Snowflakes in your hair *47

Díky za vaši přízeň. Snad se vám bude následující dějová linka zamlouvat. 😊 Tak, doufám, že jsem se vyvarovala veškerých chyb, aby to vaše počtení stálo za to. 😀 Enjoy. Vaše B. ♥️🙏

Hudba: James Arthur - Impossible

Do hospody přišla sama, a ač jsem v koutku duše bojovala s pocitem, že chci, aby mě Tom následoval, neudělal to a já se ani neohlédla, abych zjistila, co udělal. Možná zůstal stát na místě, možná se otočil na patě a vrátil se zpátky do chaty. To nevím. Je mi však jasné, že má slova budou mít následky a s těmi se budu muset naučit žít. A to jsem měla poznat hned po svém probuzení. Tento den měli přijet další hosté. Edith měla na starosti vaření, proto bylo mým úkolem zajet na letiště a hosty přivézt k naší chatě, jelikož jsem byla druhá a poslední řidička. Po včerejším večeru, kdy jsem s Natanielem seděla do půlnoci u piva, se mi moc nechtělo, ale nezbývalo mi nic jiného. Dala jsem si čas ke snídani, v klidu jsem se posadila ke stolu a jedla müsli s jogurtem, zatímco jsem hleděla ven z okna na krásně zasněženou krajinu. V hlavě jsem si přemítala, co jsem řekla Tomovi a co mi řekl on. Uvažovala jsem nad tím, jak se teď při druhém příjezdu chová, snažila jsem se analyzovat jeho pohyby, mimiku a slova. Nechápala jsem, jak se po tom všem může chovat tak klidně. Měla jsem pocit, jako by snad očekával, že se mu s nadšením vrhnu do náruče. To si neuvědomoval, co všechno způsobil, jak moc mě ranil? Žila jsem v domnění, že to, co mi řekl při našem výstupu na vrchol, a co mi sděloval, zatímco jsme seděli ve sněhu a sledovali vycházející slunce, mělo nějakou váhu. Myslela jsem, že i on ke mně cítil blízkost, že to nebylo jen tak. Vždyť mě nazýval andělem. Všechno se však změnilo a zvrátilo, když jsme se z toho výšlapu vrátili. Ten výlet nahoru byl tím velikým milníkem, při kterém se všechno lámalo. Předtím jsme se poznávali, kočkovali se, dobírali si jeden druhého. Měli jsme na to čas, dokonce i relativně soukromí. Sotva jsme se však vrátili, na chatě byla i Heidi a v ten moment šlo všechno z kopce. I když je pravdou to, že jsme se ještě chvíli snažili a chtěli jsme si vybojovat nějaký prostor jen pro nás dva, s Heidi v zádech to bylo nemožné. A po tom, co jsme se spolu vyspali, jsem měla pocit, že se Tom změnil. Nebo se spíše vrátil ke svému původnímu a známému fungování – a zraňoval mě tím víc, aniž by to možná tušil. Co jsem však ve své zraněnosti vůbec neviděla, bylo, jak jsem já ublížila jemu. Byla jsem zaslepená svou bolavou duší, zaměstnaná svými pocity a nedocházelo mi, že v celé té situaci byl Tom v ještě méně přívětivé situaci – měl se přece s Heidi vrátit domů. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak sobecká jsem byla a že jsem svým chováním Toma zahnala do kouta. Celé jsem to viděla jen ze své stránky, vůbec jsem nechtěla vyslechnout jeho názor a pod vlivem svých zranění z dětství jsem Toma odstřihla dřív, než by mi mohl cokoliv vysvětlit. To byl úhel pohledu, který mi byl skryt.

 

Se zamyšleným uvažováním nad svým životem jsem se rozloučila s Edith a oznámila jí, že vyjíždím k letišti. Moje nohy našlapovaly po paměti, nevěnovala jsem příliš pozornosti tomu, kam jdu, jen jsem věděla, že mám přijít do garáže. V myšlenkách jsem se zaobírala tím, jak se můj život při téhle práci změnil, a uvažovala jsem nad tím, jestli bych nepotřebovala zase další změnu. Jako jsem předtím utekla ze svého starého života, možná bylo na čase, abych i tady zabalila kufry a posunula se zase o dům dál. Přemýšlela jsem nad tím, že mě tady vlastně nic nedrží, a vše, co je mi drahé, jsou mí kamarádi. A s těmi můžu být v kontaktu, i kdybych si našla práci na druhém konci světa. Nechtěla jsem si přiznat, že znovu utíkám, chtěla jsem to pojmout jako další nutný vývoj. Jen jsem si však nalhávala do vlastní kapsy.

 

Seděla jsem v autě a v přihrádce palubní desky hledala dálkové ovládání od garážových vrat, abych si je mohla otevřít a pohodlně vyjet. Motor tiše vrněl, a tak jsem neslyšela, že se dveře garáže otevřely a zase zavřely. Když jsem se napřímila, nevšimla jsem si, že vedle auta někdo stojí. Když Tom prsty zaklepal na sklo u řidiče a já ho konečně zpozorovala, leknutím jsem nadskočila v křesle a moje prsty se v křeči pevně sevřely kolem kola volantu. Se zatnutými zuby jsem vydechla vzduch nosem, zatímco jsem stahovala okýnko dolů, abych si poslechla, co mi chce říct.

„Jedeš pro ty dva na letiště?“ zeptal se. Neoslovil mě žádnou zdrobnělinou mého jména, nedal do jeho hlasu žádný podtón, zněl chladně a odměřeně.

„Ano,“ odpověděla jsem stejně suše.

Našpulil rty. „Bylo auto na kontrole, jestli je všechno v pořádku? Přece jenom jsem to Michaelovi slíbil, ale nevím, jestli se to dotáhlo do konce,“ zeptal se. A zatímco mluvil, dlaněmi se opřel o rám dveří. Naklonil se tak více do auta, jeho tvář byla blíž a já si mohla všimnout toho, jak řezanou měl linii čelisti. Dříve to vždy zakrývaly vousy, teď s tím čerstvým strništěm vypadal nezvykle, a tak jsem měla tendence si ho prohlížet.

V myšlenkách jsem se vrátila do situace, kterou mi Tom svými slovy připomněl. Zastal se mě před Michaelem a já díky tomu nedostala vynadáno, dokonce ani po jejich odjezdu jsem nebyla zavolaná na kobereček. Michael mi jen s klidným hlasem sdělil termín, kdy mám s autem přijet do servisu. Vím, že jsem tehdy Tomovi poděkovala za to, jak se zachoval, ale celou tu situaci překrýval pocit nejistoty a napětí z toho, co bude následovat. Bojovala jsem sama se sebou a s pozicí, ve které jsem se díky tehdejšímu návratu Heidi ocitla. A i když jsme pak prožili nádhernou noc, následující dny už tak nádherné nebyly. Jen ta noc, kdy jsme se mlčky oddali jeden druhému, byla téměř jediným světlým bodem v tom našem prapodivném vztahu.

„Moniko?“

„Hm?“ zamrkala jsem a znovu začala vnímat přítomnost. Tom mi hleděl do očí a já hned pocítila horkost ve svých tvářích, jak se mi do nich nahrnula krev. Vzpomínala jsem na naše milování, zatímco se Tom opíral o bok auta a sledoval výraz v mé tváři. Uhnula jsem pohledem a rychle si olízla rty. Zahnala jsem nepříjemný pocit, že ví, na co jsem myslela. Tom přece není žádné médium, aby uměl číst myšlenky. To jen moje tělesná reakce mohla prozradit, že se právě teď stydím až na půdu.

„Bylo auto v servisu?“ zopakoval svou otázku. Nedobíral si mě a já mu za to teď byla vděčná, ač jsem to nechtěla přiznat nahlas a ani v duchu sama sobě.

„Bylo,“ odpověděla jsem a lehce pokývla hlavou.

„Výborně,“ řekl. A než jsem stihla jakkoli zareagovat, obešel auto a otevřel si dveře na místě spolujezdce. Nasedl a mlčky se připoutal, čekajíc na to, až vyjedu z garáže. Čas mě už tlačil a opravdu bylo třeba, abych se už vydala na cestu, ale s Tomem na místě spolujezdce se mi nechtělo.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala jsem se a nechápavě zvedla obočí. Moje slova ho přiměla se na mě podívat. A když jsem opět pohlédla do jeho očí, musela jsem pevně sevřít čelist a myslet na to, pro co jsem se při jeho opětovném příjezdu rozhodla – mám pravidla, kterých se hodlám držet.

„Pojedu s tebou. Musíme si promluvit a takhle budu mít jistotu, že mi nikam neutečeš. Ať chceš nebo ne, budeš teď se mnou nějaký čas zavřená v autě,“ řekl. Hlas měl dál takový chladný, stále působil odtažitě. Byl to následek mé prosby, aby nepřekračoval hranice?

Mlčky jsem vycouvala z garáže. Nic jsem na Tomova slova neřekla. Věděla jsem, že se tomu nevyhnu, dřív nebo později by si mě odchytil, a že se to má stát dřív, je možná dobře. Aspoň se mezi námi vyjasní a už nebude takové dusné napětí. Vyjela jsem z chatové oblasti a napojila se na silnici, po které jsem se mohla bez problémů dostat až k letišti. Po celou dobu bylo v autě hrobové ticho, já se poctivě věnovala řízení a Tom zíral z okýnka na okolní krajinu. Nevím, jestli sbíral odvahu k tomu, aby začal, nebo prostě jen čekal, až budeme opravdu na cestě a já nebudu moct tak jednoduše zastavit. Měli jsme před sebou téměř hodinovou cestu, než se dostaneme na letiště, kde mám vyzvednout další dva obyvatele do naší chaty.

Povzdychla jsem si. „Kdo jsou Felix s Viktorem?“ zeptala jsem se. Už několik minut mezi námi panovalo ticho, které mi začínalo být čím dál víc nepříjemné.

„Přátelé kapely,“ odpověděl mi.

„Georg nepřijede?“ položila jsem další otázku.

„Až pozítří,“ řekl a sklopil pohled ke svým hodinkám. „Bude tu devětadvacátého. I s Gustavem.“

„Uhm,“ zabručela jsem. Když mi hodlal dávat takové strohé odpovědi a ani se na mě nepodívat, nehodlala jsem ve snažení o konverzaci pokračovat. Nasedl do auta, protože se mnou chtěl mluvit, ale zatím neřekl nic, co by se tomu aspoň podobalo. Natáhla jsem prsty k ovládání rádia a pustila do prostoru auta hudbu. Tom nijak nezareagoval. Opřela jsem si hlavu o opěrku křesla a dál očima sledovala mizející metry pod koly auta, zatímco Tom mlčel.

„Ah, něco jsem zapomněl,“ začal najednou. „Nezeptal jsem se, jestli jsi dnes ve službě. Odpusť mi tedy mou troufalost, ale dovolím si drze předpokládat, že když řídíš služební auto, jsi ve službě. Okej?“ naklonil hlavu na stranu. Bylo to poprvé od doby, co jsme vyjeli, co se na mě podíval. Pocítila jsem ten pohled na své kůži.

„Jízlivosti si nech pro sebe, buď tak laskav,“ odvětila jsem mu.

„Chci se držet tvých hranic, nic víc, Moniko,“ trhl rameny. „Ale přestanu chodit kolem horké kaše a položím ti otázku, kvůli které tady sedím, ano?“

„No prosím,“ pobídla jsem ho. Těžko se mi zůstávalo na neutrální půdě, když jsem slyšela, jakým tónem ke mně mluví. Snadno jsem nasedala na jeho sarkasmus, měla jsem tendence reagovat stejně, ne-li hůř. Nedočkavě jsem zabubnovala prsty po kole volantu, zatímco se Tom nadechoval. A když jsem uslyšela otázku, kvůli které celé tohle divadlo bylo, nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Jak ses měla?“

 

Odkašlala jsem si a krátce se na něj podívala. „Opravdu se mě chceš zeptat na tohle?“ ujišťovala jsem se. „Řekl jsi, že si musíme promluvit, celou dobu tady mlčíš a jsi tajemný jak komnata v Bradavicích, a potom se zeptáš na to, jak jsem se měla?“ 

„Už včera jsem ti řekl, že jsem od všech slyšel, jak se měli, kromě tebe. A mě zajímá, jak ses měla, Moniko,“ řekl. „Takže mi odpověz, prosím. Jak ses měla?“

„A to je to, o čem jsi chtěl mluvit, jo?“ dál jsem se vyptávala, místo abych mu poskytla kýženou odpověď. „O tom, jak jsem se měla?“

„Ano. Co je na tom tak podivného?“ zamračil se. „A teď si nech ty svoje jízlivosti a odpověz mi,“ oplatil mi stejnou mincí, kterou jsem na něj předtím uplatnila já. 

„Skvěle,“ shrnula jsem jedním slovem.

„Skvěle?“ zopakoval po mě. Jako by to bylo slovo, které čekal jako poslední.

„Ano. Michael přijal Edith, takže teď máme s Lenou více volného času. Můžu teď trávit víc dní na svahu nebo s přáteli, s Natanielem se díky tomu vídám mnohem častěji,“ rozvedla jsem svou odpověď a záměrně vynechala dny, kdy jsem si mohla oči vybrečet a kdy mi bylo tak mizerně, že se mi ani mezi lidi nechtělo. A Tom se dozvěděl, co možná nechtěl slyšet. 

„Ah, zase ten tvůj Nataniel,“ nespokojeně si pomlaskl.

„Snad nežárlíš, Tomi,“ krátce jsem se na něj podívala. Použila jsem jeho včerejší slova, kterými popíchl on mě. Jak se zdálo, teď jsme jeden druhému vraceli, co se nám samotným nelíbilo. 

Zamračil se na mě. „Proč každou mou snahu o normální konverzaci smeteš ze stolu nějakou připitomělou poznámkou?“ zavrčel.

„Protože mám pocit, že se tady bavím s pitomcem,“ procedila jsem mezi zuby. I mě začínalo vytáčet téma našeho rozhovoru, ale jak se zdálo, ani jeden jsme se nedokázali ustoupit a jen jsme si dál hájili svá teritoria.

„Nazýváš mě pitomcem?“ 

„Pokud se musíš ptát, odpověď tě asi nepotěší,“ pronesla jsem polohlasně, ale díky tiše hrajícímu rádiu moje slova Tomovi neunikla. Nedokázala jsem se ovládnout, prostě jsem měla potřebu v téhle nově vznikající hádce vyhrát. Nehodlala jsem si zase nechat rozcupovat své ego, které se ještě teď hojilo po tom zjištění, že mě Tom využil ke svému ubohému potěšení.

„Kurva, Moniko, co to s tebou je?“ vyštěkl.

Jen jsem si odfrkla, ale neodpověděla. Celá naše konverzace směřovala do záhuby. Tohle nemělo cenu. Byla chyba, že jsem povolila, aby nasedl a jel se mnou na letiště, které je vzdálené téměř hodinu cesty. Záměrně jsem teď šlápla na plyn a přidala na rychlosti, dokonce jsem překročila povolený limit, jen abych celou tuhle situaci co nejdříve ukončila. K letišti zbývalo už jen pár kilometrů. Snad tam do deseti minut budeme.

 

Rychle jsem zaparkovala a vypnula motor. Vystoupila jsem a vydala se k budově místního letiště, kterou jsem musela projít, abych se dostala k příletům. Následovala jsem běžný postup – pozdravila jsem místní ochranku, mávla na pracovníky za pultem, kteří mě už znali, a pokračovala dál ke dveřím, kudy přicházeli ti, co se právě posadili z nebes na zem. A tento můj běžný postup narušovala jedna věc. Jedna osoba. Tom, který šel za mnou a kterého pustili všude, kam pustili i mě. Tím, že jsem utekla z auta, jsem nedosáhla žádného vítězství. Následoval každý můj krok. A tak se náš prostor, ve kterém jsme se mohli hádat, zvětšil na celé letiště.

„Co to děje, můžeš mi to vysvětlit?“ uslyšela jsem za sebou Tomův podrážděný hlas. Nereagovala jsem a dál vykračovala halou letiště, a tím jsem Toma ještě více vytočila. Ucítila jsem na rameni jeho prsty a když mě otočil k sobě silou, nezbývalo mi nic jiného než se mu podívat do tváře.

„Co po mě chceš, sakra?“ zavrčela jsem na něj. Upravila jsem si čepici, která se mi tou otočkou sesunula do čela, a posunula ji více do vlasů. „Proč mi nemůžeš dát svatý pokoj? Proč si pořád nárokuješ všechno znát a všechno vědět?“ zafuněla jsem a můj hlas zněl přesně tak frustrovaně, jak jsem se cítila. Nekřičela jsem na něj, neměla jsem potřebu tady hrát divadlo těm pár zaměstnancům, kteří se na letišti vyskytovali.

„Tak mi řekni, co to s tebou je?“ procedil mezi zuby.

„A co by jako mělo být? Nesplňuju snad tvoje představy? Mám skákat dva metry do vzduchu radostí, že jsi tady? Že mi dál otravuješ život?“ zeptala jsem se a jízlivostí jsem nešetřila. Založila jsem si ruce na prsou a pokračovala. „Řekl jsi, že si chceš promluvit. Zatím si ale připadám jak u výslechu, než že bys vedl nějaký dialog,“ ušklíbla jsem se. Nečekala jsem na jeho reakci, v tenhle moment mi byla ukradená. Vyšla jsem ven a pohledem jsem vyhledala soukromé letadlo, které právě otevíralo své dveře. Měla jsem perfektní načasování.

„Jsi pěkně nespravedlivá, víš to?“ řekl, sotva se postavil vedle mě. „Mohl jsem se přetrhnout, abych doma všechno zařídil a přiletěl před koncem roku, jak jsem ti slíbil, a ty si tady hraješ na uraženou a nedostupnou. Nebo je za tím snad ještě něco? Rozhodla ses, že tenhle vztah odpískáš a ani mi o tom neřekneš?“

Otočila jsem k němu svou tvář, v očích nevěřícný pohled. „Jak jsi mi slíbil?“ zopakovala jsem po něm a několikrát jsem nechápavě zamrkala víčky. Ať jsem ve své paměti brouzdala sebevíc, nemohla jsem si vybavit moment, ve kterém by mi něco takového sliboval. Tom se na mě nepodíval, hleděl před sebe a sledoval své kamarády, kteří už vystoupili z letadla a blížili se k nám i se svými zavazadly.

„Ano. Slíbil,“ potvrdil svá slova a krátce ke mně sklopil svůj zrak.

„O čem to ksakru mluvíš?“

„Ty jsi nečetla můj dopis?“

„Do-dopis?“ zakoktala jsem. Znovu jsem zopakovala jeho slova. Nechápala jsem, co se mi tu snaží říct. Byla jsem vedle a nedokázala jsem pobrat informaci, kterou mi teď sdělil. Jako bych žila v bublině, která teď praskla. Olízla jsem si studené rty a nadechla se k dalším slovům, ale nestihla jsem říct ani hlásku. Tomovi přátelé se přiblížili a už se začali vítat, hlučněji, než by se mi líbilo.

Polkla jsem.

Existoval nějaký dopis od Toma, který byl adresovaný mě, a já ho nečetla.

Doprdele.

B.