Undone | 02

Děkuji vám moc za přízeň, kterou si povídka získala hned ze začátku. 🙏🤩 Doufám tedy, že vás čtení těší a jste z ní stejně nadšení jako já. 😀❤️ Těšíte se na Toma? 😈😀 Užijte si počtení, B.

Hudba: Harry Styles - Falling

Se zaťatými pěstmi jsem vypochodovala z místnosti, která podle všeho měla být kanceláří. Horší den jsem snad zažít nemohla. Jednalo se o druhý pohovor, který skončil naprosto katastrofálně. Při prvním jsem byla omylem považována za uchazečku na místo herečky do nějakého soft porna, při druhém pohovoru si mysleli, že nastoupí fotograf muž. Ač se snažili nedávat to najevo, diskriminace pohlaví byla zřejmá od prvního slova. Nechápala jsem, jak jsem se mohla tolik splést v inzerátech. Nebo prostě byly napsány právě tak, aby si pak člověk připadal jako blbec? Tolik jsem se dnes snažila, chtěla jsem svůj život znovu nasměrovat na tu dobrou cestu plnou úspěchů a radosti, nezdálo se však, že by to chtěl i osud. Bylo mi na nic. Cítila jsem se mizerně, opravdu na dně. A vidina toho, že teď mám ještě dvě prohlídky bytů, mi brala poslední zbytky sil.

 

Zastavila jsem si další taxík dnešního dne a radši se vyvarovala tomu spočítat, kolik mě dnes to veškeré cestování přes město stálo peněz. Věděla jsem, že pro nový život musím něco obětovat, že to ale bude taková částka za přejíždění z jednoho konce města na druhý, s tím jsem úplně nepočítala. Taky jsem nepočítala s tím, že budu mít nervy nadranc z toho, s jakými osobnostmi jsem se dnes musela během nevydařených pohovorů setkat. Teď jsem stála před novou životní zkušeností a byla mnohem nervóznější než před tím prvním pohovorem, který skončil totálním fiaskem. Nikdy jsem si byt nehledala, tohle pro mě byla nová zkušenost. Z kolejí jsem se nastěhovala k Joelovi do bytu, ve kterém sám bydlel už několik let. Byl to logický krok, a proto o to víc logické bylo, že když jsme se teď rozešli, budu já ta, kdo odejde. Obávala jsem se toho, co mě ještě dnešní den může potkat. Už jsem měla tolik nepříjemných zkušeností, že jsem nabyla dojmu, že se dnes už nic nemůže podařit. A i když jsem samu sebe chtěla co nejvíce přesvědčit, že bude aspoň jeden z těch bytů přijatelný a já se budu moct co nejdříve od bratra odstěhovat, stejně jsem na první prohlídku dorazila se sevřeným žaludkem. S kyselým výrazem ve tváři jsem přešla ulici a zadívala se na domovní dveře, které měly vést do slibovaného bytového komplexu. Moje intuice mi říkala, abych se na patě otočila a ani to nezkoušela. Moje hrdost mě však přinutila stisknout kliku a vstoupit dovnitř.

 

Ač jsem ve svém životě mnoho bytů neviděla, tohle byla naprostá hrůza. Podle výše nájmu, který byl uveden u inzerátu, jsem očekávala minimálně dvakrát větší prostor. Tohle byl maličký kamrlík, do kterého by se mi sotva vlezla postel s pohovkou. V dnešní době, kdy je těžké najít nějaké bydlení, jsem se nedivila, že byl tento pokojík stále neobydlen. Tohle by vzal naprostý zoufalec.

„Promiňte, ale v inzerátu stálo, že je byt po rekonstrukci. Tohle tak úplně nevypadá,“ oponovala jsem, když mi postarší paní ukázala místnost, které se pod okny olupovala omítka.

„Je po rekonstrukci před pár lety,“ odpověděla mi podrážděně. Očividně jsem ji zdržovala od nějaké jiné bohulibé činnosti. „Podívejte, slečno,“ řekla a pohledem přejela přes moje tělo, jako bych snad byla špatná za to, že jsem mladá a ona už ne. „Mám vážného zájemce. Budete to chtít, nebo tady pouze ztrácíme čas?“ zvedla jedno obočí. Představila jsem si, že už jí chybí jen natáčky ve vlasech a rozkouřená cigareta v koutku úst.

„Myslím, že můžete kontaktovat svého zájemce,“ řekla jsem hrubším hlasem, než jsem zamýšlela. Byla jsem však natolik šokovaná jejím nepříjemným jednáním, že jsem kašlala na to, jak na ni působím. „Děkuji za váš čas,“ dodala jsem nakonec ve snaze zmírnit svá předchozí slova. Ruku jsem jí však už nepodala, prostě jsem se otočila na patě a vyšla z bytu ven. Byla jsem opravdu konsternovaná. Doposud jsem se zřejmě nesetkávala s realitou a žila v nějaké růžové bublině. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit, že jsem se s takovými existencemi setkala v jediný den.

 

Vytáhla jsem z kabelky mobil, abych se podívala, kolik je hodin. Zároveň jsem si přečetla textovku od své kamarádky, ve které stála adresa podniku, do kterého nám sehnala rezervaci. Blížila se čtvrtá hodina a já jsem svou poslední schůzku kvůli dalšímu bytu měla mít až v půl šesté večer. Zbývalo mi tedy dost času, pokud bych si na danou adresu zajela taxíkem. Kdybych se tam ale vydala pěšky, udělala bych si procházku městem, možná přišla na lepší myšlenky, a ještě si zkrátila čas čekání. I přesto, že jsem měla méně pohodlné boty, rozhodla jsem se využít čas a projít se. Město jsem znala dobře, žila a studovala jsem tu už několik let, tudíž jsem si mohla zvolit trasu přes park a aspoň trochu se pokochat zelení a nebýt uzavřená jen mezi vysokými šedými budovami. Cestou jsem si koupila kávu do kelímku a při procházení parkem jsem se na chvíli posadila na lavičku, abych aspoň na chvíli dala odpočinout chodidlům, která se začínala po celodenním sevření v lodičkách ozývat. Snažila jsem se nemyslet na to, jak nevydařený den to byl, a konejšila se tím, že se večer potkám s Mayou. Pokud si budu chtít postěžovat, určitě mě vyslechne, a díky ní bez pochyb přijdu na jiné myšlenky. Můj okruh přátel nebyl příliš široký, za to jsem měla ve svém životě lidi, kterým jsem bezmezně důvěřovala. Většina lidí, se kterými jsem se doposud setkávala, byli spíše přátelé a známí Joela. Po rozchodu mi teď zůstala Maya. A já za ni byla vděčná. Proto mě překvapilo, čeho jsem se měla dnešního večera ještě dočkat.

 

Vystoupila jsem z taxíku – už jsem ani nepočítala, kolikátý to dnes byl – a zastavila se před podnikem, do kterého nám Maya udělala rezervaci. Přicházela jsem sice o půl hodiny dříve, ale už mě nebavilo procházet městem. Chtěla jsem se posadit, odložit si věci a uvolnit se. Poslední prohlídka byla méně katastrofální, když pominu nepříjemné pohledy slizkého majitele bytu, kterého spíš zajímal můj výstřih a mé pozadí, než aby se vyptával, jestli jsem ochotná nájem splácet na ruku nebo převodem na účet. Proto, když jsem vešla a dýchla na mě příjemná atmosféra podniku, cítila jsem, jak se potřebuji napít.

„Dobrý večer, co pro vás můžu udělat?“ zeptala se mě mladá a pohledná hosteska. Nesoudila mě pohledem, nedočkala jsem se žádného pozdvihnutí obočí, jako se mi dnes už několikrát stalo. Byla to příjemná změna. Bylo znát, že jsem se dostala do lepšího kruhu společnosti.

„Dobrý večer,“ odpověděla jsem jí a prsty si urovnala límeček kolem krku. „Měla bych tu mít rezervaci na jméno Hartová,“ odpověděla jsem. Maya použila mé příjmení, aby neměla v práci problémy s tím, že využívá svých kontaktů. Nevadilo mi to. Hosteska se krátce podívala do velkých dřevěných složek, než se na mě usmála.

„Rezervace pro Hartovou, dvě osoby na půl devátou,“ pokývla hlavou. „Váš stůl ještě není připraven, proto mějte prosím chvíli strpení. Usadím vás k baru a vy si zatím něco objednejte. Během patnácti minut za vámi přijdu,“ přislíbila. A já místo odpovědi jen roztáhla rty do spokojeného úsměvu. Konečně nějaký úspěch – žádné odmítnutí, ale pozvání dál.

 

Následovala jsem hostesku krátkou úzkou chodbou do prostoru podniku. Prošla jsem tmavě zelenými těžkými závěsy, které se končily pár milimetrů nad zemí, abych se ocitla v prostorné místnosti. Stála tu spoustu stolů, které byly plně obsazeny. Než jsem prošla závěsem, byl slyšet tlumený hluk, ale sotva jsem se ocitla na prahu, hlasy byly najednou zřetelnější. Závěsy tedy plnily funkci skvělé zvukové bariéry. Moc dlouho jsem se nerozhlížela, abych neztratila hostesku z dohledu. Pobíhalo tu několik číšníků, kteří byli oděni ve stejných barvách jako hosteska, která mě vedla k podlouhlému baru, který lemoval celou jednu stranu místnosti. Před vyšším pultem, který byl zdoben lakovaným dřevem, stály do země zapuštěné otočené barové stoličky. Polovina z nich byla obsazena hosty, kteří zřejmě přišli stejně jako já dřív a museli na svůj stůl čekat.

„Tady zatím vyčkejte. Kdyby váš doprovod přišel, přivedu ho sem,“ řekla. „Zatím příjemný večer,“ popřála mi, než se ztratila mezi obsazenými stoly.

„Děkuji,“ odpověděla jsem spíše do vzduchu než k ní. Vybrala jsem si jednu volnou stoličku a vyškrábala se na ni. Chodidla jsem si opřela o schodek, který byl podél celého baru, a užívala si ten uvolňující pocit, který teď moje uchozené nohy zažívaly. Povolila jsem svaly stehen i lýtek a cítila, jak se mi z barové stoličky nohy prověšují. Bylo to příjemné.

„Co to bude, madam?“ zeptal se mě barman, který mohl být podobně starý jako hosteska, která mě sem přivedla. Když na mě padly jeho zelené oči, nemohla jsem jinak než se na něj pousmát.

„Skleničku bílého vína,“ objednala jsem si.

„Hned to bude, madam,“ odpověděl mi a otočil se ke mně zády, aby si z podlouhlé police, na které byly vyskládány sklenice všemožných druhů, podal jednu, která byla určena na víno. Když během následujících vteřin položil na barový pult ubrousek, na který pak postavil naplněnou skleničku, spokojeně jsem si vydechla. Dávají ubrousky pod sklenice. Tohle bude skvělý podnik.

 

Mezi prsty jsem si pohrávala se sklenicí, ze které jsem už vína notně upila, a sledovala okolní dění. Hosteska se neobjevovala tak často, zato však číšníci běhali mezi stoly jako na závodech. Musela to být náročná práce, na stranu druhou jsem si však tipovala, že za takový večer můžou mít dost příjemné spropitné. Přehodila jsem si nohu přes nohu a zahleděla se na druhou stranu, abych teď sledovala, co se děje za barem. Barman se taky nezastavil. Nebylo to jen tím, že by si neustále někdo objednával, i když se číšníci zastavovali i tady, aby od baru přenášeli objednávky pití. Sotva neměl co chystat, uchopil utěrku a začal leštit sklo, které čisté vracel do police k ostatním sklenicím.

„Přejete si doplnit?“ zeptal se mě, když uviděl, že moje sklenice téměř zeje prázdnotou.

„Ano, děkuji,“ přikývla jsem. A zatímco mi doléval vína, vytáhla jsem z kabelky mobil, abych zkontrolovala, kolik je hodin. Blížila se půl devátá a Maya tu ještě nebyla. Povzdychla jsem si. Tohle se nestávalo. Hned jsem vytočila její číslo a přiložila si mobil k uchu. Trochu mě znervózňovalo, že mi to nebrala, počítala jsem však s tím, že už je na cestě a nechce zvedat hovor v taxíku. Vůbec mě nenapadlo, že se moje kamarádka vůbec nedostaví.

„Madam, je půl deváté. Váš doprovod tu ještě není. Přejete si počkat na baru nebo vás mám zavést ke stolu?“ zeptala se mě hosteska, která původně slíbila, že přijde už před patnácti minutami. Začalo se tu však objevovat tolik lidí, že jsem jí to neměla za zlé. A když jsem viděla, že podnik začíná praskat ve švech, nechtěla jsem jí to dělat ještě těžší.

„Počkám na baru, děkuju,“ odpověděla jsem jí a položila mobil před sebe vedle nožky vínové sklenice. Připadala bych si blbě, kdybych sama seděla u stolu, který klidně mohli obsadit jiní, kteří tu už čekali a byli připraveni. Já svůj doprovod ještě neměla, proč bych tedy nemohla zůstat sedět u baru. Prsty jsem poklepala po ztmavlém displeji mobilu a čekala, že se mi Maya každou vteřinu ozve. A během toho jsem znovu upila vína. Na prázdný žaludek asi ne úplně dobrá volba, ale to jsem teď neřešila. Teď jsem začínala být nervózní z toho, kde je Maya. Tohle nikdy neudělala. Nestalo se jí něco?

 

Mávla jsem na barmana, aby mi opět doplnil víno. Sledovala jsem, jak se blíží hrdlo láhve k mojí sklenici, a poprvé uviděla ruku, která měla na prstech vytetované číslice. Zvedla jsem pohled k osobě, která se o mně starala tentokrát. Nechápavě jsem stáhla obočí.

„Předtím mě obsluhoval někdo jiný,“ řekla jsem.

„Musel domů. Vystřídal jsem ho,“ odpověděl mi ten nový barman a krátce se na mě podíval. „Kolikátá je to sklenička?“ zeptal se a hlavou pokývl k vínu, které mi před chvílí doplnil.

„Ještě jsem jich neměla dost na to, abych smázla ten hrozný den, co mám za sebou,“ zamumlala jsem. Myslela jsem, že mě přes okolní tlumenou hudbu a hlasité rozhovory neslyší, ale zřejmě jsem slova vyslovila více nahlas, protože se na mě podíval těžko popsatelným způsobem. Jeho pohled byl temný a měla jsem pocit, že mi snad vidí až do žaludku. Ucítila jsem těžký balvan v břiše, zachvěly se mi útroby, jako by mě snad dokázal zhypnotizovat.

„Neměla bys pít na prázdný žaludek,“ řekl.

I když jsem netušila, jak to může vědět, nijak jsem na to nereagovala. Ani na to, když přede mě posunul misku, ve které byly nasypány solené arašídy. Jen jsem se zahleděla do jeho tváře a dlaní si podepřela bradu. Prohlížela jsem si jeho krátce střižené tmavé vousy, které lemovaly opálený obličej. Černé husté obočí zdůrazňovalo jeho tmavý pohled, který mě začínal pálit na kůži. Možná jsem hleděla déle, než bylo vhodné a slušné, protože to byl tentokrát on, kdo zamumlal.

„Co je?“

„Staráš se o můj žaludek?“ zeptala jsem se a lehce se pousmála.

„Starám se o to, abys mi tu nepozvracela pult. Nepij na prázdný žaludek,“ zopakoval důraznější a autoritativnější formou, než se otočil a poodešel, aby připravil další z objednaných drinků.

„Chmpf,“ nespokojeně jsem si odfrkla a upila vína. Přestávala jsem vnímat jeho alkoholovou chuť, teď jsem jen cítila, jak sladké a opojné je to pití. Nevím, co to se mnou bylo, že jsem si vždy myslela, že jsou všichni hodní jako já. Dnes jsem hned několikrát narazila, a stejně jsem si nedokázala pozměnit obraz o společnosti. Žila jsem v domnění, že jsou všichni milí a obětaví. Ne nadarmo se říkalo, že podle sebe člověk hodnotí druhé. Jenže kam mě takové souzení a hodnocení druhých dovedlo? Byla jsem bez přítele, bez střechy nad hlavou, za pár dní i bez práce a nebyla schopná si najít náhradu. Při tom pomyšlení se mi v krku udělal knedlík. Rychle jsem polkla a zahnala tím vzlyk – za ten týden pláče jsem nad věděla, jak na to – a upila další doušek vína. V ten moment se mi rozsvítil mobil. Maya nevolala, ale psala. Už to bylo podivné, protože na nepřijatý hovor vždy odpovídala telefonátem.

„Eden, promiň,“ přečetla jsem si začátek textovky a v ten moment se mi přitížilo. „Pohádali jsme se s Darenem. Dnes nepřijdu, můžeme to odložit na zítrější kávu? Ve čtyři končím v práci. Ještě jednou moc promiň.“

„Skvělé,“ zabručela jsem si sama pro sebe a zhasla displej mobilu, aby na mě ta slova dalšího dnešního odmítnutí už nesvítila. Moje nálada teď klesla na bod mrazu.

 

Obrátila jsem do sebe zbytek vína a přemýšlela, jestli se teď chci zvednout a jít domů. Bylo brzo na to, abych se ukázala ve dveřích bytu, ve kterém se oslavovalo výročí. Bylo pozdě na to, abych si teď kupovala lístek do kina, což byl můj plán B, kdyby dnes Maya nemohla. Nebyla jsem střízlivá a v takovém stavu se mi nechtělo čekat frontu před kinem, které odsud bylo vzdáleno dvacet minut svižnou chůzí. Nespokojeně jsem si povzdychla a poklepala prsty po dřevěné desce baru.

„Hej, vousáči,“ zavolala jsem na toho barmana. Když jsem získala jeho pozornost, ukazováčkem jsem naznačila, aby mi dolil.

„Slečinko, ty snad zítra nejdeš do práce?“ zeptal se mě.

„Dala jsem dnes výpověď.“

„Fajn. I když zítra nejdeš do práce, určitě nemusíš sedět sama v baru a opíjet se, ne?“ naklonil hlavu na stranu.

„Dokud piju, tak nalívej,“ zamračila jsem se na něj. „A nemusíš mi tu dělat zodpovědného rodiče, na to už jsem stará dost a mám vlastní rozum,“ zamumlala jsem. Neslyšela jsem, jak se mi začíná lepit jazyk na patro. Ten tmavooký barman to však slyšel, a i když chtěl spíše zachránit čistotu svého pultu než mě, marně se pokoušel mě přimět k obezřetnějšímu pití.

„Zrovna teď nemám pocit, že bys ten svůj rozum poslouchala,“ oponoval mi s drobným úšklebkem, při kterém mi krátce ukázal řadu bělostných zubů. Hleděla jsem na jeho rty, abych rozuměla slovům, a zároveň se trochu víc nakláněla nad barem. Prohlédla jsem si plný spodní ret, který byl ozdobený dvěma kroužky piercingů vedle sebe, než jsem vzhlédla do jeho očí. 

„Vousáči, nalij,“ řekla jsem a prsty poklepala po kraji sklenice. Nespokojeně našpulil rty, ale udělal, co jsem chtěla. Přece jenom – byla jsem jeho zákazník a mé přání by mu mělo být rozkazem, ne?

B.