Snowflakes in your hair *40

Tak tu máme čtyřicítku! Neuvěřitelné! Ani jsem nečekala, že bude povídka takhle dlouhá, když jsem měla v hlavě první plány, první věty... a to ještě nejsme u konce!  Děkuji vám za vaše komentáře a dosavadní přízeň, jste skvělé, děvčátka. ♥️ Hudbu k tomuto dílu jsem vybírala dlouho a nakonec mi skladba sama spadla do klína. Intimní, a i se zvukem tekoucí vody to dokonale podkresluje následující děj. Musím taky říct, že jsem přemýšlela nad tím, jak tuhle kapitolu uchopit. No snad nakonec budete happy za to, co se dočtete. Enjoy. B. 😊

Hudba: CLANN - I Hold You

Nevím, kolik času uplynulo od doby, co jsem naposledy zabušila. Možná to byly vteřiny, možná minuty, co jsem se v zoufalství a strachu sesunula do sedu a schoulila se do klubíčka, abych se aspoň nějak zahřála. Byla mi ukrutná zima a cítila jsem, jak se třesu po celém těle. Hleděla jsem před sebe do zimy a hlavou se opírala o sklo dveří. Studenými dlaněmi jsem si třela paže ve snaze se ještě nějak oteplit. Nadávala jsem si za to, že jsem byla tak hloupá, a zároveň si vyčítala, proč si vlastně nadávám. Nic tím už nezměním. V prvních vteřinách jsem přemýšlela i nad tím, jak vysoko je balkon a jestli má cenu zkoušet seskočit či nějak slézt. Strach z toho, že si něco zlomím a už pomoci vůbec nedovolám, mi však zabránil v jakékoliv akci. Teď už však uplynulo pár minut a mě možná nezbývalo nic jiného než tuhle variantu zkusit. Vstala jsem a třesouc se po celém těle jsem se opřela o zábradlí. Naklonila jsem se přes něj a uvažovala o tom, jestli je to dobrý nápad. Dech se mi zkracoval a já z kurzů první pomoci věděla, že se při nečinnosti dostanu do stádia lehkého podchlazení. Otočila jsem se čelem zpátky k těm zpropadeným dveřím. Prostě to musím ještě zkusit.

Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem v přítmí lampičky, která zůstala jako jediná rozsvícená, zahlédla siluetu. Rychle jsem udělala krok přes šířku balkonu a otevřenou dlaní zabušila do okna. Už jsem nevydala ani hlásku, hlas jsem měla ochraptělý. Silueta se pohnula, v mžiku přikročila ke dveřím balkonu. Zavalila mě vlna smíšených pocitů, když jsem za sklem zahlédla Tomovu tvář. Byla jsem tak šťastná, že vidím vůbec někoho, že jsem stranou odsunula pocity úzkosti, že se jednalo zrovna o Toma. Sledovala jsem, jak lomcuje dveřmi, jak se je snaží otevřít. Když musel Tom použít tolik síly, jak bych je pak mohla otevřít já, která jsem v porovnání s ním mnohem slabší? Připadala jsem si bezbranná, jako rybka v akváriu, která čeká na vylovení. Vysvobození. Tom ještě jednou zabral a ramenem bouchl do dveří, které konečně povolily. S úlevným vydechnutím jsem vpadla do místnosti. Pevně jsem objímala své tělo, které se třáslo. Nedokázala jsem zabránit drkotání zubů, třepala se mi brada, třepala jsem se celá. Tom mě beze slova objal kolem ramen a přitiskl ke své hrudi. Příjemně hřál a já se teď tomu doteku nebránila. Opřela jsem si tvář o jeho hruď a na chvíli zavřela oči. Užívala jsem si ten moment, kdy mě obklopovala jeho vůně. Jeho teplo a pevná náruč teď ve mně vyvolávaly pocit bezpečí. Schoulila jsem se v jeho objetí, ve kterém jsme po několik vteřin zůstali tiše stát.

„Dokážeš jít?“ zeptal se, zatímco dál držel svou paži kolem mých ramen a lopatek. Slyšela jsem jen tlumené zahuhlání jeho hlasu, k mým uším dolehla nejasná slova. „Moniko, můžeš se hýbat?“ položil mi další otázku. V jeho hlase byla slyšet obava, a když jsem hned neodpověděla, podíval se mi do očí. Hřejivými dlaněmi obemknul můj obličej, čímž mě přiměl podívat se mu zpříma do očí. Tím však povolil sevření a v místech, kde se mě ještě před chvílí dotýkal, jsem znovu pocítila nepříjemný chlad. „Moniko,“ oslovil mě.

„Já vnímám,“ zamumlala jsem unaveně, můj hlas však byl nakřáplý. Začínala jsem se třást víc a víc, i když už jsem byla v chatě, kde se topilo. Hleděla jsem do jeho temných duhovek a měla pocit, jako bych do nich hleděla poprvé. Nikdy dřív jsem v nich neviděla tolik strachu. Teď mi věnoval veškerou svou pozornost.

„Můžeš –“

„Ano,“ odpověděla jsem na jeho předchozí dotaz a nenechala ho teď doříct další. Znovu mě k sobě přitiskl, tentokrát jsme však byli bok po boku. „Jen je mi šílená zi-zi-zima,“ dodala jsem.

„Pojď se mnou,“ pokynul mi a pomalu vykročil směrem přes místnost pryč od balkonu, od té pasti, do které jsem se dostala.

„Tome,“ zamumlala jsem jeho jméno a chtěla ho zastavit, abych mu poděkovala, ale nenechal mě. 

„Ššš,“ umčel mě, než jsem stihla cokoliv dalšího říct. „Nevysiluj se ještě víc. Už tak musíš být vyčerpaná. Celá se třeseš,“ začal překotně mluvit, zatímco dlaní jemně třel mou paži. Šli jsme vedle sebe, těsně zaklesnutí v sobě. Zřejmě si teď umanul, že mě zahřeje, ať to bude stát cokoliv. Třeba i jednu probdělou noc.

Rozhodla jsem se, že ho poslechnu. Opravdu jsem se cítila na dně svých sil, byla jsem unavená, naprosto vyřízená. Stále jsem se třásla, jako by Tomova blízkost pomáhala jen minimálně. Kráčela jsem vedle Toma a příliš nevnímala, kam jdeme. Užívala jsem si toho tepla, které jeho tělo vydávalo, i tak jsem však měla pocit, že je toho málo. Potřebovala jsem víc, jako bych teď byla nenažraná, co se týkalo teplot vysoko nad nulou.

„Moje ložnice je blíž, půjdeme tam,“ sdělil mi Tom tichým hlasem. Neprotestovala jsem, poddala jsem se jeho pokynům. Neměla jsem teď energii vymýšlet výmluvy, proč nebýt v jeho pokoji. Bylo mi jedno, že jsem v blízkosti toho, který mi ublížil. Teď jsem měla na mysli své fyzické bezpečí. O mé emoční zdraví se postarám později.

„Nechala jsem v kuchyni mobil,“ zamumlala jsem.

„Potom ti ho přinesu. Teď tě musím dostat do tepla, to je hlavní,“ odpověděl mi, zatímco dlaní stiskl kliku. Dveře jeho ložnice se otevřely. Moje mysl byla taky unavená, ani se nesnažila mi předhazovat vzpomínky na to, kdy naposledy jsem se tu vyskytovala a co jsem tady při poslední návštěvě zažila. Tom hned zamířil do koupelny, já těsně při jeho boku.

„Je mi děsná zima,“ zahuhlala jsem skrz drkotající zuby.

„Sundej si ten svetr.“

„Sundat?“ zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. 

Tom mě pustil a já dál třásla, stojíc ve středu jeho koupelny. Byla jsem nahrbená, ramena jsem zvedala k uším, jako bych se potřebovala chránit před větrem, který tu nepanoval. Choulila jsem se ke svému břichu, které teď bylo nejteplejší částí mého těla. Natáhl se do sprchy a pustil vodu. Když se ke mně zpátky otočil a já se setkala s jeho pohledem, výraz v jeho tváři mě zabolel. Sledoval, jak se třesu jako osika, a nemohl udělat nic víc pro to, abych se konečně zahřála. Dál jsem pevně svírala paže kolem svého těla, a když ke mně přistoupil, aby mi svetr sám sundal, nespokojeně jsem zamručela.

„Je mi zima.“

„Musíš to sundat.“

„Je mi zima,“ zopakovala chraplavě sem přes zaťaté zuby a zvedla pohled do jeho obličeje, který teď byl tak blízko.

„Moniko, poslechni mě, prosím,“ zašeptal. Mračila jsem se na něj a pevně k sobě tiskla rty ve snaze aspoň trochu ovládnout svůj třas. Po chvíli jsem se Tomovi podvolila a dovolila mu, aby mi přetáhl svetr přes hlavu. Když jsem zvedla paže a vrchní vrstva oblečení postupně odkrývala mé tělo, vlna nezastavitelného chvění znovu pohltila mé tělo. Bílou košili jsem měla nalepenou na těle, studený a lepivý pot mi vyrazil i na čele. Tom si rychle sundal mikinu, kterou si během zlomku vteřiny rozepnul a stáhl z ramen. Nechal ji dopadnout na zem a natáhl ke mně ruku. Mlčky jsem k němu udělala krok a on mě znovu schoval ve svém náručí. Starostlivě mi přejel dlaní po zádech. Musel cítit, jak jsem mokrá, ačkoliv jsem pod sprchou ještě nestála.

„Tome,“ zamumlala jsem jeho jméno, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Hned se zahřeješ. Uvidíš,“ odpověděl mi, i když vlastně nevěděl, co jsem mu chtěla říct. Už podruhé jsem mu chtěla poděkovat za to, že mě zachránil, a už podruhé mě Tom zastavil.

Ukročil se mnou vzad a já ho němě následovala. Tekoucí voda nejprve stekla po Tomově hlavě, než jsem se pod ni dostala i já. Tom prsty prohrábl vlasy nad mým čelem a uhladil je vzad, jako by chtěl pořádně vidět do mého obličeje. Pokračoval s pohybem ruky k mému týlu, pohladil mě po vlasech a nechal dlaň ležet nad mou krční páteří.

„Je studená,“ zaprotestovala jsem.

„Je vlažná,“ oponoval. „Musíš se zahřát postupně, Moniko, nemůžeš hned skočit do horké vody,“ zavrtěl hlavou. Krátce jsem se podívala do jeho obličeje a sledovala, jak voda stéká po jeho čele, jak se jedna osamělá kapka zhoupla ze špičky nosu a spadla dolů.

„A proč jsi tu se mnou?“ zašeptala jsem svou otázku.

„Protože potřebuješ oporu,“ odpověděl. „Potřebuješ teď někoho vedle sebe. Vždyť sotva stojíš,“ dodal a znovu mě pohladil po vlasech, které teď byly mokré. Voda dopadala na má ramena, proud ze sprchové hlavice mířil mezi mé lopatky. Tom nestál přímo pod ním, ale tím, že mi byl tak blízko, se i on namočil. Měl vlhké triko, kalhoty měl nasáklé mnohem víc, nejvíce však ponožky. Jako by mu to bylo jedno, teď jsem pro něj byla důležitá já a mé zdraví. Znovu jsem se hlavou opřela o jeho hruď, cítila jsem, jak mnou prostupuje únava. Jako když se po dlouhém dni konečně dostaví chvíle, kdy si může člověk spočinout, lehnout do měkkých peřin. Zavřela jsem oči a nechala jsem vodu, která teď byla o trochu teplejší, dál dopadat na má záda. Stále jsem se třásla, teď to však nebyly takové svalové záškuby, jako tomu bylo doposud. Uvolnila jsem paže, které jsem si doposud pevně tiskla k tělu, a položila je Tomovi kolem pasu. Uchem jsem se opřela o jeho prsa, slyšela jsem jeho dech, jeho tlukot srdce. Vědomí toho, že je teď vedle mě další živá bytost, mě uklidňovalo. Už jsem nebyla sama na balkoně, byla jsem teď v bezpečí. Svírala jsem jeho tělo a snažila se co nejvíce zahřát o jeho břicho.

„Jsem unavená,“ zamumlala jsem proti jeho hrudi. Čelem jsem se opřela o Tomovo mokré triko a zahleděla se na naše chodidla, která teď stála těsně vedle sebe. Moje oblečení bylo mokré na nit, ale aspoň mi už bylo trochu tepleji. Teď na má záda dopadala horká voda, a díky tomu jsem se cítila lépe. Nyní jsem však potřebovala ulehnout a vyspat se z toho nepříjemného zážitku, načerpat síly. 

„Ještě chvíli vydrž,“ odpověděl mi. Dlaněmi přejel přes mé paže a sotva sjel k loktům, znovu s prsty putoval nahoru, aby je položil na má ramena. „Ještě chvíli,“ zopakoval konejšivým hlasem. „A až se přestaneš třást, osušíš se a zabalím tě do peřin. Musíš zůstat v teple.“

„Měla bych jít do svého pokoje,“ hlesla jsem. Zvedla jsem pohled do jeho tváře.

„V žádném případě. Takový nápad velice rychle vypusť z hlavy, Moniko,“ nesouhlasil. „Chci tě mít na očích. Chci vědět, kdyby se tvůj stav zhoršil, abych pak hned mohl volat doktora,“ řekl mi. Vzal můj obličej do dlaní a polštářkem palce uhladil pramen mokrých vlasů, který se mi přitiskl k tváři. „Zůstaneš tady. Vyspíš se v mé posteli. Budeš ji mít celou pro sebe, s tím nemám problém,“ řekl. Pohledem přejel přes můj obličej, jako by hledal známky nesouhlasu, aby ho mohl v první vteřině potlačit. Já však už neměla energii na cokoliv jiného než se jen nechat dovést tam, kam Tom určí za vhodné. Když tedy řekl, že mi poskytne svou postel, úlevně jsem vydechla.

Tom mě znovu pohladil po tváři, čímž mě přiměl na něj zaostřit pohled. Kontroloval, jestli jsem při vědomí, staral se o to, abych zůstala vzhůru, i když jsem teď sotva držela oči otevřené. Byla jsem extrémně vyčerpaná.

„Vydržíš tady chvilku sama?“ zeptal se tiše. „Posadím tě, počkáš chvilku v horké vodě, ano? Jen zkus neusnout, prosím tě,“ požádal mě. Pevně sevřel má předloktí, které jsem stále držela kolem jeho pasu jako klíště, a přiměl mě, abych se ho pustila.

Nesouhlasně jsem zamručela, už jsem vlastně komunikovala jen pomocí zvuků. Zavrtěla jsem hlavou a nechtěla opouštět nejbližší zdroj tepla. Zvedla jsem pohled do jeho tváře a sledovala, jak se mu vlhké prameny vlasů kroutí kolem obličeje. Vousy měl mokré, jeho řasy se lepily k sobě.

„Moniko, půjdu ti sehnat teplé oblečení. Na chvilku tě tady nechám, opravdu jen na chvilku,“ řekl mi. Protáhl se kolem mě a vystoupil na koupelnovou rohožku před sprchu. Sice mi pokynul, abych se posadila, ale pokud nemám usnout, bude pro mě lepší, když zůstanu stát. Opřela jsem se ramenem o kachličky, kterými byl sprchový kout vyskládaný, a stejně tak si opřela o hlavu. Jen na vteřinu jsem zavřela oči, ale hned jsem je musela otevřít, jinak bych byla schopná usnout i ve stoje. Chtěla jsem Tomovi vyhovět a zůstat při vědomí, neusnout, aby se nemusel strachovat. To, že se mnou zůstával každou vteřinu, mi bylo znamením, že se bojí, abych neodpadla. I když jsem v chladu zůstala relativně krátký čas, zahřívání musí být postupné. V tom měl pravdu. Věděla jsem to, ale vydržet ten chlad a neustálý třas pro mě bylo těžké. Nechtěla jsem to podstupovat, a ač jsem věděla, že čas neuspíším, už jsem chtěla, aby bylo ráno, abych byla vyspaná, při síle, zdravá.

Zastavila jsem vodu a opatrně vystoupila ze sprchy. Pohybovala jsem se pomalu, dávala jsem čas svým unaveným svalům, aby vykonaly svou práci. Bolelo mě celé tělo, které se tím neustálým chvěním dál snažilo zahřát. Stále jsem se třásla, a když jsem si rozepínala knoflíky u košile, prsty se mi klepaly, že mi chvíli trvalo, než se mi to podařilo. Stáhla jsem si mokrou látku ze svého těla. Hned mi naskočila husí kůže. Při sundávání kalhot jsem se snažila být rychlejší, ale jako by se mi přilepily ke stehnům. S vypětím všech sil jsem zabrala a stáhla aspoň jednu nohavici. Přišlápla jsem ji volným chodidlem a teď už s pomocí noh jsem sundala i nohavici druhou. Nechala jsem mokré oblečení ležet na podlaze, rychle k němu přihodila spodní prádlo, které mě začínalo svou vlhkostí studit. Z háčku, který byl připevněný ke dveřím koupelny, jsem sundala měkký župan. Zabalila jsem se do něj a s třesoucími prsty si pevně uvázala pásek kolem žeber. Byl mi větší o několik čísel, a to mi teď bylo výhodou. Končil těsně nad kotníky. Sundala jsem si i mokré ponožky a přihodila je na hromadu oblečení, které jsem si před chvílí tak náročně sundala. Otevřela jsem dveře koupelny a mé tělo dostalo další šok. Vzduch v koupelně byl sice vlhký, ale byl mnohem teplejší díky horké vodě, která tu tekla několik desítek minut. V pokoji bylo chladněji, a v mém současném stavu jsem to pociťovala až příliš. Kdybych za sebou měla obyčejný večer, obyčejnou sprchu a chystala se teď k obyčejnému spánku, možná bych pokojovou teplotu řešila jen pár vteřin, než bych si na ni zvykla. Teď však bylo všechno jinak. Znovu se mi rozdrkotaly zuby, bolavé svaly se zase začaly třást ve větší intenzitě. Ve dveřích koupelny jsem se sesunula k zemi a přitiskla stehna k tělu. Neměla jsem sílu udělat nic jiného, jít se zachumlat do peřin teď bylo mimo rámec mých schopností. Pevně jsem objala svá kolena a trhaně vydechla. V ten moment Tom vstoupil do místnosti. Nesl v ruce hrnek, ze kterého se kouřilo. Když mě uviděl, oči se mu rozšířily zděšením.

„Moniko!“ hlesl.

Dlouhými kroky přešel k nočnímu stolku. Položil na něj hrnek a vzápětí se vracel ke mně. Na nic se neptal a já nic neříkala. Zvedl mě do náručí a přitiskl mě ke svému tělu, poněkolikáté za tento večer. Stačilo mu pár kroků, aby se dostal k posteli. Položil mě na ni a hrudí se na několik vteřin opřel o mé břicho, jak mě pokládal na matraci. Okamžitě mě zakryl peřinou a postaral se o to, abych v ní byla pečlivě zabalená ze všech stran.

„Udělal jsem ti čaj. Musíš ho vypít, dokud je horký,“ řekl, zatímco si sedal na kraj postele. Polštářky prstů urovnal vlasy z mého čela, uhladil je za ucho. Potáhl peřinu tak, abych ji měla až pod bradou. Mlčky jsem na něj hleděla a hledala slova, kterými bych mu mohla vyjádřit vděk. Ač jsme byli rozhádaní, staral se teď o mě, jako by se to nikdy nestalo. Večer jsem mu zlostně řekla, ať na mě nesahá a nechá mě o samotě, a díky tomu, že tohle neuposlechl, jsem teď byla naživu, v teple, v bezpečí. Byl tu pro mě v každé vteřině, strachoval se, jako by mu na mě opravdu záleželo. V mé unavené mysli teď však zněla ta bolestná slova, která se mi do paměti vyryla jako rozžhaveným železem.

Ano, využil.

„Je sladký, opravdu hodně sladký, ale to teď potřebuješ. Rychlé cukry, které ti dodají síly,“ pokračoval Tom a tím mě vyrušil z mého zamyšlení. „Pojď, poposedni, ať se můžeš napít,“ pobídl mě. „A pak můžeš v klidu usnout.“

Poslechla jsem. Neřekla jsem jediného slova, ani nezamručela na protest. Přiložil mi hrnek ke rtům a pomohl mi napít se. Položila jsem své rozechvělé prsty přes Tomovy, abych si přidržela hrnek. Cítila jsem jeho horkou kůži. Usrkla jsem a polkla první lok.

„Ještě se napij.“

Znovu jsem usrkla doušek teplého čaje. Tomovy oči byly fixované na mou tvář, cítila jsem jeho pohled. Krátce jsem se na něj podívala a lehce zavrtěla hlavou na znamení, že už pít nebudu. Tom stáhl ruku a podržel hrnek ve svých dlaních, které měl složené na klíně. Třepala se mi brada, teď jsem však sama nevěděla, jestli je to stavem mého těla nebo mé mysli.

„Dáš si ještě?“ zeptal se. Když jsem nesouhlasně pohnula hlavou, odložil čaj na noční stolek. „Dobře,“ řekl. Poposedl si blíž a zlehka položil dlaň na mé čelo, jako by kontroloval mou teplotu. Nespokojeně si povzdychl. „Odpočiň si. Já budu na pohovce, kdybys něco potřebovala.“

Položila jsem prsty kolem jeho zápěstí, abych ho zastavila v odchodu.

Zůstaň, chtěla jsem říct. Zůstaň tady a neodcházej. Místo toho jsem však zašeptala jediné slovo.

„Díky.“

B.