Snowflakes in your hair *18

Moc vám děkuji za předchozí komentáře. Jste skvělé, děvčátka. 🙏 Díky vám se to píše jedna báseň, hlavně, když mám některé scény dopředu namyšlené, že ano. 😀 Tak si užijte následující díl a zanechte zas nějaký ten komentář, ať vím, jak se vám líbil. 😊 Vaše B.

Hudba: 30 Second To Mars - Stay

Seděla jsem na schodku jako nějaká troska a překonávala v sobě stud, který mě teď zaplavoval ve velkých vlnách. Utekla jsem ze společenské místnosti, ve které se pro mě zvýšení hlasu zvrhlo do nepříjemného déjà vu. Potlačovala jsem vzlyky. Možná bych jim nedala průchod, i kdybych tu byla sama. Nebyla jsem zvyklá brečet, něco takového ke mně prostě nepatřilo. Chtěla jsem vždy působit jako silná a vyrovnaná osobnost a k tomu mi slzy prostě neseděly.

„Co se stalo, Moniko?“ zeptal se Bill a znovu prsty přejel přes mé lopatky a rameno. Jedním bokem mě tiskl k sobě, aby mě zahřál. Bylo to příjemné. Přesně takové konejšení mi před těmi několika lety chybělo.

Zhluboka jsem se nadechla, ale nevydala jsem ani hlásku. Schovala jsem obličej do dlaní a snažila se přimět ovládnout své tělo, své emoce. Potáhla jsem a klouby prstů si utřela slzu stékající po tváři. Nechápala jsem, jak mohl být tento člověk Tomův sourozenec. Vždyť se choval úplně rozdílně. Nevěřila jsem tomu, že měli stejnou výchovu. Tom byl cholerik, který se hned vytočil, Bill se zdál být jemnocitným zachráncem téměř každé situace.

„Jestli o tom chceš mluvit, jsem tady pro tebe. Pokud si to chceš nechat pro sebe, budu to respektovat stejně tak,“ začal. Když jsem ani nehnula brvou, hned pokračoval. „Z Toma si nic nedělej. Je to nervák, který zvyšuje hlas i na mě,“ řekl ve snaze trochu uvolnit situaci. „On tím dává najevo, že má o druhé strach.“

„No jasně,“ zamumlala jsem.

„Ne, fakt. Neumí úplně vyjadřovat své emoce, vždycky byl spíš takový ten drsňák. Znám ho ale celý svůj život a klidně strčím ruku do ohně za to, že to nemyslel nějak zle. Jen má prostě strach o to, abys tu náhodou nepobíhala se zlomenou rukou, a ještě nám s ní připravovala palačinky na snídani,“ znovu zavtipkoval. Bokem lehce šťouchl do mého schouleného těla. „Můžeš se na to dívat tak, že pokud křičí, je to ještě v pořádku. Kdyby tam jen netečně seděl a ani si nevšiml, že tě něco bolí, to bys mu byla naprosto ukradená,“ máchl dlaní ve vzduchu. Snažil se mě povzbuzovat, nebo se tu snažit omlouvat Tomovo hrubé chování?

„Bille, proč mám pocit, že tu teď jedete kampaň za záchranu vašeho bratra?“ krátce jsem se na něj podívala. Před Billem jsem se nebála říct své myšlenky nahlas. Tak nějak jsem tušila, že je přijme bez toho, abych za to dostala nějaké pokárání nebo přednášku o tom, co se sluší a co ne.

„Protože vím, jak to myslel. A jsem si stoprocentně jist, že ti nechtěl ublížit, Moniko,“ řekl a zlehka položil paži kolem mých ramen.

„Nemusíte mi nic vysvětlovat,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tom vlastně za nic nemůže. To já jsem… ta, co neustála situaci,“ řekla jsem nakonec. Přece nebudu člověku, který je naším hostem, popisovat svoje životní útrapy, které mě dovedly až k útěku k téhle práci daleko od domova. „Měla bych počítat s tím, že se v práci můžu setkat s čímkoliv. A když to neustojím, je to můj problém, ne váš,“ trhla jsem rameny. Právě teď jsem se snažila situaci zmírnit. Měla jsem tendence zachraňovat hosta a samu sebe zapírat, Michael by mi poděkoval.

„S tím počítat klidně můžeš, ale taky jsme slušně vychovaní lidé, že ano,“ řekl Bill a napřímil se v zádech. Tím, jak se ode mě odtáhl, se ke mně zase dostal chladný vzduch. Přitiskla jsem paže pevně k tělu, abych se zahřála. Mám to chápat tak, že i on odsuzuje bratrovo chování? Proč se ho tedy snažil omluvit?

„Bille,“ oslovila jsem ho a krátce se nadechla. „Děkuji za vaši péči,“ řekla jsem a opravdu to tak cítila. „Je to od vás milé, že se staráte, i když vlastně nemusíte,“ dodala jsem. Cítila jsem, jak se díky jeho přítomnosti uklidňuji.

„Naučil jsem se všechny lidi brát jako sobě rovné,“ pousmál se. „Ať už je to manažer, ředitel banky nebo uklízečka. S lidmi se pak mnohem snáz vychází,“ řekl, jako by byl snad starý kmet, který mi tu předával zkušenosti ze svého dlouhého života. „Sice mi to trvalo fakt dlouho, ale nakonec jsem se k tomu dopracoval.“

Chvíli jsme seděli v tichu. Hleděla jsem před sebe a dál si pevně objímala žebra, abych se neklepala zimou. Bundu jsem měla dál přehozenou lehce přes ramena, kdybych si paže provlekla rukávy, možná by mi bylo tepleji. Teď jsem však chlad využívala k tomu, abych se vrátila zpátky do přítomnosti, abych zahnala slzy a nepříjemné svírání žaludku ze vzpomínek, které přišly tak neohlášeně.

„Moniko, co kdybychom se vrátili do tepla?“ navrhl Bill. „Čeká nás tam výborná večeře, kterou Lena připravila, a myslím, že by byla škoda, kdybychom si ji nechali uniknout,“ pousmál se. „Tak pojď,“ pobídl mě a sám vstal. Když se nade mně postavil, vzhlédla jsem. Musela jsem hodně zaklonit hlavu, jak vysoký byl. Už jsem měla na jazyku žádost, aby mě tu ještě chvíli nechal, že se vrátím během několika minut, ale moje slova jsem vyřknout nestihla. Spolkla jsem je, když jsem uslyšela otevírání dveří. Neohlédla jsem se, ani jsem nemusela. Tichem se totiž ozval Tomův hlas.

„Bille, nech mě tu s Monikou chvíli o samotě,“ řekl. Opět se nezdálo, že by žádal, prostě to oznámil. Určitě očekával, že mu Bill vyhoví. Když ke mně Bill sklopil pohled, měla jsem pocit, že v mém obličeji hledá známky toho, jestli jsem na něco takového připravená. Jen jsem zamrkala víčky a odvrátila tvář na druhou stranu od míst, kde Tom stál. Bill jednou, dvakrát přešlápl na místě, než Tomovi vyhověl. Očividně sám bojoval s tím, jak se má rozhodnout. Proč by však neustoupil dominantnějšímu bratrovi? Prsty mi letmo přejel přes rameno, jako by mě tím chtěl povzbudit. Zahřálo mě to na srdci.

Dlouho bylo ticho. Neohlédla jsem se, dívala jsem se na odvrácenou stranu a čekala, co teď nastane. V té době mlčení se mi v hlavě tvořily různé scénáře, jeden šílenější než druhý, avšak ani jeden nebyl správný. Když jsem za sebou zaslechla Tomovy šoupavé kroky, čekala jsem, že nade mnou zůstane stát, aby zdůraznil, kdo je tu na vyšší úrovni. Co jsem se dovtípila, tak něco takového měl v oblibě. On však překvapil. Neposadil se vedle mě, jako to před pár desítkami minut udělal jeho bratr. Přešel na místo pod schodkem, na kterém jsem seděla, a dřepl si přímo přede mě. Lokty se opřel o svá kolena a zahleděl se do mé tváře. Cítila jsem ten pohled, teď jsem se na něj však nechtěla podívat. Dál jsem uhýbala, musela jsem se však přemáhat, abych nepodlehla zvědavosti, a přece jen se na něj neotočila.

„Moniko,“ oslovil mě. „Opravdu nechceš zajet do nemocnice? Kdyby tě vyšetřil nějaký doktor, byl bych klidnější,“ začal s tím, od čeho jsem utekla.

„Nechci,“ odpověděla jsem mu. „Je to jen naražené.“

„Kde bereš tu jistotu, že to není něco vážnějšího?“ zeptal se. Jeho hlas zněl najednou klidně, až mě to překvapovalo. Pořád jsem očima těkala po tmavých stromech a černé obloze, jen abych se nemusela dívat do jeho tváře.

„Za svůj život jsem už byla párkrát potlučená,“ trhla jsem rameny, jako by se o nic nejednalo. „Za pár dní to přejde, prostě to vím.“

„Slib mi, že se necháš vyšetřit, kdyby se to nezlepšovalo.“ Další žádost podaná ve formě oznamovací věty. Tenhle chlap musel být skvělý manipulátor, takový styl konverzace se mu musel v životě v hodně situacích osvědčovat. Určitě vždy dostal lidi tam, kam potřeboval, a vymámil z nich odpovědi, jaké chtěl slyšet.

„Fajn,“ odsekla jsem. Nechtěla jsem se s ním bavit. Klid, který jsem cítila v přítomnosti Billa, byl dávno pryč.

„Mono,“ oslovil mě a já jen zatnula zuby, když jsem uslyšela tuhle verzi svého jména. „Podívej se na mě, když ten slib říkáš,“ dodal. Pomalu jsem si olízla rty a ve zlomcích vteřin přemýšlela nad tím, co je tohle za panovačnou osobu. Marně jsem v jeho slovech hledala něco, co by se podobalo Billovu výkladu – že by o mě měl Tom strach. Urputně se dožadoval svého, aniž by podal nějaké vysvětlení. Neslyšela jsem tam jediný náznak jakýchkoliv emocí. Když jsem se podívala do jeho tváře, upíral na mě černý pohled. Rty měl pootevřené a s každým výdechem se od jeho úst zvedal obláček páry.

„Slibuju, že sama zajedu do nemocnice, pokud mě to nepřestane bolet,“ procedila jsem naštvaně mezi rty. „Ráda bych však dodala, že si myslím, že tu děláte z komára velblouda. Je to jen naražená ruka, nic, na co by se umíralo,“ řekla jsem a nešetřila jízlivostí.

„Myslet si to klidně můžeš,“ odpověděl mi a ledabyle pokrčil rameny. Nenechal se vykolejit mým zamračeným výrazem. Jak se zdálo, moje slova na něj měla pramalý účinek. V jeho tváři jsem zbytečně hledala náznak jakékoliv změny. Znovu jsem odvrátila pohled.

„Můžu se na něco zeptat?“ uslyšela jsem najednou otázku, při které mi obočí vystřelilo nahoru. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem dokonce znovu vyhledala jeho pohled.

„Slyším dobře?“ zamrkala jsem víčky. „Vy se na něco ptáte? Žádný rozkaz, který se prostě nedá nesplnit?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „Asi jsem se dostala do nějaké paralelní reality, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ ušklíbla jsem se.

„Fajn, možná si takovou reakci zasloužím,“ olízl si rty. „Teď mi ale bez sarkasmu a jízlivostí odpověz…“ odmlčel se. Na chvíli se podíval na své prsty, které měl propletené a volně mu visely mezi koleny, než ke mně znovu vzhlédl. „Co jsem… udělal?“ polkl.

„Nerozumím otázce,“ našpulila jsem rty. V tu chvíli foukl vítr a pohrál si s pramínky, které mi visely kolem obličeje. Zatřepala jsem se, cítila jsem, jak mi vyskočila husí kůže po celém těle. Vlasy na zátylku mi vstávaly. Tom se ke mně naklonil celý tělem a natáhl ke mně paže, aby mi potáhl bundu blíž ke krku. Byla to rychlá reakce, nad kterou možná sám nepřemýšlel. Teď však nechával dlaně na mých ramenou déle, než bylo nutné. Když jsem k němu zvedla obličej, pohledem těkal mezi mými rty a očima. Zuby si přejel přes spodní ret. Ucítila jsem, jak konečky prstů urovnává pramen vlasů z mého čela. Najednou mezi námi začínalo vzrůstat napětí, které se mi ani trochu nelíbilo.

„Ptám se, co jsem udělal,“ zopakoval tišším hlasem. „Řekl jsem snad něco, co… já nevím, co tě ranilo?“ zvedl obočí.

Krátce jsem se zasmála nad jeho otázkou. „A to se ptáte na dnešní večer nebo na celý váš zdejší pobyt?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Cože?“ zatvářil se nechápavě a trochu se ve svém dřepu zhoupl dozadu, aby se ode mě oddálil. Lokty se znovu opřel o svá kolena a jednou dlaní si začal pohrávat s vousy na své bradě.

„Vždyť se chováte jako hulvát od samotného začátku. Jen co jste vystoupil z toho letadla, nepamatuji si jedinou věc, která by se podobala slušnému vychování,“ zavrtěla jsem hlavou. Tom si prsty přejel přes zarostlou tvář, začal si urovnávat vousy a hladit si bradu. Vypadalo to, že přemýšlí.

„Ale Mono, …Moniko,“ opravil se hned, když uviděl můj kyselý výraz.

„No třeba tohle,“ řekla jsem hned a ani ho nenechala dokončit, co měl na jazyku. Napřímila jsem se v zádech, abych mezi námi vytvořila ještě více prostoru. Potřebovala jsem od něj odstup. „Kolikrát jsem opakovala, že jsem Monika. Nesnáším jakoukoliv jinou verzi mého jména. A to jsem dávala už taky jasně najevo,“ ukázala jsem na něj prstem a pokračovala: „ale vy ne,“ zamračila jsem se na něj a ani si neuvědomovala, že zvyšuji hlas. „Vy mě vesele dál provokujete, jako by to snad byla olympijská disciplína a vy jste musel za každou cenu vyhrát zlatou medaili.“

„Moniko,“ znovu mě oslovil.

„Dokonce jsem se od vás nedočkala jediného slušného poděkování,“ podívala jsem se na něj s důrazem v očích. „Neříkám, že to potřebuji slyšet za každé natřepání polštáře, ale do prdele…“ vypadlo ze mě. Hned jsem se zarazila, že jsem použila výraz, který jsem neplánovala. „Do toho baru jsem pro vás taky nemusela jezdit. Taxíky fungují celou noc,“ dodala jsem už tišším a klidnějším hlasem. Zhluboka jsem vydechla. „Jdu dovnitř. Už tady nebudu,“ zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem z téhle situace odejít.

 

Vstala jsem a hned se otočila zády k Tomovi. Byla jsem čelem ke dveřím a už se natahovala po klice, když jsem ucítila Tomův dotyk. Chytil mě za prsty, jako by se bál, že mi i teď může nějak ublížit. Možná to bylo jeho štěstí, že mě chytil za zdravou ruku a já tak nepocítila další příval bolesti v naražené paži.

„Počkej,“ uslyšela jsem, zatímco mě tím chmatem přinutil k tomu, abych se otočila zpátky na něj. Když jsem uviděla, že stojí kousek za mnou, automaticky jsem ucouvla. Zády jsem narazila do stěny vedle dveří. Měla jsem štěstí, protože chybělo jen pár čísel, abych bokem narazila do kliky a způsobila si další podlitinu.

Neměla jsem v plánu jeho přání vyhovět. Hned v další vteřině jsem prsty uchopila kliku a snažila se otevřít dveře. Tom se však dlaní opřel o sklo výplně, a protože byl z nás dvou ten silnější, podařilo se mu zabránit mému odchodu. S nejistotou ve tváři jsem vzhlédla k té jeho. Byla tu téměř tma, světlo z venkovních lamp sem dopadalo minimálně. Nakláněl se nade mě a já cítila jeho tělesné teplo, díky rozepnuté bundě mě zavalila vlna hřejivého vzduchu.

„Chci vědět, co jsem dnes večer udělal, že jsi musela utéct do této zimy,“ řekl. Hlas měl jasný, klidný. Mně však srdce bušilo jako splašené a cítila jsem napětí po celém těle. Krátce jsem se nadechla, abych mu odpověděla.

„Za tu situaci nemůžete. Už jsem to říkala i vašemu bratrovi. Je mým problémem, že jsem se nechala rozhodit,“ polkla jsem.

„Tak mi řekni, čím jsem tě rozhodil?“ dožadoval se své odpovědi. „Vždyť jsi utekla!“ zdůraznil. To bylo jediné, co ho na tom celém zaráželo? Že jsem od něj musela doslova utéct?

„To je osobní,“ zavrtěla jsem hlavou, abych mu dala jasně najevo, že mu tohle vyprávět nehodlám. Týlem hlavy i lopatkami jsem se dotýkala studené stěny. Byla jsem zahnaná v koutě, cítila jsem se jako lovná zvěř, která už nemá kam uniknout.

„Moniko,“ pronesl mé jméno s podivným tónem v hlase a já v tom cítila další nátlak. Naklonil se, přiblížil se o další kousek. Zopakovala jsem pohyb hlavy, abych vyjádřila svůj nesouhlas. Zvedla jsem dlaně a položila mu je na hruď.

„Zase mě k něčemu nutíte, Tome,“ zamumlala jsem a zoufalství v mém hlase se nedalo přeslechnout. „Netlačte na mě,“ pošeptala jsem a snažila se ho dlaněmi od sebe odstrčit. Jako bych se přela s postaveným domem. Nehnula jsem s ním ani o píď. Ucítila jsem jeho kolínskou, to aroma teď bylo smícháno s odérem cigaretového kouře, který pro něj byl zřejmě typický. Očima jsem hleděla do těch jeho, když teď byl blíž, i v tom šeru jsem je dokázala vyhledat.

Cítila jsem jeho teplý dech na své tváři. Mé prsty na jeho hrudi mi brněly mrazem a napětím.

Byl mi až moc blízko.

„Pusťte mě. Prosím,“ zašeptala jsem. Zavřela jsem oči a počítala vteřiny, aby tahle chvíle rychle pominula. Když jsem uslyšela cvaknutí kliky dveří, rychle jsem od sebe odlepila víčka. Tom najednou stál na dva kroky ode mě a držel otevřené dveře, jako by snad byl gentleman, který čeká, až jeho drahá polovička vejde první.

„Běž.“

Nic dalšího neřekl. A já se teď nemohla hnout z místa, jak jsem byla strnulá. Dívala jsem se na něj a obávala se, jestli nepřijde nějaký další podlý tah z jeho strany. On mi však jen oplácel pohled, držel dveře stále dokořán otevřené a čekal.

Mlčky čekal.

B.