Snowflakes in your hair *29

To je neuvěřitelné, že už zase máme konec měsíce. 😳 Tak se všichni jdeme vrhnout do března a nemůžeme říct, že bychom na tom byli lépe v porovnání s loňským rokem, což? Je to bída, co se venku ve světě děje. 😷 Bohudíky za to, že máme ty povídky a můžeme někde uniknout, trošku vypustit páru. Já jsem tedy sama překvapená, že se mi stále jakžtakž daří držet tempo a nepřestávám psát. Sice tu nejsou díly každý den, ale že tu jsou aspoň jednou do týdne je úspěch! 👌😀 A jak se zdá, drží mě to nějak při tom relativně pozitivním naladění. A to taky díky vám! 😊 Díky vaším ohlasům, které mi zlepšují náladu. 🖤 A že mi tedy déle trvalo, než se tu tento díl objevil, trošku jsem se snažila a napsala ho delší, ať vám to čekání trošku vynahradím. 😊 Příjemné počtení přeji, vaše B.

Hudba: The White Buffalo - Come Join the Murder

Jako by se čas zpomalil, jako by nám osud přece jen dával šanci. Heidi od ložnice ještě nevkročila, ale já už stiskala kliku od dveří koupelny, abych se v ní rychle schovala. Neřekla jsem jediné slovo, ale myslím, že můj výraz mluvil za vše. Neměla jsem slzy v očích kvůli tomu, že bych brečela nad tou promarněnou chvílí. Stálo za tím mnohem víc – třeba velké uvědomění toho, že se Heidi vrátila, aby byla s Tomem. Co jsem pak zmohla já, která jsem byla stále jejich kuchařkou, uklízečkou, poskokem?

„Já to rychle vyřeším, vydrž,“ zašeptal Tom mým směrem, než se čelem otočil ke dveřím od ložnice. Chtěl je otevřít a překvapit osobu na druhé straně, ač jsme byli spíše my oba nepříjemně překvapeni.

Co nejtišeji jsem zacvakla dveře od koupelny a zády se opřela o stěnu vedle nich. Dlaněmi jsem si přikryla pusu, abych zarazila vzlyky, které se mi draly hrdlem nahoru. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem dávat najevo, jak mě tohle celé bolí. Nechtěla jsem, ale těžko se to ovládalo. Kdybych mohla na chvíli neslyšet, asi bych si tu volbu vybrala. Ač jsem to neplánovala, stala jsem se teď tichým svědkem jejich rozhovoru. Hlavou jsem se opírala o stěnu, pevně k sobě tiskla rty a prosila všechny síly světa, ať tohle brzo skončí. Doléhaly ke mně tlumené hlasy, Tomův jsem slyšela jasněji. Nemohla jsem sice vidět jejich tváře, z tónu hlasu jsem si však mohla odvodit, v jakém rozpoložení se nacházejí.

„Myslel jsem, že už nepřijedeš.“ Nepozdravil ji, nedal na sobě znát špetku zájmu. Mohla jsem jen hádat, jestli to tak doopravdy cítil, nebo jestli to bylo kvůli tomu, že jsem byla jen kousek od nich za dveřmi koupelny a on nechtěl, abych to slyšela. Slíbil, že tuhle situaci rychle vyřídí, ale jako by svou ženu neznal. Ona hned začala se svými taktikami.

„Ale Tome, takové přivítání? Tak mi aspoň dej pusu, ne?“ řekla Heidi, jako by byli nadále šťastným párem, který si užívá toho, že jsou v manželství. Dožadovala se polibku, který ještě před chvílí patřil mě. Jak ráda bych teď viděla reakci, jen abych si potvrdila, že před ní Tom uhýbá, že jí nechce dát, co žádá. Polkla jsem přes velký knedlík v krku.

„Heidi, co tu děláš?“ Tom položil otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď i já. Jeho hlas zněl chladně, rozhodně se s ní nechtěl vybavovat, chtěl to mít rychle za sebou. „Snad jsem se posledně nevyjádřil dost jasně, když jsem chtěl, abys ty papíry poslala poštou? Nemusela jsi mi je vozit osobně na mou dovolenou.“

„Snad naši dovolenou, ne?“ opravila ho hned. „Řekli jsme si, že si dáme ještě jednu šanci.“

„To bylo předtím, než jsi odsud zdrhla. Sama jsi to uzavřela.“

„Tomi,“ oslovila ho, a tak důvěrně, jako by jí opravdu dál patřil. Dala do toho cit, který v Tomově hlasu chyběl. Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka k sobě. Chtěla jsem ovládnout svou mysl a nepředstavovat si, jak teď po něm natahuje svou ruku, jak se ho snaží pohladit a získat na svou stranu. Avšak marně. Moje mysl rozjela vlnu představ, které mě trýznily více, než jsem si sama přiznávala. Pevně jsem svírala čelist a snažila se ovládnout své myšlenky. Potřebovala jsem je dostat pod kontrolu. Nebudu se přece trápit představou, když nevím, jaká je realita, ač se odehrává jen za jedněmi dveřmi.

„Přestaň, prosím tě,“ přerušil Tom snahy jeho ženy. Hlas měl najednou drsnější, hrubší. Vytrhl mě z mých myšlenek a dodal mi trochu naděje, že to Tom chce mít opravdu rychle vyřízené.

„Pustíš mě snad dovnitř, ne?“ zeptala se po chvíli ticha. Její hlas byl najednou změněný, po něžnosti nebylo ani slechu. Jak se během pár vteřin dokázala proměnit, mě děsilo. Rozhodně to nebyla milá osoba, jak se světu prezentovala, alespoň ne v tenhle moment. „Tome, pusť mě.“

„Jestli tu chceš zůstat, pronajmi si jiný pokoj. My jsme rozvedení,“ odmítl ji. „Tohle je moje ložnice a já tě v ní nechci.“

„Ještě jsem to nepodepsala. Jsme pořád manželé.“

„Na papíře možná. Ale sama moc dobře víš, že se naše životy už dávno rozdělily.“

„Tome – “

„Ne. Tenhle pokoj je můj. Odejdi,“ zopakoval, co už jednou říkal, akorát o poznání důrazněji. Tom se snažil zachránit, rozhodně se nevzdával a proti své ženě stál odhodlaný. Heidi je stále jeho ženou, blesklo mi hlavou. Ač bylo jeho přání jiné, ona ještě rozvodové papíry nepodepsala. Zuby jsem si sevřela spodní ret, abych udržela emoce na uzdě.„Moc dobře víš, že mi neodoláš, zlatíčko.“

Nastalo ticho. Polkla jsem a ani nedutala, abych se neprozradila. Nevěděla jsem, co se ve vedlejší místnosti děje, a stejně tak jsem nedovedla pochopit, co se dělo se mnou. Cítila jsem, jak se třesu po celém těle, jako bych měla horečku a zároveň mě přemáhala zimnice. Pevně jsem svírala rty, abych nevydala ani hlásku, a pažemi si objímala tělo, abych se aspoň nějak ukonejšila. Samu sebe jsem snažila uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla nosem a vydechla ústy, zatímco jsem se hlavou opírala o bílou stěnu koupelny. Zavřela jsem oči a na okamžik se snažila přenést do míst, kde je mi dobře, do míst, kde jsem pocítila štěstí. Vrátila jsem se do dnešního rána, do toho pocitu, který mě prostupoval, když jsem seděla na studeném sněhu, ale hřála mě Tomova přítomnost. V mysli jsem si vybavila tu chvíli, kdy jsme vedle sebe seděli, on mě objímal kolem ramen a choval se ke mně hezky, naprosto jinak než doposud. Nahoře při východu slunce jsem pro něj byla někým, tam jsem nebyla služebná, která má ustlat postel a připravit kávu. Byla jsem tam sama za sebe.

S cuknutím a nepříjemným pocitem překvapení jsem otevřela oči, když jsem uslyšela, že se vedle mě otevírají dveře. Pohledem jsem se setkala s Tomovým a trochu se uklidnila, když jsem viděla, že je sám. Nedokázala jsem teď v jeho očích číst, nedovedla jsem odhadnout, jestli je naštvaný a podrážděný, nebo zklamaný jako já. Pomalu jsem si olízla rty a znovu vydechla ve snaze uklidnit své třesoucí se tělo. Nervy jsem měla napjaté k prasknutí, každá buňka mého těla čekala na povel k úniku. Zuby jsem se kousala zevnitř do tváří, jen abych byla tiše a neřekla něco, čeho bych mohla později litovat. Držela jsem se zpátky a teď i Tom. Jeho oči byly temné, až teď jsem si všimla, jak ostře řezané rysy měl. Neusmíval se a díky tomu jsem viděla obrys lícních kostí, v této blízkosti jsem mohla lépe vidět, co jindy skrýval porost jeho tváře. Stál kousek ode mě a možná čekal na jakoukoliv mou reakci, ale můj jediný pohyb bylo pomalé zvedání a zase klesání hrudníku. Nadechl se a pootevřel rty, chtěl něco říct, ale jako by se na poslední chvíli rozmyslel. Zase rty sevřel a já přemáhala chuť se k nim přitisknout. Kdybych ho teď políbila, zapomněla bych na to, co se před chvílí stalo? Vypustila bych ze své paměti, že je Heidi zpátky? Že má Tom zpátky svou ženu?

Rozlepila jsem rty a ztěžka polkla. „Co teď budeme dělat, Tome?“ hlesla jsem. Zamrkala jsem víčky a snažila se netvářit jak na pohřbu, ale když jsem uviděla jeho deprimovaný výraz, těžko se mě držela nějaká naděje. Věděla jsem moc dobře, jaká je komplikace, že je Heidi zpátky. Netušila jsem však, jak na to pohlíží Tom.

„Ještě něco řekni,“ zamumlal, zatímco ke mně vztáhl ruku, aby klouby prstů zlehka přejel po mé tváři. „Tvůj hlas mě uklidňuje,“ dodal na vysvětlenou, když uviděl, jak mi přes obličej přejel výraz nepochopení. „Ještě něco mi řekni a hlavně – neodcházej,“ požádal mě.

„Co bys chtěl slyšet?“ zeptala jsem se ho a lehce se pousmála. Nechtěla jsem mu přiznávat, že mě napadlo, že bych v první vteřině utekla. Tlačil se ve mně pocit, že jsem tu osoba navíc, že tu správně nemám co dělat. Sice mi řekl, ať tu zůstanu a dál s ním trávím čas, ale v hloubi duše jsem cítila, že to tak možná nemá být. Pro teď jsem ten pocit potlačila, upozadila jsem ho a dala přednost tomu, abych tu s ním mohla zůstat. Chtěl to, co víc jsem si mohla přát?

„Cokoliv.“

Mlčky jsem vztáhla ruku a prsty projela jeho vousy na tváři. Tom zlehka přivřel oči a naklonil hlavu do mé dlaně, jako by si sám chtěl užít ten pocit, který mu to přinášelo. Pohladila jsem ho přes bradu a pomalu sunula ruku po jeho krku, než jsem zabloudila do kořínků vlasů na jeho zátylku. Přiměla jsem tak Toma, aby ke mně přistoupil blíž. Objala jsem ho kolem krku a vytáhla se na špičky, abych ho mohla zlehka políbit na tvář. Přitiskl mě k sobě, své paže omotal kolem mých žeber. Stála jsem na špičkách svých chodidel, teď to ale bylo spíše tím, že mě Tom tak pevně držel v náručí. Dlouze jsme se objímali a jen vnímali tělo toho druhého, tiše, bez jakéhokoliv slova.

„Omlouvám se ti za to, do jaké situace jsem tě dostal, Mono,“ zašeptal do mých vlasů po chvíli, co jsme tu strnuli jako dvě sochy v pevném objetí. I když vyslovil podobu mého jména, která mě dříve vytáčela, teď jsem na to nereagovala. Mnohem větší význam pro mě měla jeho slova omluvy. Byly důležitější. Cítila jsem, že to myslí upřímně.

„Není to úplně tvoje vina,“ snažila jsem se ho ukonejšit. Copak bych mu mohla vyčítat to, že si tuhle ženu vzal, dobrovolně se s ní oženil, aniž by ale tušil, k jakému konci to všechno bude plynout? Když člověk před svědky říká ano, určitě neočekává, že mu ta milovaná osoba bude dělat jakékoliv problémy.

„Je to moje žena, ještě, bohužel. Je to tedy i moje vina,“ pronesl znovu kousek od mého ucha. V krku se mi znovu usadil knedlík, přes který se těžko polykalo. Trhaně jsem se nadechla. Chtěla jsem v tom objetí zůstat mnohem déle, ale Tom se odtáhl. Doposud se ke mně tiskl a zahříval mě, teď podstatná část mého těla znovu pocítila chlad. Zblízka se mi podíval do obličeje a určitě si všiml toho, jak rychle zaháním slzy. Prsty přejel přes hranu mé čelisti, než mezi palcem a ukazováčkem podržel špičku mé brady.

„Měla bych jít. Je tu Michael, určitě se po mně shání,“ řekla jsem. Změnila jsem téma, teď jsem to potřebovala.

Tom pomalu přikývl hlavou. „Ano. Nechci způsobovat ještě nějaké další trable,“ řekl. Vyhověl tak mému nevyřčenému přání, abychom se už o Heidi nebavili. „Osprchuji se a za chvíli přijdu dolů,“ přislíbil.

„Dobře,“ přikývla jsem. Ustoupila jsem stranou, abych se dostala ze dveří koupelny. Rychle jsem se rozhlédla po jeho ložnici. Když jsem pohledem zavadila o rozestlanou postel, sevřelo se mi hrdlo. Ještě před pár minutami bych si myslela, že na té matraci skončím, že budu ležet na lopatkách a nechám se od Toma vysvlékat do naha. Opak byl pravdou a realita nám přichystala naprosto jiný plán. Tiše jsem vydechla, trhaně, bolestně. 

Vyběhla jsem do svého pokoje, abych se rychle převlékla. Potřebovala jsem sprchu, ale pokud se právě teď po chatě pohybuje Michael, bude rozumnější nechat koupel na později. Opláchla jsem si obličej a krátce se na sebe podívala do zrcadla, upravila si drdol na hlavě a zahleděla se do svých vlastních očí. 

To zvládneš, Moniko, povzbudila jsem samu sebe. Poodstoupila jsem od zrcadla a upravila si rukávy košile, do které jsem se převlékla, než jsem svou ložnici opustila. Scházela jsem schody a dávala si na čas, připravovala jsem se na to, že může cokoliv přijít. Pokud se vrátila Heidi, budu si muset dávat pozor na hranice, které jsem po jejím odjezdu povolila? Jak by se tvářila, kdyby zjistila, jak moc jsem se s jejím mužem, kterého se tak nechce vzdát, sblížila? Olízla jsem si suché rty a radši takové myšlenky zahnala. V porovnání s našimi současnými hosty jsem nicka, nemám takovou moc, takové kontakty, abych se ubránila, kdyby se jeden z nich rozhodl mě zničit. Jen jsem doufala, přímo prosila všechny svaté, abych se do takové situace nedostala. Snad se budeme všichni chovat jako dospělí, snad nedojde k větším konfliktům.

Vklouzla jsem do kuchyně. Lena tu nebyla, což mě nepřekvapovalo. Ze společenské místnosti jsem slyšela hlasy, mohla jsem předpokládat, že je tam s nimi. Postavila jsem se ke kuchyňské lince a najednou nevěděla, co dělat. Měla bych tam jít? Měla bych počkat? Nervózně jsem si promnula prsty a na chvíli zavřela oči. Potřebovala jsem se uklidnit. Nedokázala jsem sama sobě vysvětlit, proč jsem se právě teď cítila pod takovým tlakem, vždyť nikdo netušil, co se mezi mnou a Tomem odehrálo. A i kdyby se to dozvěděli, co by zmohli?

„Moniko, tady jsi!“ zašeptala Lena.

Rychle jsem otevřela oči a podívala se na ni. „Ano, jsem. Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Slyšela jsem Michaelův hlas. Co tady ksakru dělá?“ zeptala jsem se jí stejně tichým hlasem, jaký zvolila i ona. 

„Přijel na kávu. To jsou teda jeho slova,“ začala s lehkým pokrčením ramen. Postavila se ke kávovaru a začala připravovat kávové filtry, aby mohla udělat překapávanou kávu. Hned jsem se zapojila do procesu a začala z poliček podávat šálky, abych byla aspoň nějak užitečná. „Nechce se mi však věřit tomu, že je to pravda. Přivezl totiž Heidi,“ pokračovala.

„Heidi?“ zopakovala jsem po ní. „Ona… se vrátila?“ zvedla jsem obočí. Hrát divadlo bylo snazší, než jsem si myslela.

„Když jsem předtím slyšela tu jejich hádku, myslela jsem si, že odjíždí nadobro a už se tady neobjeví. Bylo to opravdu vyostřené. Tak nechápu, co tady chce dělat,“ řekla a naklonila lehce hlavu na stranu. „Ale mám horký drb,“ vykulila na mě oči. „Požádala o samostatný pokoj.“

„Ta jejich hádka teda musela být ostrá,“ zamumlala jsem. Když teď budu hrát na stejnou notu jako Lena, možná na mě nepadne podezření. „Je tu Bill s Georgem? Mám připravit šálek i pro ně?“ zeptala jsem se a tím se informovala, kdo všechno ve vedlejší místnosti bude chtít kávu. Taky jsem tím takticky změnila téma.

Lena pokývla hlavou. „Ano, jsou tu všichni. Kromě Toma. Heidi ale říkala, že se určitě brzo ukáže, byla za ním,“ významně zvedla obočí. „Celé to nějak smrdí, Moniko,“ nakrčila nos a ukázala prstem do vzduchu. „Říkám ti, že tu něco smrdí, a ještě se něco zajímavého dozvíme. Tady se ještě budou dít věci,“ věštila. Na to jsem nereagovala. Byla bych totiž radši, kdyby bylo všechno v klidu. Může se mi to splnit?

Vzala jsem dva šálky s připravenými kávami a následovala Lenu, která nesla zbývající dvě kávy. Společně jsme vyšly do společenské místnosti a zamířily k pohovce a křeslům, stojící kousek od širokého okna, přes které byl krásný výhled na venkovní přírodu. Šálky jsem postavila na konferenční stolek a teprve až pak vzhlédla do tváří hostů, kteří se pohodlně rozvalovali po sedačkách. Bill s Georgem seděli vedle sebe a Bill se culil na Lenu, která mu právě podávala cukřenku. Michael seděl v křesle a sledoval každý pohyb, který jsme s Lenou udělaly. Jako by měl stále pochyb o tom, jak odvádíme svou práci. A když jsem se podívala na Heidi, která seděla v křesle a dlaněmi se opírala o područky, snažila jsem se zachovat klidnou tvář. Nemohla vědět, že jsem vyslechla její rozhovor s Tomem, bylo to jen mé a Tomovo tajemství. Překonala jsem se a věnovala jí lehké pousmání.

„Heidi, vítejte zpátky,“ pozdravila jsem ji. 

„Moniko, díky,“ odpověděla mi a zářivě se usmála. Její hlas zněl zase tak mile, nebylo jediné známky po tom vypočítavém a krutém podtónu. V hlavě mi však vyběhla vzpomínka, při které mi naskočila husí kůže. Moc dobře víš, že mi neodoláš, zlatíčko. Polkla jsem a přesunula svou pozornost radši jinam. 

„Budete chtít ke kávě i nějaký zákusek?“ zeptala jsem se. Věnovat se práci, to je dobrý tah, jak se vrátit do zajetých kolejí.

„To zní velice lákavě,“ reagoval Georg.

„Fajn, hned jsem zpátky,“ řekla jsem. Využila jsem té situace a rychle se vytratila. Aspoň na chvíli jsem unikla. Možná jsem byla jediná, kdo se tam cítil nepříjemně. Měla jsem tajemství, které zřejmě způsobovalo ten tlak, ale i tak mi přišlo, že je něco v nepořádku. Nebyli tou veselou partou, která sem původně přijela. Něco bylo jinak.

Na podnos jsem přichystala několik sladkých sušenek, které jsem našla ve spíži, přiložila jsem čokoládové tyčinky a přikrojila i koseuk bábovky, kterou podle všeho Lena dopoledne připravila. S tím vším jsem se vydala zpátky do společnosti, která teď obývala vedlejší místnost. Mlčky jsem pokládala podnos na konferenční stolík, nechtěla jsem rušit debatu, do které se dostal Michael s Billem. V podstatě jen vyzvídal, jak se tu hostům líbí, jako to dělal vždy, když přijel na takovou nečekanou návštěvu. Byly jsme s Lenou na tyto kontroly zvyklé, ale dnes to pro mě bylo všechno jiné. I tak jsem se snažila na sobě nedat nic znát a snad se mi to dařilo.

„Musím tedy říct, že se o nás holky starají opravdu skvěle,“ začal s oceňováním Bill. Sice jsem si kvůli tomu připadala trapně, jako nějaké dítě, které chválí za to, že se naučilo násobilku, ale svůj názor jsem si nechala pro sebe. Určitě to myslel dobře.

„K tomu se musím přidat. Hlavně co se týče jídla, to je debužírování každý den!“ zasmál se Georg a poplácal se po břiše. „Už teď se těším, co nás večer čeká, i když nemám ponětí, co je v plánu.“

„To máš pravdu. Jestli z této dovolené odjedu o pět kilo těžší, nebudu se tomu vůbec divit,“ doplnil Bill a zamával dlaněmi ve vzduchu jako nějaká slečna. „Ale holky jsou fajn, jsou opravdu ochotné. Monika byla dokonce tak hodná, že i v noci jela pro Toma, když se společensky znavil v tom baru u letiště. Ty vlastně, Michaeli, víš. Bylo to ten den, co jsi je odvážel, protože Heidi odjížděla,“ začal vzpomínat, a přitom divoce gestikuloval. „Sice pak měli menší nehodu a kvůli tomu se vrátili až nad ránem, ale vlastně všechno proběhlo v pořádku, že, Moniko?“ řekl a s úsměvem přesunul pohled směrem ke mně.

Strnula jsem. Z Billova obličeje jsem se nejistě podívala na Michaela. A stalo se, čeho jsem se obávala. Teď bylo jedno, že uslyšel hromadu chvály na naše fungování. Bylo vedlejší, že dobře vaříme a že jsou hosté spokojení. Momentálně byl jeho výraz téměř vražedný. Ztěžka jsem polkla a napřímila se v zádech.

„Moniko, ty jsi měla nehodu?“ zeptal se mě Michael.

„Nic vážného to nebylo. Jak říkal Bill, jsme všichni v pořádku,“ slabě jsem se pousmála a snažila se zachránit situaci.

„Řekl jsem něco, co jsem neměl?“ zamrkal Bill nevinně víčky a pohledem přejel od Michaela směrem ke mně. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou, aby si z toho nedělal vrásky. Michael by tak reagoval, i kdyby se dozvěděl, že jsem zapomněla jeden den vyměnit ručníky za čisté. Řešil banality. A proto jsem nechtěla, aby se o té noci dozvěděl. Bohužel, Bill tuhle informaci neměl.

„Moniko?“ oslovil mě Michael a jeho hlas už nezněl vůbec tak mile, jako před chvílí. Teď spíše slova cedil přes zuby, jako by byl do běla vytočený. „Ty jsi nabourala moje auto?“

Ksakru.

B.