Snowflakes in your hair *42

Tak, nepříjemné stavy po očkování jsem měla naštěstí minimální. K mému štěstí to ještě vyšlo tak, že jsem následující den měla šichtu. Tak jsem se slabou bolestí hlavy byla na dvanáctce, překonávala lehké stavy "něco na mě leze, bolí mě celé tělo", a těšila se do postele. Ale přežila jsem v pohodě. A večer spala jako zabitá. 😀A pak už byla sobota, pro věřícího velká velikonoční sláva, a neděle - další slavnost. 😊 Doufám, že si Velikonoc užíváte (užili jste) se svými blízkými, snad jste se s nimi mohli setkat. 😊 A teď vám přeji příjemně strávený čas u následujícího dílu, já se jdu pomalu chystat na další službu v práci.

Hudba: Miley Cyrus - Midnight Sky (Live Lounge)

Nechal mě odejít. Netušila jsem, že je to pro něj snad to nejtěžší, co doposud ve svém životě musel udělat. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, jak moc se musel ovládat, aby se nezvedl a nezastavil mě v odchodu. Jak moc se musel hlídat, aby zadržel slova, která se mu drala na jazyk, a místo toho mi tvrdil jednu lež za druhou. Za jediným účelem, který mi však řekl – ochránit mě. Jenže já to pochopila celé jinak. A to byl jeho záměr. Vůbec jsem nevěděla o jeho úmluvě s Heidi, o tom, že by ta ženská byla schopná zničit můj život, jenom proto, aby se pomstila, aby se zabavila, a protože prostě měla tu moc. A když mluvil o intrikách a manipulacích, nikdy jsem si to nespojila s jedinou osobou – s tou, se kterou se oženil. Netušila jsem, že její podpis na rozvodových papírech měl být podmíněný tím, že se my dva nebudeme stýkat. Protože nemohla vystát štěstí druhých, zatímco byla ona sama zoufalá a smutná. Nedokázala druhému dopřát radostné chvíle. Chtěla, aby Tom rozvodem trpěl stejně jako ona, ne-li víc. To, že se hned začal bavit se mnou a tvořit nějaký vztah, jí bylo proti srsti. Bylo jí to signálem, že je ostatním opravdu ukradená. A to nemohla dopustit. Svět se musel točit kolem ní. Alespoň posledních pár dní, co tu ještě byli.

Kdyby se nevrátila, bylo by všechno jinak.

Jenže my nežili ve světě coby kdyby.

 

Tom měl pravdu, když neustále opakoval, že potřebuji odpočívat. Když jsem se následující den probudila ve své posteli, obloha už byla jasná. Vyčerpáním jsem strávila v posteli téměř půl dne a spánkem nabírala síly až do pozdního odpoledne. Když jsem se přetočila na matraci na záda a uvědomila si, kde jsem a co se mi za posledních několik hodin stalo, schovala jsem obličej do dlaní. Nechtělo se mi vůbec nic dělat, ale věděla jsem, že potřebuji minimálně sprchu. Když jsem se však zvedla do sedu, zatočila se mi hlava. Povzdychla jsem si a na chvíli zavřela oči a přidržela se kraje postele, abych pomohla svému tělu z toho nepříjemného pocitu. Když jsem pohledem zavadila o noční stolek, všimla jsem si, že na něm leží můj mobil. A hned vedle něj byl hrnek se studeným čajem a pod ním přiložený vzkaz.

„Kdybys cokoliv potřebovala, stačí napsat nebo zavolat. Lena.“

Odložila jsem papírek zpátky a vzala mobil do rukou. Naposledy jsem ho nechala v Tomově ložnici, tím jsem si byla jistá. Poslal ho po Leně nebo se tady zastavil sám, aby mi ho položil k posteli? Ať už to bylo tak nebo jinak, byla jsem ráda, že jsem se konečně aspoň nějak vyspala. Prsty jsem si prohrábla vlasy a zahleděla se před sebe. Nechtělo se mi vycházet z pokoje, taky jsem nechtěla někoho vidět. Potřebovala jsem být sama, a to nejen z toho důvodu, že mi nebylo dobře po fyzické stránce. I psychicky jsem byla na dně. Když teď využiju toho, že jsem nemocná, a strávím čas sama se sebou ve svém pokoji, udělá mi to dobře. Tím jsem si byla víc než jistá.

 

Napsala jsem Leně textovku, ve které jsem ji žádala o teplý čaj a porci večeře. Odložila jsem mobil stranou a pak se vysvlékla do naha. Sundala jsem si Tomovo triko, ve kterém jsem doposud spala, a přehodila ho přes madlo skříně. Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Gumičkou jsem si svázala vlasy do vysokého drdolu, abych si je nenamočila během koupání. Pustila jsem teplou vodu a hned si pod ni stoupla. Pár minut jsem si užívala jen toho teplého proudu vody, který jemně bušil do mé kůže, která lepila potem. Cítila jsem, že nejsem zdravá, ale tuhle sprchu jsem potřebovala. Nechtěla jsem přemýšlet nad ničím jiným, kromě toho, že se zase vrátím do postele a budu se věnovat dalšímu odpočinku. Vedle nočního stolku jsem měla položenou rozečtenou knížku, ke které jsem se už několik týdnů nedostala. Teď jsem měla příležitost se do ní znovu začíst. Teď jsem měla šanci dohnat více věcí než jen ten rozečtený příběh.

 

Zastavila jsem vodu a své nahé tělo hned zabalila do veliké osušky. Nezdržovala jsem se zbytečnostmi, nesledovala jsem své tělo v zrcadle, nezkoumala svůj unavený, utrápený a zsinalý obličej. Co nejrychleji jsem osušila vlhkou kůži a otevřela dveře od pokoje. Podnos s jídlem ležel na kraji postele, konvice s čerstvě uvařeným čajem stála na nočním stolku vedle postele. Lena tu už byla, nezdržovala se však s tím, že by tu čekala, až se osprchuji. V tento čas určitě připravovala večeři, neměla tedy čas vysedávat a čekat v mém pokoji. To se mi hodilo. Teď i ona patřila k osobám, které jsem nechtěla vidět. Ještě ne. Potřebovala jsem teď být o samotě, potřebovala jsem se sama zamyslet nad uplynulými dny, nechat si trochu odstup a dopřát čas ranám, aby se zacelily. Vytáhla jsem si pyžamo, do kterého jsem se hned převlékla. Vrátila jsem osušku zpět na háček, na kterém běžně visela, a přešla k posteli. Na talíři jsem měla porci rizota. Upila jsem čaje a zabalila se do peřin, než jsem se pustila do jídla. 

 

Odpočívala jsem následujících několik dní, které mi začínaly splývat. Ze začátku jsem mnoho hodin prospala. Potřebovala jsem čas na zotavenou. Hodně, hodně času. Knihu jsem však dočetla rychleji, než jsem plánovala, a těžko bych hledala další aktivitu, kdyby mě Lena nepožádala, abych vyřídila několik emailů. Dokonce mi přinesla laptop do pokoje, čímž mě – aniž by si to uvědomovala – uchránila před tím, abych musela sejít do kanceláře a nechtěně se s někým potkala. Byla teď na všechno sama a měla práce nad hlavu, takže jsem byla ráda, že jsem jí mohla pomoct aspoň vyřizováním korespondence. Po dlouhé době jsem se taky ozvala svému bratru Markovi. V ty dny, kdy jsem zůstala nemocná ležet v posteli, jsem s ním navázala častější kontakt. Jako bych mu chtěla vynahradit to období ticha, kdy jsem neodepisovala. Zároveň jsem tím zabíjela nudu, která mě teď snadněji postihovala. 

 

Vypnula jsem laptop a odložila ho vedle postele. Bylo pár minut po půlnoci, a i když jsem ještě necítila únavu, rozhodla jsem se zkusit usnout. Za poslední dny jsem měla rozhozený harmonogram, chodila jsem různě spát a vstávala nepravidelně. Cítila jsem se však mnohem líp, co se týkalo mého tělesného zdraví. Už jsem se nebudila v horečkách a s propoceným pyžamem, nemotala se mi hlava a celková slabost těla se dala na ústup. V krku mě už neškrábalo a můj hlas nezněl tak chraplavě. Uzdravovala jsem se, dalo se tedy předpokládat, že dřív nebo později znovu nastoupím do práce. Bylo tedy na čase, abych zase věnovala pozornost tomu, v kolik hodin ulehám a na kolik hodin si nastavuji budík. Musela jsem si znovu zvykat na režim.

 

Zhasnula jsem lampičku a uvelebila se na polštáři. Ležela jsem na boku a jednu dlaň měla schovanou pod polštářem, podpírala jsem si ní tvář. Druhou jsem měla volně položenou před svou hrudí. Byla jsem zády ke dveřím, usínala jsem v poloze, v jaké jsem byla zvyklá. Na co jsem však zvyklá nebyla, byl jakýkoliv další zvuk, který bych sama nevyloudila. Za ty dny, kdy jsem tu byla sama, jsem si zvykla na ticho, které nic nerušilo. Když jsem teď zaslechla, jak se otevírají dveře, na chvíli jsem znejistěla. Chtěla jsem se otočit a zjistit, kdo teď ke mně přichází, ale myšlenka byla rychlejší než čin. Bohudíky. V tento čas to mohla být jediná osoba. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě a snažila se dýchat klidně, jako bych doopravdy spala. Zaslechla jsem jeho nadechnutí, jeho šoupavé kroky jako bych viděla před sebou. K mému štěstí jsem měla obličej ve stínu, a i když nechal pootevřené dveře, ten pruh světla, který škvírou do pokoje dopadal, nemohl osvětlit mou tvář. Já však mohla sledovat, kdybych chtěla, jak Tom přechází kolem postele a dřepá si ke kraji, u kterého jsem ležela.

Povzdychl si. „Tak jsem tu zase. Dneska ale naposledy, slibuju,“ začal tichým hlasem, který jsem tak tak postřehla, i když tu bylo hrobové ticho. Bylo jen slyšet jeho a můj dech, doplňující se v klidné harmonii.

Polkla jsem. Promluvil, jako by to snad byla pravidelná návštěva. Za tu dobu, co jsem trávila dny ve svém pokoji, jsem ani jednou nepostřehla, že by se tu objevil Tom. Nenašla jsem žádné známky toho, že by tu byl kdokoliv jiný, kromě mě. Uniklo mi snad, že sem každý večer chodil a já všechny tyto jeho návštěvy prospala?

„Zítra odjíždíme,“ pokračoval. Ucítila jsem letmý dotek prstů na své tváři, jako by se o mě otřela motýlí křídla. Odhrnul mi vlasy ze spánku a polštářkem prstu přejel podél ucha až k mé čelisti. „Mrzí mě, jak to celé dopadlo. Nechtěl jsem to tak.“

Jeho slova ve mně vyvolala bouři emocí. Na pohled jsem dál klidně ležela, uvnitř jsem však cítila, jak to se mnou cloumá ze strany na stranu. Rozhodla jsem se dělat spící, teď jsem však měla sama se sebou co dělat, abych tomu rozhodnutí dostála. Chtělo se mi na něj zakřičet, co to všechno má znamenat. Nejradši bych ho teď praštila, jen abych mu způsobila aspoň nějakou újmu. Já umírala z toho, jak mě bolela duše, a on si klidně řekne, že ho to mrzí?

„Jsem rád, že už jsi na tom líp,“ zašeptal. Musel se ke mně naklonit blíž, kolem mě zavířila jeho vůně – odér cigaretového kouře smíchaný s vůni sprchového gelu. „Kéž bychom si ještě mohli promluvit, Moni. Kéž bychom měli více času,“ hlesl. Hned na to jsem ucítila jeho vousy na hřbetu své ruky. Políbil klouby mých prstů a chvíli strnul v jedné pozici, než se odtáhl. Šoupavé zvuky a tření jeho oblečení mi bylo znamením, že se vydal k odchodu. Dveře tiše cvakly a já zase osaměla. Vydržela jsem počkat jen pár vteřin, než jsem se tiše rozbrečela.

 

Probudilo mě otevření dveří mého pokoje, panty zavrzaly hlasitěji, než bylo zvyklé. S cuknutím jsem se otočila na posteli. Pohlédla jsem do tváře Leny, která se na mě hned omluvně usmála. Odložila podnos se snídaní na můj noční stolek a postavila se na práh otevřených dveří.

„Nechtěla jsem tě probudit, promiň,“ řekla.

„Nic se neděje,“ odpověděla jsem jí. Posadila jsem se na posteli a prsty si prohrábla vlasy. Bylo to po dlouhé době, co jsme spolu mluvily. Předchozí dny jsme se spíše míjely, nosila mi jídlo, když jsem ještě spala nebo když jsem byla ve sprše. Když už jsme se potkaly, jen jsme se pozdravily a ona zase spěchala do kuchyně nebo odhazovat sníh nebo uklízet některou z místností. Teď se však zdálo, že byla klidnější, jako by už nemusela pospíchat.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě.

„Je mi líp, díky,“ pokývla jsem hlavou. Lena přešlápla z nohy na nohu a tím u mě vyvolala zvědavost. Určitě chtěla ještě něco, jen nevěděla, jak by to měla říct. Zvedla jsem tázavě obočí. „Copak?“

„Přijel Michael,“ řekla. „Odveze kluky na Heidi na letiště,“ pokračovala.

„Chce snad se mnou mluvit?“ zeptala jsem se, abych znala důvod, proč mi to říká. Ona však zavrtěla hlavou, což mě zmátlo víc, než bych čekala. Proč tu tedy tak postávala a hledala slova, kterými by mi sdělila, co má na srdci?

„O Michaela nejde,“ začala. „Jde o kluky. Víš, myslela jsem… No, byli tu dva týdny a něco jsme spolu zažili. My všichni. Tak mě napadlo, jestli se s nimi nepůjdeš rozloučit. Co ty na to?“ navrhla.

„Rozloučit?“ zopakovala jsem po ní a překvapeně zamrkala víčky. 

„Ano. Za pár minut odjíždějí. Michael jen dopije kávu,“ řekla mi. Zřejmě připisovala mé překvapení té informaci, že už odjíždějí. To jsem však věděla díky Tomově včerejší návštěvě, při které jsem byla při vědomí. Moje rozpoložení bylo spíše způsobeno jejím nápadem. Nemyslela jsem na to, že bych je ještě chtěla vidět, hlavně tedy Toma. A ona mi teď navrhovala, abych za nimi dobrovolně šla, i když to mělo být naposledy.

Olízla jsem si rty. „Nějak se upravím a přijdu,“ rozhodla jsem se. Nakonec moje slušné vychování zvítězilo nad strachem z toho, jaké to bude znovu Tomovi pohlédnout do tváře. Lena měla pravdu, že jsme spolu něco zažili. A udělat za tím tečku v podobě rozloučení možná bude právě to, co potřebuji k tomu, abych to v sobě dokázala uzavřít. 

 

Oblékla jsem si černé legíny a přes hlavu přetáhla dlouhý svetr, který mi končil v půli stehen. Nevypadala jsem reprezentativně, ale to mi teď bylo jedno. Vyšla jsem ze svého pokoje a cítila, jak mi srdce začíná bušit silněji, cítila jsem, jak se nervozitou chvěji po celém těle. Po několika dnech izolace jsem se znovu měla vidět se všemi, co obývali tuhle chatu. Zhluboka jsem vydechla a zamířila do společenské místnosti, odkud se ozývaly hlasy. Uslyšela jsem veselou debatu, Bill vzpomínal na to, jak skvěle se tu měl. Zřejmě se snažil Michaelovi potvrdit, že jsme se o něj s Lenou skvěle staraly, chtěl nás pochválit před naším šéfem. Stoupla jsem si do dveří místnosti a ramenem se opřela o stěnu, zatímco jsem poslouchala jeho brebentění. Vychvaloval připravovaná jídla, soukromí, které tu měl, i to, že jsme se o ně staraly víc, než jsme musely. Zahleděla jsem se od jeho tváře a sledovala jeho rysy, dokud si mě nevšiml. Zarazil se v půli věty a jeho oči se rozšířily radostí a překvapením. A sotva se Bill takhle zastavil, oči všech přítomných se přesunuly do míst, kterým věnoval tolik pozornosti. Michael se ohlédl přes rameno, Georg pootočil tvář, Heidi nevzrušeně vzhlédla od šálku právě vypité kávy.

„Moniko!“ zvolal a vstal, aby ke mně přešel. „Tak rád tě vidím!“ řekl a položil dlaň na mé rameno. „Když jsem slyšel, co se ti stalo… No už na to ani nechci myslet!“ zavrtěl rychle hlavou. „Jsem moc rád, že ses za námi přišla rozloučit, i když ti teda barva ještě chybí,“ pousmál se, když si prohlédl můj obličej.

„Děkuju, Bille. Cítím se mnohem líp,“ pokývla jsem hlavou.

„Máš to ale skvělé načasování. Zrovna jsme se chtěli zvedat k odchodu,“ řekl mi. V následující vteřině mě přitiskl ke své hrudi, překvapením jsem ani nestihla protestovat proti takové formě rozloučení. Oplatila jsem mu objetí a zlehka ho poplácala po lopatkách, on však dál držel paži kolem mých ramen. „Tom je dole a skládá kufry do auta,“ zašeptal kousek od mého ucha.

Odtáhla jsem se od něj a krátce zavrtěla hlavou. „Nechci se s ním vidět,“ odpověděla jsem mu stejně tiše.

„Moniko,“ zašeptal mé jméno, ale já svůj názor nezměnila. Vlastně to byla přízeň osudu, že jsem se mohla rozloučit jen s těmi, se kterými jsem opravdu chtěla – s Billem a Georgem. To, že tu byla i Heidi, jsem brala jako malou daň za to, že se nemusím vidět s Tomem.

„No pojď na mou hruď,“ uslyšela jsem za Billovými zády žoviální hlas Georga, který se taky dožadoval rozloučení objetím. Usmála jsem se na něj. Nenamáhala jsem se s tím, abych vymýšlela výmluvy. Už jsem se takhle loučila s Billem, proč ne i s ním. Pevně mě přitiskl ke svému tělu, avšak na mnohem kratší čas, než na jaký mě sevřel Bill.

„Dobře dojeďte,“ řekla jsem, když jsem mu pohlédla do tváře.

„A ty si dávej pozor na to, které dveře se za tebou zavírají,“ ukázal na mě prstem.

„No jasně,“ zasmála jsem se spolu s ním. Teď jsem se tomu smála. Když jsem však pohlédla na dveře od balkonu a vzpomněla si na ten večer, po těle mi přejel mráz.

„Bylo to tu skvělé. Díky, Moni,“ dodal a zlehka sevřel mé rameno. Jen jsem pokývla hlavou. Bylo přece mou povinností, aby se tu cítili dobře. A že se nám to s Lenou povedlo, bylo pro Michaela samozřejmostí.

„Měli bychom vyjet,“ prohlásil Michael, a zatímco vstával, kontroval čas na svých hodinkách. Bill mě ještě jednou objal, Georg se mlčenlivým pokývnutím hlavy naposled rozloučil. Oba odešli a Michael je hned následoval. Už zbývala jen Heidi, která teď ke mně mířila pomalým krokem. Pohodila vlasy, než se na mě podívala s mrazivým klidem v očích.

„Bylo milé tě poznat,“ řekla mi. Slova možná mohla znít přátelsky, ale tón hlasu, kterým je řekla, mi sevřel srdce. Jako by mi na něj sáhla ledovou rukou.

Neodpověděla jsem, jen jsem si založila ruce na prsou. Čekala jsem, až odejde, ale jak se zdálo, chtěla mi ještě pár slovy ublížit. Když se znovu nadechla, duševně jsem se obrnila, abych přečkala to, co mi tak moc potřebuje sdělit. Netušila jsem však, že mě to bude opravdu tolik bolet.

„Třeba se sem s Tomem ještě někdy vrátíme,“ uculila se. A když v mém obličeji uviděla reakci v podobě zatnutých čelistí, s veselým zachichotáním se vydala k odchodu. Dosáhla, čeho chtěla. A já jen doufám, že se sem už nikdy nevrátí.

B.