Snowflakes in your hair *41

Tak jsem opět v práci a je to znát. Najednou to psaní už zas nejde tolik upřednostnit. No snad se mi zadaří to aspoň nějak udržet, ať moc dlouho nečekáte na to, co pro vás mám ještě připraveno. 😊 Dnes jsem taky byla na druhé várce očkování, tak snad mi z toho ta ruka neupadne, abych mohla dál psát 😀😅. Děkuji za vaše předchozí komentáře. 🙏 Vaše B.

Hudba: Jeff Buckley - Lilac Wine

Usnula jsem během několika následujících vteřin. Zatímco jsem spala a mé tělo nabíralo síly k dalšímu životu, Tom dodržel své slovo. Měl mě neustále na očích. Každou chvíli kontroloval, jestli nejsem odkrytá, jestli klidně spím, jestli vůbec dýchám. Nevěděla jsem, jak moc se o mě staral, všechno se dělo během mého nevědomí. V prvních pár hodinách jsem několikrát procitla, přetočila se na druhý bok a zase rychle usnula. Jak se však noc překlápěla v brzké ráno, budila jsem se častěji a častěji. Neklidně jsem se vrtěla, nedokázala jsem zůstat v jedné pozici. Měla jsem pocit, jako by mi celé tělo brnělo, bolely mě všechny svaly a ten pocit neodcházel. V jeden moment jsem otevřela oči, a i přes únavnou bolest celého těla jsem měla nutkání se na matraci posadit. Vydechla jsem a prsty si promnula svaly na krku. Vlasy na zátylku jsem měla zpocené, záda jsem měla kompletně mokré. Tom si hned všiml, že je něco v nepořádku. Od pohovky ke mně zvedl pohled, zaregistroval nezvyklý pohyb – mé posazení. Laptop, který měl opřený o stehna, odložil před sebe na konferenční stůl a vstal.

„Mono?“ polohlasně vyslovil mé jméno. Možná si myslel, že jsem náměsíčná nebo tu posedávám v polospánku. Já však byla plně při smyslech. „Co se děje?“ zeptal se a přešel blíž k posteli.

„Mám žízeň,“ zachraptěla jsem.

„Na nočním stolku máš uvařený černý čaj,“ pokynul prsty k místu, kde se nacházel hrnek s čajem, který tu během mého usínání nebyl. Předchozí přeslazený čaj tu už nestál, i když jsem ho nedopila.

„Uhm,“ hlesla jsem a pomalu se otočila na posteli. Poposedla jsem si a natáhla se pro hrnek. Čaj byl příjemně vlažný. Napila jsem se a ovlažila tak suché hrdlo, ve kterém mě škrábalo. Polkla jsem několik doušků čaje a znovu se uvelebila na posteli.

„Už jsi vyspaná?“ zeptal mě na další otázku. Teď už stál přímo u boku postele. Čekala jsem, že si ke mně přisedne, jako to udělal i předtím, ale zůstával stát u kraje postele.

Vzhlédla jsem k němu a prohlédla si jeho obličej. Vypadal unaveně, jeho tvář byla utrápená, nespokojená. Špičkou jazyka jsem si ovlažila rty a krátce se nadechla. Na jeho dotaz jsem vlastně neměla odpověď. Cítila jsem, že ještě nejsem fit, rozhodně jsem se necítila na to, že bych teď mohla vstát a připravovat snídani. Budu muset dát Leně vědět, že budu potřebovat záskok. Zase.

„Mono?“ znovu mě oslovil tou podobou mého jména, kterou jsem nesnášela. Možná jsem si však začala zvykat na to, že mě takhle oslovuje, nebo jsem jen neměla energii jakkoli reagovat a protestovat. Jindy by mě to naštvalo, popudilo, teď jsem vůči tomu byla imunní.

„Lena,“ hlesla jsem. „Budu muset Leně…“ odmlčela jsem se a ohlédla se na noční stolek. Můj mobil ležel vedle hrnku, který jsem tam před chvílí odložila. Tom slíbil, že mi telefon přinese, a taky to udělal. 

„Už jsem ji informoval. Sice neskákala radostí ke stropu, že ji v noci budím a oznamuji jí, že bude ráno vstávat místo tebe, ale pochopila to, když jsem jí řekl, v jaké situaci se nacházíš,“ pokývl hlavou. Nejistě přešlápl z nohy na nohu a opatrně ke mně vztáhl ruku, kterou položil na mé rameno. „Jak se cítíš? Je to lepší?“ zeptal se. Pohnul svými prsty na mém rameni a zlehka se dotkl mého krku. V ten moment ucítil, jak horkou kůži jsem měla. „Vždyť ty úplně hoříš!“ řekl jasnějším hlasem. Jeho klidná nálada byla tatam, teď se ke mně ve zlomku vteřiny naklonil. Přitiskl dlaň k mému čelu, aby laicky zkontroloval mou teplotu. Když ji pak položil na mou tvář, na chvíli jsem zavřela oči. Dotýkal se mě, ale jen proto, že ho zajímalo mé zdraví. Nebylo za tím nic víc. A zřejmě už nikdy nebude.

 

„Jsi celá zpocená, měla by ses převléct,“ zamumlal kousek od mého ucha. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho starostlivým pohledem. Skláněl se nade mnou, jednou dlaní se stále dotýkal mé kůže. Tentokrát však své prsty tiskl ke kůži nad mou klíční kostí.

„Mám na sobě jen ten župan,“ řekla jsem. Můj hlas byl nakřáplý, jak se zdálo, čas strávený na balkoně si dál vybírat svou daň. Naštěstí to bylo jen v podobě nachlazení, které se začínalo projevovat ve své plné síle.

„Něco ti půjčím,“ hlesl. „Převlečeš se do suchého oblečení, aby tě nepřešla zima,“ řekl rozhodně. „Taky by sis měla vzít prášek –“

„Nechci prášek,“ přerušila jsem ho.

„Mono,“ povzdychl si.

„Nechci,“ zopakovala jsem a krátce si odkašlala. „Dokud moje tělo samo bojuje lehce zvýšenou teplotou, tak nechci žádnou chemii,“ podívala jsem se mu do očí. „Kdybych tu blouznila ve vysokých horečkách, klidně mi ten prášek do pusy nacpi, ale teď ne. Teď jsem ještě při smyslech.“

Tom si dřepl k posteli a musel teď vzhlížet on ke mně. „Jsi si jistá?“ zvedl své obočí, zatímco se dlaněmi opřel o kraj matrace. Dlouze se mi zadíval do očí a já se v tom pohledu začínala ztrácet. Jeho rysy ve tváři teď byly jemné, v přítmí pokoje vypadala jeho zarostlá tvář jako vysochaná od antického sochaře. Několikrát zamrkal a dlouhé řasy vykreslily stíny na jeho kůži. Povzdychla jsem si.

„Naprosto,“ pokývla jsem hlavou.

„Fajn,“ zamrkal. Jak se zdálo, nehodlal se se mnou hádat. Hned se napřímil a založil si jednu ruku v bok. „Vyhrabu ti nějaké triko. Rychle se převlečeš a já ti půjdu uvařit další čaj,“ řekl, aby mě seznámil s plány na následujících několik minut. Hned na to se ke mně naklonil a vzal mou hlavu do dlaní, až jsem překvapením strnula. „A tentokrát mě poslechni, prosím tě. Ať tě tady zase nenajdu zhroucenou na prahu dveří. Ano?“

Nejistě jsem zamrkala. Jeho hlas zněl najednou ostřeji, doposud se mnou mluvil jemným a starostlivým hlasem. Možná jen chtěl zdůraznit svá slova, potřeboval získat mou plnou pozornost, a proto teď jeho teplé dlaně ohřívaly mou tvář. Polkla jsem a poslušně přikývla. Vzpomněla jsem si na Billova slova, která o svém bratru pronesl.

Pokud Tom křičí, dává tím najevo svou starost.

 

Tom ze svých věcí vytáhl triko a podal mi ho, stejně tak pár teplých ponožek. Hned na to odešel, aby splnil svou část dohody – šel mi uvařit čerstvý čaj, který by mě zahřál. Vstala jsem a postavila se ke kraji postele. Zatímco jsem se opírala o okraj matrace, sundala jsem si z ramen župan. Přes má zpocená záda mi přeběhl chlad. Naskočila mi husí kůže a já rychle sáhla po triku, abych si ho přetáhla přes hlavu. Nezdržovala jsem se ničím jiným, popadla jsem ponožky a znovu se zachumlala do peřin. Nechala jsem župan na místě, kde jsem ho upustila, a snažila se zase zahřát, aby mě brzo opustil třas, který mě tolik vysiloval. Když se dveře pokoje po několika desítkách minut otevřely, byla jsem stále vzhůru. I když byla venku tma, byla hluboká noc, nedokázala jsem teď usnout, i přes svou o něco mírnější únavu. Tom přešel místností a postavil hrnek s čajem na noční stolek. Zůstal stát u postele, jako by dokázal pouhým pohledem zkontrolovat, jak na tom jsem.

„Díky,“ hlesla jsem.

Když mi neodpověděl a jen dál zíral, začínala mnou prostupovat nejistota. Zuby si přejel přes svůj spodní ret a nasál přes ně vzduch do plic. Znělo to frustrovaně. Jako by sám nevěděl, co se sebou. Pevně jsem si přitáhla peřinu až ke krku a oplácela mu pohled. Mlčky jsme tu na sebe koukali možná pár vteřin, ale mě to přišlo jako celá věčnost.

„Co to děláš?“ zamumlala jsem přes drkotající zuby, když si Tom začal rozepínat mikinu. Svlékl si ji a nechal ji spadnout na koberec, do míst, kde už ležel jeho župan, který jsem na sobě část večera měla oblečený.

„Zahřeju tě.“

„Tome,“ oslovila jsem ho, ale zarazila jsem se, když jsem uviděla, jak nesouhlasně kroutí hlavou. Měl rozpuštěné vlasy a ty mu teď vlnité spadaly přes ramena. Málokrát jsem ho viděla takhle neupraveného, většinou se snažil mít aspoň vlasy svázané v culíku nebo drdolu. Možná mě v dalších slovech zastavil jeho výraz ve tváři. Nedokázala jsem ho vyčíst, tušila jsem však, že diskutuje sám se sebou. Jako by tu nechtěl být. Být se mnou.

„Neremcej,“ poručil mi. Nic dalšího neřekl, stejně tak já zůstala zticha. Odkryl peřinu a já na pár sekund pocítila chlad, než jsem se znovu zabalila do tepla. A tentokrát to bylo mnohem příjemnější, protože Tom ležel vedle mě. Zaujal pohodlnou pozici v polosedě a nechal mě, abych se přitiskla k jeho boku. Položil paži kolem mých ramen a naklonil hlavu na stranu. Ucítila jsem jeho vousy na svém čele, zalechtaly na mé kůži. Zafuněl do mých vlasů a zlehka přitiskl rty k mému čelu.

„Tome,“ zašeptala jsem.

„Zkus usnout. To je teď to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat,“ zamumlal proti mé kůži. Dlaní pevně sevřel mou ruku a zlehka promasíroval sval na paži, kde jeho kůže hřála přes látku trika, které mi půjčil.

„Jsem zmatená, Tome,“ začala jsem. „Mám pocit, že se přemáháš, abys tu zůstal.“

„To máš pravdu,“ odpověděl mi stejně tichým hlasem, jakým jsem promluvila i já. Jako by takhle noc, ta atmosféra, která tu panovala, propůjčovala celé situaci plášť intimity. Mnohem snáze se mi mluvilo o tom, co mi právě teď běželo hlavou. Nebo to bylo jen tou únavou a já přestala přemýšlet ve složitosti a dala se na cestu přímé konverzace?

„Proč tedy…?“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jak bych tu větu měla dokončit.

„Protože to potřebuješ.“

 

Zavřela jsem oči. Pomalu jsem dýchala a uklidňovala se, abych se nerozbrečela, zatímco mě Tom pevně držel ve svém náručí. Byla jsem ještě zmatenější, jeho odpověď ve mně vyvolala spoustu dalších otázek. Pokud však budu dostávat jen takové úsečné odpovědi, k čemu by byla jakákoliv snaha o rozhovor?

„Chci ti poděkovat,“ zašeptala jsem po chvíli ticha, které přerušovalo jen naše společné dýchání. „Kdyby sis nešel zakouřit… ani si nechci představovat, jak by celý večer dopadl,“ řekla jsem. Dlaní jsem přejela přes jeho žebra a více se uvelebila na jeho hrudi.

„Nešel jsem si zakouřit. Šel jsem za tebou.“

„Za mnou?“ zopakovala jsem po něm. Ta slova ve mně vyvolala vlnu zvědavosti. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Díky poloze, v jaké jsme teď spolu leželi, jsem měla jeho obličej velice blízko tomu svému.

„Ano, za tebou. Chtěl jsem s tebou mluvit,“ řekl. Vztáhl ruku a prsty prohrábl mé vlasy, aby je shrnul z čela. Urovnal je za mé ucho a pak zlehka klouby prstů přejel přes mou tvář, než dlaň zase položil zpátky vedle svého těla. 

„O čem?“ vyzvídala jsem dál. Moc dobře jsem si pamatovala, že už v ten večer mě žádal o to, abychom si promluvili. Poslala jsem ho pryč, dalo by se říct, že jsem ho vyhnala se slovy, že chci být sama. V tu chvíli mi vyhověl. Naštěstí jen v tu chvíli. Kdyby se nevrátil, nejspíš bych na tom balkoně umrzla.

„Myslel jsem, že bychom probrali, jak spolu vycházet, než odjedu. Že bychom si nastavili pár pravidel,“ trhl ramenem.

„Pravidel?“ znovu jsem po něm zopakovala slova, která použil, a nechápavě zvedla obočí. Teď jsem však cítila slabý příval energie z naštvání, které ve mně jeho odpověď vyvolala. Odtáhla jsem se od něj a na chvíli přestala vnímat chlad, který mezi nás vstoupil tím, že jsem se přestala tisknout k jeho tělu. Posadila jsem se na své paty, dál však zůstávala blízko jeho boku, a založila si ruce na prsou, abych se aspoň nějak zahřála. „Tak mi sděl těch svých pár pravidel, Tome. Prosím, poděl se,“ zamračila jsem se na něj. 

„Teď nemá cenu to řešit,“ zavrtěl hlavou. Jako by ho můj zvýšený hlas vůbec nerozhodil.

„A kdy jindy než teď?“ zeptala jsem se.

„Teď potřebuješ odpočívat,“ zdůraznil.

„Přestaň mi laskavě říkat, co potřebuju,“ píchla jsem prstem do jeho hrudi. 

Tom si rezignovaně povzdychl. „Máš horečku. Třese s tebou zimnice. Říkám ti, že se musíš vyspat. Je zbytečné, aby ses rozrušovala něčím jiným.“

„To jsi opravdu takový bastard?“ zamrkala jsem a nevěřícně naklonila hlavu na stranu. „Řekni mi, o čem to celé je?“ pokračovala jsem. „Proč… proč se tady o mě staráš? Když jsou ti ukradené mé emoce a klidně jsi mě využil, proč ti není ukradené i to, jestli budu mít horečku a budu nemocná?“ vypadlo ze mě. Dál jsem se na něj mračila a nepřestávala se snažit ovládnout svůj třas. Nechtěla jsem dávat Tomovi záminku k tomu, aby řekl, že má pravdu, jenže se to těžko korigovalo. Moje tělo opravdu potřebovalo zahřát, jen jsem teď nechtěla, aby u toho byl Tom přítomen.

„Celé jsi to špatně pochopila, Mono,“ zavrtěl hlavou.

Už jsem chtěla startovat kvůli tomu, že mi zase říká Mono, ale v poslední chvíli jsem se rozhodla, že mu nebudu dělat dobře tím, že by viděl mé podráždění. Moc dobře jsem věděla, že mi tak říká jenom proto, ab mě provokoval. Jen jsem tázavě zvedla obočí, abych ho pobídla k tomu, aby mi vysvětlil, jak to tedy bylo myšleno. Možná to bylo i tím, že jsem se opravdu ztrácela v tom, co si o něm myslet. Z náladového pitomce se vyklubal pohodář, který mě chtěl jen pro sebe, chtěl se mnou trávit veškerý čas a jeho polibky téměř nepřestávaly. Teď se najednou proměnil v arogantního pitomce, který mě tu chtěl poučovat. Která z těch všech tváří, které jsem poznala, je ta pravá?

„Všechno, co dělám, dělám pro tebe.“

„Co prosím?“ vyhrkla jsem. V mém hlase bylo znát, že stačí jen málo k tomu, abych se tu hystericky složila. Tohle nemůže myslet vážně. Vytáčelo mě, jak se klidně válel po polštářích a nebylo na něm znát, že by ho tahle debata nějak emočně rozlaďovala, zatímco mi tady říkal takové absurdity.

„Chtěl jsem nastavit pravidla, abych ochránil tebe,“ zopakoval s lehkým pokrčením ramen. „Uvědomil jsem si, že jsi možná až moc čistá a důvěřivá, a taková osoba do mého života nemůže patřit. Taková osoba dřív nebo později dojde k újmě. Už jsem ti říkal, že se denně setkávám s falší a manipulací. Je běžné, že mi lidé lžou, dá se věřit málokomu,“ olízl si rty. „Nechci, abys do toho světa patřila. 

Zůstala jsem na něj zírat. Kdybych se zaměřila jen na slova, která jsem teď slyšela, dala by se v nich najít touha toho druhého ochránit. Jenže tón hlasu a výraz v jeho tváři – ten netečný a naprosto nevzrušený výraz v obličeji, mě nabádaly k tomu myslet si, že je to celé jinak. Není to o pomoci mně. Je to o pomoci sobě samému.

„Tak přestaň blbnout a pojď se zahřát, nebo se tvůj stav ještě zhorší,“ pokynul mi.

Pomalu jsem si olízla vyprahlé rty. „Nechráníš mě,“ řekla jsem a měla co dělat, abych udržela klidný hlas. „Chráníš jedině sebe.“

Tom si znovu povzdychl. „Mono…“

„Jsi sobec, Tome.“

„Klidně si to mysli. Aspoň se ti bude lépe zapomínat na to, že jsi znala nějakého Toma Kaulitze.“

Zůstala jsem šokovaně hledět do jeho tváře, aniž bych si uvědomovala, že na něj zírám s pootevřenou pusou. Několikrát jsem zamrkala víčky, abych potlačila slzy, které mě začínaly pálit v očích. „Jak… jak tohle můžeš říct?“ zamumlala jsem. „Jak tohle… po tom všem… jak tohle můžeš říct?“ zvýšila jsem hlas. Zalapala jsem po dechu. „Jak?“ vyštěkla jsem na něj.

Němě na mě zíral, držel pevně sevřené rty. Oplácela jsem mu pohled a zřejmě marně čekala na jakoukoliv odpověď, která by mě uklidnila nebo mi aspoň vyjasnila pár mých otázek a nejasností. Polkla jsem. Po dlouhé chvíli ticha, kdy jsme na sebe hleděli jako dva cizinci, jsem odhodila peřinu, která mi zakrývala nohy, stranou. 

„Ulehčím ti to,“ řekla jsem a vstala. Už jsem se na něj ani jednou nepodívala. Třesoucí po celém těle jsem se vydala směrem ke dveřím. Jen jsem si teď nebyla jistá, jestli se třesu svým fyzickým nebo spíše psychickým stavem.

„Neblbni,“ zareagoval. „Mono, no tak. Hazarduješ tady se svým zdravím!“ zvýšil na mě hlas. Já však dál mířila ke dveřím. Už tu s ním nebudu ani minutu.

B.