Snowflakes in your hair *48

Tento díl mám k dopsání nachystaný asi už dva dny. A vždycky mi do toho něco vlezlo, nebo jsem někam odjela, nebo přišla neteř se synovcem, a to jsou děti, kterým se člověk prostě chce věnovat. A tak se z těch neplánovaných návštěv a různých pochůzek a pomáhání rodičům staly dva dny, kdy jsem neměla čas dopsat těch pár řádků, co chyběly. A tak teď po práci dopisuju, abych mohla zveřejnit a vy se mohli kochat dalším vývojem událostí mezi Monikou a Tomem. 😊 Tak vám přeji příjemné počtení a... myslím, že tu padesátku dám s přehledem. 😀 Děkuji za vaše komentáře, je to skvělý motor a potěcha pro oko i duši. ❤️ 🙏 Vaše B.

Hudba: KALEO - Way Down We Go

Cesta zpátky se pro mě nesla v duchu nekonečného přemýšlení o Tomových slovech. On se bavil se svými kamarády a v autě plynula veselá konverzace, které jsem se neúčastnila. Byla jsem zahloubaná ve svých myšlenkách a v tom, že můj dosavadní postoj k celé naší společné minulosti mohl být špatný. Neobjektivní. A jak řekl Tom – nespravedlivý. Celou tu dobu jsem žila v domnění, že ten poslední pohled, který mi Tom věnoval, než nastoupil do auta, bylo to jediné, co k našemu rozloučení patří. A teď je všechno jinak. Celou dobu jsem byla v nevědomosti o nějakém dopisu, který mi údajně napsal. V době emailů a textovek zvolil variantu těžko dohledatelnou žárlivou manželkou, ze které se měla brzo stát soudem uznaná exmanželka. A i když jsem nevěděla, co je v tom dopise, od Toma jsem získala drobnou nápovědu – byl v něm slib, že přijede. To jsou přece slova o naději. A že je dokonce splnil, by znamenalo to, že jsem pro něj nebyla jen rozptýlením. Proč by se jinak tolik snažil, aby mohl přijet ještě před koncem roku? Nebo teď jen podléhám své touze a chci to v tom vidět?

 

Zaparkovala jsem auto v garáži chaty a vypnula motor. Sotva jsem vystoupila, už se ve dveřích objevila Lena. Nestihla jsem ani hostům říct, že je ubytuji, nestihla jsem jim sdělit vlastně vůbec nic. Od chvíle, kdy jsem se jim představila a oni mě, se bavili jen s Tomem a já byla myšlenkami mimo. 

„Před chatou na tebe čeká Nataniel,“ zamumlala polohlasně Lena, když ke mně udělala pár kroků. Řekla to jen mezi námi, ale postřehla jsem, že jsme upoutaly Tomovu pozornost. Možná to bylo tím neobvyklým šeptáním, možná tím, že zaslechl jméno mého kamaráda, kterého nemohl vystát.

„Díky,“ pokývla jsem hlavou. „Postaráš se o hosty? Ubytuješ je?“ zeptala jsem se jí. Nechtěla jsem, aby na mě Nataniel čekal, ale taky jsem je nechtěla nechat napospas osudu. Když Lena souhlasně přikývla, děkovně jsem se na ni pousmála. Do dlaně jsem jí vtiskla klíče od auta, aby ho mohla zamknout, až si vytáhnou všechna zavazadla, a prošla jsem dveřmi do chodby. Vydala jsem se za Natanielem, který čekal na terase, zády opřený o stěnu s rozkouřenou cigaretu mezi prsty.

„Lena říkala, že tu budeš během pár minut, a měla pravdu. Snad je čarodějnice,“ zasmál se a místo pozdravu mě jen k sobě lehce přitiskl, objal mě kolem ramen a sevřel ve svém náručí.

„Je to kouzelnice, ne čarodějnice. To není hezké označení. Měj trochu úcty, nebo ti přičaruje prasečí rypáček,“ ukázala jsem na něj prstem. Společně jsme se tomu zasmáli, než jsem pokývla hlavou, abych mu tak beze slov dala najevo, že mě zajímá důvod jeho návštěvy.

„No neříkej, že ti není jasné, proč jsem přišel,“ podíval se na mě s pobaveným výrazem ve tváři. „Chci se zeptat na tvé zítřejší plány, drahá přítelkyně,“ dodal hned, aby mě dlouho nenapínal. To nikdy nevydržel, v tom jsem s ním měla štěstí – nemusela jsem se u Nataniela ničeho doprošovat.

„Uhm, ne, ne,“ nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „Co jsem ti řekla už loni? A co jsem ti opakovala ještě dlouho po tom? Co sis měl zapamatovat?“ zvedla jsem obočí a snažila se zatvářit přísně, abych svým slovům dodala vážnosti.

„Já vím, že nemáš ráda oslavy, ano, kdysi… kdysi dávno se tvé narozeniny zvrhly a byla to katastrofa, ale, Moni… Teď je oslavit prostě musíš. Vždyť je ti pětadvacet! Čtvrt století, víš, co to je?“ zamrkal. Snažil se mě přesvědčit a neměla jsem mu to za zlé, jen byla jeho energie vložená do věci, kterou bych zřejmě nikdy v životě neodsouhlasila. Nechci žádné velké oslavy, nechci, aby vůbec někdo věděl, že mám narozeniny.

„Natanieli, nech toho,“ povzdychla jsem si.

„Ale Moni!“ začal kňourat. „Nemůžeš mě nechat na holičkách!“ zamračil se na mě, na oko hrál uraženého, aby si mě tím získal. Jenže já všechny tyto jeho hry moc dobře znala. A když z kapsy bundy vytáhl krabičku cigaret, aby si zapálil další, jen jsem se krátce zasmála.

„Brouku, já jsem stejně zítra v práci. Včera byla Lena, dnes Edith, zítra je řada na mě,“ trhla jsem rameny. Chtěla jsem mu dát jasně najevo, že s tím nehodlám nic dělat. Kdybych moc chtěla, věděla jsem, že by to za mě Lena vzala. Ale já po tom nikterak netoužila. Chtěla jsem si v klidu odsloužit svůj den, jít večer spát a vůbec neřešit to, že jsem opět o rok starší. Tohle nebylo nic pro mě. Neprožívala jsem to tak, jako Nataniel. Ten na své narozeniny pořádal velkou oslavu, po které jsme měli všichni kocovinu snad týden. Tohle jsem nepotřebovala. Mou ideální oslavou by bylo, kdyby mi nikdo za celý den nepopřál.

„Moniko, ty mě teda pěkně sereš,“ nepřestával se mračit. Vyfoukl nad sebe cigaretový kouř a na chvíli zůstal civět na strop, než se na mě znovu podíval. „Pozítří máš tedy volno,“ konstatoval fakt, který se dal vydedukovat z mých slov. „Můžeme tedy zajít na jedno, nejedno točené za Mikkem,“ navrhoval.

„To můžeme. Pokud za tím není něco víc,“ podívala jsem se na něj zpod řas – zkoumavě a nedůvěřivě.

Nataniel si povzdychl. „Dobře. Možná jsem čekal, že mě na zítřek odmítneš a možná jsem už napsal i Karen, aby přišla až pozítří. A Karlovi a klukům ze svahu. A Erikovi,“ začal jmenovat. „Prostě těm, se kterými se běžně bavíme,“ pokrčil rameny.

Povzdychla jsem si, avšak ne tak poraženecky, jako to před chvílí udělal Nataniel. Já se teď snažila ovládnout své emoce, abych na něj nebyla nepříjemná. Nataniel snad jako jeden z mála věděl, že se se mnou život nemazlil. Nebo tedy spíše moji rodiče se se mnou nemazlili a dali mi ve výchově dost jasně najevo, že jsem nebyla tak chtěné dítě jako můj bratr. Věděl, že nemám ráda příliš velkou pozornost a že oslava narozenin je právě to, co to obnáší. A i když v tom mohl být dobrý záměr a chtěl, abych si svůj den užila, udělal pravý opak toho všeho. Nejradši bych ho teď praštila. Už teď jsem věděla, že se buď budu přetvařovat nebo budu znechucená a ani nebudu mít snahu to skrývat. Nataniel si zase něco zařídil podle sebe. Teď jsem se na něj mračila. A myslím, že mu bylo dost jasné, proč.

„Můžeme se teda pozítří vidět?“ zeptal se mě a opravdu jsem cítila, že se obává, že se na celý večer vykašlu.

„Popřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem mu, jak nejupřímněji jsem v tuhle chvíli dovedla. Potřebovala jsem vychladnout, věděla jsem, že bych později mohla litovat toho, co bych mu teď řekla. „Musím jít. Máme nové přírůstky.“

„Jasně. Ať to utíká,“ mrkl na mě. Objali jsme se kolem ramen na rozloučenou. A zatímco jsem sledovala, jak Nataniel odchází, přemýšlela jsem nad tím, proč nemůže být aspoň jednou něco podle mého plánu. Jsou to moje narozeniny, mám právo je oslavit, jak já chci, ne snad?

 

Otočila jsem se na patě a chtěla vejít do domu, ale pootevřené dveře se najednou plně rozevřely. Když jsem pohlédla do Tomovy tváře, moje momentální naštvání to vůbec neumírnilo, ba naopak mělo tendenci stoupat.

„Vyveď mě prosím z omylu, Tome. Ty jsi poslouchal náš soukromý rozhovor s Natanielem?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby můj hlas nezněl hned podrážděně. Ruce jsem měla strčené hluboko v kapsách bundy, takže nebylo vidět, jak je teď svírám do pěstí.

„Proč? Abych slyšel, jak si domlouváte další rande?“ ušklíbl se. „To nemám zapotřebí, drahá Moniko,“ zavrtěl hlavou. „Jen jsem šel kolem a uslyšel vaše loučení,“ řekl a přivřel oči do tenkých škvír. Jak se zdálo, taky nebyl zrovna pozitivně naladěn. Nechápala jsem, proč mu Nataniel tolik vadí. Možná se jen jednalo o nějakou soutěž mezi testosteronovými jedinci, kterou jsem prostě nemohla jako žena pochopit.

„Nechápu, proč ti vadí, že se přátelíme,“ řekla jsem mu.

„O přátelství jde možná z tvé strany. U něj si nejsem tak jistý,“ naklonil hlavu na stranu. A když polkl a jazykem si přejel přes spodní ret, srdce mi zrychlilo tempo. Nechtěla jsem se nechat ovládat tělem, teď bylo nutné, aby mě řídil můj rozum. A ten mi říkal, abych odsud co nejrychleji vypadla. Jen jsem nespokojeně povzdychla, ale neřekla nic, co by mohlo podnítit další konverzaci. Tom Nataniela neznal a netušila jsem, na základě čeho si tohle myslí. Neměla jsem však žádnou touhu to zjišťovat, měla jsem pocit, že bychom se stejně jen dohadovali a nic nevyřešili. Jaký by mělo smysl Tomovi vysvětlovat, že to, co si myslí, je špatně? Pokud ze svého názoru ustoupit nechce, nemůžu ho k tomu nijak přimět.

 

Chtěla jsem se kolem něj protáhnout a vejít do chaty, ale stál ve dveřích a zabíral téměř veškerý prostor. Přistoupila jsem k němu a vzhlédla do jeho obličeje, z mého výrazu ve tváři mu mohlo být jasné, co po něm žádám. On však zůstal stát ve dveřích a nehnul se ani o píď. Zlehka jsem naklonila hlavu na stranu a dál svírala pěsti schované ve svých kapsách. Tom mě napodobil a jen nahnul hlavu ke svému rameni, zrcadlově ke mně. Pomlaskla jsem si a vyjádřila svou frustraci hlasitým zafuněním.

„Byl bys tak laskav a pustil mě dovnitř? Čeká na mě práce,“ řekla jsem a snažila jsem se ovládat svůj hlas, aby byl jakžtakž vyrovnaný. 

Tom nic neřekl, dál mlčel, jen ukročil stranou, aby vytvořil minimální prostor, kterým jsem mohla vejít do chaty. A když jsem se kolem něj protahovala, měla jsem pocit, jako by záměrně využil té situace a krátce se ke mně naklonil. Původně jsem na něj nechtěla nijak reagovat, ale když jsem na předloktí ucítila jeho dotek, s otázkou v očích jsem se na něj podívala.

„Co je?“ zeptala jsem se. Ukročila jsem a konečně se tak dostala do prostoru chodby. Sundala jsem si bundu z ramen. A když jsem ji věšela, nepřestávala jsem sledovat jeho obličej. Nejen, že jsem čekala na odpověď, ale taky jsem si stále nezvykla na to, jak upraveněteď vypadal. Jeho zkrácené vousy do délky strniště vypadaly mnohem přitažlivěji, a to jsem tedy byla v pěkné kaši, když jsem mu podlehla i předtím.

Tom prsty ukázal nad naše hlavy. „Visí nad námi jmelí.“

„To tady jen sušíme bylinky do polévky,“ ušklíbla jsem se. Otočila jsem se na patě a rychle začala stoupat po schodech. Věděla jsem, že se od něj musím dostat. A že mě čeká práce, to byl snad dostatečný důvod, aby mi dal klid. I když jsem měla vlastně den volna, mohla jsem se zavřít v kanceláři a dělat, že něco dělám. Jen mít výmluvu a soukromí.

„Můžeš mi říct, co máš pořád za problém?“ uslyšela jsem za sebou Tomův nabroušený hlas. „Proč přede mnou pořád prcháš, proč mi ani jednou upřímně neodpovíš, proč se pořád ztrácíš, když si s tebou chci třeba jen promluvit?“ pokračoval. A že jsem na to nijak nezareagovala, jeho hlas se po chvíli ozval znovu. „Tak na mě křič, naštvi se, projev nějak své emoce, Moniko! Jen si uvědom, že to nebyla jen moje vina.“

„Tome!“ okřikla jsem ho. Zastavila jsem, sotva se má chodidla dotkla kraje schodiště a ohlédla se na něj. Zůstal stát dva schodky pode mnou – stačilo to k tomu, abych vnímala jeho blízkost, a díky tomu jsme si hleděli do očí zpříma. „Mohl bys přestat?“

„S čím? Chci si s tebou všechno vyjasnit, ale nedáváš mi moc příležitostí, jen co je pravda,“ zamračil se na mě.

„Víš co, možná přece jenom popřemýšlím o tom mém přátelství s Natanielem,“ řekla jsem a vrátila mu stejně zamračenou grimasu, kterou mi momentálně věnoval. „On mě aspoň nenutí do věcí, na které zrovna nemám náladu,“ dodala jsem. Věděla jsem, že lžu, a podle toho, jak se změnil Tomův výraz ve tváři, to věděl i on.

„Ale prosím tě,“ uchechtl se.

„No ano,“ pokračovala jsem v té nebetyčné lži. „Byl by to skvělý přítel. Pozorný. Slušně vychovaný. Uměl by poděkovat a nebral by všechno jako samozřejmost,“ začala jsem vyjmenovávat věci, které jsem předtím Tomovi vyčetla. Je pravda, že od něj jsem se poděkování dočkala málokrát.

„Nebuď směšná, Moniko,“ založil si ruce na prsou. Vystoupil o jeden schodek výš, takže se mi přiblížil, ale taky tím dal najevo, že je vyšší. Že má navrch. Že ho to jen tak nerozhodí. To však netušil, že jsem právě teď byla v ráži a hodlala jsem vyplnit jeho přání – chtěl, abych se naštvala. Měl to tedy mít. Jen jsem to podávala svou formou. Provokacemi a jízlivými slovy.

„Rozhodně nebude slintat ve spánku na svůj polštář,“ řekla jsem, zatímco jsem prstem namířila proti jeho hrudi.

Tom jen zlomek vteřiny sledoval špičku mého nehtu, než se mi znovu podíval do tváře. „To máš docela nízké cíle.“

„Stačí mi, že tu pro mě bude a nebude mě využívat jen pro pobavení,“ procedila jsem mezi zuby. Očividně jsem se trefila do černého, rýpla jsem do živého, protože se Tomův výraz ve tváři znovu změnil. Oči přivřel do tenkých škvír, až mu duhovky ztmavly rozšířením zornic, a jeho rty se semkly do pevné přímky.

 

Brala jsem to jako bod mého dosavadního vítězství. Naše vzájemné provokování došlo ke konci, alespoň prozatím. To jsem si aspoň myslela, usoudila jsem tak z Tomova náhlého mlčení. Otevřela jsem dveře kanceláře, kde jsem se chtěla schovat, a než jsem za sebou stihla zavřít, na prahu se objevil Tom. Následoval mě a očividně se nehodlal vzdát.

„Otevřelas vůbec tu obálku?“ zeptal se. Jeho dotaz mi přišel mimo kontext. Připsala jsem to tomu, že tady ležela na stole, vůbec jsem nedávala váhu tomu, že vlastně existuje nějaký dopis je velmi pravděpodobně schovaný mezi těmi penězi.

„Proč, abych zjistila, na jakou sumu si mě ceníš?“ ušklíbla jsem se. Vzala jsem obálku do prstů a znovu mnou projela ta vlna naštvání jako poprvé, když mi ji Michael předal. „Stačilo mi vidět, jaké spropitné v něm měla Lena. Neměla jsem potřebu zjišťovat, jak bohatý je můj úplatek,“ dodala jsem.

„Ty jsi ji vůbec neotevřela? Nepodívala ses, co je vevnitř?“ znovu se zeptal, jako bych mu snad dala nejasnou odpověď. Udělal krok do místnosti, a tím se mi přiblížil dostatečně na to, aby mi mohl obálku vytrhnout z ruky. Překvapeně jsem sledovala, jak ji rozlepuje – poprvé od doby, co byla zalepena – a vytahuje z ní stoh bankovek. Odhodil je na stůl, jako by ho vůbec nezajímaly. On si to může dovolit, ale pro mě bylo takové množství peněz hodnotné jako celý měsíční plat. Mou pozornost však držely Tomovy prsty, které do obálky zabloudily podruhé. Když je vytáhl a mezi palcem a ukazováčkem držel přeložený list papíru, nasucho jsem polkla.

„Nemůžeš lidem ublížit a pak si myslet, že to peníze napraví,“ zamumlala jsem. Hlas se mi načínal třást, už jsem necítila to naštvání, jaké mnou prostupovalo ještě před pár minutami.

„Ano, v tom jsem možná udělal chybu,“ řekl. „Další z mnoha v mém životě,“ dodal polohlasně. A tón hlasu, jakým ta slova pronesl, mě zabolel. „Rozhodně ale nechci udělat tu chybu, že bych si tě nechal proklouznout mezi prsty, Moni.“

Nic jsem neřekla, dál jsem hleděla na ten papír v jeho prstech. A když se pohnul, sledovala jsem ten pohyb jako omámená. Položil dopis na stůl, hned vedle toho stohu bankovek, které teď byly nepodstatné. Ukazováčkem se opřel o papír, jako by ho chtěl k desce stolu přišpendlit.

„Přijď za mnou, až si ho přečteš.“ Po těch slovech se otočil a odešel.

Zamrkala jsem a na chvíli si schovala obličej do dlaní. Povzdychla jsem si. Tom mi dal těmi slovy ultimátum. Bez přečtení dopisu za ním nemá cenu chodit? Olízla jsem si suché rty a zvedla papír ve svých prstech. Třepaly se mi, sotva jsem zvládla rozložit přeloženou stránku. A sotva jsem se začetla do prvního řádku, v krku se mi vytvořil knedlík.

„Tohle je snad první dopis, který ve svém životě píšu… Ale s tebou těch poprvé bylo více, Moni.“

Sakra.

Moje představa zlého Toma, který mě chtěl jen využít, se právě teď rozbila.

B.