Snowflakes in your hair *49

Děkuji za vaši trpělivost při čekání, za vaše krásné komentáře, za vaši přítomnost. 🙏♥️ Užijte si kapitolu. 😊 Fest jsem se snažila. 😀 Vaše B.

Hudba: Rihanna - Close To You

S roztřepanou bradou jsem se zůstala hledět na ten první řádek Tomova dopisu. Nečetla jsem dál, i když jsem viděla, že byla celá stránka popsaná hustým drobným písmem. Chtěla jsem si dopis přečíst v soukromí a tady v kanceláři bych ho nemusela mít. Vydechla jsem a snažila se uklidnit. Nechtěla jsem se rozbrečet, když jsem teď plánovala využít zbytku mého volného času a zavřít se s dopisem ve svém pokoji. Musela jsem ještě projít chodbou, kde můžu kohokoliv potkat, a nechtělo by se mi vysvětlovat slzy v mých očích. Přeložila jsem dopis na půl a zamířila ven z místnosti. Vyšla jsem z kanceláře a zavřela za sebou dveře. Když jsem se otočila čelem do chodby, překvapením jsem se zarazila, když jsem pohlédla do tváře Edith. Byla jsem zamyšlená nad dopisem a nad tím, abych vypadala co nejvíc v pohodě, ale všechny tyto plány se mi sesypaly jako domeček z karet, sotva jsem se střetla s realitou. Leknutím jsem si položila dlaň na hruď a tím jsem si k prsům přitiskla i Tomův dopis.

„Moniko?“

Rychle jsem zamrkala a zahleděla se do obličeje Edith. „Copak?“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

Nejistě jsem naklonila hlavu na stranu. „Proč se ptáš?“

„Před chvíli odsud Tom vystřelil jako namydlený blesk a nechci lhát, proto říkám, že jsem slyšela vaše zvýšené hlasy,“ zamrkala a pohledem zvědavě sklouzla k mým dlaním. „Uniká mi tady něco?“ dodala, když po chvíli ticha vzhlédla zpátky do mého obličeje.

Uniká ti toho hodně, drahá Edith, pomyslela jsem si. Nic jsem však neřekla. A Edith se nehodlala nechat odbýt.

„Jen abys věděla, většina hostů byla ve společenské místnosti, takže nejsem jediná, kdo tu vaši vyostřenou výměnu názorů slyšel,“ prozradila mi.

Zůstala jsem na ni hledět a znovu nic neřekla. Nevím, jestli mě tím chtěla vyprovokovat k nějaké odpovědi, já však teď měla jedinou touhu – dočíst dopis, který jsem teď skrývala pod svou dlaní. Přitáhla jsem si ruku k tělu a dopis si pomalu strčila do zadní kapsy kalhot, aby na něj Edith nemohla civět. Jako by to byl najednou můj osobní poklad, který ona nemůže vidět. Vyhýbala jsem se paranoidní představě, že by tomu dopisu ublížila jen koukáním. Nechtěla jsem, aby ho viděla, aby ho viděl kdokoliv jiný. Po jejích slovech jsem se zahleděla směrem ke společenské místnosti, o které Edith mluvila. Seděli tam téměř všichni – Lena se bavila s Billem, Felix s Viktorem už se zapojovali do debaty. Chyběl jen Tom. Podle jeho rozpoložení bych tipovala, že spíš hledal klid v soukromí svého pokoje.

„Moniko?“ znovu mě Edith oslovila a tím si opět získala mou pozornost. „Opravdu se s tebou nic neděje? Proč jste se s Tomem hádali“? zeptala se.

„Teď ti to nechci vyprávět, Edith. Nezlob se,“ řekla jsem. Snažila jsem se znít smířlivě, nechtělo se mi do toho zabředávat zrovna tady a teď, a zrovna s Edith. Měla jsem neblahé tušení, že sotva bych jí řekla celou pravdu a veškerou historii Toma a mě, Michael by se to dozvěděl v následujících několika minutách. Měla jsem Edith ráda, ale ne natolik, abych jí v tomhle důvěřovala. Nebyla jako Lena, se kterou jsem už něco prožila a už jsme si navzájem pohlídaly záda. Edith by mě mohla prásknout, a to jsem v tuhle chvíli potřebovala nejmíň.

„Dobře. A můžu pro tebe něco udělat?“ položila mi další otázku, za kterou jsem ji měla o trochu víc ráda.

„Teď ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jdu do svého pokoje. Kdybys potřebovala pomoct s obsluhováním, dej mi vědět, ano?“ řekla jsem jí, než jsem se otočila na patě a vydala se ke schodišti. Nechala jsem ji tam stát a už nevnímala její další slova. Popravdě – byla mi teď ukradená. Mou jedinou prioritou teď byl dopis, který mě hřál v zadní kapse kalhot.

 

Vystoupala jsem do patra, kde jsme měly s Lenou a Edith ložnice, a prošla kolem dveří, za kterými dříve býval můj soukromý svět. Ložnice tu byly dvě a při nástupu Edith nám nezbývalo nic jiného než některou ložnici sdílet. S Lenou jsme se shodly na tom, že necháme tu novou, aby měla své soukromí a sžila se, zatímco se my dvě sestěhujeme. Nevadilo mi to, s Lenou jsme se znaly dost dlouho na to, abychom věděly vzájemné hranice našeho vztahu. Připadalo nám to mnohem logičtější, zároveň byl pokoj Leny prostornější, proto bylo nasnadě, že se k ní nastěhuji a uvolním pokoj pro Edith. Otevřela jsem pokoj a sotva se za mnou zacvakly dveře, hned jsem zamířila ke své posteli. Jedním svým bokem byla přisunutá ke zdi, ve které bylo prostorné okno s výhledem na celé široké okolí. Okno bylo zasazené hluboko a já před ním ráda posedávala s knihou. Teď jsem se mohla uvelebit na měkké polštáře s jiným čtením – dopisem, který mi Tom napsal a který tu ležel netknutý několik týdnů. Kdybych o něm věděla, přečetla bych ho v první minutě po obdržení obálky. Jenže já tehdy byla tak naštvaná a uražená, že mě vůbec nenapadlo, že by Tom udělal tohle gesto. Napsat dopis. Není to přece jenom romantické?

 

S povzdychnutím jsem se zády opřela o stěnu vedle okna a nohy si složila před sebe. Moje chápání a vnímání Toma se za posledních několik minut naprosto změnilo, a to jsem si přečetla teprve první řádek jeho dopisu. Jeho chování při tomto druhém pobytu bylo zpočátku klidné, opatrné. Vůbec se neprojevoval jako při našem seznámení, kdy byl protivný a sebestředný. Byl teď jiný a možná to bylo také tím, že byl konečně svobodný. Já si však neuvědomovala, za jakou cenu toho všeho dosáhl. Byla jsem zmatená a potřebovala jsem konečně najít pochopení. Doufala jsem, že mi s tím tenhle dopis pomůže. Sklopila jsem pohled k listu papíru, který jsem držela v rukou, a rozevřela ho. S bušícím srdcem a napětím, které prolévalo celé mé tělo, jsem se začetla do Tomova dopisu: „Tohle je snad první dopis, který ve svém životě píšu… Ale s tebou těch poprvé bylo více, Moni. Kdybys jen tušila, nakolik si tě cením, kdyby to jen šlo vyjádřit slovy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že sis mě získala hned při prvním setkání, ale nebudu si vymýšlet, pokud napíšu, že nevím, kdy a čím to bylo. Prostě to přišlo. A je to krásné. A je to komplikované. Vím, že je tu ještě Heidi, která celou situaci znesnadňuje. Nedovedu si představit, v jaké pozici se kvůli ní a mě nacházíš, jak se asi musíš cítit. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, vůbec jsem nechtěl, aby na to přišla, a tak získala nástroj k ubližování a vydírání mě.

Tohle není můj první rozvod. Možná to nevíš, ale je to tak. A i když jsem si myslel, že mé druhé manželství bude jiné, vlastně to bylo ještě horší než to první. Ale tím tě zatěžovat nechci.

Moniko, nedovedeš si představit mé zděšení, když jsem tě našel na tom balkoně. Ten večer jsem šel za tebou, protože jsem s tebou chtěl probrat, co se vlastně mezi námi stalo. Chtěl jsem ti vysvětlit – možná se i omluvit – za to všechno, a hlavně za Heidi. Nějak to urovnat a probrat, jak spolu můžeme vycházet do konce našeho pobytu, ale tak, abys zůstala v ochraně před ní. Když nad tím zpětně přemýšlím, byl to naivní plán. Ale díky tomu jsem tě našel. Avšak tím, že jsi zůstala na balkoně a nachladila se, se to zkomplikovalo ještě více. Když jsem tě zahříval, přemáhal jsem se, to ano. Už jsem ale nedořekl, že jsem přemáhal svůj strach, jak moc ti ještě ublížím. Před Heidi jsem musel dohrát divadlo do konce. A tobě se omlouvám za to, že jsi toho byla součástí. Využil jsem tvé zmatenosti, toho, jak špatně ses cítila a toho, že ses vlastně chtěla zachovat správně. Poctivě. Svým způsobem jsi hájila rozpadající se vztah mě a Heidi, jenže jsi asi netušila, že jsem se už dávno rozhodl pro tebe.“

Polkla jsem a utřela si slzu, která mi stekla po tváři. Trhaně jsem se nadechla a zadívala se před sebe ve snaze zabránit další slze, aby se vyrojila a zaplavila mé oči. Vydechla jsem nosem a znovu sklopila pohled k řádkům, které se mi teď pod slzami rozplývaly.

„Moniko, můj svět je zvrácený a pokřivený. Ale to už jsem ti naznačoval. Svět na pódiu, před fanoušky a novináři, a pak svět v zákulisí – to jsou dvě rozdílné planety. Ty jsi svou čistotou dodala mému světu balanc, který jsem potřeboval. Už dlouho jsem byl v přítomnosti lidí, kteří chtějí jen těžit a využívat druhé. Možná jsem si na to navykl, rezignoval jsem, vzdal jakékoliv pokusy o záchranu. Ty jsi mi dodala sílu, aniž bys o tom věděla. A pak, každý večer, co jsi spala ve své posteli a překonávala své nachlazení, jsem se modlil za to, aby tě nemohla skolit takhle nemoc, ale ani nemoc mojí ex – nepředstavitelná pomstychtivost. Heidi je majetnická a sebestředná, a co není podle její představy, to dokáže zničit. Je to manipulativní bestie, se kterou si není radno zahrávat. A proto jsem musel pracovat na tom, aby uvěřila tomu, co jsem jí překládal. A uvěřila díky tomu, že jsem ti ublížil, že viděla ve tvé tváři opravdovou bolest. Zalhal jsem ti do očí a tvářil se, že je to pravda, jen aby ti dala pokoj. Abych tě ochránil před její pošahanou logikou, že co nemůže mít ona, to nemůže mít nikdo. Už dlouho jsem pracoval na tom, abych nebyl jejím majetkem. Doufám, že se mi to teď podaří, abych se za Tebou mohl vrátit. Chci tě ještě někdy vidět. Takhle to prostě mezi námi nemůže skončit.

Někdy jsi mě neskutečně vytáčela tou svou paličatostí, s jakou jsi ke mně přistupovala, s jakou ses se mnou bavila. Tím jsi mi však paradoxně dodala šťávu do života, vlila energii do žil. Tak se té své paličatosti a tvrdohlavosti nevzdávej. Prosím. A ani já to nevzdám a přijedu, jakmile to bude možné. Ještě několik dní to láteření Heidi vydržím, už mám přece jenom něco za sebou… a pak to snad všechno okolo mého rozvodu ukončím co nejdřív, abych mohl sednout na první letadlo a přiletět za tebou. Nechci slibovat, ale chci toužit.

Chci být s tebou, Moni. Chci tě mít poblíž. Děláš mi dobře jen svou přítomností a to, co jsem ti řekl na vrcholu při východu slunce, nepřestává být pravdou – jsi anděl, Moniko. Můj anděl.“

 

Dlaň mi klesla a já odložila dopis na svůj klín. Zahleděla jsem se přes sklo okna ven na přírodu, na sněhově bílou pokrývku na okolních stromech, a snažila se vstřebat, co jsem se právě dočetla. Připadala jsem si, že mi snad hlava exploduje. Pochybovala jsem o Tomovi a měla jsem na to právo – vždyť jsme se znali sotva pár dní. Nemohla jsem tedy tušit, že je to jeho taktika proti Heidi, a ne proti mně. A když se mi Heidi vysmívala, že je přece ona jeho ženou a já byla jen rozptýlením, jak jsem měla poznat, že to bylo její zoufalé kasání se? Už jsem přece vstoupila do jejího teritoria, očividně jen chtěla všemi možnými cestami zabránit, aby se to opakovalo. 

Polkla jsem a pohlédla ke dveřím, odkud se ozval zvuk tichého cvaknutí kliky. Pohlédla jsem do obličeje Leny. Neuvědomovala jsem si, jak se tvářím, dokud jsem neuviděla její překvapení v očích.

„Jsi v pořádku, brouku?“ hlesla a tiše za sebou zavřela dveře. Měly jsme soukromí, mohla jsem jí to všechno vyklopit. Nechtělo se mi však mluvit, tak jsem jí jen podala dopis, aby si ho přečetla. V očích mě pálily slzy. A zatímco si Lena ode mě brala dopis a očima začala těkat po prvních řádcích, schovala jsem svůj obličej do dlaní. Měla jsem v hlavě obrovský zmatek. A měla jsem pocit, že mi s ním teď nikdo nedokáže pomoct.

„Všechno to bylo jinak,“ zamumlala jsem přes své prsty, kterými jsem si mnula svá víčka. Přejela jsem si přes tváře a zaklonila hlavu, opřela se o stěnu za sebou a zahleděla se do stropu. „Ani si nechci domýšlet, jak ten jejich rozvod vypadal,“ dodala jsem. Ucítila jsem na rameni letmý dotek. Sklopila jsem pohled do obličeje mé kamarádky a neudržela další slzy, které začaly stékat po mých tvářích.

„Já ti říkala, že mi na tom celém něco nesedělo,“ připomněla polohlasně svou poznámku, kterou pronesla v to ráno, kdy hosté odjeli, my dvě spolu snídaly a já Leně poprvé a naposledy vyprávěla celý příběh mě a Toma. „Ale teda Heidi překvapuje čím dál víc, a to tu ani nemusí být,“ ušklíbla se. Znovu se zahleděla na řádky dopisu a zavrtěla hlavou, jako by nechápala, co se to teď dočetla. „Neuvěřitelné. Musíš z toho být celá zmatená,“ konstatovala empaticky. 

Přikývla jsem. „Jsem docela v prdeli, Leno,“ řekla jsem. A pak jsem se uchechtla, i když mi po tváři tekly slzy. „Byla jsem plná zlosti, veškeré své naštvání jsem směřovala na Toma, a přitom mi zachraňoval krk a zabránil tomu, aby mi Heidi zničila kariéru, či něco horšího,“ dodala jsem a zamrkala víčky.

„Obě víme, co se stalo naší předchůdkyni, že ano,“ připomněla Lena.

„No právě,“ přitakala jsem. „Šla jsem v jejich stopách a ani si to neuvědomovala,“ zamumlala jsem. Dlouho jsem si na příběh dívky, která tu pracovala před námi, nevzpomněla. Byla to historka, která kolovala mezi místní bandou – kluci ze svahu ji znali, zaměstnanci jiných chat taky, stejně tak personál místních restaurací a hospod. Nám ji vyprávěl Nataniel, protože naši předchůdkyni – Ilse – znal osobně. Byla to veselá dívka, která se ráda zapletla s muži. Bylo jí jedno, jestli byli ženatí, měli rodinu či děti. Měla ráda sex a neřešila, že se to příčí se zdravým rozumem a morálními hodnotami většiny populace. Nejednou udělala velký přešlap a nechala se nachytat v posteli s ženáčem. On si tím často zajistil tichou domácnost a peklo s manželkou, Ilse si po všech výtkách od Michaela pojistila výpověď.

„Zas to nepřeháněj, Moni. Nejdeš v jejich stopách,“ zavrtěla Lena hlavou. „Teď je to přece celé úplně jinak. S Tomem je to jiné,“ snažila se mě uklidnit. „A Michael se to nedozvěděl, tak to tak může zůstat, ne?“ pousmála se.

Povzdychla jsem si. „Za posledních několik týdnů by to nebylo poprvé, co mě napadlo, že bych to tady ukončila,“ řekla jsem Leně. Poprvé jsem to řekla nahlas. Přemýšlela jsem nad tím už několikrát, ale nikdy jsem se s tím nesvěřila. A výraz v její tváři byl přesně takový, jaký jsem očekávala.

„Opravdu?“ vydechla překvapeně.
Trhla jsem rameny. „Edith se zapracovala dobře. Zvládá to. A tak bude čas a prostor na to, aby se začala hledat náhrada za mě.“
„Moni, promysli si to,“ zašeptala Lena. Teď měla slzy v očích ona. Ano, něco jsme tu prožily a při představě, že by to teď mělo skončit, se svíralo hrdlo.
Vstala jsem a objala ji. Položila jsem paži kolem jejích ramen a přitiskla ji k sobě. Potřebovala to a já taky. Byla jsem teď citově rozechvělá, měla jsem v hlavě chaos a nedovedla jsem se teď sama v sobě vyznat. Věděla jsem, že se nechci rozhodnout unáhleně. Měla jsem však pocit, že Tomův dopis bylo další závaží na misku vah, která odpočítávala důvody, proč odejít. Lena mi obětovala objetí, ucítila jsem její ruce na mých lopatkách. A tak jsme tu stály v pokoji a objímaly se, jako bychom se opravdu loučily. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
Hlavou mi proletěla Tomova slova napsaná úhledným písmem. Nechci slibovat, ale chci toužit.

B.