Undone | 03

Moc a moc děkuji za vaše ohlasy! Jak mě to těší číst vaše myšlenky a úvahy nad tím, kudy se asi bude příběh ubírat! 😊 Doufám tedy, že jste z toho nadšení tak jako já, já musím uznat, že jsem novou povídkou nějaká „nahajpovaná“ 😅. Snad mi vlna nápadů a rychlých prstů dlouho vydrží, aby se náhodou nestalo, že čekáte na další díl déle, než mi nám všem bylo milé. No, teď taková situace naštěstí není. Tak tedy přeji příjemné počtení. Těším se, co za komentáře si přečtu pod tímhle dílem. ❤️ Nad hudbou jsem tentokrát přemýšlela delší čas, ale myslím, že k ději se hodí právě tahle od Tove Lo. 😊 B.

Hudba: Tove Lo - Habbits (Stay High)

Ještě jsem ani neotevřela oči a věděla jsem, že jsem to předešlou noc opravdu přepískla. Cítila jsem žaludek na vodě, v puse sucho jako na poušti a v hlavě jako bych měla zaražený střep. Nepamatovala jsem si část večera, a když jsem otevřela oči a zamžourala do denního světla, polilo mě horko. Nebyla jsem doma. Nebyla jsem v pokoji pro hosty v bytě mého bratra. Právě teď jsem hleděla na hnusné závěsy, mezi kterými prosvítalo slunce. Posadila jsem se na posteli a ta tiše zavrzala. Hned jsem se chytla za hlavu a mezi prsty sevřela kořen nosu, který jsem si silně promnula. Když jsem přitom pohlédla dolů do svého klína, zažila jsem další šok. Neměla jsem na sobě své oblečení. Byla jsem oblečená v černém dlouhém triku, ke kterému nevím, jak jsem přišla. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti. Košili a pouzdrovou sukni jsem našla přeloženou přes tmavě zelené křeslo, které vypadalo značně opotřebeně. Poslední šok, který jsem toho rána měla zažít, hned následoval. Při pohledu na to křeslo jsem v koutku oka zahlédla pohyb. Ztuhla jsem a strnule pootočila hlavou. Nebyla jsem v místnosti sama. Nebyla jsem sama v posteli. Zatraceně, Eden, cos vyváděla?

 

Ztěžka jsem polkla a potlačila nával nevolnosti. Opatrně jsem si poposedla na posteli, abych zjistila, v jaké se nacházím situaci, a kdo se to vlastně válí vedle mě na té staré a rozvrzané posteli. Pohlédla jsem do spící tváře barmana ze včerejší noci. Když jsem uviděla jeho uvolněný obličej, polilo mě horko. Dýchal pootevřenými rty a víčka se mu jemně třepotala, zatímco dál spal. Ležel vedle mě v mikině, kterou měl napůl rozepnutou, a tak jsem mohla vidět, že pod ní nic nemá. To by vysvětlovalo, kde jsem vzala triko, které jsem právě teď měla na sobě. Sjela jsem pohledem trochu níž, jen abych zjistila, že spí nezakrytý a plně oblečený. Na nohou měl černé džíny, vlastně byl celý ošacený do tmavé barvy. Ještě jednou jsem pohlédla na jeho poodhalenou hruď a všimla si pár chloupků, které se mu kroutily mezi svalnatými prsy. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a prsty prohrábla vlasy, které mi teď spadaly do čela.

Do hajzlu.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla tu převrácená lampa, rozházené polštáře po zemi, moje lodičky byly odhozené, jako bych je snad z chodidel v noci skopla a už se o ně nestarala. Odhrnula jsem přikrývku, do které jsem byla zamotaná pouze já, a postavila se na chodidla. Prsty jsem si opět odhrnula vlasy z čela a radši ani nepřemýšlela nad tím, kam se mohla vytratit moje gumička, se kterou jsem měla včera uchycené vlasy do vysokého copu. Opatrně jsem našlapovala, když jsem přecházela po koberci ke křeslu. Nejprve jsem si vzala sukni, kterou jsem si znovu oblékla a nemyslela na ten pocit hanby, který se mi v těle začínal objevovat. Natáhla jsem látku přes stehna a boky a rychle zapnula knoflík v pase. Pak jsem vzala mezi prsty košili, jen abych zjistila, že je celá politá od nějaké tmavé tekutiny. Nejradši bych zaskřípala zuby. Když se mi však vybavila vzpomínka – osamělá a neúplná, hanba jen zesílila.

 

Seděla jsem na posteli a v ruce držela láhev vína, tentokrát červeného. Tváře jsem měla ubrečené a nedokázala zastavit proud slz, který mi po nich stékal. 

„Řekni mi, co jsem teda dělala špatně, že mě musel opustit,“ zahlaholila jsem opilým a těžkým jazykem.

„Nechtěla bys tu láhev už nechat být?“ navrhl mi.

„Vousáči, nerozkazuj mi ještě ty!“ zvýšila jsem hlas a vstala. „Můžu přece pít, kolik chci. Jsem dospělá a jsem teď taky svobodná!“ řekla jsem a trpkost v mém hlase se nedala přeslechnout. A když jsem zvedala láhev k ústům, abych se napila přímo z hrdla, natáhl se po ní, aby mi v tom zabránil.

„Hej, ale teď opravdu. Už přestaň,“ zopakoval mi klidným hlasem. A ve snaze zastavit mé další opíjení mi chtěl sebrat láhev z prstů. Byl silnější, byl střízlivý, a proto se mu povedlo docela obratně dostat flašku z mé ruky. Jen chvíli jsem se s ním přetahovala. A když už jsem si myslela, že už mě přemohl, naposledy jsem se po ní natáhla. Podařilo se mi ji vyprostit z jeho sevření, láhev jsem však sama nestihla zachytit. Přetočila se hrdlem dolů a zbytek červeného vína se rozlil po mém břiše.

„Dívej, cos udělal!“ praštila jsem ho pěstí do ramene.

„Bože můj, ty jsi opravdu neskutečná otrava!“ zamračil se na mě. „Sundej si to,“ řekl hned na to.

„Co si jako myslíš?“ založila jsem si ruce na prsou.

„Nebudeš tady ležet v mokrém oblečení. Vysvleč si ho, dám ti triko,“ vysvětlil. A zatímco si začal sundávat mikinu, kterou měl doposud zlehka přehozenou přes ramena, sledovala jsem, jak se svléká. Přetáhl si triko přes hlavu a v natažené paži ho podržel před mou hrudí.

„Co to děláš?“ znovu jsem se nechápavě zeptala.

„Alkohol ti už zastínil mysl, co?“ povzdychl si. „Sundej si košili, sundej si i tu mokrou sukni a obleč si to triko, prosím tě,“ zopakoval poněkolikáté. „Snad ti to do rána uschne,“ dodal. Vzala jsem do prstů triko, které mi tak ochotně půjčil, a nedokázala se odpoutat od jeho těla. Očima jsem přejížděla po jeho torzu a sledovala souhru svalů, když si protahoval paže rukávy mikiny. Pevné břicho bylo porostlé cestičkou chloupků, která končila někde pod lemem boxerek, které mu čouhaly z džínů. Ty mu visely na bocích jen díky pevně utaženému koženému opasku. Všiml si mého pohledu, a tak mikinu napůl zapnul, čímž mi znemožnil dál sledovat jeho opálenou kůži. „No tak, šup. Košile dolů.“

 

Nejradši bych si nafackovala, jak hloupě jsem se chovala. Košili jsem rychle sbalila a schovala do kabelky. Nechala jsem si na sobě jeho dlouhé triko, které jsem si zakasala do sukně. Sice to nevypadalo kdovíjak upraveně, ale na cestu domů by to snad mohlo stačit. Radši jsem ani nevstupovala do koupelny, jejíž dveře byly pootevřené a bylo vidět kraj umyvadla. V kabelce jsem si zkontrolovala veškerý obsah, a když jsem zjistila, že mi nic nechybí, vytáhla jsem mobil, abych ho zkontrolovala. Když jsem poklepala po ztmavlém displeji, nerozsvítil se. No skvěle. Vybitá baterie. Hodila jsem mobil zpět do kabelky a přešla dvěma kroky blíž k posteli, abych sebrala jednu lodičku. Když jsem se pak natahovala pro druhou, z opilé paměti se vynořila další – z kontextu vytržená – vzpomínka.

 

Naštvaně jsem popadla polštář a hodila ho po tom vousáči, který mě dnešní večer doprovázel.

„Na co si hraješ, co?“ štěkla jsem na něj. V očích mě pálily slzy.

„Můžeš mi říct, co se to s tebou kurva děje?“ nechápavě zamrkal víčky. Dlaně měl zvednuté v gestu smíru a nejistě stál uprostřed místnosti. „Nemohl jsem tě nechat ležet opilou na tom baru, musel jsem zamknout podnik, sakra.“

„Nech mě být, prosím tě!“ vzlykla jsem. A když jsem popadla další polštář, tentokrát před ním dokázal uhnout. Trefila jsem lampu, která stála za ním, a shodila ji z dřevěné skříňky na zem.

„Do prdele! Ty opravdu nejsi normální! Zaplatil jsem ti za tenhle motel, aby ses měla kde vyspat! Laskavě to tady nedemoluj!“ zavrčel na mě. Očividně i jemu už docházela trpělivost. Najednou přešel místností a zamkl dveře.

„Co to sakra děláš?“ zeptala jsem se a hned si vedle něj stoupla, abych zalomcovala dveřmi. Samozřejmě, že se mi neotevřely. „To mě tady budeš držet pod zámkem? Co mi chceš udělat, panebože?“

„Potřebuji si odskočit. A nehodlám tě hledat po městě, až ti zase přeskočí a napadne tě odsud třeba utéct,“ odpověděl, zblízka mi hledíc do očí.

„Jsi zlý! Jsi zlý jako všichni chlapi na této podělané planetě!“ praštila jsem ho sevřenou pěstí do hrudi.

„Měla by ses vyhýbat alkoholu, pokud v tobě probouzí takové chování, slečinko,“ zavrtěl hlavou. 

„Neříkej mi slečinko, vousáči!“ zavrčela jsem na něj. On však protočil oči.

„Jdu na chvíli do koupelny. A ty se uklidni, prosím tě,“ řekl mi důrazně. „Už tady nic nerozbíjej, ano?“ ukázal na mě prstem, než zmizel ve dveřích koupelny. A mě nenapadlo nic jiného, než vzít jednu lodičku a hodit ji po něm. Tupě bouchla do dveří, které vzápětí otevřely. Objevil se v nich jeho naštvaný obličej. „Tak můžu se kurva vychcat nebo ne?“

 

Zuby jsem si sevřela spodní ret, dostatečně pevně na to, aby mě vrátil do reality. Extrémně jsem se styděla, a to jsem si nepamatovala všechno. Nevěděla jsem, co jsem po celou noc vyváděla, ale zřejmě jsem mohla poděkovat tomuto cizinci, že se o mně postaral. Postaral, aniž by zneužil situace. Možná jsem měla z pekla štěstí, že jsem nenarazila na někoho, kdo by nebyl tak starostlivý. Kdo by mě prostě vystrčil na ulici před podnik, který potřeboval zamknout, odjel by domů a vůbec by se nezajímal o to, co se se mnou stane. A že by v tomhle městě mohlo takových lidí být dost, o tom jsem nepochybovala. Z počátku jsem barmana hodnotila jako otravného, vadilo mi, jak mě pořád poučoval o tom, že bych neměla tolik pít. Nakonec – i přes všechna jeho varování – mi pomohl, ač jsem neuposlechla jeho dobře míněných rad. Několikrát jsem zamrkala víčky a pohlédla směrem k posteli. Přemohla jsem se a neudělala k němu krok, i když mě to nesmírně lákalo. Byla jsem teď ráda za to, že jsem se probudila dříve než on, a měla tak možnost se tiše vytratit, aniž bych musela tohoto člověka ještě někdy v životě potkat. Byla jsem mu za pomoc vděčná, to ano, ale můj stud by mi zřejmě nedovolil, abych se mu vůbec podívala do očí. Stačily mi dvě vzpomínky na uplynulou noc, abych věděla, že si mám za co nadávat. A že taky dlouho na alkohol nesáhnu. Prsty jsem si znovu shrnula vlasy z čela a naposledy si ho prohlédla. Zrovna se zhluboka nadechl a přetočil hlavu na druhou stranu, takže jsem teď mohla vidět, jak mu pod napnutou kůží na krku pulzuje krční tepna. Polkla jsem a ustoupila vzad, natahujíc dlaň po klice dveří. Když se znovu nespokojeně zavrtěl a ze spaní nesouhlasně zamručel, věděla jsem jasně, že musím vypadnout. Setkat se s jeho pohledem střízlivá, to by mě asi dorazilo v tom mém úspěšném týdnu.

 

Doufala jsem, že nebude zbytek místnosti tak rozvrzaný jako ta stará postel, na které jsme spali. Opatrně jsem našlapovala ke dveřím, a zatímco jsem v prstech jedné ruky pevně svírala lodičky, prsty druhé ruky jsem stiskla kliku. Dveře se neslyšně otevřely a já pohlédla do vycházejícího slunce. Byla mi hanba, stud prostupoval každou mou buňkou v těle, a když jsem si uvědomila, jak se teď brzo ráno plížím z motelového pokoje, ty nepříjemné emoce nabraly na intenzitě. Pevně jsem sevřela rty a v duchu prosila všechny síly světa, abych teď nikoho nepotkala. Prošla jsem kolem druhých motelových dveří, než jsem se dostala ke schodišti, které mě vedlo k parkovišti. Na něm stálo několik aut. Musela jsem mezi nimi projít, abych se dostala k silnici. Jen zběžně jsem si prohlédla zaparkovaná vozidla. Povětšinou se jednalo o starší kusy, odrbané, rezavé. Kromě jednoho, které bylo dokonale naleštěné a vůbec nezapadalo do místní sbírky. Věděla jsem, že bylo toho barmana. Poznala jsem ho podle voňavého stromečku, který byl zavěšený na zpětném zrcátku. Byla na něm polonahá žena. A to, jak se ten stromeček houpal při jízdě, jsem předešlou noc zahanbeně sledovala.

 

„Zvedej se, zavírám podnik,“ uslyšela jsem. Hudba už dávno nehrála, celovečerní klábosení všech hostů už také utichlo. Nebylo tu ani nohy, kromě mě a toho barmana, který mi celý večer naléval bílé víno přesně podle mého přání.

„Zaplatím,“ zamumlala jsem. Jazyk jsem měla opilý, to jsem ještě nevěděla, jak opilé jsem měla nohy. Dokud jsem nevstala. Sesunula jsem se z barové stoličky a zavrávorala, dlaněmi jsem se rychle přichytila okraje baru.

„Sakra, ženská, tebe mi proč poslali do cesty?“ zavrčel. Netušila jsem, jak rychle se ke mně dokázal přichomýtnout, ale kdyby nebyl tak hbitý, zřejmě bych přepadla na záda a praštila se do hlavy. Podepřel mě a pomohl mi zase chytit balanc, zatímco mi rychle sebral veškeré věci z barového pultu. Strčil mi do ruky mou kabelku a přidržel mě za paži, aby mi pomohl dostat se ven. Mlčky jsem vedle něj našlapovala, a kdyby mě někdo viděl, musel by se smát. Mně však v ten moment bylo mizerně, ve své lítosti jsem vzpomínala na čerstvě rozpadlý vztah a na to, že mě teď musí podpírat cizí osoba, abych se dostala z baru ven. Nezaregistrovala jsem, jak stihl pozhasínat a zamknout, vždyť jsem teď ani netušila, kde je sever a kde jih. Držela jsem se jeho paže, kterou mi nastavoval, a kráčela vedle něj, aniž bych se sama sebe ptala, jak se vlastně dostanu domů. Po několika minutách jsme přešli k autu na vysokých kolech. Opřel mě o něj vedle dveří spolujezdce a přidržel mě na chvíli za ramena, jako by tím chtěl pojistit, že nepřepadnu.

„Proč mě povedl?“ zamumlala jsem. Stáhla jsem si gumičku z vlasů a nekoordinovaně jsem si je prohrábla.

„To fakt netuším,“ odpověděl mi. Neznal detaily, nevěděl, o čem mluvím. Zdálo se, že vypustil první slova, která ho napadla, zatímco prohledával své kapsy. Když konečně našel klíče od auta, o které mě opřel, dálkovým ovládáním ho otevřel.

„Jsem snad tak hrozná a nechutná, že mě musel podvést s tou vyzáblou bestií?“ položila jsem další otázku.

„Hele, určitě nejsi horší než právě teď, když jsi opilá pod obraz,“ ušklíbl se.

„Jsem hnusná?“ vzlykla jsem a zahleděla se do jeho tváře, i když mi ve výhledu trčely mé vlasy. Pohodila jsem hlavou, abych je trochu zkrotila, ale v mém momentálním stavu jsem celou situaci s vlasy jen zhoršila.

Chvíli se na mě zadíval. „Nejsi hnusná,“ zavrtěl hlavou. Opatrně vztáhl ruku a odhrnul mi vlasy z čela. „Momentálně jen opilá a očividně dost nešťastná. Vsadím se však, že by se o tebe mohli chlapi rvát,“ řekl.

Několikrát jsem zamrkala víčky, mlčky na něj hledíc. A když se ke mně naklonil blíž, aby otevřel dveře spolujezdce, celé jsem to pochopila jinak. Jako jsem jeho slova nechápala jako konejšení, ale jako lichotku, stejně tak jsem to přiblížení vnímala jako náznak touhy. Šla jsem tomu naproti. Zvedla jsem obličej, abych dosáhla k tomu jeho. Už jsem pomalu našpulila rty k polibku, když se překvapeně odtáhl.

„Whoa, whoa, prr, holka,“ zavrtěl hlavou a otevřel dveře spolujezdce. „Nepleť si mou solidaritu s něčím jiným,“ dodal. „Nejsem ten typ, co využívá opilé protějšky,“ dodal, než mi dlaní pokynul, abych nasedla.

Ztěžka jsem polkla. Přetočila jsem se na bok a pomalu vklouzla na místo spolujezdce. Složila jsem ruce do klína a čekala, až za mnou zavře dveře. Motal se mi celý svět a já sotva cítila pevnou půdu pod nohama, kterou mi měla poskytnout podlaha tohoto luxusního auta. Hlavou jsem se opřela o sedačku a dlouze vydechla. Zahleděla jsem se na vůni do auta, která ve tvaru stromečku visela pověšená za zpětné zrcátko.

„Kam tě mám zavézt, jakou máš adresu?“ zeptal se mě, sotva dosedl na svoje místo řidiče.

„Já nemám adresu,“ zahuhlala jsem.

„Cože?“ nejistě se zeptal. „Kde bydlíš?“ znovu mi položil otázku, na kterou jsem právě teď neměla odpověď. V našem bytě, který jsem už vlastně nemohla považovat za náš, teď Joel spal s jinou ženou. V bytě, ve kterém jsem strávila tolik měsíců, který jsem uklízela a zdobila, ve kterém jsem vařila a prala, ve kterém jsem toho tolik prožila.

Při těch myšlenkách se mi hrdlem prodral bolestný sten. „On už tam bydlí s jinou,“ vzlykla jsem. A pak jsem schovala obličej do dlaní a rozbrečela se, jako by to bylo právě včera, co mi srdce puklo.

„No paráda,“ uslyšela jsem tiché zabručení.

 

Zamrkala jsem a přiložila si dlaň na hruď, abych se uklidnila. Srdce mi splašeně bušilo, jako by se pokoušelo vyskočit z hrudi. Hleděla jsem na ten stromeček s polonahou ženou a snažila se překonat návaly zahanbení. Tolik jsem se styděla. Ale tolik!

B.