Snowflakes in your hair *19

Teda, řeknu vám, že se u těch vašich komentářů někdy tak skvěle bavím, že se i okolí diví, co to čtu tak zábavného. A to se pak těžko vysvětluje, že jo 😀. Tak se těším, co se dozvím, až si přečtete následující díl 😍. Přeju příjemně strávený čas ve společnosti Moniky a Toma 😊. Vaše B.

Hudba: KALEO - I Can't Go On Without You

Slyšela jsem bušící srdce v mých uších, cítila jsem, jak mi krev zběsile tepe v krční tepně. Uběhlo sotva pár vteřin, co jsem otevřela oči a zjistila, že můžu odejít. Dal mi volnost, ale já teď nedokázala udělat jediný krok. Dál jsme se zády opírala o stěnu vedle dveří, které teď byly dokořán otevřené. Dlaně jsem měla svěšené podél těla. Až po chvíli jsem si uvědomila, že pevně svírám pěsti.

„Co to děláte?“ nejistě jsem se zeptala. Stále se na mě díval, ve tváři měl však výraz, který jsem těžko odhadovala. Upíral na mě oči, neuhýbal a zkoumavě sledoval každý můj pohyb.

„Snažím se nechovat jako hulvát,“ odpověděl, přičemž použil přesně má slova. Hledala jsem jakoukoliv známku sarkasmu, ale žádnou jsem tentokrát nenašla. To mě znejistělo ještě víc. Aby mě přiměl k pohybu, volnou rukou pokynul, abych vešla do chaty. „Nedělej mi to ještě těžší, než už to je, Moniko,“ dodal. Párkrát zamrkal, avšak žádná velká změna v jeho tváři nenastala.

„Urazila jsem vás?“ pokračovala jsem s dotazováním, abych se mohla v této situaci lépe orientovat. „Jste teď na mě naštvaný, že jo?“ ukázala jsem na něj prstem. Probouzelo se ve mně moje staré já, které Tom už dávno znal, které se o sebe umělo postarat, když potřebovalo.

„Proč bys mě měla urazit, prosím tě?“ zvedl obočí, zatímco očima přejel přes mé tělo, než se mi podíval zpět do očí. „A ne, nejsem naštvaný. Jestli se ale budeš takhle dál vyptávat, tak možná začnu být,“ řekl a podíval se na mě zpod svých řas. Naklonil hlavu směrem ke dveřím, aby mi zase naznačil, že tu ztrácíme čas.

„Tome, nechtěla jsem vás –“

„Moniko, přestaň,“ přerušil mě. „Chtěla jsi, abych tě pustil, tak ti plním tvé přání,“ řekl bez špetky zájmu v hlase. „Taky nám nahoře stydne večeře. A zatímco se mě tady vyptáváš a já držím ty podělané dveře, uniká z chaty teplo. Takže ti říkám, abys už konečně šla.“ Jeho hlas teď začínal znít nabroušeně.

„Aha, to je Tom, kterého znám,“ řekla jsem ve snaze trochu odlehčit situaci. Chtěla jsem zažertovat a chtěla jsem ho přimět, aby se aspoň trochu povznesl nad uplynulou chvílí, ale nepovedlo se mi to. Očividně byl bez nálady. A zřejmě mojí vinou. 

„Nech toho, prosím tě,“ povzdychl si.

„Fajn,“ odpověděla jsem. A zatímco Tom dál držel dveře, vešla jsem dovnitř. Moje vzpomínka už byla pryč, teď jsem zase žila přítomností. Měla jsem však obavu, kdy se znovu taková situace může stát, kdy mě může dostihnout minulost, se kterou nejsem úplně smířená.

Sundala jsem si bundu z ramen a pověsila ji na věšák, který byl na chodbě hned za dveřmi. Nevědomky jsem si zdravou rukou přejela přes bolavý loket a zlehka si promnula sval na předloktí. Chodidlem jsem stoupla na první schodek směřující do patra, do kuchyně, kde čekala moje večeře. Stihla jsem vystoupat další dva schody, když mě zastavila Tomova další otázka.

„Jak moc tě ta ruka bolí?“

S jednou dlaní položenou na zábradlí jsem se otočila zpátky na Toma a zvedla obočí, mlčením a posunkem jsem naznačila, že mě tohle téma už začíná štvát.

„Vidím, že tě bolí. Chytáš se za tu ruku a možná si to ani neuvědomuješ,“ řekl a prsty pokynul k mé paži. Stál na podestě schodiště a vzhlížel ke mně, která jsem teď byla nezvykle výš.

„Proč máte pořád takovou péči?“ zeptala jsem se a potlačila tendenci podrážděně protočit oči. Už mě opravdu vytáčelo, jak se pořád staral o mou ruku, a přitom dokázal slovně urážet, a to mu nevadilo.

„Protože cítím vinu za to, že se ti to stalo,“ řekl. Nečekala jsem, že by se mi dostalo jakékoliv odpovědi, a proto mě jeho rychlá odezva překvapila. Znovu jsem zůstala stát na místě jako přikovaná. Jeho hlas byl nevzrušený, neutrální, ale stejně v těch slovech byla určitá síla.

„Byla to moje nešikovnost,“ zavrtěla jsem hlavou. „Já vstoupila na ten led a nedávala si pozor.“

„A já tě tam vyhnal, dalo by se říct,“ oponoval. „Moc dobře si to uvědomuji, nemysli si, že ne,“ pokračoval. Udělal krok směrem ke mně, vystoupil na první schodek schodiště. „Víš, kdybys dneska… jak jen to říct… neutekla, asi bych si o tobě dál myslel, že jsi jen drzý a nevděčný personál,“ pokynul ke mně dlaní. Pomalu se přiblížil, stoupnul si na druhý schodek. Teď jsme na sebe hleděli víc zpříma. „Teď si říkám, že máš přece jenom nějaké ty city.“

„Každý má přece nějaké ty city,“ zopakovala jsem jeho slova, přidala jsem však do nich trochu jiný tón, než jakým to řekl on. Jako by mluvil o tom, jaké má být počasí. Nechápala jsem, jak ho může takové téma nechávat chladným.

„No jasně. Ale ne každý je ukazuje. To si pak můžeš myslet cokoliv,“ doplnil mě. Stoupl na stejný schodek, na jakém jsem teď stála já. Znovu jsem musela zvednout hlavu, abych viděla do jeho tváře. Teď ve světle jsem jeho obličej viděla jinak než venku v tom ponurém šeru. Viděla jsem, že jeho duhovky jsou hnědé jako nějaký vzácný polodrahokam. Nebyla to typická hnědá, byla zvláštní a kouzelná, unikátní svými nerovnostmi. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu a připomněla si slova, která teď řekl. Jako by do sebe něco zacvaklo. Ne každý je ukazuje. Pomalu jsem si olízla spodní ret a vydechla pootevřenými rty. To si pak můžeš myslet cokoliv. Třeba i to, že je někdo hulvát?

„No kde se touláte. Pojďte jíst. Všichni na vás čekáme.“

Byl to zlomek vteřiny, kdy jsem se odpoutala od Tomova pohledu a vzhlédla nad sebe. Na kraji schodiště stál Bill a s rukama v bok se díval na nás dva. Na Toma jsem se už nepodívala, když jsem se vytrhla ze svého strnutí a udělala další krok směrem nahoru. První krok byl zkoprnělý, ale další už byl snazší. Čím dál jsem byla od Toma, tím snáze se mi stoupalo. Bill se na mě usmál a hned mi dal ruku kolem ramen. Přitiskl mě ke svému boku, jako to udělal i venku, teď v tom však nebylo gesto podpory. Teď jsem cítila, že nechce, abych utekla.

„Moniko připravil jsem ti talíř k našemu stolu. Lena s Georgem už tam sedí, dneska prostě pojíš s námi. Už jsem rozhodl, tak prosím neprotestuj," podíval se na mě a vesele se na mě usmál.

„Je to od vás opravdu milé, ale nejsem zvyklá takhle večeřet s hosty naší chaty," řekla jsem, jak jsem to upřímně cítila. „Nechci vám takhle narušovat dovolenou."

„Nic nebudeš narušovat, tím jsem si jistý. Můžeš nám ji jedině zpříjemnit, to se vsadím," mrkl na mě. Těmi slovy mě umlčel. Rezignovaně jsem kráčela po jeho boku a míjela dveře do kuchyně, kam jsem měla původně namířeno. Chodbou jsme prošli až do jídelny, ve které byl stůl připraven tak, jak sám řekl. Dostal mě tam, kam chtěl. Když mě takhle nutil Tom, měla jsem tendence se vzpouzet. U Billa mi to kupodivu tolik nevadilo. Dokázal to podat takovou formou, při které jsem si ani neuvědomila, jak mnou manipuluje. Prostě jsem bez námitek udělala, co chtěl, stačilo, aby se mile usmál. To jsou tedy bratři k pohledání, jen co je pravda.

Byl prostřený šestimístný stůl, u kterého stálo jen pět židlí. Moje místo bylo vedle Leny, která se posadila vedle Billa. Z druhé strany seděl Georg s Tomem. Když jsem se posadila a uviděla před sebou obličej, který jsem před chvílí opustila na schodišti, rychle jsem sklopila pohled. Vidličkou jsem napíchla kousek pečené mrkve a strčila si ji do pusy. Kdyby mě někdo sledoval, asi by si řekl, že ten talíř chci zhypnotizovat, jak upřeně jsem se na něj dívala. Jedla jsem a ani se tolik nesoustředila na konverzaci, která u stolu začala plynout. Dokud neuslyším svoje jméno, nebudu muset nijak reagovat, řekla jsem si. A toho jsem se držela. Jen jsem tiše seděla vedle Leny a promýšlela si, jak rychle se odsud vypařím. Když už si Bill dal tu práci a přiměl mě tu s nimi pojíst, nechtěla jsem odejít hned po jídle. Byla jsem však rozhodnutá, že to nebudu protahovat do noci, jak by to asi udělala Lena. Napíchla jsem zbytek salátu a vložila sousto do úst. Ještě jsem žvýkala, když jsem se odsunula od stolu, abych odnesla prázdný talíř. Lena mě však hned zastavila. 

„Dnešní večer pracuji já,“ usmála se na mě. „Uvolni se,“ hlesla polohlasně.

„Pomůžu ti,“ nabídla jsem se, i když mou pomoc očividně nechtěla.

Lena zavrtěla hlavou. „Zůstaň tady. V pohodě,“ řekla. Odešla a já tu s hosty zůstala sama. Pocítila jsem nepříjemné sevření kolem žaludku. V takovéto pozici jsem tu snad nikdy neseděla. Nestávalo se, aby mě někdo obsluhoval, zatímco jsem já seděla u stejného stolu, co naši hosté.

„Budete chtít víno?“ zeptala jsem se a pohledem vyhledala Billův obličej. Jen krátce jsem se podívala na Georga, ale Toma jsem vědomě vynechala. „Půjdu otevřít nějakou láhev,“ nabídla jsem.

„Slyšela jsi Lenu, Moniko,“ začal Bill. „Dnešní večer je její a ty si užij volna, které máš. Věřím tomu, že i Lena nám dokáže otevřít láhev vína,“ pousmál se.

„Přes víno jsem tu já,“ znovu jsem začala. Bill položil ruku přes opěradlo židle, na které doposud seděla Lena, a dlaní přejel přes mé rameno. Tím mě přiměl zastavit snahy o obsluhování. Já toho však chtěla využít k tomu, abych si oddychla.

„Asi tomu rozumíš více než Lena. A rozhodně více než já,“ zavtipkoval. „Ale dnes večer nemusíš.“

„Pokud chce, ať jde, ne?“ vložil se do debaty Georg. „Já bych si třeba rád poslech názor odborníka, co se k dnešní večeři hodí. A pokud nám, Moniko, připravíš i drobné vzdělávací okénko, rád se toho zúčastním,“ pokývl hlavou a podíval se na mě s laskavým výrazem ve tváři. Byla jsem za jeho podporu ráda. Opravdu jsem teď potřebovala uniknout. Opět. Vadilo mi, jak se mnou teď jednali. Jako v rukavičkách. Jako by se mě báli. Cítila jsem tu změnu, i když byla sotva znatelná.

Vstala jsem a odešla směrem k vinárně, ve které se znatelně hnulo se zásobami od doby, co takhle skupina přijela do chaty. Moc dlouho jsem nevybírala, které víno jim přinesu. V kuchyni jsem ze šuplíku vzala i vývrtku a vrátila se do jídelny. Byla jsem zpátky ve své roli, ve které jsem cítila jistotu, když jsem otevírala láhev a sdělovala jim, o jakou odrůdu se jedná a k jakému jídlu se hodí nejvíce. Všem jsem trochu nalila, degustačně, jak bývá zvykem, než si hosté přilévají sami podle své chuti. Svou skleničku jsem záměrně vynechala. Nezůstalo to bez povšimnutí, samozřejmě.

„A ty?“ zeptal se hned Bill.

„Já jsem spíše na pivo než na víno,“ odpověděla jsem mu. „A i tak, pro všechny případy je dobré, když jeden z nás zůstane střízlivý, kdyby bylo potřeba někam zajet,“ řekla jsem svou tradiční výmluvu, kterou jsem pro hosty používala, když chtěli, abych si s nimi nalila vína. Pro všechny taková odpověď stačila, Bill se však zatvářil nesouhlasně. Nic na to však neřekl a pustil se do dalšího chodu, který nám všem Lena přinesla. Rajčatovo-cizrnové kari s rýží na pohled vypadalo skvěle a chutnalo snad ještě líp. Všichni jí její kuchařský um hned začali vychvalovat. Všichni kromě Toma a mě. Za celou dobu, co jsem tady seděla, jsem slyšela nejvíce Billa. Georg se sem tam přidal do konverzace, Lena s úsměvem přizvukovala Billovi. Tom však mlčel. Letmo jsem se na něj podívala, abych ukojila svou zvědavost. Mohla jsem si ho prohlédnout, protože se zrovna soustředil na obsah svého talíře. Když si však vložil sousto do úst a zvedl pohled, přistihl mě, jak na něj hledím. Olízl si rty a tázavě zvedl obočí, nic však neřekl. Pomalu přežvýkl sousto, a když už to vypadalo, že se chystá něco říct, rychle jsem sklopila oči ke svému jídlu.

„Moniko,“ oslovil mě. „Nalij mi ještě vína,“ řekl a posunul ke mně skleničku. Než jsem stihla cokoliv udělat, Lena, která seděla uprostřed, se chopila láhve a dolila mu. Dívala jsem se na něj a on očima sledoval mě, ne jeho plnící se sklenici.

„Prý dneska nemám pracovat, sám jste to slyšel,“ řekla jsem a omluvně nahrbila ramena.

„Přesně tak. Konečně jsi to pochopila, Moniko,“ zasmál se Bill. A hned na to začal mluvit o předešlém tématu, jako by snad ani tohle drobné vyrušení nenastalo. A málokdy se stalo, že by se ke slovu dostal někdo jiný, kromě něj. Měla jsem pocit, že s každým lokem vína se počet slov, které vypustil z pusy, navyšoval. Znovu jsem se začala soustředit na svůj talíř. Bylo to to nejlepší, co jsem teď mohla udělat.

Když jsem dojedla kari s rýží, ubrouskem jsem si utřela koutky rtů. Věděla jsem, že má být ještě jeden chod – Lenin kozí sýr s ořechy a švestkami, ale už jsem cítila, že do sebe nic dalšího nedostanu. Podívala jsem se na Lenu, abych jí poděkovala za dnešní večeři, a zároveň jsem se natahovala po sklenici s vodou, o které jsem věděla, že stojí na stole přede mým už prázdným talířem. Netušila jsem však, že Tomovy prsty leží kousek od té sklenice. Sám si pohrával se svým pohárem na víno, ve kterém zůstával poslední lok omamného pití. Když jsem pod bříšky prstů neucítila studené sklo, ale teplou kůži, ucukla jsem, jako by mě někdo píchl jehlou. Podívala jsem se na Toma. 

„Pardon,“ otevřela jsem rty a bezhlasně artikulovala svou omluvu. On jen zavrtěl hlavou, že se nic nestalo. Já však cítila, jak mi buší srdce. Stáhla jsem svou ruku a snažila se uklidnit. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Odsunula jsem se od stolu.

„Moniko?“ podívala se na mě Lena, „jdeš někam?“

„Leno, moc děkuji za tu výbornou večeři,“ začala jsem. „Teď potřebuji chvilku na vzduch, cítím, jak jsem přejedená. Bylo to skvělé, ale na dezert už nemám místo,“ vysvětlila jsem a zároveň se na ni omluvně pousmála. Vstala jsem a odcházela od stolu, aniž bych vnímala, co se za mnou děje. Měla jsem před sebou vidinu toho, že se na chvíli uchýlím na balkon a budu zas aspoň na chvíli sama.

„Jdu si zakouřit,“ uslyšela jsem za sebou Tomova slova. Už jsem držela kliku balkonových dveří a téměř je otevírala, když to řekl. Ohlédla jsem se přes rameno. Rychle vstal a mířil směrem ke mně. Už jsem neměla šanci uniknout, změnit plán, rozmyslet si, kam odejít. Pevně jsem v ruce svírala kliku a vyčítala si, že nebylo dobře, když jsem oznámila, kam plánuji jít. Chtěla jsem ho pustit projít prvního, to bych ještě mohla dveře zavřít a odejít jinam, ale mlčky mi pokynul, abych šla já jako první. Nedal mi tak žádnou šanci. Uposlechla jsem. A tak jsem se ocitla na balkoně, kde jsem chtěla najít dočasné útočiště, s Tomem, před kterým jsem se chtěla skrýt.

Stoupla jsem si na tři metry od Toma a překřížila si ruce na prsou. Sledovala jsem, jak si z kapsy košile vytahuje krabičku cigaret a jednu si vkládá mezi rty. Schoval krabičku a poklepáním a prohmatáním všech kapes na těle zjišťoval, kde má zapalovač. Vytáhl ho z přední kapsy kalhot. Škrtl s ním, ale jediné, čeho docílil, bylo pár jisker. Rychle s ním zatřepal, jako by to mělo pomoct k tomu, aby byl druhý pokus úspěšnější. Když ani při tom se mu nepodařilo docílit plamínku ohně, frustrovaně zafuněl.

„Vevnitř možná máme zápalky,“ řekla jsem, sledujíc jeho pokusy o zapálení cigarety. Upoutala jsem jeho pozornost, kterou mi doposud nevěnoval ani na vteřinu.

Vzhlédl ke mně. „Teď je to jedno,“ zamumlal s cigaretou v puse. Hned na to ji vzal mezi prsty a schoval v dlani spolu s nefunkčním zapalovačem. „Teď… teď neodcházej.“

„Chtěla jsem tu být sama. Tím, že tu jste taky, pro mě ztrácí smysl, abych tu déle zůstávala,“ řekla jsem.

„Moniko, počkej,“ hlesl a zvedl jednu paži ve snaze mě zastavit. Přešlápl z nohy na nohu. Trochu se mi tím přiblížil.

„Máte snad nějaké přání?“ zeptala jsem se. Snaha, aby můj hlas nezněl podrážděně, nebyla dostatečná. Určitě mu neuniklo, jak nadšeně jsem působila. Na jeho další slova jsem chtěla argumentovat, že přece dneska nemám pracovat, jenže on připravil dotaz, kterým mě naprosto vykolejil.

Tom si odkašlal. „Jak často chodíš na ty východy slunce?“ zeptal se. „Myslíš, že bych se mohl přidat?“

„Co prosím?“ vypadlo ze mě. Tou otázkou mě překvapil. Takovou změnu tématu jsem opravdu nečekala. „Vy… vy chcete jít nahoru?“ ujišťovala jsem se, jestli jsem to celé dobře pochopila.

„Ano,“ přitakal.

„Podívejte, dole ve vesnici najdete hromadu profesionálních průvodců, kteří se o vás postarají. Můžu vám na pár z nich dát kontakt. Některé znám dokonce osobně, s některými jsem nejednou sama šla a můžu doporučit, který bude nejlepší,“ začala jsem s vysvětlováním. „Záleží, jaké budete mít požadavky. Ale myslím, že by se vám přizpůsobil jakýkoliv. Je to na domluvě,“ dodala jsem.

„Mám jediný požadavek,“ upřeně se na mě podíval. „Abys to byla ty.“

B.