Undone | 01

Jsem tu s prvním dílem. Zatím máme pomalý rozjezd, sžívám se s postavami, aby to tedy stálo za to, a pokud vše půjde podle představ, bude za chvíli Toma všude plno. 😅 Teď je jen cítit ta předtucha jeho příchodu. 😀 Děkuji moc za vaše ohlasy u prologu, nesmírně moc jste mě potěšili. ❤️😊 Enjoy, B.

Hudba: Imagine Dragons - Mad World

Musela jsem se přemáhat, abych vstala z postele na první zazvonění budíku. Měla jsem tendence ho odložit, v mobilu to bylo snadné, a taky se pak snadno zaspalo. Jenže já dnes vstát musela, ačkoliv jsem hned po procitnutí ucítila únavu a vyčerpání z další úděsné noci. Nemohla jsem se přetočit na druhý bok, přetáhnout přikrývku přes hlavu a dělat, že neexistuji. Dnes ne. Dnes je totiž den, kdy jdu do práce podat okamžitou výpověď, pokud to vůbec půjde, protože už nesnesu pocit, že bych měla s Joelem dýchat stejný vzduch. Spoléhala jsem na to, že mě má Joelův otec – můj zaměstnavatel rád, že vyhoví mé žádosti a domluvíme se na mém odchodu klidně a rozumně.

Posadila jsem se na posteli a vypnula opakované zvonění budíku. Zaposlouchala jsem se do zvuků v bytě s nadějí, že jsem zde sama a budu tedy mít svůj klid na to, abych se připravila na ten poslední den v práci, kterou jsem sice milovala, ale musela jsem se s ní teď rozloučit. Pro zachování svého psychického zdraví jsem prostě musela opustit, co mě bavilo. Když jsem nezaslechla jediný podezřelý zvuk, oddechla jsem si. Nechtěla bych se další ráno setkat s lítostivým pohledem Nadii a starostlivým výrazem Evana, kteří už nevěděli, jakým způsobem by se mnou měli mluvit, abych se nezajíkala při jakékoliv příležitosti. Nemohli za to, že mě rozbrečela nenaplněná solnička, neumytý hrníček od kávy nebo nezasunutá židle u stolu. To já sama jsem si to vztahovala k mé minulosti s Joelem, žila jsem s ním dost dlouho na to, aby se mi vzpomínka na něj vměstnala do každodenních činností. A to jsem teď potřebovala změnit.

 

Ačkoliv jsem měla líné ráno a trvalo mi, než jsem se z bytu dostala, nakonec jsem se přece jen vydala dveřmi na chodbu. Udělala jsem dobře, že jsem se překonala a přivstala si. Měla jsem tak dostatek času na to, abych snědla aspoň jeden opečený toast, ačkoliv se mi žaludek kroutil nervozitou, a abych si korektorem zamaskovala kruhy pod očima. Chtěla jsem vypadat přijatelně, tudíž jsem si nanesla i vrstvu voděodolné řasenky a pár tahy huňatým štětcem nanesla jemné líčení, které mi dodalo život do tváře. Doufala jsem, že na mě není poznat, jak roztříštěná se cítím, když jsem z chodníku scházela k zastavenému taxíku, který se mi podařilo chytit během prvních deseti minut. Věděla jsem, proč mám počkat až na dopoledne – ranní špička by byla na chycení taxíku mnohem horší.

„Dobrý den, madam. Kam to bude?“ zeptal se mě řidič s veselým tónem a podíval se na mě přes zpětné zrcátko.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem mu, ale můj hlas mi zněl cize. Měla jsem ho ochraptělý, celé ráno jsem neměla na koho promluvit, a tak mi v hlasivkách skřípalo. Krátce jsem si odkašlala a nadiktovala adresu, kam jsem poslední rok jezdila každý den, snažíc se překonat stoupající tlak v mé hrudi. Snad dnes tuhle adresu říkám naposledy.

„Hned to bude, madam,“ pokývl řidič souhlasně hlavou a plynule se zařadil do provozu. Od místa bratrova bydliště by měla cesta trvat kolem dvaceti minut. To je snad dostatečné množství času, abych se psychicky připravila na to, že se potkám s lidmi, kteří mi tolik přirostli k srdci, a které ve svém životě chci vidět naposledy. Cítila jsem, že potřebuji udělat ostrý řez ve svém životě, abych se ochránila před dalším zraněním. Už jsem ve svém životě zažila několik krátkých vztahů, které netrvaly déle než pár měsíců. A vždycky jsem byla ta, kdo zůstal opuštěn. Protože jsem moc hodná. Protože jsem moc obětavá. Protože je mě všude moc. Když jsem pak potkala Joela a všechno tohle mi bylo tolerováno a my přečkali těch kritických pět měsíců – moje osobní hranice ve vztazích – myslela jsem si, že mám vyhráno do konce života. Z pěti měsíců se stalo čtyřicet pět, jen abych zjistila, že jsem nudná partnerka, se kterou není žádné dobrodružství. To jsi to vyhrála, Eden. Můžeš si gratulovat.

 

Taxík zastavil na určené adrese. Mlčky jsem podala řidiči bankovky a s drobným pousmáním jsem se s ním rozloučila. Podle jeho výrazu ve tváři jsem soudila, že nevypadám nijak děsně a že se mi podařilo zamaskovat týden špatného spánku a slzavého údolí. Přehodila jsem si kabelku přes levé předloktí a vydala se k vysoké budově s prosklenými dveřmi. Zatlačila jsem do nich dlaní a vešla dovnitř. Jako bych se dostala do transu – moje tělo dělalo automatické pohyby, kráčelo do míst, kde byly kanceláře po paměti a nebylo třeba, abych přemýšlela nad tím, kam jdu a koho zdravím. Vždycky jsem se na všechny zdvořile usmála, ať už se jednalo o nadřízeného nebo obyčejného uklízeče či roznašeče pošty. Měla jsem prostě úctu ke všem. Dělala jsem kroky, jeden za druhým, bez rozmyslu. Až když jsem stanula před dveřmi ředitele – Joelova otce a mého nadřízeného, pana Joela staršího, zastavila jsem se. Přes své prosklené dveře mě uviděl a výraz v jeho tváři bylo to, co mě probudilo z toho podivného autopilota. Ten pohled mě bodl do žaludku. Věděla jsem, že to nebude snadné. Věděla jsem, že mu tím zřejmě překazím plány na vydání chystaného čísla. A věděla jsem, že přicházím v naprosto nevhodný čas, ale musela jsem to udělat. Pro své vlastní přežití.

 

Posadila jsem se a s drobným pousmáním, které spíš muselo vypadat jako nepovedený úšklebek, jsem odmítla nabídku na kávu či vodu. Mívala jsem ráda jeho hrubý hlas, připomínal mi mého Joela. Teď mě každé jeho slovo bolelo v uších, nejen proto, že je to naposledy, co s tím dobrosrdečným člověkem mluvím, ale taky proto, že mi připomínal Joela. Sklopila jsem pohled ke svým prstům, se kterými jsem nervózně poklepávala po stehnech, a snažila se vymyslet, jak bych vlastně měla formulovat své přání. Připravovala jsem si několik verzí, jak bych mohla svému šéfovi říct, že odcházím z práce, která mě baví a naplňuje. Teď se však ani jedna varianta nezdála správná, a tak byly všechny přípravy vlastně zbytečné. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

„Začnu já, když vidím, že tobě to úplně nejde,“ uslyšela jsem nad sebou jeho hlas. Vzhlédla jsem do jeho tváře, kterou měl do hladka oholenou, a čekala, co řekne. „Celý týden ses tady neukázala a já mám takové tušení, že to má něco společného s tím, že můj syn přišel ve stejné nevyžehlené košili několik dní po sobě.“

Přikývla jsem a uhnula před tím jeho vševědoucím pohledem. „Už tady nemůžu pracovat. Mrzí mě to.“

„Eden, jsi si jistá svým rozhodnutím?“ zeptal se mě. Nevyptával se na okolnosti mého odloučení od Joela, nevyzvídal, jak by to udělala jeho žena. Byla jsem mu za to vděčná, a taky za to, že zachoval tak věčný tón.

„Dala jsem si odstup a čas na rozmyšlenou. Možná toho někdy budu litovat, ale teď je to to nejlepší, co pro sebe můžu udělat,“ odpověděla jsem mu. Odvážně jsem zvedla pohled zpět do jeh obličeje. Když jsem se setkala s pochopením, ulevilo se mi. Původně jsem se děsila toho, jak bude reagovat, obávala jsem se varianty, že mě nebude poslouchat a nevyhoví mému přání co nejrychleji odsud vypadnout.

„Byl bych rád, kdyby náš vztah,“ ukázal na sebe a pak na mě, „zůstal v duchu přátelském. Rád bych si tě nechal jako eso v rukávu, skvělou a talentovanou fotografku, která nám teď bude chybět,“ řekl.

Nejistě jsem zamrkala a natočila hlavu na stranu. Vím, že byl s mou prací vždy spokojený – málokdy se stalo, že něco připomínkoval a já musela předělávat grafiku či samotné fotografie, teď jsem si však nebyla jistá tím, jestli to nejsou slova nadsázky, jen aby umírnil bolest, která mi musela být v obličeji vidět.

„Než najdeme nového fotografa, potřebuji, abys dodělala aktuální číslo,“ oznámil mi nekompromisním hlasem. S tím jsem tak trochu počítala.

„Joeli,“ oslovila jsem ho a snažila se udržet svůj hlas na uzdě, „po místě, jako bylo moje, natáhne ruce hned několik fotografů. Věřím, že si můj zástup najdeš během dvou dnů,“ řekla jsem. Schválně jsem použila minulý čas, jen abych zdůraznila, že to sama považuji za historii. „Byla bych ráda, kdybych se tu už nemusela ukazovat.“

„Vezmi si práci domů,“ navrhl. „Poslední týden a pak tě nechám. Chci, abys dotáhla svou práci do konce, a já měl jistotu, že aspoň ještě tohle číslo vidělo tvoje kritické oko. Nenutím tě, aby ses účastnila poslední porady před tiskem, ale chci mít do té doby všechny tvé připomínky a poznámky v emailu,“ řekl. „Pak se můžeme domluvit na tvém odchodu a případné další externí spolupráci. Myslím to upřímně, když říkám, že o tebe nechci přijít, Eden,“ pousmál se.

Povzdychla jsem si. Kéž bych taková slova slyšela od tvého syna, šéfe.

 

Stála jsem u kraje silnice a čekala na další taxi. V kanceláři jsem se zdržela déle, než jsem původně zamýšlela. Nečekala jsem, že mi Joel nabídne, abych práci dokončovala doma. Proto jsem teď ve své kabelce nesla laptop, ve kterém jsem měla uloženou svou práci, program, ve kterém jsem zpracovávala a upravovala fotografie, a veškerý další potřebný materiál. Potřebovala jsem se tedy před další schůzkou zastavit v bytě, abych kabelce ulehčila. Nechtěla jsem se celý den vláčet obtěžkaná prací. Byla to cesta navíc, se kterou jsem ráno nepočítala, a tak jsem kvůli tomu obětovala svůj čas na drobnou svačinu, kterou jsem si chtěla dát v blízké kavárně. Vyštrachala jsem z kabelky náhradní klíč od bratrova bytu, který jsem měla tento týden půjčený, a odemkla si. S překvapením jsem se zarazila na prahu dveří.

„Ahoj,“ usmála se na mě Nadia. Nečekala jsem, že tu někdo bude, a ještě větší překvapení pro mě bylo, že měla ruce zamazané od těsta. „Dnes jsem si vzala volno, abych připravila Evanovi výbornou večeři. Byla jsem ráno nakoupit a teď se snažím z toho všeho něco vytvořit,“ dodala, jako by mi četla myšlenky, a tak věděla, že jsem z tohoto setkání zmatená.

„Nějaká příležitost?“ zeptala jsem se a snažila se neznít tak negativně jako doposud.

„Máme dnes výročí,“ odpověděla mi a mně neunikla ta opatrnost, se kterou mi tu informaci sdělovala.

„Aha,“ strnula jsem. „Nevěděla jsem…“ zamrkala jsem a uvědomila si, že právě teď jsem největší přítěží. „Asi budete chtít večer být sami,“ konstatovala jsem. Na odpověď jsem vlastně nečekala, už jsem v hlavě vymýšlela plán, jak bych mohla zajistit, abych dnes nepřišla do bytu dřív než před půlnocí. Chtěla jsem jim dopřát soukromí, už tak jsem si připadala jako narušitel, proč bych to měla ještě podtrhnout tím, že budu schovaná v pokoji pro hosty, zatímco oni budou slavit své výročí?

„Eden, nemusíš –“

„Zavolám Mayi. Nebo třeba zajdu do kina. Něco vymyslím, abych vás nerušila,“ pousmála jsem se. „Nedělej si starosti, dnešní večer si můžete užít dle libosti,“ pokývla jsem hlavou a znovu se snažila neznít tak trpce. „Jsem tady jen na otočku, spěchám teď na pohovor a několik prohlídek bytů, třeba budete mít soukromí dřív, než si myslíme,“ zamrkala jsem. Hlas se mi zadrhl a já nedovedla přesně určit z jakého důvodu.

„Už máš prohlídky?“ překvapeně zvedla obočí. „Nemusíš s tím tolik spěchat, Eden,“ řekla mi, co jsem z jejich úst slyšela už několikrát.

„Já to tak potřebuji,“ odpověděla jsem jí. A tak místo jakýchkoliv dalších slov jen chápavě pokývla hlavou. 

 

Rozloučila jsem se s Nadií a popřála jí, ať jí kuchtění jde od ruky, než jsem za sebou zacvakla dveře bytu, ve kterém jsem byla stále vetřelcem. Abych dostála svých slov, hned jsem psala svojí kamarádce, jestli by nám zarezervovala místa v nějakém podniku, abychom se mohly večer vidět. Skrze své kontakty jakožto asistentka manažera hotelu dokázala zajistit místa na téměř vyprodaná představení či do restaurací, na které se čekalo v pořadníku. Znaly jsme se už řadu let, prošly spolu střední školu a staly se nerozlučnou dvojkou, i když jsme měly obě partnera. Teď jsem jen přemýšlela nad tím, abych pro ni nebyla zahlcující, když jsem teď čerstvě po rozchodu. Nechtěla bych působit jako fňukna, i když je mi jasné, že bude stačit jeden pohled do mé tváře, aby jí došlo, jak se právě cítím. Přece jen to byla moje dlouholetá spřízněná duše.

„Něco nám seženu. Čau večer,“ pípla mi odpověď, ve kterou jsem doufala. Byla jsem ráda za to, že mě moje nejlepší kamarádka nevypekla, když se v mém momentálním bytě bude slavit výročí. Cítila jsem, že bych nemohla být přítomna tak radostným oslavám. Ač jsem to bratrovi a Nadii ze srdce přála, bylo to srdce teď zlomené a příliš bolavé. Nechtěla jsem pomýšlet na to, jak jsme ta tři výročí slavili spolu s Joelem, ani jsem si nechtěla připouštět, že jsem to čtvrté už začala pomalu vymýšlet. Teď můžu všechny plány hodit do koše, protože žádné čtvrté výročí nebude.

 

Zastavila jsem se na kraji chodníku a v mobilu zkontrolovala adresu společnosti, kam jsem se měla dostavit na pohovor. Možná jsem byla moc aktivní a chtěla všechno vyřešit hned, ale právě teď jsem potřebovala projít několika pohovory a navštívit pár prohlídek bytů. Za těch probdělých nocí se inzeráty hledaly nejlépe, bylo to skvělé odreagování a praktické využití času, ve kterém se mi spánek vyhýbal. Byly to věci, které jsem mohla ovlivnit a které mi pomohly trochu pozapomenout na to, proč to všechno vlastně musím podstupovat. Díky tomu, že jsem se soustředila na své vystupování na pohovoru, jsem nemusela myslet na to, že teď bydlím v pokoji pro hosty mého bratra. A moje aktivita při hledání bytu mi zase pomáhala povznést se nad to, že opouštím zaměstnání, které mě bavilo a naplňovalo. A důvod byl podtržen jedním jediným jmenovatelem – Joelova dlouhotrvající nevěra, která mi zbořila plány o společné budoucnosti. Srazila mě z výšin, z obláčků, na kterých jsem si ve své naivitě plula. Možná jsem byla slepá a neviděla náznaky, možná byl tak dobrý herec a vše se mu dařilo maskovat a mě dál klamat. To už teď ale bylo jedno. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy, a urovnala si výstřih košile. Nechtěla jsem působit vulgárně, chtěla jsem udělat dojem. I kdyby to měla být pozice, pro kterou se nakonec nerozhodnu, stejně bych se nechtěla špatně zapsat. Běžně jsem chodívala oblékaná ležérně, při svém zaměstnání jsem nemusela mít kostýmek či podpatky a za to jsem byla ráda. Dnes jsem se však snažila, dlouho jsem ráno stála před kufry s oblečením a vybírala, co by se na dnešní den plný schůzek a pohovorů mohlo hodit. Když jsem však vstoupila do dveří společnosti a uviděla, jak odění jsou místní zaměstnanci, nabyla jsem dojmu, že jsem to se svou pouzdrovou sukní a lodičkami těžce netrefila. Zarazila jsem se. V jednu chvíli mě i napadlo, že se na to vykašlu. Prostě se otočím na patě a vypadnu odsud rychleji, než si mě někdo všimne. Věděla jsem, že se tomu strachu nemůžu poddat. Potřebuji novou práci a každý pohovor navíc zvyšuje pravděpodobnost, že přece jen něco najdu. Třeba je nějaký speciální důvod, proč tu mají dívky minišaty s hlubokými výstřihy a muži se paří v kožených kalhotách. Jen jsem tedy na žádný takový právě teď nemohla přijít.

B.