Snowflakes in your hair *20

Pondělní ráno bylo asi pro většinu republiky šokové. Povím vám, že tak dlouho jsem se do auta opravdu nedostávala. Ano, stává se, že mi přimrznou dveře a já se musím sakra snažit, abych je otevřela, ale to, co jsem zažila včera ráno, to bylo teda něco! 😀 Když mi teda po téměř hodině auto rozmrzlo a já přijela pozdě do práce, myslela jsem, že to bude všechno. Avšak! Při odjezdu z práce jsem opět obcházela auto a musela smetat sníh, který napadl - tentokrát naštěstí ne s ledovým deštěm, který by hned zamrzl. 😀 A jak jsem tak obcházela auto, na ledu, kterého jsem si nevšimla, mi podjely nohy a já to tak tak vybrala, abych se nenatáhla. A hlavou mi bliklo: "no ty vole, já už jsem jak ta Monika z povídky." 😀 Já to prostě i skoro žiju. 😀 Ale přežila jsem ve zdraví, bez naražené ruky, naštěstí! 🙏Tak snad i vy jste to pondělní překvapení přežili a můžete se teď potěšit novým dílem povídky. 😊

Hudba: Paramore - Last Hope

Zůstala jsem na něj mlčky hledět. Snažila jsem se vymyslet plán, jak se z toho dostat. Tom mi oplácel pohled a čekal, co odpovím, jenže já teď nevěděla, co bych mohla říct. Nebylo to jen tím, že jsem s ním jít nechtěla, taky jsem měla strach. Pokud bych na túře měla být já ta zkušenější, veškerá zodpovědnost by padala na mě. Cokoliv by se stalo, bylo by to na mou hlavu. To je riziko, do kterého se mi nechtělo jít.

Ustoupila jsem o krok vzad a zavrtěla hlavou. „To nejde,“ vypadlo ze mě.

„Proč ne?“ zeptal se a pomalu si olízl rty. Při těch slovech šla od jeho pusy pára. Oba jsme tu stáli docela slabě oblečeni, na to, že bylo takové chladno. Teď jsem však na to nemyslela, mou hlavu zaměstnával docela jiný problém.

„Nejsem natolik zkušený průvodce, abych vás mohla vést nahoru,“ řekla jsem. „To je… to je neskutečná zodpovědnost. Měla bych vás na starosti, a kdyby se cokoliv stalo… Nechci na to ani pomyslet,“ znovu jsem zavrtěla hlavou. Stoupla jsem si k němu bokem, abych trochu uvolnila tomu tlaku, který jsem cítila, že je na mě opět vyvíjený.

„Moniko, nejsem takové poleno,“ zasmál se.

Krátce jsem se na ně podívala, abych se opravdu přesvědčila o tom, že teď slyším smích. Když jsem uviděla pod tmavými vousy jeho bílé zuby, zůstala jsem chvíli nehnutě hledět. Jeho oči se zúžily do tenkých štěrbin, veselý výraz jeho tváři neskutečně slušel.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a snažila se uvažovat. Když jsem však viděla jeho úsměv, šlo mi to hůř.

„Už jsem na nějakých výšlapech byl. I když nejsem tak sportovně založený, nejsem jím nepolíbený,“ naklonil hlavu na stranu.

Udělal ke mně další krok. „Nemusíš se o mě bát. Jen mi stačí říct, na který den se mám připravit.“

„Potřebuji čas. Nechci jít nahoru s naraženou rukou,“ řekla jsem ve snaze získat více prostoru k rozhodování, k tomu, abych mohla promyslet další tahy.

„To plně respektuji,“ souhlasně přitakal. „Budou ti stačit dva dny?“ zvedl obočí.

„Pozítří mám na starosti snídani. Dva dny jsou málo,“ odpověděla jsem mu. Když jsem viděla, jak se v jeho očích podivně zajiskřilo, uvědomila jsem si, že už jsem mu svou odpovědí dala najevo, že přistupuji na jeho návrh. I když jsem odmítla jím nabídnutý termín, začala jsem uvažovat, kdy by to šlo. Už mě zaháčkoval.

„Fajn. Tak se domluvíme na den potom. Ode dneška za tři dny. A kdyby byla jakákoliv změna, budeme mít možnost to prodiskutovat. Co na to říkáš?“ řekl. Strčil si cigaretu zpátky do pusy, znovu se pokusil ji zapálit. Tentokrát se mu to povedlo. Dlouze potáhl a vyfoukl kouř nad sebe, než se na mě znovu podíval. „Hm?“ pobídl mě k odpovědi.

Mlčky jsem přikývla.

„Výborně,“ našpulil rty. „Doufám, že nám to vyjde a nevyskytnou se nějaké komplikace,“ dodal. Dával mi tím najevo, abych nezkoušela vymýšlet problémy, které tu nejsou? Strčil si volnou dlaň do kapsy a nakrčil ramena ke krku, aby se aspoň trochu chránil před chladem.

Polkla jsem. Cítila jsem se poraženě. „Jdu do tepla,“ hlesla jsem. Vlastně jsem mu to ani nemusela oznamovat, proč jsem to tedy udělala? Byla jsem vykolejená, to teď bylo jisté.

 

V místnosti, do které jsem se vrátila, bylo veselo. Bill si zrovna přiléval vína do sklenice, Lena se smála a Georg živě popisoval nějakou historku, která bavila všechny ostatní. Připadala jsem si, jako bych stála za neprůhledným sklem a jen je sledovala jako ukázku toho, jak se dá žít, zatímco je můj život diametrálně odlišný. Přešla jsem ke stolu, ke kterému jsem se už neplánovala posadit. Jen jsem mezi prsty uchopila sklenici s vodou, jejíž obsah jsem do sebe obrátila jako panáka.

„Moniko, tak se posaď, pojď se k nám přidat,“ pobídl mě Bill.

„Omlouvám se, ale po včerejšku jsem pořád nějaká unavená,“ začala jsem. „Ta probdělá noc se ozývá ještě teď, budu se potřebovat ještě dospat,“ řekla jsem a odložila sklenici zpátky na stůl. 

„No vidíš,“ vzpomněla si najednou Lena, „slíbila jsi mi, že mi u večeře povíš, co se ti teda přihodilo,“ vykulila na mě oči. „Teď už je po večeři a já pořád nevím, proč jste se s Tomem vrátili až brzo ráno,“ mávla rukou směrem za mé rameno. 

„To je pravda. Já to taky ještě nevím a moc by mě to zajímalo,“ přidal se i Bill. „Oba jste takoví tajemní, to mě dráždí a chci to vědět o to víc,“ zasmál se. Upil vína ze sklenice a postavil ji zpátky na stůl. Celou dobu však očima hypnotizoval můj obličej.

„Věřím tomu, že vám to všem Tom moc rád povypráví sám,“ zamrkala jsem víčky a snažila se neznít podrážděně. Až když jsem to vyslovila, jsem si uvědomila, že to zní, jako bychom se znali spoustu let a já přesně věděla, jaký Tom je. „Já si půjdu lehnout,“ omluvně jsem se pousmála.

„No tak nám ale řekni, kdy budeme mít konečně možnost tě více poznat?“ ozval se tentokrát Georg. Nechápala jsem tu jejich touhu, které už Lena podlehla a které jsem se já zatím bránila. Proč bych se s nimi měla seznamovat, když je ve svém životě mám vidět jenom těchto čtrnáct dní?

„Já vím kdy,“ ujal se slova Bill, který chtěl očividně odpovědět místo mě. „Někdy příště. Že? Nepletu se?“ podíval se na mě s přimhouřenýma očima.

„Přesně tak,“ omluvně jsem se pousmála. „Dneska jsem opravdu unavená, jinak bych tu s vámi poseděla, když má ještě zítřejší snídani na starosti Lena,“ podívala jsem se na ni. 

„Ale ta únava. Chápu,“ přikývl Bill. „Nic, co bych sám neznal. Tak si tedy odpočiň, Moniko. Ale pamatuj, že už máš dvě žluté karty. Jakmile nás odmítneš potřetí, začnu být zlý,“ zdvihl výstražně ukazováček.

Zasmála jsem se. „Dobře. Budu si to pamatovat.“ Lehkým pokývnutím hlavy jsem se rozloučila s přísedícími, mezi kterými chyběl jedině Tom, a odešla do svého pokoje. Nevadilo mi, že s nimi nestrávím večer, nebyla jsem takový příznivec seznamování s hosty, jakým byla Lena. Ta, když mohla, tak seděla s kýmkoliv, jen aby si zajistila dobré vztahy či lepší spropitné. Neměla jsem jí to za zlé. Každá jsme byly jiná, navzájem jsme se respektovaly. To pro mě bylo mnohem důležitější. A to, že jsem za ni nejednou musela zaskakovat ranní službu, protože ona dlouho ponocovala, pro mě byla maličkost. Neopakovalo se to často a co tak vzpomínám, už dlouho se to nestalo.

 

V pokoji jsem odložila mobil na noční stolek a už se o něj více nestarala. Na zítřejší den jsem si nepotřebovala chystat buzení, takže jsem na něj už nemusela ani sáhnout. S večerní hygienou jsem si dala na čas. Umyla jsem si vlasy a po dlouhé době použila i kondicionér, dala jsem si záležet a užila si ten pocit, že se o sebe můžu lépe postarat, aniž bych někam spěchala. Sice jsem se před večeří sprchovala, ale to byla jen taková rychlovka na probuzení. Teprve až teď jsem cítila, že je to to pravé. Když jsem prsty vjížděla do vlasů, trochu jsem si promasírovala spánkovou oblast. Blaženě jsem přitom mhouřila oči. Nakonec jsem ze sebe spláchla všechny mydliny a zastavila tekoucí vodu. Stoupla jsem si na koupelnovou rohožku a své tělo zabalila do tmavě modré osušky. Předklonila jsem se a vlasy narychlo vysušila menším ručníkem, než jsem je na chvíli zamotala do turbanu, aby ručník nasál přebytečnou vodu. Před napůl zamlženým zrcadlem jsem si začala čistit pleť. Než jsem vyšla z koupelny, sundala jsem si turban a nechala vlasy ve vlnitých pramenech volně usychat. Nerada jsem používala fén, přirozená forma vysoušení pro mě byla nejlepší. V pokoji jsem otevřela šuplík komody a začala se přehrabovat spodním prádlem. Když jsem uslyšela zaklepání na dveře, automaticky jsem se natáhla po klice. Nepřemýšlela jsem nad tím, kdo za dveřmi může stát, podvědomě jsem počítala s tím, že to může být jedině Lena.

„Oh, sakra!“ vypadlo ze mě, když jsem se ocitla necelý metr od Toma. Bokem se opíral o rám dveří, jako by byl nalepený na dveřích těsně předtím, než jsem otevřela. Rychle jsem si dlaněmi přidržela osušku na hrudi. „Co… co tady chcete?“ vykoktala jsem ze sebe. Až v následujících vteřinách mě napadlo, že jsem mu mohla zabouchnout dveře před nosem a vůbec se s ním nevybavovat. Jenže má reakce byla přichytnout osušku a pojistit se, abych tu náhodou nezůstala stát nahá. Uzavřít se ve svém pokoji byla až další možnost, bohužel.

„Moniko, mám ještě jeden dotaz, co se týká našeho plánovaného výletu,“ začal. Špičkou jazyka si olízl rty a dával si záležet, aby pohledem přejel po mé odhalené kůži. Nejdříve očima fixoval má nahá ramena, než přejel mé přes nerozčesané vlasy, které teď vypadaly extrémně neupraveně.

„A je to dotaz, který je akutní?“ zeptala jsem se a přešlápla z nohy na nohu. Cítila jsem se nadmíru nepohodlně, vždyť jsem byla krytá jen osuškou, která mi končila v půli stehen.

„To nevím, myslím si, že ano,“ naklonil hlavu na stranu, a tak se i hlavou opřel o rám dveří. Kdybych teď chtěla utéct, nejspíš by se mi to nepodařilo. Svým tělem zabíral většinu prostoru, který otevřené dveře poskytovaly.

„Tak mluvte, poslouchám,“ povzdychla jsem si. Odstoupila jsem však od dveří a v z věšáku, který jsem měla na dveřích od koupelny, jsem si sundala župan. Rychle jsem rukávy protáhla paže, zatímco jsem k Tomovi stála zády, abych náhodou neukázala kousek kůže, který nechci, aby někdy viděl.

„Přemýšlel jsem nad tím, že nahoru sice půjdeme pěšky, ale dolů už ne, jinak by nám to zabralo celou věčnost, že?“ začal.

„No, to máte pravdu,“ řekla jsem. Kdybych k němu nestála zády, asi bych musela potlačit grimasu, kterou jsem teď nemusela brzdit. Protočila jsem oči nad tím, jak logická jeho úvaha byla.

„Potřebuji si tedy půjčit snowboard,“ pokračoval.

„Vy tady nemáte prkno?“ zeptala jsem se a ohlédla se přes rameno, abych se podívala, kde stojí. Přišlo mi totiž, jsem jeho hlas slyšela o něco blíž. A měla jsem pravdu. Už se neopíral o rám dveří, teď byl jednou nohou nakročený do místnosti, jako by chtěl vejít, ale něco mu bránilo.

„Ne, nemám tady prkno,“ zopakoval po mně a snažil se napodobit můj tón hlasu. „Přijel jsem z jiných důvodů, ne proto, abych jezdil po svahu.“

„Aha,“ pokývla jsem hlavou a rychle si zavázala pásek od županu. Přidržela jsem si klopy výstřihu až u krku, když jsem se otáčela zpátky k Tomovi. „Co jiného jste tedy chtěl dělat, když jste jel na dovolenou na zasněžené hory?“ zeptala jsem se. Byla jsem paranoidní, nebo se zase o kousek více vměstnal do mého pokoje?

Tom zavrtěl hlavou. „To je teď vedlejší. Hlavní je teď to, že potřebuji poradit, kde sehnat to prkno,“ znovu mě napodobil.

„Dole ve vesnici je hromada půjčoven. Určitě na nějakou narazíte, když se vydáte do centra a projdete si náměstí,“ odpověděla jsem mu. Dívala jsem se mu do obličeje a sledovala, jak se přemáhá, aby pohledem nepřejížděl po celém mém těle. Prsty jsem si pořád držela přikrytou hruď a Tom si všímal toho, jak si od něj držím odstup. Na chvíli sklopil obličej k mým nohám, než se na mě zase podíval, tentokrát zpod svých tmavých řas.

„Půjdeš se mnou a pomůžeš mi s výběrem?“ zvedl tázavě obočí.

„Obslouží vás tam mnohem větší odborníci, než jsem já,“ odmítla jsem krátkým zavrtěním hlavy. Hned na to jsem si musela prsty prohrábnout vlasy, protože mi spadly do čela neposedné vlhké prameny.

„Co když nebudou rozumět mým požadavkům?“ položil mi další otázku. Špičkou jazyka si přejel přes horní řadu zubů, v očích mu zajiskřilo pobavením. Zamračila jsem se na něj. Nebyla jsem hloupá a rychle jsem pochopila, že si mě od této chvíle začal dobírat.

Založila jsem si ruce na prsou, a tím, že jsem to udělala, se mi lehce rozevřel výstřih županu, teď mi už nepřiléhal až ke krku.

„Když se dorozumíte se mnou, s nimi to nebude také žádný problém,“ odpověděla jsem mu. „Ještě něco?“ dodala jsem podrážděným tónem.

„Ano, ještě jeden dotaz,“ řekl a zvedl do vzduchu ukazováček, „co je to za sprchový gel, který jsi použila? Voní to tu přímo kouzelně,“ našpulil rty a očima sjel níž z mé tváře, aby se podíval na ten kousek kůže dekoltu, která teď byla dostupná.

 

V návalu náhlého vzteku, který mnou projel, jsem naštvaně zatlačila do jeho těla, dlaněmi jsem se zapřela proti jeho prsům, abych ho dostala z místnosti. Nečekal to, tak zavrávoral a o dva kroky ustoupil, až se octil na chodbě před prahem mých dveří. Byla jsem vytočená a tomu přidal i fakt, že jsem uslyšela, jak se zachechtal.

„Vypadněte,“ procedila jsem polohlasně. „Jdu spát,“ dodala jsem, zatímco jsem se rychle natahovala po klice dveří, abych mu je zabouchla před nosem, jak mě původně napadlo. Když už byly dveře skoro zavřené, o něco se zarazily. Už jsem se chtěla radovat, že jsem ho ze svého pokoje vystrnadila, ale předčasně.

„Moniko,“ oslovil mě přes škvíru. Strčil do dveří nohu, a tak se mu podařilo zastavit můj plán, kterým jsem chtěla konečně dosáhnout klidu. Kousek od rámu dveří si opřel hlavu, takže mohl tou skulinou, kterou si sám vytvořil, nahlížet do mého pokoje.

„Co ještě?“ zabručela jsem a dál ramenem tlačila do dřeva dveří. Na jeho odpověď jsem musela chvíli počkat, očividně mě chtěl zase dráždit. Teď se mu to teda dařilo na výbornou, jen co je pravda. Nevím, jestli mě naštval fakt, že mě zdržuje od spánku, nebo to, že tu vůbec je přítomný. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, asi bych trpělivě snášela jeho přítomnost a jen jemně naznačovala, že už chci opravdu jít spát. U Toma to bylo všechno jinak.

„Dobrou noc ti přeju,“ pronesl veselým hlasem.

„Vytáhněte tu nohu,“ poručila jsem mu a jen malinko uvolnila tlak, který jsem na dveře vyvíjela. Poslechl mě, a to bylo jeho jediné štěstí, jinak bych se asi vší silou snažila dveře zavřít, i když bych rozumově věděla, že se mi to s jeho chodidlem ve dveřích nemůže nikdy podařit. Zabouchla jsem dveře a pro jistotu ještě otočila klíčem v zámku, což jsem udělala poprvé za tu dobu, co tu jsem. Za těch dva a půl roku jsem nikdy neměla zamčené dveře, až teď. Když jsem z chodby ještě uslyšela jeho smích, měla jsem chuť do dveří kopnout. Vědomí toho, že bych to odnesla bolestivým zraněním jedině já, mě zastavilo. Kretén.

Ulehla jsem do postele v naprosto jiném rozpoložení, než v jakém jsem odcházela ze společenské místnosti. Lenu, Billa a Georga jsem opouštěla v dobré náladě, těšila jsem se do postele a byla ráda za to, že mě nepřemlouvali, abych tam s nimi seděla. Mnula jsem si ruce, jak se mi podařilo se z toho večera vyvléct. A pak přijde taková změna! Nedovedla jsem si teď vysvětlit, čím mě Tom vždycky tak namíchl, ale je opravdu prvním hostem, který mi tak intenzivně drásá nervy. Žádný nebyl tak pečlivý v tom, aby mě pravidelně nasíral, až tento pitomec. Měla jsem hlavu položenou na polštáři a v pažích, které jsem měla překřížené na prsou, jsem svírala druhý polštář. V hlavě mi znovu zazněl jeho hlas.

Dobrou noc ti přeju.

Přetočila jsem se na bok a naštvaně zafuněla. Jak můžu mít dobrou noc, když poslední, koho vidím, je zrovna on? Poslední, co cítím, je neustupující naštvání?

Je to opravdu kretén.

B.