Tom už je dávno ve svém pokoji,“ řekla jsem. Hned na to jsem dlouze zívla. „Leno, všechno ti to moc ráda povyprávím, jen si teď potřebuji odpočinout,“ zamrkala jsem víčky, která jsem sotva držela otevřená. „Celá ta cesta se zkomplikovala a já přijela před pár hodinami. Vůbec jsem nespala,“ dodala jsem na vysvětlenou. Sundala jsem nohy ze židle a dlaněmi se opřela o kolena.

„Mám to vzít už od teď?“ sama navrhla. „Nemám s tím nejmenší problém. Kluci budou za chvíli snídat, Bill říkal, že si pospí. Tak se o ně postarám,“ přikývla s lehkým úsměvem. Přešla jsem to, jak důvěrně je po včerejší noci oslovila. Kluci. Já s Tomem strávila celou noc v autě a jediné, kam jsme se dostali, bylo navýšení schopností v urážení se a drásání nervů toho druhého.

„Vstanu před večeří a pomůžu ti večer,“ přislíbila jsem.

„V pořádku, Moniko. Vezmi si, kolik času potřebuješ. Však máš hromadu přesčasu díky dnešní noci,“ pousmála se na mě.

„Děkuju. Prospím se a pak přijdu,“ znovu jsem zopakovala svůj slib. Kdybych chtěla být sobecká, nechala bych Lenu pracovat samotnou celý den. Však si včera s Billem a Georgem užívala večera a popíjela alkohol. Moje svědomí by mi ale nedalo spát, kdybych se takto zachovala. Měla jsem celé odpoledne na to, abych se vyspala. Myslím si, že mi to bude stačit. A večer budu připravená na to, abych Leně pomohla.

Vyšla jsem schody do patra, kde byly ložnice hostů. Bylo zde ještě mrtvolné ticho, nezdálo se, že by kluci vstávali. Lena však měla všechno připravené, svou část práce jsem odvedla na výbornou, takže mohla jen čekat, až se hosté probudí. Začala jsem stoupat do dalšího patra, kde byla moje ložnice. S dlouhým zívnutím jsem otevřela dveře svého pokoje. Když můj pohled padl na postel, ještě rozestlanou z půlnoci, kdy jsem vstávala, znovu jsem dlouze zívla. Zavřela jsem za sebou dveře a svalila se na postel bez zaváhání. Z pat jsem skopla boty a přikrčila nohy k tělu. Poslední, co jsem před usnutím stihla udělat, bylo, že jsem nastavila budík na pátou večerní. Měla jsem před sebou hezkých osm hodin spánku. To je sen.

 

Probudila jsem se pár minut před zazvoněním budíku. Přetočila jsem se na posteli na záda a zahleděla se do stropu, na který jsem teď kvůli šeru úplně neviděla. Zvedla jsem paže nad hlavu a dlouze se protáhla, propnula jsem se v zádech a spokojeně zamručela. Cítila jsem, že jsem dohnala spánkový deficit, který jsem z noci měla. Klouby prstů jsem si promnula víčka a spokojeně vydechla. Ještě chvíli jsem zůstala ve stejné poloze, kdy jsem měla dlaněmi podloženou hlavu a hleděla na strop, dokud se neozvala známá melodie, která mě každé ráno budila ze spaní. Posadila jsem se na posteli a položila chodidla na podlahu. Měla jsem čas na krátkou sprchu, převlečení do čistého oblečení a pak byl nejvyšší čas sejít do kuchyně, abych případně pomohla Leně s přípravami večeře. Vypnula jsem zvonění budíku mobilu a vstala.

 

Opouštěla jsem pokoj po necelých dvaceti minutách. Vlasy jsem měla svázané v drdolu, pár pramínků mi volně viselo kolem obličeje. Černé džíny jsem doplnila béžovou košilí s jemným vzorkem. Opět jsem měla neutrální barvy, jak jsem byla zvyklá nosit, když jsem se starala o hosty. Seběhla jsem patra až do kuchyně. Když jsem vstupovala do důvěrně známé místnosti, vzduch byl naplněn příjemnou vůní připravovaného jídla. Z vedlejší místnosti se ozývaly hlasy a hrající televize, podle všeho byli všichni tři obyvatelé chaty přítomni ve společenské místnosti.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Lenu a stoupla si ke kuchyňské lince, abych si podala sklenici. Měla jsem žízeň a potřebovala jsem se napít. Nalila jsem si džusu a trochu si ho zředila s vodou, jak jsem to měla ráda.

„Ty jsi opravdu vstala?“ podívala se na mě Lena s drobným pousmáním. „Sice jsi nemusela, protože tu mám všechno pod kontrolou, ale když už jsi tady, aspoň mi pomůžeš s roznášením talířů. Dneska jsem udělala přímo hostinu,“ zasmála se.

„Už jenom podle vůně můžu říct, že to určitě budou dobroty,“ přikývla jsem. „Cos připravila?“ zeptala jsem se a podívala se jí přes rameno pod ruce. Vyhrávala se s přípravami předkrmu.

„Tady máme nachystaný salát s pečenou mrkví a sladkou zálivkou,“ začala a ukázala na první hluboký talíř. „Na tom si určitě pochutnáš. Abys ale nebyla hladová, jako další tu máme rajčatovo-cizrnové kari s rýží,“ pokračovala. 

Olízla jsem si rty. „Už teď mi žaludek hlásí, že to bere všemi deseti,“ zavtipkovala jsem a položila si dlaň na břicho. Měla jsem hlad a jak o tom Lena mluvila, začínaly se mi sbíhat sliny. „A poslední talíř bude dezert?“ tipovala jsem.

„Ano. Kozí sýr s ořechy a švestkami,“ přikývla. 

„Úplné gurmánské menu. Čím jsme si to zasloužili?“ zvedla jsem obočí.

Lena lehce naklonila hlavu na stranu a olízla vidličku, na které měla napíchnuté malé rajčátko. „Bill včera vymyslel, co bych dnes mohla vařit,“ trhla rameny.

„Aha,“ zasmála jsem se. „Takže na jeho přání je připravená tahle hostina?“ dala jsem si ruku v bok. „A je to jen tím, že je to tak milý hoch, nebo je za tím něco víc?“ popíchla jsem ji. Lena se hned po mě natáhla, aby mě praštila do ramene, a já rychle ucukla. Se smíchem na mě ukázala vidličkou.

„Nic víc za tím nehledej.“

„Jasně. Nebudu. Jenom tu zas nastává situace, kdy se začínáš sbližovat s hosty,“ poklepala jsem ukazováčky proti sobě. „A víš, jak to dopadá,“ zvedla jsem obočí.

„Včera jsme se spřátelili. A co,“ odpověděla mi a snažila se, aby její hlas zněl nevzrušeně. „Byl to dlouhý večer. Ostatně,“ podívala se na mě. „Ty jsi měla taky dlouhý večer, že? Co se stalo, že jste přijeli až nad ránem, prosím tě?“ zeptala se. Zhluboka jsem se nadechla a znovu přiložila sklenici s džusem ke rtům. Nechtělo se mi o tom mluvit, věděla jsem však, že její zvědavost budu muset dříve nebo později ukojit.

„Povyprávím ti to u večeře. Teď bychom se měly postarat o hosty, ne?“ řekla jsem a podívala se na hodiny. Blížila se šestá hodina, čas, kdy hosté tradičně usedají k jídelním stolům a my začínáme roznášet jídlo.

„Fajn,“ souhlasila. „Ale nevyhneš se tomu, to víš,“ ukázala na mě prstem.

„Není moc o co stát, ať nemáš moc velká očekávání,“ ušklíbla jsem se při vzpomínce na mou noc strávenou v autě s Tomem. Hned na to jsem radši změnila téma, abychom se k tomu teď už nevracely, a já měla klidnou mysl. Soustředit se na práci mi vždy pomůže. „Vezmu pití, nabídnu víno, dobře?“ navrhla jsem. Lena přikývla a vzala do rukou tři talíře s předkrmem. 

Na podnos jsem si připravila sklenice na víno, stejně tak i obyčejné vysoké sklenice na nealkoholické pití. Dva džbány jsem naplnila až po okraj – jeden džusem, druhý vodou, do které jsem nakrájela kolečka citronu. Posunula jsem podnos na okraj kuchyňské linky a chtěla ho převzít do ruky, na které jsem ho běžně bez problémů nosívala. Teď jsem však málem veškerý vyskládaný obsah podnosu převrhla. Zřejmě jsem se při včerejším pádu na zledovatělou zem zranila více, než jsem myslela, jinak jsem si nedovedla vysvětlit, proč mě teď tak bolel loket a od toho téměř celá paže. Vzala jsem tedy podnos do obou rukou a dávala si pozor, abych nezatěžovala bolavou paži. Byla jsem zvyklá ji více používat a spoléhat se na její sílu, teď jsem si musela uvědomit, že to tak nejde. Vyšla jsem z kuchyně a zamířila k nachystanému jídelnímu stolu.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem všechny tři a krátce se na ně podívala. Tomovi jsem věnovala jen letmý pohled, mnohem déle a veseleji jsem se podívala na Billa a Georga.  Abych nepřevrhla podnos, odložila jsem ho na vedlejší stůl, až teprve pak jsem začala pokládat sklenice do středu obsazeného stolu.

Bill mě hned nadšeně pozdravil. „Moniko! No ahoj! Dneska s námi tedy povečeříš?“ zeptal se mě hned na rovinu, čímž mě zaskočil. Postavila jsem džbán s džusem před Georga a zůstala hledět na Billa.

„Co prosím?“ překvapeně jsem zamrkala víčky. Nejistě jsem se podívala na Toma, ten mi však nevěnoval žádnou pozornost. Pohled měl sklopený k talíři a s vidličkou v prstech zkoumal, co všechno je v salátu, který byl jako předkrm.

„Včera jsi přece řekla, že se k nám někdy příště přidáš. Podle mě dnes večer je někdy příště,“ pokývl Bill hlavou, jako by mě tím chtěl podprahově přesvědčit o svém názoru.

„Jo tohle,“ pousmála jsem se a otočila se pro druhý džbán, který jsem opět uchopila do obou dlaní. „Já to nemyslela hned další večer,“ začala jsem s vytáčkami. „Omlouvám se, jestli to takhle vyznělo, to jsem neměla v plánu,“ zavrtěla jsem hlavou. Postavila jsem džbán před Billa. „Někdy příště jsem myslela… prostě někdy příště. Až budu mít třeba volný večer. Dnes to tak není, dnes vás obsluhuji,“ dodala jsem. Postavila jsem tři sklenice do středu stolu, hned na to následovaly i sklenice na víno.

„Moniko, Moniko,“ začal Georg. „S Lenou jsme tolik práce neměli, jako máme s přemlouváním tebe,“ zažertoval.

„Omluvte mě,“ zopakovala jsem a přidržela si podnos před tělem, jak jsem mívala ve zvyku, když jsem práci u stolu dokončila. Olízla jsem si rty. „Klidně vám zavolám Lenu, pokud opět toužíte po nějaké společnosti. Věřím, že se s ní více pobavíte,“ pousmála jsem se. „Je mnohem lepší ve vyprávění vtipů. Mám s tím vlastní zkušenost.“

„S jejím vyprávěním jsme už taky měli tu čest,“ přitakal Georg a přidal se tak k mému žertovnému tónu.

„Moniko,“ Bill mě znovu oslovil. Tentokrát mě i chytl za předloktí, zlehka položil prsty na mou kůži. Hlasitě jsem sykla. Paží mi projela ostrá bolest. Upustila jsem podnos a ten se s hlasitou ránou odrazil od země.

Oči všech se najednou upřely k mé osobě. Bill se díval starostlivě, stejně tak i Georg – starostlivě a nechápavě. A Tomův pohled byl těžko čitelný, jen jsem cítila, jak mě propaluje skrz naskrz.

„Moniko, jsi v pořádku?“ zeptal se Bill jako první. „Nechtěl jsem tě vyděsit nebo… co jsem vlastně udělal,“ nejistě ke mně natáhl dlaň. Znovu se chtěl dotknout mého předloktí, já však ucouvla.

„To je v pořádku,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vy… vy za to nemůžete,“ dodala jsem. Sama jsem byla překvapená tím, jak mě paže zabolela. Nastalo několikavteřinové mlčení, které se zdálo být dlouhé celou věčnost.

„Co je s tebou?“ pronesl Tom svou otázku, kterou přerušil nastalou tichou atmosféru. Jeho hlas byl hlubší než Billův, možná proto zněl drsněji.

„Nic,“ odpověděla jsem mu. Z Billova obličeje plného zájmu jsem přesunula zrak k tomu Tomovu. Oči měl přivřené, zkoumavě si mě prohlížel.

„Tebe ta ruka bolí,“ konstatoval fakt, který jsem se snažila skrýt, ale on ho vydedukoval. „Včera jsi přece spadla. Nemáš s ní něco?“ položil mi další otázku. Kdyby se zeptal Bill, možná bych v tom slyšela starost o mé zdraví. V Tomových slovech jsem však cítila hrubost. Ptal se a já slyšela jen rozkazování a povyšování.

„Jsem v pořádku,“ zopakovala jsem své stanovisko.

„Musíš do nemocnice. Co když je to něco vážného,“ řekl rozhodně. Odložil vidličku a vstal od stolu, jako by snad on měl být tím, kdo mě na vyšetření odveze.

„Nic takového nepotřebuju,“ zavrtěla jsem hlavou. Sehnula jsem se pro tác a už chtěla odejít, považovala jsem věc za uzavřenou. Tom však byl opačného názoru.

„Říkám, že musíš do nemocnice!“ řekl mnohem důrazněji. Stál na místě za stolem, jak vstal, a teď prstem rázně píchl do stolu.

„A já říkám, že nemusím!“ zvýšila jsem na něj hlas. Jako bychom byli v místnosti jen my dva. Billa a Georga jsem najednou viděla rozostřeně. Ve zúženém vidění jsem měla jenom Toma.

Naštvaně sevřel rty do tenké linky. „Mono, kurva, vezmu tě do nemocnice! A bez debat!“ vyštěkl.

Polkla jsem a zůstala na něj několik vteřin mlčky hledět. Strnula jsem. Dech se mi krátil. Ta slova ve mně vyvolala vzpomínku na situaci, na kterou jsem dlouho nepomyslela. V puse jsem najednou měla sucho. V mysli jsem se vrátila do mých čerstvých sedmnácti let. Vracela jsem se domů z večírku, na který jsem tajně odešla a ze kterého jsem utekla. Party staršího ročníku, na které jsem se chtěla bavit, se totiž proměnila v naprosté peklo. Byl to večer, který mi změnil život. Museli při mně stát všichni svatí, jinak bych z toho násilného sevření opilého vysokoškoláka těžko utekla. Následující den jsem se ostříhala na krátko, jen abych nevypadala jako žena.

Tajně jsem se plížila domů, triko na břiše natržené. Roztržený ret mi krvácel. A místo abych se ukryla do svého pokoje a probrečela noc, setkala jsem se se svým pedantským otcem. Byl naštvaný, protože zjistil, že nejsem v noci doma. A když mě uviděl, hned spustil tyátr. Co se ti stalo? Kde jsi byla? Musíš do nemocnice! A bez debat! Nesetkala jsem se s útěchou, nedostalo se mi objetí a uklidnění. To bych od otce popravdě ani nečekala. Necítila jsem žádné pochopení. Jen další psychický nátlak. Div, že jsem ještě nedostala facku za to, jak vypadám. Jak jsem mu mohla říct, že mě málem znásilnili? Vynadal by mi, jasně dal najevo, že je to určitě má vina. Takový byl jeho styl výchovy, se kterým jsem bojovala celé své dětství. Nedokázala jsem se ubránit, zahltila mě bezmoc. Zoufalství z celého večera se jen znásobilo.

„Moniko?“

Zamrkala jsem víčky. Uvědomila jsem si, že na mě hledí Georgova tvář. Dlaň měl položenou na mém rameni a mluvil na mě, já však nevnímala. Hleděla jsem na Toma a vyrovnávala se s nepříjemnou vzpomínkou, kterou jsem doposud měla uzamčenou hluboko uvnitř mě.

„Holka, děsíš mě,“ zamumlal.

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Omluvte mě,“ hlesla jsem roztřepaným hlasem. Rychle jsem ucouvla a otočila se k nim zády, aby neviděli první slzy, které se mi skutálely po tváři. Vešla jsem do kuchyně, odložila podnos a rázným krokem vyrazila k druhým dveřím, které vedly na chodbu.

„Moniko?“ uslyšela jsem Lenin hlas.

„Jdu na vzduch,“ řekla jsem přes rameno. Nepodívala jsem se na ni, potřebovala jsem odsud vypadnout. Seběhla jsem schody, co mi nohy stačily, a vyšla před chatu. Několikrát jsem zalapala po dechu, jak jsem doposud zadržovala vzlyky. Dlaněmi jsem se opřela o kolena a předklonila se ve snaze se uklidnit. Teď jsem tu neměla obecenstvo, už jsem se nemusela bránit slzám. Vydechla jsem a s tím se mi z hrdla vydral první bolestný sten. Ta vzpomínka mě porazila.

Dosedla jsem na kraj schodku, který dělil terasu od příjezdové cesty, a schovala hlavu mezi ramena. Lokty jsem se opírala o kolena a snažila se popadnout dech, měla jsem s tím však problém. Soustředila jsem se na svůj pláč, který jsem se snažila utišit, až po chvíli jsem uslyšela, že nejsem sama. Přiblížily se ke mně šoupavé kroky, ucítila jsem látku zimní bundy na svých ramenou. Teplé dlaně se dotkly mých lopatek. Prvně jsem ani nechtěla vzhlédnout, ale nakonec jsem přece jen zvedla obličej, abych poděkovala osobě, která se o mě přišla postarat. Když jsem se setkala s tmavým pohledem, zavalila mě vlna trapnosti. Jak mě mohla takhle zasáhnout vzpomínka stará tolik let?

B.