Snowflakes in your hair *53

To vám tedy povím, sotva skončí jeden důvod, proč se člověk nevyspí, začne hned druhý. Můj nezbedný zub se rozhodl, že mi zpříjemní další dny mého života. No úplně skvělé, co vám budu říkat. To je bolest, která nedá spát, prášky na bolest zaberou na hodinku, ledování taky trochu pomáhá, ale pak už se člověk opravdu těší na zubaře. A to kdybych řekla svému desetiletému já, že kdy ráda uvidím zubaře a pomalu za ním budu radostí utíkat, asi by tomu těžko desetileté já uvěřilo. Kanálky jsou zlo!

A teď k dílu... tak dlouho jsem nepsala, že jsem se do toho zas musela "dostávat". Sice jsem věděla, jak chci, aby děj pokračoval, ale hledat ta správná slova a sesmolit odstavec mi zas trvalo trošku déle... No, snad je pohroma zažehnána a já budu moct napsat díl dva, než zas odkvačím pryč. Budu vyrážet na dovolenou, kde snad na mě bude můj urputný zub (jak mi ho hezky nazval můj zubař) hodný.

Přeji vám krásné počtení, užijte si kapitolu. Snad se bude líbit. 😊Vaše B.

Hudba: Audra Mae & The Forest Rangers - Never my Love 

Ukončila jsem hovor se svým bratrem, zatímco Tom postával vedle mě a zahříval mě svou přítomností. Nebylo mi nepříjemné před ním s bratrem telefonovat, kupodivu jsem neměla potřebu chránit si své soukromí, jak bych to asi kdykoliv jindy chtěla udělat. Schovala jsem mobil do dlaně a pažemi si objala břicho, abych se ještě lépe zahřála. Vzhlédla jsem do Tomovy tváře a čekala, jestli něco řekne, nebo bych měla konverzaci začít sama. Zhluboka jsem se nadechla, ale Tom krátce zavrtěl hlavou a tím mě přiměl k posečkání v tichosti. Polkla jsem a zahleděla se do jeho očí, které v okolním přítmí a slabém osvětlení vypadaly jako dva černé kameny. Vztáhl ruku, kterou mi lehce přejel přes studenou kůži na tváři, než ji položil na mé rameno. Jemně mi ho stiskl, než dlaň přesunul za můj krk, čímž mě přiměl k němu přistoupit blíž. Přitiskla jsem se k jeho boku a zhluboka se nadechla, abych si užila jeho blízkosti, tepla a vůně, která teď byla tak čistá, když nebyl cítit cigaretovým kouřem. Rozmotala jsem své paže a položila mu je kolem pasu. Přejel dlaní přes má záda, aby mě zahřál.

„Neskutečně ti dnes to sluší, Moni,“ zašeptal kousek od mého ucha. „A i když už jsem ti to říkal, nepřestává to být pravdou,“ dodal a já na jeho hlase slyšela, že se pousmál.

„Můžu to teď brát tak, že sis tedy na mě našel čas?“ zeptala jsem se. Hlavou jsem se opřela o jeho hruď a na chvíli zavřela oči. Chtěla jsem si tenhle pocit zapamatovat do dokonalosti, tohle objetí pro mě teď bylo vším. Cítit pod svými prsty jeho tělo byl nepopsatelný pocit.

„Neměl bych se spíš ptát já tebe, jestli sis nenašla čas ty na mě?“ zasmál se. „Vždyť je to teď poprvé, co jsem tě zastihl samotnou, a to jsem tě ještě vyrušil od soukromého hovoru,“ řekl. A když jsem si to tak uvědomila, měl pravdu. Neustále jsem měla tendenci se bavit s hosty, abych plnila svou pracovní povinnost a neměla špatné svědomí kvůli tomu, že se snad dnes flákám. Přece jenom jsem dnes večer měla mít službu. A navíc tu byl přítomen i Michael, to jsem tuplem nechtěla, aby mě viděl postávat a nepracovat.

„Chtěla jsem odsloužit svůj večer poctivě,“ zamumlala jsem, zatímco jsem znovu otevřela oči.

„A proto jsi tak skvělá osoba,“ řekl polohlasně. Ucítila jsem, jak ke mně sklonil a zlehka mě políbil do vlasů. V ten moment se mi srdce rozbušilo. Po dlouhé době to byl intimnější dotek, doposud jsme se na sebe dívali, dotýkali se a objímali. Znovu dlaní přejel přes má záda, což bylo v tomto chladném počasí nesmírně příjemné. 

 

Povzdychla jsem si, jak dobře mi bylo. Nechtěla jsem, aby to kdy skončilo, ale zároveň jsem cítila, jak mé tělo prostupuje čím dál větší chlad. I když jsem byla stále v Tomově hřejivém objetí, přestávalo to stačit. Zachvěla jsem se.

„Chtěla sis promluvit,“ zamumlal po chvíli, když jsme tu jen stáli a objímali se, jako to bylo v ten den, kdy podruhé přijel. „Co kdybychom na to zašli někam, kde budeme mít soukromí jako tady, ale kde bude taky tepleji?“ navrhl.

Odtáhla jsem se od něj a hned mé tělo obestoupil chlad. Podívala jsem se mu zblízka do obličeje a pousmála se. „To zní jako velice dobrý plán,“ uculila jsem se.

„Když vidím, že tě dělí vteřiny od drkotání zubů, co jiného bych měl navrhovat?“ zasmál se. „Pojď, nechci zase sledovat, jak jsi prochladlá a třepeš se zimou,“ řekl a chytil mě za ruku, jako bychom byli dlouholetý pár. Otevřel dveře od balkonu a vtáhl mě dovnitř. Nesledovala jsem obličeje lidí, kolem kterých jsme šli, byla jsem zaměstnaná tím, abych stíhala Tomovo tempo. Jako by se mu do žil vlilo nadšení, jak spěchal do tepla. Co jsem však netušila, bylo, že je tu i jiný důvod, proč Tom tolik spěchal. Prošli jsme mezi lidmi a pokračovali na chodbu. Když Tom zamířil ke schodišti, se smíchem jsem ho zatáhla za ruku, za kterou mě držel.

„Počkej, počkej přece,“ řekla jsem. „Kam tam spěcháš?“ zeptala jsem se.

Tom se ke mně otočil, ale místo jakékoliv odpovědi jen našpulil rty. Nezdálo se, že by se chtěl podělit s důvodem, proč tak rychle prosvištěl mezi všemi přítomnými. Chtěl zajistit, že nás nikdo nezdrží? Tak moc chtěl být co nejdříve v soukromí? Zasmála jsme se, když mě mlčky potáhl za ruku, abych ho následovala. Ucouvl přede mnou na schod výš a naklonil hlavu na stranu s nespokojeným pomlasknutím, když jsem zůstala stát na místě. Po pár vteřinách jsem se zhoupla na špičkách nohou a přikročila k němu. Uculil se, spokojeně, že dosáhl svého. Znovu ustoupil o schodek výš a já se tentokrát nerozmýšlela tak dlouho, zda ho budu následovat nebo ne. Jemně mi promnul prsty, za které mě stále držel.

„Tome,“ pousmála jsem se, „myslíš, že se můžeme takhle… vytratit?“ zvedla jsem obočí. „Nebude to nápadné?“

„Moni, tohle jsou věci, které teď už přeci řešit nemusíš,“ odpověděl mi. „Jsme dva svobodní lidé, tak co je komu po tom?“ řekl fakt, proti kterému se nedalo nic moc namítat. „A navíc, nezdržíme se dlouho. Jdeme si přece jen promluvit, ne?“ olízl si rty. Upoutal tím mou pozornost a já se teď zahleděla na ty ovlažené nadýchané polštářky, které lákaly k políbení.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Oplatila jsem Tomovi stisknutí prstů, abych mu tím dala najevo, že můžeme pokračovat v cestě. Ve společenské místnosti bylo veselo, chatou se ozývala hudba a všichni se podle všeho bavili. Pokud chceme mít s Tomem soukromí, je jedině rozumné, že odcházíme do jiného patra. Na chvíli. Nevím, čeho jsem se obávala a proč jsem řešila, co by mohli říct ostatní. Už nějakou dobu jsem si pohrávala s představou, že se s místním prostředím rozloučím. Kdyby mi tedy chtěl Michael cokoliv vyčítat, už by mě to nemuselo tolik trápit. Tak proč jsem pořád hledala nějaké pochyby a překážky?

 

Vykročili jsme do patra, kde se nacházel Tomův pokoj. Automaticky se k němu vydal a já jsem ho následovala, nechala jsem se jím vést do míst, kde jsem věděla, kolik se toho už stalo. Bylo to místo, kde mi poprvé řekl, ať mu přestanu vykat, hned po tom, co jsem po jeho probuzení viděla jeho až příliš živý rozkrok. Místo, kde jsme se nemohli jeden druhého nabažit, ale vyrušil nás návrat jeho tehdejší ženy, která tak přerušila naši radost a společné poznávání. Taky to bylo místo, kde se o mě Tom staral, když mnou zmítala zimnice, stáli jsme společně ve sprše ve snaze mě zahřát a zabránit zhoršení mého zdravotního stavu. A když jsem se teď zastavila na prahu místnosti a nejistě si skousla spodní ret, Tom se na mě krátce podíval. Otevřel dveře do plna a rukou pokynul, abych vešla dovnitř. Když jsem pohledem sjela z jeho obličeje do místnosti a všimla si, jak jsou tu rozsvěcena světla, aby tu bylo příjemné přítmí, zatajil se mi dech. Udělala jsem dva kroky do místnosti a překvapeně zamrkala, když jsem na konferenčním stolku uviděla kyblík s vychlazeným šampaňským.

Polkla jsem. „Tome, co to…?“ odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, co bych mohla říct. Právě teď jsem neměla slov.

„Nemáš dnes náhodou narozeniny, kotě?“ zašeptal kousek od mého ucha. Stál za mnou, a sotva jsem kolem pasu ucítila jeho paže, srdce se mi freneticky rozbušilo. „Vím, že to nechceš slavit ve velkém počtu lidí, ale tajně jsem doufal, že když tu budeme jen my dva, nebudeš se drobné oslavě bránit,“ dodal s neskrývanou nadějí v hlase. Polkla jsem. Takhle mělo vypadat to naše popovídání, to ne příliš dlouhé zdržení?

„Tome,… já…“ znovu jsem zašeptala jeho jméno, ale nevěděla, co dalšího bych vlastně měla říct. Nechtělo se mi věřit tomu, co před sebou vidím. Takové romantické gesto jsem v životě nezažila, žádná má dřívější oslava nebyla v takovém duchu. Nikdy jsem neměla příjemné překvapení, většinou jsem se musela prokousávat těmi nepříjemnými událostmi, které život mnohdy otřesou v základech. Ale právě teď jsem cítila, jak se mi na tváři usazuje úsměv. Byla jsem spokojená, potěšená, byla jsem vlastně neskutečně šťastná. Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla jsem se, abych viděla do jeho obličeje. Sledoval mě, jako by zkoumal, jestli nešlápl vedle, jestli je jeho překvapení bráno pozitivně.

„Odposlouchal jsem z tvého rozhovoru s Natanielem více, promiň. Bez toho by ale nemohlo být tohle drobné překvapení,“ prozradil. Pousmál se, ale stále jsem v jeho očích viděla nejistotu.

„Drobné?“ zopakovala jsem po něm. „Je to naprosto skvělé, Tome,“ zasmála jsem se. „Tohle je opravdu to poslední, co bych čekala, že ve tvém pokoji bude,“ dodala jsem. „Už jsem tady byla kvůli tvojí snídani nebo abych ti ustlala postel, ale aby tu pro mě bylo nachystané šampaňské?“ zamrkala jsem očima.

Tom se zasmál spolu se mnou a položil paži kolem mých ramen. „Pojď ke mně, ty moje půvabná oslavenkyně,“ zamumlal, než se vpil do mých rtů. Prsty vjel do mých vlasů a přidržel si mě u sebe, díky čemuž mohl polibek prodloužit. Vsunula jsem své dlaně pod svetr, který měl na sobě, a prsty přejela přes jeho nahou kůži na bocích. Spokojeně zamručel do polibku, než se ode mě odtáhl. Čelem se opřel o to mé. „Pojďme si připít,“ hlesl pootevřenými rty.

 

Posadila jsem se na pohovku v Tomově ložnici a uvědomila si, že jsem kolem ní už mnohokrát prošla, mnohokrát kolem ní uklízela, ale nikdy jsem se na ni neposadila s vědomím, že nebudu muset dělat vůbec nic. Rozhlédla jsem se po pokoji a spokojeně se zády opřela o opěrku pohovky. Když mi Tom podal úzkou skleničku s nalitým šampaňským, s pousmáním jsem poděkovala. Posadil se vedle mě a beze slov si se mnou přiťukl. Napili jsme se synchronizovaně, a stejně tak jsme i mlčeli. Jako by tato situace nepotřebovala žádný komentář. Chtěli jsme si jen užít jeden druhého, zatímco jsme seděli v příjemném přítmí pokoje, zatímco o patro níž se začínal rozjíždět divočejší večírek. Poválela jsem lok perlivého šampaňského na jazyku, než jsem se i hlavou opřela o horní lem pohovky.

„Pamatuješ na náš první polibek?“ zeptal se mě Tom.

Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se na něj. Seděl vedle mě, ale své oči upíral na skleničku a sledoval, jak se bublinky jedna po druhé dostávají na hladinu šampaňského. Pomalu jsem si olízla rty. „To si piš, že pamatuju,“ odpověděla jsem mu, zatímco jsem sledovala linii jeho obličeje. „Řekla jsem ti tehdy, že jsi neskutečný pitomec,“ připomněla jsem.

Tom se zasmál. „Nebylo pochyb o tom, že bys mě nejradši přizabila, kdybys mohla,“ řekl. Zuby si přejel přes spodní ret a krátce upil ze skleničky, než se na mě podíval.

„A ty jsi mi nedal pokoj, a ještě jsi se mnou musel jet nakupovat,“ vytáhla jsem další vzpomínku na to, co jsme spolu už prožili.

„Tehdy jsem měl zákaz se tě dotknout,“ pokývl hlavou. „Vlastně jsi v té větě řekla už nikdy. Takže jsem to porušil. Záměrně. A opakovaně. Promiň,“ zasmál se a lehce trhl rameny, jako by to už tak nebylo celé komické.

„Však ses mi omlouval už na parkovišti toho supermarketu,“ připomněla jsem mu. 

„A ty jsi nenamítala,“ naklonil hlavu na stranu. Z jeho veselého úsměvu se najednou stalo pouhé pousmání. Jako by se zasnil, vrátil do těch dní, kdy jsme se teprve poznávali, kdy jsme měli celý výšlap před sebou a kdy jsme ještě ani jeden netušili, že se má Heidi vrátit a všechno zamíchat.

„Když si vzpomenu, jaký jsi byl nepříjemný, když jsi prvně přijel. Byl jsi jak osina v zadku,“ zasmála jsem se. „Obávala jsem se, jak ta vaše dovolená skončí, už jsem se psychicky připravovala na extrémně náročné dny, a přitom se z tebe vyklubal docela v pohodě týpek,“ řekla jsem, co jsem mu už zmínila, když jsme spolu seděli na vrcholu a čekali na východ slunce.

„A stejně nám ty extrémně náročné dny do cesty přijít musely,“ povzdychl si. „Postarala se o ně moje ex,“ ušklíbl se.

„Konečně je to tvoje ex,“ pronesla jsem polohlasně ve snaze, aby to znělo více optimisticky.

Tom se na mě podíval, a přitom položil dlaň na mé koleno. Zlehka mi ho stiskl, zatímco se v jeho tváři objevil nespokojený výraz. „Jak moc bych si přál, aby šly ty události vymazat z tvého života, Moni,“ zamumlal. „Abys nemusela na vlastní kůži poznat tu zlou osobu, kvůli které jsem ti radši lhal, než abych tě přivedl v její nemilost,“ zavrtěl krátce hlavou.

„Tome,“ zašeptala jsem jeho jméno a poposedla si, abych k němu byla blíž. Možná to nebyla ani jeho slova, co ve mně teď vyvolaly ten soucit, ale spíše výraz v jeho tváři, z kterého se dalo jasně číst, jak ho to celé mrzí. Nepřestávala jsem se dívat do jeho tmavých očí, zatímco jsem rukou konejšivě přejela přes jeho široká záda. „Už je to přece za námi, ne?“ hlesla jsem.

„Odpustilas mi tu lež?“ zeptal se. „Vím, že jsem v tom dopise zmínil, že se ti chci omluvit, ale vlastně jsem ti to neřekl do očí,“ zamumlal. Zavrtěl se a poposedl si, aby mi byl více čelem. Přiměl mě tím napřímit se v zádech. Se zájmem jsem sledovala jeho obličej a čekala, co z něj ještě vypadne, když se nadechoval k dalším slovům. Odložil skleničku na konferenční stolek před sebe a vzal mé prsty do svých dlaní. „Moni, moc se ti omlouvám a prosím o odpuštění,“ zašeptal.

„Možná bych se měla omluvit i já tobě. Za tu svou paličatost a umíněnost,“ pousmála jsem se.

„To nemusíš. To je příjemné zpestření,“ uculil se.

„V dopise jsem napsala, že chci začít od začátku, avšak se vzpomínkou na vše krásné, co se mezi námi stalo,“ řekla jsem. „To jsou slova mého odpuštění, Tome.“ Vyvlekla jsem jednu svou ruku s jeho sevření prstů, abych ho mohla pohladit po tváři, po tom upraveném strništi, které mu tak neskutečně slušelo.

„Od začátku,“ přitakal. „A jak jsme si řekli při tom východu slunce – můžeme se soustředit na to, co je teď. Žádná minulost, žádná budoucnost,“ pousmál se.

„Ano,“ řekla jsem. Hned na to vzal Tom mezi prsty láhev šampaňského a dolil do skleničky mě i sobě. 

„Na to si připijeme.“

Tichou místnosti se ozvalo cinknutí skleniček. Upila jsem a znovu se pohodlně usadila do pohovky. Bylo mi teď dobře, nechtěla jsem, aby takhle klidná chvíle skončila. Tom si poposedl blíž ke mně a položil paži kolem mých ramen. Přitulila jsem se k jeho boku a vychutnávala si ten pocit blízkosti, který jsem teď mohla čerpat plnými doušky. Na chvíli jsem zavřela oči a jen vnímala jeho tělesné teplo, jeho dech, jeho tlukot srdce.

 

„O čem jsi vlastně se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se Tom po chvíli ticha. Napřímila jsem se v zádech, abych se mu podívala do očí.

„Přemýšlím o tom, že dám Michaelovi výpověď,“ vyhrkla jsem odpověď bez ostychů, bez přešlapování a hledání těch správných slov. Polkla jsem a sledovala v jeho tváři směsi emocí, mezi kterými bylo vidět i překvapení.

„Výpověď?“ zopakoval, jako by se potřeboval ujistit.

„Ano. Výpověď.“

A čím více jsem to opakovala, tím více jsem si byla jistější, že je to to, co teď ve svém životě chci udělat. Potřebuji změnu. Posun. Růst. A to teď v tomhle prostředí pro mě není možné. Nejedná se o zbabělý útěk nebo nepromyšlené zamilované jednání. Je to věc, kterou cítím uvnitř sebe. Potřebuji to.

B.