Snowflakes in your hair *22

Tak tenhle díl se mi podařilo napsat docela rychle. Snad je erupce na slunci, která způsobovala můj psací blok, pryč. Pohroma zažehnána, můžeme se dál radovat z povídky. A že máme ten víkend, tak vám dávám díl už dnes. Výjimečně. 😀 Děkuji za vaše předchozí ohlasy a užijte si dnešní díl. Jak teď venku mrazí, tak se snadno představuje, jak asi mrazí v povídce. 😀 Tak tedy příjemné počtení. 😊 B.

Hudba: Ed Sheeran - Make It Rain

Bylo ráno a já byla v kuchyni, abych chystala snídani. Předešlou noc jsem slyšela kolem půlnoci, jak se vracejí z večeře a skleničky. Byli tak hluční, že jsem je slyšela i přes nejedny zavřené dveře. Smích se musel rozléhat po celé chatě, a určitě jsem nebyla jediná, kdo je slyšel. Rozhodla jsem se tedy, že snídani připravím na devátou hodinou. Nechystala jsem nic speciálního, byl to tradiční výběr jídel, který tu už několikrát měli. Zatímco jsem připravovala stoly a chystala snídaňový raut, dala jsem vařit vodu na čaj a kávu. Sama jsem si pak sedla ke stolu a s hrnkem teplé kávy se zahleděla ven z okna. Sněhová pokrývka odrážela sluneční paprsky, které píchaly do očí. Byla to však tak krásná podívaná, že stálo za to mhouřit oči a snášet ten nepříjemný pichlavý pocit. Upila jsem kávy a chvíli držela lok v puse, než jsem ho spolkla. Sice jsem včera vypila víc láhví piva, než jsem plánovala, ale protože jsem to měla čas se z toho pořádně vyspat, necítila jsem se dnes nějak zle. Přišlo mi, jako bych včerejší večer vlastně strávila na nealku. Tomovu krátkou návštěvu jsem si radši ani nepřipomínala, nechtěla jsem si do mysli připouštět jeho osobu a cokoliv, co by s ním bylo spjaté. Stačilo mi, že už zítra se měl konat náš společný výšlap. Nepotřebovala jsem se jím zaměstnávat ještě ve svém volnu.

Na chodbě jsem uslyšela hlasy. Vstala jsem tedy od stolu a prošla dveřmi do jídelny, abych přivítala první strávníky. Když jsem jako první pohlédla do očí Georgovi, chtělo se mi smát tomu, jak měl otlačený obličej. Jeho oči byly ještě ospalé, ale zdálo se, že ho hlad vyhnal z postele.

„Dobré ráno,“ pousmála jsem se a rukou pokynula ke stolu s nachystaným pohoštěním. „I dnes si můžete vybrat z několika druhů jídel,“ začala jsem. „V konvicích je pak uvařený černý i ovocný čaj, je nachystaný pomerančový džus a citronáda.“

„Kávu najdu kde?“ zeptal se místo pozdravu.

„Hned vedle čaje,“ odpověděla jsem mu a pohledem sklouzla k osobě přicházející za ním. Bill nevypadal tak sešle, jako Georg. Měl ospalé oči, to ano, ale rozhodně na tom byl líp. Možná toho nevypil tolik, nebo byl na takový životní styl zvyklý – dlouho pařit a pít alkohol, a pak ráno vstávat a muset vypadat reprezentativně. 

„Ahoj, Moniko,“ pozdravil mě. Na jeho hlase bylo znát, že včera vykouřil víc cigaret, než by jeho hlasivky snesly. Odkašlal si a hned na to se na mě podíval s otázkou v očích. „Proč jsi včera nepřišla?“ zvedl obočí.

„Dobré ráno, Bille,“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem v hlavě rychle vymýšlela odpověď. „Já vlastně ani nevím, proč jsem nepřišla,“ pousmála jsem se, přitom jsem lehce nakrčila ramena. „Udělala jsem si k pozdnímu obědu pizzu, a tak nějak jsem zkysla u filmu, který jsem si k tomu pustila,“ řekla jsem, jak to popravdě bylo. Vynechala jsem však ten fakt, že jsem byla už od začátku rozhodnutá svůj názor nezměnit. 

Podezřívavě se na mě zadíval. „Ty se nám vyhýbáš,“ řekl. Olízl si rty a zkoumavě přejel přes můj obličej. „Ale je to tvoje volba,“ pousmál se. „My si včera užili skvělou noc. Poznali jsme tu některé barmany, Lena nás dokonce seznámila s… Mikkem,“ dořekl, když si vzpomněl. „Byla to paráda. Asi tam ještě párkrát zajdeme, než odjedeme,“ pokývl hlavou.

„To mě těší, že jste měli příjemný večer,“ pronesla jsem větu, kterou jsem hostům říkala běžně, i když to třeba nemusela být úplně pravda. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, jestli jsem to teď cítila jinak, prostě jsem to řekla.

„No nic, jdu na kávu. Potřebuju ji teď ze všeho nejvíc,“ řekl Bill a dlaní mě slabě poplácal po rameni, než vykročil směrem ke stolu, kde bylo všechno nachystáno. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byl tu Bill, byl tu Georg. A nikdo další nepřicházel.

„Kdybyste cokoliv potřebovali, budu v kuchyni,“ řekla jsem těm dvěma a otočila se k odchodu. Jestli Tom plánuje přijít později, měl by počítat s tím, že ne všechno jídlo mu musí zůstat. I když, Georg tohle ráno vypadal zkroušeně, třeba má sevřený žaludek a moc toho nesní.

Párkrát jsem iniciativně vyšla z kuchyně do jídelny, abych se podívala, jestli Billovi a Georgovi něco nechybí. Uplynula už půlhodina od jejich příchodu a stále byli sami dva. Snažila jsem se v hlavě potlačit všechny otázky, které mě napadaly ohledně toho, proč jsou tu jen oni dva. Držela jsem jazyk za zuby a ani jednou se Billa nezeptala, i když bych klidně mohla. Dalo by se to uhrát na to, že to potřebuju vědět kvůli úklidu stolů, to ano. Hloubala ve mně však myšlenka, že by si mohli domyslet, že se ptám z jiného důvodu. A to jsem nechtěla podporovat.

Vůbec jsem se sama nad sebou nepozastavila, nedocvaklo mi, jak překroucené mé přemýšlení teď je. Lena měla pravdu, že jsem se chovala jinak, já to však v tuhle chvíli nedokázala vidět. Myslela jsem si, že si jen něco namlouvá, ale to, že jsem se jim vyhýbala více než u mě bylo zvyklé, byla pravdivá skutečnost. Mohla jsem ze své pozice požádat o informaci, kdy ke snídani přijde i Tom, ale paranoidně jsem uvěřila své vlastní myšlence, že by za tím Bill viděl něco víc. A i kdyby, mohlo mi to přece být jedno. Teď jsem to však nechápala. Neviděla. Nedocházelo mi to. Už jsem byla namotaná na udičku Toma Kaulitze, aniž bych si to uvědomovala.

Doplňovala jsem džbán s pomerančovým džusem, když jsem za sebou uslyšela kroky. Na chvíli se mi zrychlil tep, když jsem si pomyslela, že Tom přichází na snídani. Otočila jsem se a pohlédla do tváře své kolegyně a kamarádky.

„Leno, dobré ráno,“ usmála jsem se na ni. Potlačila jsem v sobě pocit, kterému jsem právě teď nerozuměla. Nebo si spíš nechtěla připustit, že by opravdu mohlo jít o to, že jsem zklamaná z toho, že přišla jen Lena. 

„Moniko, vypadá to výborně. Posnídám s Billem a Georgem, nebude ti to vadit?“ zeptala se mě.

„Vůbec ne,“ zavrtěla jsem hned hlavou. „Já jsem už snídala, ještě předtím, než přišli kluci,“ řekla jsem a ani si neuvědomila, že jsem použila její označení pro naše hosty. Snažila jsem se držet hranici, tu jsem teď nevědomky tím slovem kluci překročila.

Lena se usmála, ale nekomentovala to. Byla všímavá, určitě jí to neuniklo. „Dobře,“ pronesla a hned svou pozornost přesunula k těm dvěma, kteří seděli u stolu, pomalu jedli a popíjeli, a přitom debatovali. Laškovně na mě zamávala prsty, než si stoupla ke stolu, aby si i ona nabrala plný talíř jídla. Když už byla Lena, rozhodla jsem se, že moje tichá společnost už není tolik potřeba. Vrátila jsem se do kuchyně a do sklenice si napustila studenou vodu. Hned jsem obsah sklenice vypila. Dlaněmi jsem se opřela o kraj kuchyňské linky a sklonila hlavu mezi ramena. Myšlenky se mi hned rozeběhly k té osobě, která tu jako jediná nebyla. Na chvíli jsem zavřela oči a schovala obličej do dlaní.

„Moniko, přestaň,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Tohle nepůjde. Tohle se nemůže dít. Rychle jsem otevřela oči a otočila se čelem do místnosti. Očima jsem hledala, čím bych se mohla zabavit. Nenapadala mě žádná činnost, kterou bych teď mohla dělat, abych vypnula ty myšlenky, které mě teď začínaly napadat. Vadily mi. Obtěžovaly mě. Byla jsem otrávená sama sebou. Znovu jsem tedy vyšla z kuchyně a rozhlédla se po jídelně, jestli tu bylo něco, čím bych se mohla zaměstnat. Bill zrovna odsouval talíř stranou, tak jsem k němu hned vykročila, abych ho uklidila.

„Moniko, nevíš, jaké má být dnes počasí?“ zeptal se mě hned.

„Pokud vím, tak je předpověď na následující dny příznivá. Sněžit moc nemá, ale zima bude určitě, takže to, co napadlo předchozí dny, bude hezky držet,“ odpověděla jsem mu.

„Mysleli jsme, že bychom si dnes šli zalyžovat,“ přidal se Georg. „Takže máme ideální podmínky,“ doplnil.

„Ano, to máte,“ přikývla jsem. „Taky jsem přemýšlela nad tím, že si dnes zajdu na svah,“ vypadlo ze mě. Až když jsem to řekla, uvědomila jsem si, že je to krok směrem k nim. Doposud jsem se držela zpátky a nechtěla s nimi mít nic společného, teď jsem však bez rozmyslu vybalila své plány na své volné odpoledne. 

„No super, možná se potkáme,“ podíval se na mě Bill. Zdálo se mi to, nebo teď couval on a vzdával veškeré pokusy o spřátelení

„Dole ve vesnici je jedna dobrá půjčovna, poradí vám úplně se vším. Pokud budete chtít, napíšu vám kontakt na tamní obsluhu,“ nabídla jsem.

„Ty mi snad čteš myšlenky,“ zasmál se Bill. „Zrovna jsem se tě na to chtěl zeptat. No jo, však jsi nás vezla z letiště a víš, že jsme přijeli bez lyží a bez výbavy,“ dodal vysvětlení, které ho napadlo. Kdyby však věděl, že jsem tuhle debatu už vedla s jeho bratrem, asi by nedělal tyto závěry. Nechala jsem ho při tom. 

„Dobře, než budete odcházet, tak se za mnou zastavte. Dám vám ten kontakt,“ přislíbila jsem, zatímco jsem sbírala talíře, které po nich zůstaly prázdné. S plnýma rukama jsem se vrátila do kuchyně a byla ráda, že se můžu konečně něčím zaměstnat. Začala jsem umývat použité nádobí a snažila se plně soustředit na vykonávanou práci. V hlavě mi však blikla myšlenka, kterou jsem hned zahnala, protože se mi ani trochu nezamlouvala. Tome, kde sakra jsi?

Urovnávala jsem umyté sklenice zpátky na polici, když jsem za sebou uslyšela tiché odkašlání. Ohlédla jsem se a pousmála se, když jsem pohlédla do Billovy tváře. Zdálo se, že čas u snídaně mu prospěl. Už nevypadal, jako by spal jen dvě hodiny, jeho pohled byl jasnější a už i hlas zněl mnohem lépe.

„Jdete si pro ten kontakt, že?“ hádala jsem. Ze stolu jsem vzala papírek, na které jsem napsala jméno a telefonní číslo na Filipa, se kterým jsem společně s Natanielem nejednou seděla na pivu. „Ptejte se na Filipa. Říká se mu Travis, ale když řeknete Filip, taky budou vědět. Klidně zmiňte moje jméno a budete mít záruku, že se o vás opravdu kvalitně postará,“ pokývla jsem hlavou. „Já si to pak zkontroluji,“ dodala jsem žertovně ve snaze o zlehčení situace.

„Asi ho znáš dobře, když mi ho dohazuješ, že?“ zeptal se Bill.

„Je to tady malé městečko. Známe se tu vesměs všichni a navzájem si pomáháme,“ řekla jsem. „Je tam i pár půjčoven, které patří velkým majitelům, ale za to tam nemusí být lidský přístup. Já vás radši pošlu za tím, koho znám a vím, že opravdu dobře poradí. Je to možná malý obchůdek, ale za to se vyznají.“

„Dobře. Věřím ti,“ podíval se na mě, zatímco přebíral papírek se všemi potřebnými informacemi.

„Tak dobré pořízení,“ popřála jsem.

„Díky. S Georgem hned odcházíme, tak se na svahu třeba potkáme,“ zopakoval svou předchozí odpověď na to, že i já si chci dnes zasportovat na sněhu. Hned jsem se jeho odpovědi chytila a přehodila si utěrku z ruky do ruky. Začala jsem si s ní pohrávat, i když jsem si to plně neuvědomovala.

„Jen vy dva?“ zeptala jsem se.

„Lena s námi nakonec půjde taky, i když původně nechtěla,“ zasmál se. „Je to fajn holka,“ dodal s pokývnutím hlavy, jako bych já potřebovala slyšet vysvětlení, proč s nimi jde i Lena. Však je to jejich věc. „A jestli se ptáš na Toma, tak ten nejde. Ráno mi říkal, že se necítí moc dobře. Chce dneska zůstat v posteli,“ odpověděl mi. „Snad to není nic vážného. To by ještě bylo, aby tuhle dovolenou proležel s teplotou,“ zasmál se. 

„Aha,“ pokývla jsem hlavou. Dostala jsem odpověď na všechny mé otázky, které mě po celou dobu hloubaly. Už jsem aspoň nemusela vymýšlet a následně zavrhovat taktiky, jak se zeptat na to, proč tu není Tom. 

„Tak čau,“ kývl na mě Bill hlavou, „a ještě jednou díky,“ dodal a zvedl prsty s papírkem, který teď pro něj byl důležitý. Odešel a já tu zůstala sama. Poslouchala jsem, jak jeho kroky míří nahoru, a uvědomila si, že během několika minut zůstanu v chatě sama. Bude tu jen Tom. A ten je ve svém pokoji. Zuby jsem si přejela přes spodní ret. Už jsem se přestávala orientovat v tom, kolikrát jsme s Tomem zůstali jen my dva. Věděla jsem však, že to už není výjimka. Stávalo se to pravidlem, které mi dřív vadilo. Teď jsem si jen namlouvala, že ho beru jako hosta a povinnost se o něj postarat. Lhala jsem sama sobě. A nechtěla si to přiznat.

Uklízení jídelny a sklízení jídla ze stolů mi zabralo téměř čtyřicet minut. Navlhčenou houbovou utěrkou jsem setřela stoly a urovnala židle zpátky na místo. Dávala jsem si záležet a taky jsem díky tomu držela myšlenky u práce. Už mě štvalo, jak mi pořád odbíhaly, kam jsem nechtěla. V kuchyni jsem měla taky všechno hotovo, teď nastával čas, kdy jsem chodívala kontrolovat, jestli není potřeba odházet sníh. Přes noc však nesněžilo, a tak jsem teď měla chvíli volna. Podívala jsem se na hodiny. Pokud bych chtěla připravovat oběd, mohla bych klidně začít. Pokud Tomovi není dobře, bude chtít jíst? Mohla bych se jít aspoň zeptat, jestli nechce uvařit čaj. Včera šel docela brzo spát, je možné, že se večer necítil zdravě. Snědl mi jeden kousek pizzy a moc dlouho se nezdržel, třeba s ním opravdu něco je.

Ještě chvíli jsem diskutovala sama se sebou a zvažovala, jestli mám jít zkontrolovat, v jakém zdravotním stavu Tom je. Určitě bych to měla, už jenom kvůli tomu, že je na zítřejší ráno naplánovaná cesta na vrchol. Potřebovala jsem tedy vědět, jestli se uskuteční náš zítřejší výšlap, na který mě ukecal. Kdyby teď zůstal ležet, rozhodně bychom zítra nemohli vyjít. Na to musí být člověk fyzicky v pořádku a jakékoliv slabší nachlazení oslabuje tělo. S takovou bych Tomovi doporučila, aby ze svého plánu ustoupil. To by mi hrálo do karet. Na východ slunce je vždy krásný pohled, já však pociťovala napětí z toho, že bych ho měla sdílet právě s naším hostem. Nikdy dřív jsem to neudělala a pokud bych to měla měnit, nechtěla jsem, aby byl Tom prvním, koho na vrchol přivedu.

Stoupla jsem si před práh jeho ložnice a zvedla ruku, prsty sbalené v pěst. Chtěla jsem zaklepat, ale ruku jsem zastavila těsně před dřevem dveří. Zhluboka jsem se nadechla. Už jednou jsem tu byla a dalo by se říct, že to dopadlo špatně. Od té doby si Tom myslí, že mi soukromí hostů není svaté. Když se teď jdu ujistit o tom, jak se cítí, snad by se nic nemuselo vyvrbit. Výdechem jsem se uklidnila a slabě na dveře zaklepala. Nastražila jsem uši. Žádné odpovědi se mi nedostalo, tak jsem to zkusila ještě jednou. Nic. Po chvíli jsem položila prsty na kliku a stiskla. Dveře se tiše otevřely. Z pokoje nešel žádný zvuk, byl tu klid. Nakoukla jsem dovnitř, tělem jsem zůstávala na půl na chodbě. Pohledem jsem zkontrolovala prostornou místnost. Vešla jsem a zavřela za sebou dveře. Zamířila jsem k pohovce. Bylo přes ni přehozených několik kousků oblečení, na konferenčním stolku jsem zahlédla položený mobil, náramky a nějaké další drobnosti. Mezi nimi ležel i snubní prsten. Odvrátila jsem od něj pohled a podívala se směrem k posteli. Mezi bílými polštáři a přikrývkami bylo vidět Tomovo opálené tělo. Nebyl úplně zakrytý, taky jsem však neviděla něco, co by se neslušelo. Ležel v tmavě šedém triku, od pasu dolů byl přikrytý. Tvář odvrácenou na druhou stranu, jednu paži široce položenou od těla, druhou strčenou pod polštářem. Tmavé vlasy ležely volně přes polštáře kolem jeho hlavy. Zatajila jsem dech. Měla bych ho probudit?

B.