Snowflakes in your hair *23

Ach, co vám budu povídat. Už jsem dokoukala Zasněnou lásku. 😢 Kdyby to šlo, dala bych to ještě jednou, jak se mi to líbilo (teď odpouštím ty věci, za které bych jim strhla body z celkového hodnocení 😀). No, co vám budu, inspirace tam bylo hodně. Ale dopad na mou múzu to snad mít nebude. Protože jsem hned začala s dalším tureckým seriálem, s dalším Canem 😀. Pustila jsem si první díly Receptu na lásku (bože, to nemají jiné názvy, než všechno s láskou? 😀) a musím říct, že jsem se docela nasmála. Pár herců (těch důležitých) je stejných, takže múza pokračuje. 😀 A zápletka? Úplně povídkový materiál!

No, trošku jsem si odskočila, tak tedy zpět k povídce: přeji vám příjemné počtení! Mily, máš to tady, ty moje motivační jednotko! 😀 Těším se na jakýkoliv ohlas.  🙏😊 Vaše B.

P. S. Když nám všem popřál i Tom k svátku svatého Valentýna, nemůžu zůstat pozadu, i když ho tak neslavím. 😀 Tak krásný den 🖤.

Hudba: Tokio Hotel - When It Rains It Pours

Stála jsem kousek od postele a několik vteřin sváděla vnitřní boj. Mohla jsem odejít a ani ho nevyrušit, vůbec by nevěděl, že jsem tu byla. Na druhou stranu jsem sem šla z nějakého důvodu, a kdybych se teď vytratila, byla by má cesta do Tomovy ložnice zbytečná. Opatrně jsem našlapovala na měkký koberec, zatímco jsem obcházela postel z druhé strany. Jedna noha mu čouhala zpod přikrývky, měl ji lehce pokrčenou v koleni. Lem kraťasů měl vyhrnutý do půli stehna. Pevně jsem sevřela rty a podívala se do jeho spícího obličeje, který lemovaly rozčepýřené vlasy. Byl uvolněný, klidný. Mezi spletí černých vousů bylo vidět, že má pootevřenou pusu. Kousla jsem se do rtu a znovu začala přehodnocovat své rozhodnutí, že ho probudím. Určitě bude lepší, když ho nechám spát. On bude mít lepší náladu a já se nebudu muset vypořádávat s jeho uštěpačnými poznámkami. Ucouvla jsem. Kdyby něco potřeboval, tak přece může sám přijít. A já budu čekat dole, jestli sestoupí ze svého pokoje nebo ne. A budu v klidu pracovat. 

Otočila jsem se a udělala první krok směrem ke dveřím. V tichu pokoje se ozval nový, nezvyklý zvuk. Uslyšela se zamlaskání, které bylo následováno rozespalým zabručením. Kdybych tak dlouho nestála u postele a nesledovala ho, nerozhodovala se až těsně u cíle své cesty, mohla jsem odejít a mít klid. Jenže teď se zdálo, že se probouzí. Srdce se mi napětím rozbušilo v rychlejším tempu. Ohlédla jsem se přes rameno a sledovala, jak se vrtí na posteli. Líně se protáhl, jako když si kočka protahuje hřbet a z boku se přetočil na záda. Klouby prstů si promnul oko a dlouze, spokojeně vydechl. Znovu se nadechl a šedé triko se mu na prsou napjalo. Když rozlepil oči a všiml si, že není v místnosti sám, zvedl se na jeden loket. Tázavě naklonil hlavu na stranu a rozpuštěné vlasy mu sjely na tu stranu, ke které se sklonil. Olízl si rty.

„Mono?“ oslovil mě chraptivým hlasem. Přešla jsem to oslovení, které mě neskutečně vytáčelo a kterého se očividně nechtěl vzdát, a znovu se otočila čelem k posteli, na které ležel. Zavalil mě pocit viny a studu, že jsem se tu takhle nechala načapat.

„Tome, nechtěla jsem vás probudit. Byla jsem právě na odchodu, když jsem zjistila, že spíte,“ začala jsem. Nejistě jsem k němu udělala krok, o trochu jsem se přiblížila, a tak ostřeji mohla vidět jeho právě probuzený obličej. Na tváři měl otlačené povlečení polštáře, ze kterého právě zvedl svou hlavu.

„A proč jsi vůbec tady?“ položil mi otázku, na kterou jsem naštěstí měla odpověď. Nadechla jsem se, abych mu odpověděla, ale když dlouze zívl a dlaní si začal mnout oko, hlas se mi z hrdla vytratil. Už se neopíral o loket, teď se zvedl do sedu a posunul se na posteli do pohodlnější polohy. S tím mu sjela přikrývka z pasu dolů a já v ten moment uviděla, co jsem nechtěla.

„Oh, bože!“ vypadlo ze mě. V panice jsem odvrátila obličej na stranu a zvedla oči ke stropu, zatímco jsem k němu natáhla roztaženou dlaň, abych si s ní zakryla výhled. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná, v mysli se mi však vyrojila touha co nejdříve odsud vypadnout. Kdybych mohla zmizet jako pára nad hrncem, udělala bych to bez váhání.

„Co zas vyvádíš?“ zabručel.

„Tome, mohl… mohl byste se přikrýt, prosím vás?“ řekla jsem a snažila se, aby se mi hlas netřepal. Cítila jsem, jak se mi začíná hrnout krev do tváří. „Tak to vypadá, že se vám zdál nějaký krásný sen,“ dodala jsem. Pomalu jsem vydechla a zároveň k němu zpět stáčela svůj pohled, ruku jsem však pořád držela v úrovni očí, abych viděla jen to, co opravdu chci. Teď to byl jen jeho obličej.

„Prosím tě, Mono, ty naděláš,“ zavrtěl hlavou. „No tak mi stojí péro, a co? Vždyť je to jen známka toho, že jsem mladý a zdravý muž,“ řekl pobaveně, ale přesto si přitáhl přikrývku blíž k tělu, tak, aby byl zakrytý i jeho klín. Teď bylo jedno, že měl na sobě kraťasy. Jeho rozkrok se prostě hlásil o život.

„Buďte si zdravý a mladý, ale ne v mé přítomnosti, prosím,“ zamumlala jsem. Znovu jsem uhnula pohledem. Nevydržela jsem se dívat do toho rozespalého obličeje s vědomím, co skrývá pod přikrývkou několik centimetrů níž. „Já… já se přišla zeptat, jak vám je. Jestli nechcete čaj nebo vývar, něco na posilnění,“ začala jsem s vysvětlováním.

„Cože?“ zeptal se a nechápavost v jeho hlase byla hmatatelná.

„Váš bratr… Bill… říkal,“ začala jsem koktat, „říkal, že vám není moc dobře,“ dokončila jsem rychle a pro jistotu své tělo natočila bokem k posteli, aby mě to tolik nelákalo se dívat jeho směrem. O kousek jsem ucouvla. „Spojila jsem si to s tím, že i včera jste šel překvapivě brzo spát. Tak jsem myslela, že na vás třeba něco leze.“

„Vůbec nic mi není,“ odpověděl mi a tím mě hned vyvedl z omylu. „Řekl jsem to, aby mě Bill přestal otravovat s tím, že dneska musím na svah. Mám totiž svoje vlastní plány, o kterých nemusí vědět.“

„Aha,“ odkašlala jsem si. „Takže žádná chřipka, ani teplota,“ konstatovala jsem s mírným pokývnutím hlavy. „Fajn, nechám vás tu. Když nic nepotřebujete, vypařím se,“ řekla jsem a rychle se otočila k odchodu.

„Mono, počkej,“ řekl rychle ve snaze mě ještě zdržet. „Sice jsem v pohodě, ale neřekl jsem, že nic nepotřebuji,“ chytil se toho, co jsem před chvílí řekla. „Když už jsi tady…“ odmlčel se.

Zastavila jsem se na místě. Sakra.

Polštářkem palce a ukazováčku jsem si promnula kořen nosu, zatímco jsem oči držela na moment zavřené. Zhluboka jsem se nadechla a s odhodláním se podívala před sebe. Zatnula jsem zuby a ohlédla se přes rameno, abych se podívala na Toma. Pořád seděl na matraci, ramena měl volně svěšená a vlasy mu v divokých vlnách spadaly přes ně. Končily mu kousek pod klíční kostí.

„Ten vývar bych si dal,“ olízl si rty. „Zeleninový.“

Odkašlala jsem si. „Fajn, jdu ho hned vařit,“ souhlasila jsem. Byla to teď pro mě jízdenka pryč z tohoto pokoje.

„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou a zvedl prst do vzduchu. „Už jsem vzhůru, takže budu vstávat. Můžeš mi ustlat,“ začal. „A otevři okno, ať se mi tu trochu vyvětrá vzduch. Vypadá to, že i ty potřebuješ trochu čerstvého kyslíku,“ zasmál se.

Zamračila jsem se na něj. Nic jsem však neřekla, moje grimasa byla jediná reakce na jeho poznámku. Ano, tváře mi musely hořet, a přitom to byl on z nás dvou, kdo byl viděn v takové choulostivé situaci. Jak se však zdálo, vůbec nic si z toho nedělal. Mlčky jsem přešla k oknu a otevřela ho dokořán. Do tváře mě hned udeřil chladný vzduch. Nasála jsem ho a zaplnila si jím celé plíce. Pomalu jsem vydechla a otočila se zpátky do místnosti. Tom vstal, postel už byla prázdná. Zřejmě přešel do koupelny, protože jsem uslyšela tekoucí vodu v umyvadlu. Přešla jsem tedy k té rozválené matraci a pustila se do práce, kterou po mě vyžadoval. Povlečení i prostěradlo bylo ještě teplé, vždyť vstával teprve před chvílí. Vzala jsem přikrývku za rohy a vyhodila ji do vzduchu, protřepala, několikrát s ní trhla, aby se hezky urovnala. Výplň polštářů jsem natřepala prvně na jednu stranu, pak na druhou, a nakonec jsem je urovnala tak, aby působily načechraným, nadýchaným dojmem. Přes spodní třetinu postele jsem přehodila pléd, který to celé doplnil do finální podoby, s jakou jsem byla spokojená. Napřímila jsem se a zkontrolovala svou práci. Hřbetem ruky jsem si z čela odhrnula pár pramínků vlasů. Tom nemůže říct půl křivého slova.

„Mono,“ uslyšela jsem za sebou zase to strašné oslovení. Podívala jsem se na něj a rovnou se začala mračit. Stál kousek od dveří koupelny a do malého ručníku si otíral vlhký obličej. „A to je co za výraz?“ zarazil se hned, když uviděl, jak nadšeně se tvářím.

„Kdybych to říkala jednou, ještě bych to přešla. Ale není to poprvé, co opakuji, že jsem Mo-ni-ka. Nevím, co je na tom těžkého k pochopení. Prostě Monika. Tak mi neříkejte jinak,“ máchla jsem rukou ve vzduchu.

„Mě baví říkat ti Mono,“ odpověděl mi a na jeho rtech se objevil potutelný úsměv.

„To je sice fajn, ale mě to nebaví,“ píchla jsem si prstem do hrudi. „Jestli nechcete mít plivnutí v kávě nebo jídle, neříkejte mi Mono,“ řekla jsem rázně a založila si ruce na prsou. Tom se po mých slovech hlasitě zasmál. Znělo to radostně, opravdu vesele.

„Takže jsme přešli k vyhrožování? Fajn, teď mě to baví ještě víc,“ pobaveně si pomlaskl a promnul si dlaně, jako by už sám něco plánoval.

„Jste nějaký podivně rozverný,“ přivřela jsem nevěřícně oči. Něco se mi na tom nezdálo. Doposud to byl nabručený protiva, na kterého se člověk nemohl ani podívat, jak z něj mrazilo. Jindy to byl prvotřídní nasírač, díky kterému mi tekly nervy. A teď? Sice mě pořád vytáčí, ale směje se u toho víc, než jsem za poslední dny viděla. Něco tu prostě nehrálo.

„Já se totiž moc těším na ten náš zítřejší výšlap,“ řekl a udělal ke mně krok. Ručník si přehodil přes rameno a prsty si načechral vlasy, než si je začal svazovat do neupraveného drdolu. Stáhl si gumičku ze zápěstí a zkušeně ji omotal kolem vlasů na týlu hlavy.

„No, výborně. To jste asi jediný z nás dvou,“ pronesla jsem polohlasně. Krátce jsem si odkašlala. „Tak, jestli je to pro teď všechno, půjdu tedy začít dělat ten zeleninový vývar, který si tolik přejete,“ řekla jsem. Prošla jsem kolem něj, abych se dostala ke dveřím od této místnosti. Když jsem ho míjela, pohledem se stále držel u mého obličeje, fixoval se na mě, jako by chtěl snad ve výrazu mé tváře odhalit něco víc. Bez jakékoliv další poznámky jsem položila prsty na kliku. Už jsem se skoro zaradovala, že konečně odcházím a on nechce nic víc. Asi by mě ani moc nepřekvapilo, kdyby chtěl třeba vydrhnout toaletu. Jak se však zdálo, Tom se nechtěl jen tak rozloučit. Zase mě zastavil, když vyslovil další otázku.

„Co bude k tomu vývaru?“

Ohlédla jsem se přes rameno. Otázka na jídlo, no jasně. Ta je u něj už typická. „Ještě nevím. Musím se podívat, co je mezi zásobami.“

„Fajn,“ pokývl hlavou. Prvně ke mně stál bokem, ale teď udělal jeden houpavý krok mým směrem. Zkrátil tak mezi námi vzdálenost. „Co děláš odpoledne? Mám naplánovanou cestu do té půjčovny. Půjdeš se mnou?“ zeptal se.

„To určitě zvládnete sám,“ zavrtěla jsem hned hlavou.

„Já se nebojím, že bych to nezvládl,“ našpulil nesouhlasně rty. „Z toho důvodu se tě neptám.“

„Z jakého důvodu se tedy ptáte?“ zeptala jsem se a s tou otázkou i zvedla jedno obočí. Tom si zuby přejel přes spodní ret a na chvíli očima uhnul někam za mé rameno, kde byla jen stěna pokoje, než se mi opět podíval do očí. 

„Prostě nechci jít sám. To je všechno,“ pronesl po chvíli, která se teď zdála být moc dlouhá na poskládání odpovědi. Neříká mi všechno, to je jasné jako facka. Zkoumavě jsem přivřela oči a sledovala jeho pohyb, kterým se mi zase o kousek přiblížil. Pohledem jsem přejela přes jeho šedé triko. Když teď stál blíž, všimla jsem si několika drobných dírek na hrudi a břichu. Přes prsa měl triko napnuté, takže byly znatelné svaly, které se pod trikem skrývaly, zatímco zbytek látky volně splýval kolem jeho žeber. Jeho obličej teď byl na třicet čísel vzdálený. Polkla jsem a vzhlédla do jeho tmavých duhovek. Mrkl a řasy se mu o sebe ladně otřely. Špičkou jazyka si ovlažil rty, které nechal slabě pootevřené.

„Tome, prosím vás,“ začala jsem polohlasně, ale svou myšlenku jsem nedořekla. Tom se totiž naklonil ještě blíž a já v ten moment zapomněla, co jsem vlastně chtěla říct. Jeho hlava se zhoupla na stranu, pomalu a kontrolovaně. Sklopil pohled k mé hrudi, jako by sledoval, jak se mi zrychluje dech. 

„Moniko,“ oslovil mě a jeho hlas už nezněl tak žertovně. Byl teď o trochu vážnější, a to mě znervóznilo ještě víc. Upřel na mě svůj pohled, cítila jsem nápor té energie v jeho očích. „Co kdybys mi už přestala vykat? Přece jenom jsme už spolu něco zažili, a po mém dnešním probuzení jsi viděla víc než dost na to, abys mi mohla tykat. Nemyslíš?“ 

Oči se mi překvapením rozšířily a při vzpomínce na tu situaci, kterou teď Tom připomněl, se mi zase nahrnula krev do tváří. Nad nabídkou, kterou jsem teď slyšela, jsem moc dlouho nepřemýšlela. Myslí mi běžely naprosto jiné úvahy a myšlenky. Strnule jsem hleděla do jeho obličeje a zevnitř se kousala do rtů, abych to vydržela, dokud ten nápor neustane. Nijak jsem nezareagovala, mlčky jsem stála na místě a nechala ho, aby se ke mně zase o kousek přiblížil.

„Moniko?“ 

„Ano?“

„Tykej mi.“

„Oukej.“

„Fajn,“ pousmál se a zhoupl se na patách dozadu. Cítila jsem, že se můžu najednou snáze nadechnout. „Můžeš jít. Převleču se a přijdu za tebou,“ dodal.

„Dobře,“ přikývla jsem. Poslechla jsem ho na slovo, bez nějakého namítání, které pro mě bylo běžné. Rychle jsem se otočila a vyklouzla pootevřenými dveřmi na chodbu. Zacvakla jsem je za sebou a zamířila po schodišti dolů do kuchyně. Šla jsem jako v transu a snažila se prodýchat to, co se právě teď stalo. Počkat, co se vlastně stalo?

Roztřepaným prstem jsem stiskla tlačítko na kávovaru a sledovala, jak začíná zpracovávat kávu. Sice jsem měla oči upřené na stroj, ale moje mysl byla někde jinde. Když jsem tu teď byla sama, jako bych najednou zase dokázala přemýšlet. V Tomově přítomnosti, zvlášť když se ke mně tak přiblížil, jsem měla mozek jako v úsporném režimu – dovedla jsem mluvit, ale ne pořádně uvažovat. Jako by Tom našel spínač, při kterém jsem se začala chovat poslušně a neměla tolik odvahy. Jiné to je, když stojí přes celou místnost, vytáčí mě a já mu dokážu vpálit trefnou odpověď. Jeho blízkost mě dostávala, spoutával mě, aniž by to věděl. Možná si byl vědom toho, že se mnou něco dělá. V mém zájmu teď bylo, aby se nikdy nedozvěděl, co přesně se mnou jeho přímý pohled do očí svede. Nesmí se dozvědět, že mě začíná mít ve své moci.

Zavřela jsem oči a pomalu vydechla. Nosem jsem nasála vzduch a znovu pomalu vypustila pootevřenou pusou. Zbývá týden. Za sedm dní odjedou a já budu zase klidně žít. Právě teď začínal nejtěžší týden, jaký jsem kdy v tomhle zaměstnání měla. Olízla jsem si suché rty a rozlepila víčka. Zahleděla jsem se na černou kávovou tekutinu, kterou se plnila konvice.

Mám si tykat s Tomem.

Panebože.

Měla jsem tušení, že tohle nedopadne dobře.

B.