Snowflakes in your hair *50

Uff, poslední dny mám hektické. A když už mám volno, jsem tak KO, že se mi někdy ani psát nechtělo. Takové podivné rozpoložení z lehkého přepracování. Mám teď zas o trochu více povinností a mít pak myšlenky na povídku není vždy snadné. Ale při dnešním hokeji jsem se do toho pustila a zařekla se, že to prostě dneska dopíšu (protože zítra jdu zase do práce, že 😓). Tak snad se vám dnešní díl bude líbit, dostáváme se k další metě při téhle povídce - je tu padesátka. 💪😊 Krásné počtení, těším se na komentáře. ♥️ Vaše B.

Hudba: Radiohead - Creep (acoustic cover)

Cítila jsem nesmírnou únavu. Ulehala jsem do postele, čerstvě osprchovaná. Moje tělo bylo možná osvěžené a omyté, ale moje mysl byla stále zamotaná. Začínala jsem si uvědomovat, že jsem Toma příliš brzo odsoudila – a dokonce za něco, co nebylo tak, jak se na první pohled zdálo. Udělala jsem, co jsem se naučila při svém dospívání – s nikým se nepárat, na nic se neptat, jen se prostě chránit tím, že spálím mosty. Tehdy mě to zachránilo, teď to byla chyba. Vynořovaly se mi výčitky svědomí, cítila jsem se zahanbeně a vůbec neměla ponětí, jak bych to mohla celé napravit. Jak se mu teď mám podívat do očí? Chovala jsem se k němu hrozně. Ale zase na mou obhajobu – neměla jsem o tom nejmenší ponětí. Potřebovala jsem od celé té situace – čtení dopisu a zjištění veškeré pravdy – odstup. Sice mi Tom řekl, ať za ním přijdu, až to přečtu, ale snad pochopí, že jsem si potřebovala vzít trochu času i na přemýšlení. Někdo by mohl namítat, že není o čem přemýšlet, já však ten čas potřebovala. Chtěla jsem teď být sama se sebou a rozmyslet si, jak vlastně můžu postupovat.

 

Vstávala jsem časně, abych stihla připravit snídani pro všechny současně ubytované hosty, i ty, kteří dnes měli přijet. Už včera jsem se dozvěděla, že má přijet Georg a také poslední člen jejich kapely – Gustav, kterého jsem zatím nepoznala. Silvestr se blíží a zdá se, že se celá parta schází. Edith pro ně měla jet časně, proto jsem počítala i s nimi. Sešla jsem z pokoje do kuchyně a jako první si připravila kávu, abych svůj dnešní den nastartovala oblíbeným ranním rituálem. Hned po tom, co jsem vzala hrnek do ruky a přičichla si k té líbezné vůni, spokojeně jsem vydechla. Upila jsem a na chvíli zavřela oči. Stále mi v mysli běžely myšlenky ohledně Tomova dopisu, slova jeho přiznání, která jsem měla znát už dávno. Když jsem oči otevřela a zahleděla se před sebe, uviděla jsem nádherný výhled z našeho okna. Viděla jsem zasněženou krajinu, kterou jsem vídala už několik měsíců za sebou. Viděla jsem sněhem obtěžkané větve jehličnanů, o nichž jsem si myslela, že se mi nikdy neomrzí. Ale teď, v tuhle chvíli, kdy jsem přemýšlela nad tím, zda mi už tahle práce nestačila, jsem se na přírodu dívala s naprosto jinými pocity. Jako by to mělo být naposled. A cítila jsem, že je to tak správně. Znovu jsem upila kávy a přemýšlela nad tím, že už jsou to téměř tři roky, co tu pracuji, co dennodenně vídám Lenu a co se spolu staráme o různé skupiny hostů. Nepřipadalo mi, že je toho moc, nebyla jsem vyhořelá. Měla jsem však pocit, že je nejlepší odejít… v tom nejlepším.

 

Pustila jsem se do příprav snídaně. Nachystala jsem mísy s ovocem, s čokoládovým müsli a s obyčejnými kukuřičnými lupínky. Umíchala jsem dvě pomazánky, nachystala koše s pečivem. A zatímco se vařila voda na kávu a čaje, začala jsem krájet zeleninu na drobné kousky. Byla jsem plně ponořena do příprav snídaně a na chvíli přestala přemýšlet nad svou současnou pracovní pozicí, nad Tomem a nad dopisem, který ve mně stále rezonoval. Sotva jsem dokrájela zeleninu, připravila jsem si těsto na palačinky. A zatímco jsem rozehřívala hned dvě pánvičky, abych plynule stíhala připravit dostatečné množství pro všechny přítomné, přenesla jsem připravenou kávu, černý i ovocný čaj do vedlejší místnosti. Stoly byly připraveny, zbývalo už jen doplnit čerstvé palačinky. Moje přípravy snídaně se blížily ke konci, tudíž se i schylovalo k tomu, že hosté budou vstávat. Začínala jsem pociťovat nervozitu. Stahoval se mi žaludek při představě, že se blíží hodina, kdy všichni přijdou na první jídlo dne. Věděla jsem, že chci s Tomem mluvit, nevěděla jsem však, co přesně bych mu mohla – a měla – říct. Začínaly se mi klepat ruce, cítila jsem neklid.

Přestaň, Moniko, poručila jsem si.

Rozhodla jsem se na to teď nemyslet. Až to přijde, tak to přijde. V tu danou chvíli řeknu, co budu mít na srdci, a budu plně věřit tomu, že mě Tom pochopí. V daný moment to bude určitě snazší. Přece jenom spolu budeme moct mluvit, vzájemně reagovat. Věřím tomu, že si mě Tom vyslechne. A od toho se odvíjí vše.

 

Čas pokročil. Já byla se svými přípravami hotová a sotva jsem položila poslední chybějící kousek – zásobu čistých ubrousků na stůl se snídaňovým rautem, uslyšela jsem za sebou hlasy.

„Teda, to vypadá nádherně!“ 

„Dobré ráno, Andreasi,“ usmála jsem se na něj a přesunula svůj pohled z jeho obličeje do Billova. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem i jeho. „Přeji vám dobrou chuť. Kdyby cokoliv chybělo, dejte mi vědět. Budu hned vedle.“

„Díky, Moniko,“ přikývl Bill a zlehka přejel dlaní přes mé rameno, jako by mi tím chtěl dát najevo nejen dík za připravenou snídani, ale taky povzbuzení do dne, který mě čekal. Jako by snad věděl, co se mezi mnou a Tomem doposud událo, a tak tušil, že nás čeká vzájemné vysvětlování. A pokud vše půjde dobře, ani to vysvětlování nemusí být zdlouhavé.

„Dobré ráno,“ pokynula jsem hlavou a pozdravila i další dva obyvatele chaty, pro které jsem včera jela a které jsem viděla podruhé ve svém životě. Felix a Viktor mi odpověděli stejně vesele jako Andreas s Billem, a jejich pozornost hned upoutaly hory nachystaného jídla. Jen krátce jsem nakoukla do chodby, abych se ujistila o tom, že nikdo další už nepřichází. Tom byl spáč, to jsem poznala už na jejich prvním pobytu. A že málokdy vstal na snídani, to mi bylo dostatečným potvrzením, že upřednostní kvalitní spánek před tím, aby se ráno dobře najedl. S povzdychnutím jsem odešla do kuchyně, jak jsem už předestřela Billovi. Posadila jsem se ke stolu, kde jsem měla připravenou svou část snídaně, a zakousla se do prvního kousku palačinky, kterou jsem si namazala jahodovou marmeládou. Usrkla jsem lok černého čaje a zahleděla se na palačinku, která mi ležela na talíři. Pomalu jsem přežvýkla sousto, které jsem měla právě v puse, a dál promýšlela nápad, který mě teď osvítil. Kdybych já sama napsala Tomovi dopis, považoval by to za gesto smíru nebo toho, že se s ním bojím mluvit? Čím více jsem nad tím uvažovala, tím více se mi to zamlouvalo. Rychle jsem tedy dojedla svou snídani a vstala od stolu. Jako by se mi do žil vlila nová energie, kterou jsem tam za posledních několik týdnů necítila ani způli. Přeběhla jsem do kanceláře a vzala si čistý list papíru ze zásobníku tiskárny. Mezi prsty jsem uchopila propisku a vrátila se do kuchyně, ke stolu, kde jsem měla ještě půl hrnku čaje. Nemusela jsem se zamýšlet dlouho, co na papír napíšu. Nebude to takový dlouhý dopis, jaký mi napsal Tom, ale i těch pár slov snad vydá za vše, co cítím. Co vnímám a co chci.

 

Nachystala jsem podnos, který jsem mu nesla i v to dopoledne, kdy mě do jeho ložnice poslala Heidi. Udělala jsem přesně to samé, až na to, že teď měl na talíři místo croissantů palačinky. Totožná byla i jahodová marmeláda, stejně tak káva, i hrnek s připravenou horkou vodou, aby si sám udělal čaj, který bude chtít. Dva pytlíky s ovocným a černým čajem ležely přichystané pod lžičkou. Dokonce jsem nezapomněla na rozkrojený citron, do konvičky nalila mléko, vedle ní postavila cukřenku. Věděla jsem, že Tom posledně pil kávu černou a bez mléka, přesto jsem však všechno připravila tak, jako by to byl ten osudný den, kdy jsme se dozvěděla o jeho rozvodu. Jediná věc, kterou jsem teď přidala navíc, byl na čtvrtinu přeložený bílý papír, na který jsem napsala pár slov: „Představuju si, že mám kouzelnou hůlku, díky které zapomínám na vše špatné a bolavé. Chci začít od začátku, avšak se vzpomínkou na vše krásné. Na ten východ slunce, za kterým jsme se několik hodin trmáceli. Na společně strávenou noc. Na ten krásný pocit, který se mi rozlil po těle pokaždé, když jsi mě políbil. Chci být tvým andělem, Tome, a chci, abys ty byl zase mým.“

Blížila se půl desátá, když jsem vyšla z kuchyně na chodbu a vydala se po schodech nahoru. Krok jsem měla jistý a ruce se mi přestaly třást. Napsala jsem na papír, co jsem chtěla, a už nebylo cesty zpět. Nechtěla jsem couvnout, chtěla jsem jít jedině kupředu. Nevnímala jsem hlasy, které se ještě ozývaly ze společenské místnosti, neuvědomovala jsem si – nebo mi to bylo v tuhle chvíli spíše jedno, že jsem odešla z kuchyně a nebyla přítomna, kdyby hosté něco potřebovali. Teď jsem měla jedinou prioritu – donést Tomovi podnos se snídaní a vzkazem. Ať už bude vzhůru nebo ne, prostě to položím na konferenční stolík v jeho ložnici a zase půjdu. Takový byl plán. Nepočítala jsem s jinými možnostmi, třeba s tím, že bude Tom opravdu vzhůru a otevře mi dveře.

 

Jen ze slušného zvyku jsem zaklepala na dveře těsně předtím, než jsem položila dlaň na kliku. Dveře se však přede mnou v následující vteřině otevřely. Když jsem pohlédla do jeho tváře, uviděla jsem v jeho očích starosti. Obočí měl stažené k sobě a vůbec se netvářil radostně. Držel u ucha mobil a poslouchal hlas na druhé straně, zatímco mi kynul, abych vešla dovnitř. Byl rozespalý, očividně ho volající vyrušil ze spánku. Uhnula jsem pohledem z jeho těla, které bylo ošacené volným trikem a stejně volnými tepláky. Ustoupil stranou a podržel dveře, abych mohla vstoupit. Překročila jsem práh a chtěla se vydat k jeho konferenčnímu stolu, ale letmý dotek na rameni mě zastavil. Zůstala jsem stát bokem, držela podnos na rukou, ale tvář jsem k němu pootočila, abych zjistila, co se děje.

„Ne, to nemusíš. Jen mi prostě dej vědět, kdyby se náhodou něco semlelo,“ pronesl do telefonu, zatímco mezi ukazováček a prostředníček uchopil přeložený papír, který se doposud opíral o hrnek s kávou. Tázavě se na mě podíval.

„Pro tebe.“ Nevydala jsem ani hlásku, ta slova jsem jen artikulovala, abych nerušila jeho probíhající hovor. Nečekala jsem na odpověď ani na další grimasu v jeho tváři. Mé kroky jsem směřovala k pohovce a stolku, na který jsem chtěla podnos položit a odejít, aby se mohl v klidu nasnídat.  

„Dobře. Dobře,“ znovu promluvil. „Vyřídím. Já tebe taky.“

V náhlém tichu po Tomově ukončeném telefonátu bylo slyšet klepnutí podnosu o desku konferenčního stolku. Napřímila jsem se v zádech a otočila se čelem k Tomovi. Zrovna si strkal mobil do kapsy, zatímco v prstech druhé ruky držel stále přeložený papír, na který jsem mu napsala svůj vlastní milostný dopis.

Povzdychl si. „Máti. Hlídá mi psy a potřebovala zopakovat, kolik granulí jim má nasypat,“ řekl s drobným pousmáním. Volnými prsty přejel po okraji papíru, který držel, a krátce k němu sklopil pohled.

„Nemusíš mi říkat, s kým voláš,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A ty mi nemusíš nosit snídani až do pokoje,“ odpověděl mi s lehkým trhnutím ramen. Zůstával stát u dveří, neudělal ke mně jediný krok. „Pokud nevstanu na snídani, nemáš povinnost mi ji zajišťovat, Moni,“ dodal. Mé jméno znovu vyslovil tak, jak to dělal jen on. Něžně, s jemným důrazem na každé písmeno, jako by si dával záležet, jak mě oslovuje. A i když jsem neměla ráda jiné podoby mého jména, na tuhle jsem si ráda zvykla.

„Měla jsem i jiný důvod, proč sem dnes dopoledne přijít,“ řekla jsem. Hlavou jsem pokynula k jeho prstům, zatímco jsem přešlápla z nohy na nohu. Zlehka jsem si odkašlala. Srdce mi bušilo, když jsem ta slova říkala, ale věděla jsem, že chci, aby zazněla. „Napsal jsi mi dopis, Tome. Tak jsem myslela, že by sis taky jeden zasloužil. I když není zdaleka tak obsáhlý a tak… krásný jako ten od tebe.“

„Díky,“ řekl hned, „díky za tvůj dopis,“ dodal, ačkoliv vůbec netušil, co je obsahem těch řádků, které teď držel ve svých dlaních. Měla jsem podivný pocit. Nebylo to mezi námi čisté. Cítila jsem, že je tu nějaká překážka, která nám oběma zatím brání v tom, abychom se chovali přirozeněji.

„Nechám ti soukromí,“ hlesla jsem. Chtěla jsem odejít, Tom mě však ještě jednou zastavil. Stoupl si před dveře, abych je nemohla otevřít, a krátce se nadechl, než mi položil otázku.

„Dnes chystáš jídlo celý den pouze ty?“

Přikývla jsem. „Ano.“

„A mluvil s tebou Bill?“ zeptal se hned na další, která mi ještě míň objasňovala, kam svými dotazy míří.

„Kromě pozdravu u snídaně jsme spolu nemluvili. Proč?“ nejistě jsem zvedla obočí.

„Odchytni si ho, sdělí ti náš plán na dnešní den,“ řekl. „Až přijedou kluci, chceme jít na večeři do některé restaurace poblíž. Tady bychom pak chtěli spíše přátelské posezení u pár lahví alkoholu,“ pousmál se.

„Chápu. Uvítací party pro celou vaši partu,“ přikývla jsem. „Dobře. Domluvím se s tvým bratrem na detailech,“ řekla jsem, a ještě jednou pokývla hlavou na znamení, že je mi jeho sdělení jasné.

 

Jeho pozice se po mých slovech nezměnila, stále se zády opíral o dveře, stále mi tím bránil v odchodu. Hleděla jsem do jeho tváře a čekala, jestli mi touží sdělit něco dalšího, ale jeho pootevřené rty se nehýbaly. Špičkou jazyka si je ovlažil, a to byl teď jediný pohyb, který vykonal, kromě neustálého těkání očí po mém obličeji. Zdálo se mi, jako by zkoumal, jaký efekt měl jeho dopis. Tmavým pohledem sledoval můj výraz ve tváři a možná nacházel, co chtěl, protože jsem se na něj nemračila, nevraždila jsem ho pohledem, nebyla jsem podrážděná ani uštěpačná. Jízlivost a tvrdohlavost tu teď neměly místo, teď mezi námi panovala podivná slušnost. Po krátké chvíli však vztáhl ruku a polštářky prstů se zlehka dotkl kůže nad mou čelistí. Žebra se mi sevřela kolem plic, srdce se radostně rozbušilo rychlejším tempem. Prsty vklouzl kolem ucha do mých vlasů a svým palcem mě pohladil přes tvář. Vydechla jsem a poddala se tomu doteku. Neměla jsem nejmenší záměr se mu bránit. Naklonila jsem hlavu na stranu, jako bych si ji chtěla do jeho dlaně položit. Přivřela jsem oči a spokojeně vypustila vzduch nosem. Tom se najednou přiblížil, přikročil, čímž přerušil vzdálenost mezi našimi těly. Nemohlo však následovat nic dalšího, protože se za dveřmi ozval nezvyklý hluk – veselé hlasy a kolečka zavazadel jedoucí po podlaze chodby. Tom nespokojeně zamručel. Zuby si přejel přes spodní ret, zatímco svou dlaní sjel z mého krku na rameno, kde ji na chvíli položil. Hřála mě i přes látku košile, kterou jsem měla na sobě.

„Tak bych si tipl, že přijeli kluci. Parta už je celá,“ hlesl polohlasně.

„Georg s Gustavem?“ zvedla jsem obočí. Pokud to byli opravdu oni, Edith je stihla přivézt v dobrém čase.

„Ano,“ přitakal. Jemně mi sevřel rameno, jako by to mělo být znamení na rozloučení. „Jdu se s nimi pozdravit. A pak se pustím do té určitě výborné snídaně, kterou jsi mi přinesla,“ pousmál se. Naklonil se ke mně a zlehka přitiskl své rty na mé čelo. Políbil mě, a i když to nebyl polibek na rty, mé tělo se radostí rozechvělo. Během té chvíle, kdy mi byl tak blízko, se kolem mě zavířila jeho vůně. Nadechla jsem se jí, abych si ji užila a zapamatovala. Byla svěží, už totiž neobsahovala pozůstatky cigaretového kouře. Pousmála jsem se a zatímco se odtahoval, vzhlédla jsem do jeho obličeje.

„Snad ti bude snídaně chutnat. Dělala jsem dnes palačinky.“

„Taková skvělá snídaně?“ zamrkal. „Tak to jsi anděl,“ dodal. Možná to řekl nezávisle na tom, co napsal do svého dopisu. Možná ta slova použil záměrně. A i když ještě nečetl můj dopis a nevěděl, co jsem mu na těch pár řádcích sdělila, jako by to snad tušil. Nijak jsem na to nezareagovala, jen jsem mlčky sledovala, jak stiská kliku a otevírá dveře svého pokoje, zatímco mi v uších zněla ta poslední slova.

Jsi anděl.

B.