Snowflakes in your hair *21

Tak snad to vaše trpělivost přežila. Napsat tento díl trvalo trochu delší čas, no s Mily jsme se shodly, že jsou asi erupce na slunci, jinak si ten brzdící blok nedovedeme vysvětlit. 😀 Ale snad je pohroma zažehnána, když už jsem se zase rozepsala. A snad taky už i ty služby budou rozumější (haha, mé naivní já). 😓😀 Přeji příjemné počtení. B.

P. S. Jsem si teď tak uvědomila, když hledím na ten banner, že je na něm Tom málo vousatý. V povídce si ho představuju jako toho Tomana ala bezďák. 😀 No co už. 😀

P. S. S. Když dávám odkazy na hudbu, pouštíte si ji?

Hudba: Green Day - Last Night On Earth

Ráno pro mě bylo snadné vstát. Probudila jsem se ještě před zvoněním budíku, a to pro mě bylo znamení, že už jsem opravdu dospala deficit, který jsem ještě včera večer pociťovala. Věděla jsem, že mám celé ráno i dopoledne volné, moje dnešní směna měla začínat až s odpolednem, kdy se začnu připravovat k vaření večeře. Rozhodla jsem se udělat si příjemné ráno. Hned po probuzení jsem si zkusila prohmatat naraženou paži. Cítila jsem, že je to mnohem lepší, mohla jsem s ní více hýbat a sevření dlaně mi připadalo pevnější. První dobrá zpráva dne. Vstala jsem tedy a oblékla se, nachystala jsem si teplé oblečení, abych si po snídani mohla zajít na vycházku a neumrznout. Když jsem sešla do kuchyně, Lena tu ještě nebyla. Bylo pár minut po sedmé hodině. Nakoukla jsem do jídelny. Stoly byly uklizené, neválely se tu vypité lahve a špinavé skleničky. Měla jsem však tušení, že předešlý večer protáhli až do noci. Pokud tu popíjeli všichni, určitě si snídani odložili na dopoledne. Takže Lena nemusela vstávat. A já teď měla snídat sama.

Nachystala jsem kávovar, a zatímco jsem čekala, až se připraví překapávaná káva, osmažila jsem si dvě volská oka. Nakrájela jsem si pár rajčátek, abych měla ke snídani i trochu zeleniny, a všechno si hezky naservírovala na stůl. Do hrnku jsem si nalila kávu a přilila si do ní trochu mléka na zjemnění, jak jsem to měla ráda. Pojedla jsem a pořád byla sama. Jen jsem poslouchala ticho v chatě, které pro mě bylo za poslední dny nezvyklé. Spíše bych čekala, že tu bude rušno. Popravdě jsem čekala, že se tu bude motat aspoň Tom. Ten měl takovou schopnost, že vždycky vyčenichal, kde jsem se nacházela, a hned mi zpříjemňoval den. Teď se však zdálo, že i on vyspával. Dosnídala jsem a v tom samém tichu pokračovalo i dopoledne. Když jsem po sobě uklidila kuchyň a použité nádobí umyla, rozhodla jsem se, že ještě odházím sníh, který během noci kolem chaty napadl. Oblékla jsem se do teplého oblečení a s lopatou na sníh vyšla z chaty. Samotná práce mi nevadila, akorát jsem teď byla pomalejší kvůli ruce, která ještě nebyla úplně v pořádku. Šetřila jsem proto zraněnou ruku a radši více zatěžovala druhou paži. Když jsem uklidila příjezdovou cestu k chatě, uplynula necelá hodina. Odhodila jsem poslední várku, kterou jsem nabrala na lopatu, a rozhlédla se kolem sebe. Věděla jsem o tom, že nad chatou vede cesta do lesa, po které se dá dojít až k začátku sjezdovky – došla bych tam však z druhé strany, než na jakou se dá vyjet vlekem. Odložila jsem lopatu a zapnula si bundu pořádně až ke krku. Stejně jsem neměla co dělat a trávit čas v chatě se mi nechtělo. Přírodu jsem měla ráda, a když jsem ji tady mohla užívat plnými doušky, byla bych hloupá, kdybych se tomu vyhýbala.

Studený vzduch a všudypřítomný sníh mi nevadili. Lemy kalhot jsem měla pevně utažené, takže ani nebyl problém, že mi sem tam propadla noha a já se do sněhu probořila až skoro do půli stehna. Byla jsem sice zadýchaná, protože to bylo fyzicky náročnější, ale nebylo to něco, co bych nezvládla. Měla jsem skvělou náladu. Čas strávený v přírodě byl prostě lékem na duši. Navíc, když jsem tu byla sama a mohla se kochat zvuky zimní přírody – křupající sníh pod nohama a šustící jehličí, když jsem se dotkla některého ze stromů. V lese byla samota jiná než na chatě. Tady to člověk pociťoval jinak, třeba i vítal. Na chvíli jsem se zastavila a zády se opřela o kmen stromu, který měl větve vysoko. Rozhlédla jsem se kolem sebe a vydýchávala se z posledního soukání nohy ze sněhu. Bylo tu neskutečné ticho. Chladnými klouby jsem si otřela tvář a prsty si znovu urovnala vlasy pod čepici. Vyhrnula jsem si rukáv, abych se podívala na hodinky. Bylo pár minut před jedenáctou hodinou. Ani jsem nechtěla věřit tomu, že od mé snídaně už uteklo tolik času. Rozhodla jsem se, že svou cestu zase namířím k chatě. To bude minimálně další hodina, možná i víc, než se dostanu do tepla.  Akorát na oběd.

Udýchaná jsem stoupla na terasu chaty a začala ze sebe setřepávat sníh, který se mi uchytil na oblečení. Vešla jsem do chaty a začala se postupně vysvlékat z teplých vrstev. Vlasy, které mi vyčuhovaly zpod čepice, jsem měla obalené sněhem, špičku nosu jsem měla studenou jako led. Tváře mi teď hořely, když jsem přišla do tepla, jako by mi do nich bodalo tisíc jehliček. Úsměv mi to však neubíralo, spíše naopak. Vystoupala jsem schody a hned zamířila do kuchyně. Z chodby jsem ještě nakoukla do společenské místnosti, ale nikdo v ní nebyl. Naklonila jsem se do kuchyně. I tahle místnost byla prázdná. Otočila jsem se na patě a zrovna v ten moment se otevřely dveře od naší kanceláře.

„Moniko, ahoj!“ pozdravila mě Lena. „Kde se touláš celé dopoledne? Ani vzkaz jsi nenechala, že budeš odcházet,“ podívala se na mě a do slov skryla výčitku.

„Zašla jsem si do lesa nad chatu,“ odpověděla jsem jí. „Promiň, neuvědomila jsem si, že mi to zabere tolik času. Ale je tam dneska nádherně,“ pokývla jsem hlavou.

„No, a já ti zrovna jeden vzkaz chtěla psát,“ pousmála se. Až když to řekla, všimla jsem si, že v ruce drží papírek a propisku. Její oblečení bylo jiné, než v jakém by se pohybovala po domě nebo šla na svah. 

„Ano?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Kluci se rozhodli, že budou dneska večeřet v restauraci,“ oznámila mi vzkaz, který měl původně skončit na papíře. Druhá dobrá zpráva dne. Pomalu jsem si olízla rty a pokývla hlavou.

„Dobře, díky za vyřízení,“ řekla jsem. Pohledem jsem ještě jednou sjela přes její ošacení. „Takže dneska vařím jen pro nás dvě?“ zeptala jsem se.

Lena se pousmála a zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „No, víš,“ začala a krátce si odkašlala.

„Je mi to jasné,“ řekla jsem polohlasně.

„Bill mi řekl, že mám taky přijít. Chtějí se sejít v pět, ale ještě mám cestu za Erikem,“ trhla rameny. Když řekla jméno svého bývalého, jen jsem tázavě zvedla obočí. „Jdu s ním jen na kávu, popovídat si. A pak jdu na večeři. Na kterou jsi taky zvaná, mimochodem. Kluci tě nepotkali, ale Bill zmiňoval i tvoje jméno,“ podívala se na mě. V jejím pohledu jsem viděla otázku, na kterou jsem se jí rozhodla hned odpovědět.

„Myslím, že vynechám. Neviděla jsem se teď s Natanielem, tak mu asi zavolám, jestli má čas. Strávím večer s ním,“ řekla jsem. Na jazyku jsem měla i slůvko radši, ale to jsem taktně vynechala.

„Moniko, řekni mi, co ti naši hosté udělali, že se jim tak vyhýbáš?“ zeptala se.

„Vůbec nic,“ odpověděla jsem hned, i když by se dalo polemizovat o tom, jestli je to fakt pravda. „Jen prostě nejsem ten typ, však mě znáš,“ dodala jsem a mávla rukou ve vzduchu, abych to trochu odlehčila. „Málokdy se s hosty bavím tak jako ty.“

„To je sice pravda,“ začala a ukázala na mě prstem, „ale teď mám pocit, že se vyhýbáš až moc. Chováš se divně.“

„Nechovám,“ oponovala jsem hned. Ve vteřině jsem hned pocítila, že je to lež jako věž.

Když Lena uviděla můj výraz ve tváři, zasmála se. „Dobře. Jak chceš,“ trhla rameny. „Dívej, jestli budeš chtít, tady je adresa, kde večer budeme. Kdybys chtěla, přijď za námi. Já tě ráda uvidím a věřím, že kluci taky,“ řekla. V dlani mi na papírek rychle naškrábala adresu podniku, kde se rozhodli všichni povečeřet. 

„Díky,“ odpověděla jsem hned. Myslím, že jsme ale obě moc dobře věděly, že tento krok byl jen gesto slušnosti. Vůbec jsem neplánovala svůj názor změnit. Zavolám Natanielovi a pokud nebude na mě nebude mít čas, prostě večer strávím sama.

„Já tedy odcházím,“ podívala se na mě. „Popřemýšlej o tom a hned to nezavrhuj, prosím tě,“ řekla a zlehka mě poplácala po rameni. Jen jsem pokývla hlavou a nic neřekla, moc dobře mě znala. Kdybych jí popřála příjemný večer, dala bych najevo, že se neukážu. Kdybych řekla, ať pozdravuje svou společnost, taky by v tom mohla vyčíst, že nemám v plánu večer někam jít. A ještě by si mohli někteří myslet, že je opravdu chci pozdravit a že to nebylo jen o slušném vychování. A proto jsem mlčela.

Vytáhla jsem z lednice suroviny na přípravu pizzy a začala zadělávat těsto. Krájela jsem sýry a zeleninu, kterou jsem na těsto chtěla všechnu vyskládat. Neměla jsem oblíbený druh pizzy, smíchala jsem vše, co mě teď napadlo. Zatímco jsem čekala, než si těsto trochu odpočine, připravila jsem všechny přísady, které se měly zapéct. Všechno mi to trvalo téměř třicet minut. Až když jsem měla těsto v troubě a hlídala barvu kůrky, vzala jsem do ruky mobil a vytočila Natanielovo číslo. Vzal to až po třetím zazvonění.

„Moniko, čau. Potřebuješ něco?“ zeptal se.

„Tvou společnost, drahý příteli,“ odpověděla jsem hned.

„Dneska?“ položil mi další otázku. Jeho hlas zněl naléhavě a z jeho úsečných vět jsem vycítila, že nevolám ve vhodný čas.

„Dnes večer nemůžeš, co?“ hádala jsem.

„Promiň, puso,“ vzdychl. „Mám na starosti bar. Můžeš přijít posedět do naší chaty, jestli chceš,“ nabídl mi se smíchem.

„To ne, nebudu tě tam otravovat. Víš, že se to posledně nelíbilo,“ připomněla jsem mu incident, kdy jsme oba dostali vyhubováno. Sice to bylo řečeno slušně, ale taky dost jasně. Já jsem byla u jeho nadřízeného neoblíbenou osobou.

„Rád bych se s tebou viděl, ale bohužel,“ znovu si povzdychl.

„Tak se domluvíme na příště. Nebudu už rušit. Měj se, kámo,“ rozloučila jsem se s ním.

„Užij si večer, i když mě tam nebudeš mít,“ popřál mi, než hovor ukončil. Položila jsem mobil na stůl a prsty si promnula kořen nosu. Co se dá dělat. Tak strávím večer sama. Byla jsem sama dopoledne, proč by ne i večer. Málokdy se stane, abych měla tak dlouho volno, zatímco tu máme hosty. Mohla jsem být vlastně ráda, že mám čas na odpočinek. Na vlastní zájmy. Mohla jsem večer vyplnit tím, co sama vyberu.

Upečená pizza voněla po celé kuchyni. Přesunula jsem ji na talíř o širokém průměru, byl to jediný talíř, na který se mi mohla vejít. Položila jsem talíř na podnos a vedle něj postavila rovnou dvě láhve piva, které jsem vytáhla z ledničky příjemně vychlazené. Do misky jsem si nasypala trochu karamelových sušenek, se kterými jsem si chtěla zpříjemnit večer u filmu. Rozhodla jsem se obsadit místnost v patře, do které málokdo chodil. Dříve se jednalo o další z pokojů pro hosty, než z něho Michael na přání udělal všem dostupnou společenskou místnost číslo dvě. Byla v patře vedle ložnic a nebyla tolik prostorná jako ta, která byla vedle kuchyně. Pokud by se tu nacházely dvě skupiny a každá chtěla mít soukromí při večeři, řešení bylo snadné – prostřelo se i v horní místnosti. V současné době však byla využívána spíše jako zašívárna. A já ji teď chtěla přesně takhle využít. Vešla jsem do ní a na konferenční stolík si odložila svou večeři a nachystané pohoštění. Pohodlně jsem se usadila na pohovku a přehodila si přes nohy měkkou deku. Dálkovým ovládáním jsem zapnula televizi a hned najela do nabídky netflixu. Jedině tak jsem měla jistotu, že najdu nějaký film, který mě bude bavit. Otevřela jsem si pivo a s chutí vypila pár prvních loků. S tichým cinknutím jsem odložila láhev na konferenční stolek. Sice ta láhev zanechá mokrý kroužek, ale to mi teď bylo jedno. Teď jsem měla volný večer a nepracovala. Stejně pak bude na mě, abych tu uklidila, tak se s tím nebudu v tuhle chvíli stresovat.

Z pizzy zůstaly poslední dva klínky, které jsem do sebe už nemohla nacpat. Zůstaly na talíři ležet dalších několik hodin, zatímco jsem vypila o další dvě piva víc, než jsem si sem původně přinesla. Měla jsem příjemný večer, za okny už byla tma a já si pouštěla už třetí film. Ležela jsem pohodlně na pohovce, deku stále přehozenou přes nohy. Vedle sebe jsem měla položenou misku s karamelovými sušenkami, ze které jsem v nepravidelných intervalech ujídala, a o břicho jsem si opírala dno láhve piva, které jsem právě popíjela. Vnímala jsem film a vůbec nezaregistrovala, že se za mými zády otevřely dveře od místnosti. Když vedle mě na pohovku s tlumeným žuchnutím dosel Tom, lekla jsem se. Zrovna jsem měla láhev u pusy a na jazyku povalovala lok piva. Vyprskla jsem a rozkašlala se. Hned jsem se předklonila, aby se mi ulevilo co nejdříve.

„V pořádku?“ zasmál se Tom a hranou dlaně mě párkrát bouchnul mezi lopatky. Až mi málem vyrazil dech, jakou silou to udělal, ale možná to jsem teď opravdu potřebovala.

„Jo, v pořádku,“ odpověděla jsem mu co nejdříve to šlo. Prsty jsem si z trika setřela kapky piva a poposedla si, abych od něj byla co nejdál.

„Tady to vypadá na pohodový večer,“ konstatoval, když se podíval na prázdné lahve od piv, které byly postavené na konferenčním stolku. Podíval se na zbytky pizzy a pro jeden kousek se hned natáhl Už byla studená a určitě už dávno ztratila to kouzlo, jaké měla jedině čerstvá pizza.

„Vy nejste na té vaší večeři?“

„Už je dávno po ní,“ zamumlal s plno pusou. Přežvýkl sousto a olízl si umazané rty.

„A přesto si tu po mě dojídáte zbytky?“ rýpla jsem si do něj.

„Kdo by odolal voňavé pizze?“ trhl rameny. Jen jsem nespokojeně zafuněla. Z mého pohodového večera se rázem stal začátek noční můry. Znovu jsem se zavrtěla na pohovce, abych našla polohu, ve které by mi bylo i v jeho společnosti pohodlně. Hledala se těžko.

„Takže jste se už všichni vrátili?“ zeptala jsem se.

„Mhmh,“ zabručel, a přitom zavrtěl hlavou. Požvýkal zbytek pizzy, který si nacpal do pusy. „Zbytek šel ještě na skleničku. Já nechtěl,“ řekl, zatímco si olizoval umaštěné prsty. Jako by si dával záležet, aby nepřišlo nic nazmar.

„Musíte tak mlaskat?“ zamračila jsem se na něj. Jen překvapeně zvedl obočí a klouby prstů si utřel koutky úst. Hned na to si dlaní přejel přes vousy, jako by si je chtěl uhladit. I tak vypadaly neupraveně. Rozhlédl se po místnosti.

„Ta kytara je tvoje?“ zeptal se. Naprosto změnil téma. Vůbec se nevyjádřil k tomu, že tady ujídal jídlo, které bylo moje, a které si vzal bez jakéhokoliv svolení. Dokonce ani nepoděkoval, ale to už jsem od něj opravdu nečekala.

„Ne,“ odpověděla jsem. „ta je volně k půjčení. Michael chtěl, aby se tu hosté cítili jako doma, tak pořídil i kytaru,“ pokrčila jsem rameny. Sice jsem tento šéfův tah nechápala, ale asi měl něco do sebe.

„To je fajn,“ pokývl hlavou. Prsty se podrbal ve vlasech.

„Vsadím se, že ani není naladěná,“ zamumlala jsem, abych jeho nadšení hned srazila.

Tom nijak nezareagoval. Místo toho si vzal jednu karamelovou sušenku a začal ji nahlas chroupat. Když jsem se na něj znovu podívala a nešetřila se zlostí v mých očích, zvedl tázavě obočí, stejně jako před chvílí. Čekal, co mu řeknu, a pohledem těkal mezi mýma očima a rty. Já je však pevně svírala, a právě měla co dělat, abych ho rovnou sprostě netitulovala.

Pomalu jsem vydechla ve snaze se uklidnit. „Jste docela… hlasitý, Tome,“ procedila jsem mezi zuby, když jsem konečně našla to správné a dostatečně slušné označení.

„Jsou fakt dobré,“ řekl a vzal do prstů další. Jako by to byla omluva pro to, jak se teď choval. Ukousl si. Viděla jsem, jak drobky ze sušenky dopadly na jeho triko. Prsty je hned setřepal na zem.

„Opravdu skvělé,“ hlesla jsem a protočila oči. Tom se na mě podíval. Ať už si myslel, že se vyjadřuji k sušenkám nebo k tomu, že tu byl, nijak na to nezareagoval. Bože, ten chlap mě chce opravdu připravit o zdravý rozum?

„No nic, jdu si lehnout,“ řekl najednou a ještě si v mé přítomnosti protáhl ruce. Když jsem uviděla, jak se mu na pažích napjaly svaly, jen jsem zatajila dech. Nechtěla jsem, aby na mě bylo cokoliv znát. Zvedl se z pohovky. „Dobrou noc, Moniko,“ popřál mi a dal se k odchodu. 

Neodpověděla jsem. Ani jsem nemusela. Už byl pryč. Jak rychle přišel, tak rychle zmizel.

B.