Undone | 04

Ke konci dnešního dne přicházím s dalším dílem. 😊 Byl by tu dřív, kdybych i dnes nemusela jet do práce. 😓 Naštěstí jsem ho měla z větší části předepsaný a zbývalo dokončit jen pár řádků, abych byla spokojená s délkou i obsahem. Doufám tedy, že se vám bude díl líbit a opět zanecháte krásné komentáře, za které jsem vám nejvíc vděčná. 🙏 Jsou skvělým motorem do dalšího psaní, nebudu vám lhát. 😀 Krásné počtení a příjemný start do nového týdne. 😊 B.

Hudba: The Pretty Reckless - You

Tiše jsem odemkla dveře bytu a vplula dovnitř. Připadala jsem si jako nějaký zloděj, který se vkrádá na místo činu, tak tiše jsem se snažila být. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat do toho pokoje, který jsem měla pár dní propůjčený, abych se převlékla. Kdybych měla bratrovi nebo jeho přítelkyni vysvětlovat, proč mám na sobě pánské triko, které jsem si vší silou zakasala do pouzdrové sukně, asi bych žádnou výmluvu nenašla. Zula jsem si lodičky a uchopila boty mezi prsty, zatímco jsem po špičkách nakračovala chodbou ke dveřím, za kterými jsem se mohla skrýt. Když jsem se k nim konečně dostala a nemusela se mezitím s nikým zdravit, částečně se mi ulevilo. Zavřela jsem se v pokoji a na chvíli se zády opřela o dřevo dveří. Minulou noc bych nejradši vymazala ze svého života. Pocit hanby mi však nemilosrdně připomínal, co jsem vyváděla. Neovládala jsem se. Křičela jsem na cizího člověka, brečela jsem před ním a chovala se jako blázen. Jak zoufale jsem musela působit, když jsem se ho – ještě k tomu všemu – snažila políbit?

 

Rychle jsem si sundala oblečení, sukni a košili jsem si odhodila do kouta, kde se kupila hromada oblečení k vyprání, zatímco jsem triko toho cizince přehodila přes kraj postele. Doufala jsem v to, že snad může tento kousek ze svého šatníku postrádat. Zřejmě bych nepřežila tu míru výčitek a studu, která by mě zaplavila, kdybych se měla do toho podniku vrátit jen proto, abych tomu barmanovi poděkovala s jeho trikem v rukou. Když jsem si ho přetahovala přes hlavu, neunikla mi vůně, která se v triku stále držela. Kombinace citrusových plodů a bergamotu zapůsobila na mé smysly, aniž bych si pamatovala, že jsem to aroma cítila půl večera. A celou noc, co spal vedle mě. A teď jsem hleděla na kus oblečení, který mi po něm zůstal – připomínka hanebné noci, kdy jsem podlehla alkoholu a dala průchod emocím, které se ve mně od rozchodu střádaly.

 

Napíchla jsem mobil na nabíječku, oblékla se do županu a zamířila do koupelny. Překvapením jsem ale strnula ve dveřích, když jsem pohlédla do tváře Nadie. Věděla jsem, že můj obličej musí vypadat otřesně, vždyť jsem půl noci probrečela, a to jsem do toho nezapočítala dnešní kocovinu. Nadia si mě však jen prohlídla a pousmála se, nijak nekomentovala mou visáž. Možná si už zvykla na to, že vypadám jako troska. A dnešní ráno nenastala žádná změna.

„Dobré ráno, Eden,“ pozdravila mě polohlasně. „Díky tobě jsme si s Evanem včerejší večer užili. To soukromí, které jsi nám dopřála, bylo skvělé,“ řekla a zlehka mě pohladila po paži v gestu poděkování.

„Jsem ráda, že jste své výročí náležitě oslavili,“ odpověděla jsem jí. Snažila jsem se neznít trpce a můj chraplavý hlas naštěstí částečně skryl, jak moc mě ta slova bolela. Přála jsem jim to z celého srdce, jen jsem teď nemohla nikoho vidět šťastného. Připomínalo mi to, co jsem sama ztratila.

„Užila sis večer? Kde jsi zůstala přes noc? Maya ti nabídla pohovku?“ zavtipkovala. „Doufám, že mi nebudeš vyčítat, že ses špatně vyspala nebo tak, nechtěla bych být důvodem tvého bolavého svalstva za krkem,“ brebentila. Oči jí štěstím jen zářily. Měla jsem pocit, že se včerejší večer událo něco víc, než že jen spolu oslavili tradiční výročí.

„Nadio?“ oslovila jsem ji a dál se na ni dívala. Když se její výraz ve tváři neměnil a ona se dál usmívala, jako by právě spolkla pilulku štěstí, nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.

„Jdu připravit snídani. Až budeš hotová, posnídáme spolu. Co ty na to?“ navrhla mi. „Mám pro tebe novinky, které tě určitě potěší,“ dodala ještě, než se vydala směrem ke kuchyni. Zůstala jsem jako opařená stát před dveřmi svého pokoje – napůl nakročená ke koupelně, a přemýšlela, jestli Evan náhodou nepoklekl a nevyslovil tu otázku, kterou jsem sama ve svém životě ještě neslyšela.

 

Když jsem se po necelé půlhodině, kterou jsem strávila ve sprše, posadila k jídelnímu stolu, nevěděla jsem, jak nenápadně bych se mohla podívat na Nadiin levý prsteníček. Když položila na stůl připravenou hromadu sladkých palačinek, neuniklo jí, jak jí hledím na ruce. Nenápadná jsem rozhodně nebyla. Krátce se zasmála.

„Eden,“ oslovila mě a tím mě přiměla, abych se jí podívala do očí. „Nepožádal mě o ruku,“ zodpověděla mi na otázku, která ve mně hloubala už od chvíle, co jsme se potkaly na chodbě. „Když jsem říkala, že pro tebe mám novinky, myslela jsem tím něco jiného,“ řekla a zlehka naklonila hlavu na stranu. „Víš, jde o to, že jsme se s Evanem dohodli na tom, že se sestěhujeme,“ prozradila. „Stejně tu přespávám častěji než ve svém bytě, a tak jsme se domluvili na tom, že si tento víkend převezu všechny věci sem.“

„Aha,“ zamumlala jsem.

„Můžeme tě požádat o pomoc při stěhování?“ zvedla jedno obočí.

„Jasně,“ odpověděla jsem hned. „Nemám na víkend žádné plány,“ dodala jsem. Nemám žádné plány na hromadu měsíců dopředu, chtělo se mi dodat trpce. Tu poznámku jsem však spolkla a na svůj talíř si naložila první z přichystaných palačinek. Voněly přímo božsky a já doufala, že mi aspoň tohle zvedne náladu a zlepší rozhoupaný žaludek. Bylo to několik hodin, co jsem do pusy vzala nějaké sousto, a ty arašídy ze včerejší noci se snad ani nedaly počítat.

„Je s tím spojena ještě jedna věc,“ pokračovala.

„Uhm,“ zahuhlala jsem s plnou pusou na znamení, že poslouchám, a znovu se jí podívala do tváře. Měla tak jemné rysy, že jsem se nedivila, že se do ní Evan zamiloval.

„Můj byt se tím nadobro uvolní. Přemýšlela jsem nad tím, že ho nebudu prodávat. Chci ho pronajímat, abych měla nějaký další peníz do kapsy. To se vždycky hodí,“ pousmála se. Jen jsem znovu pokývla hlavou a nijak jinak na to nereagovala. Žvýkala jsem sousto a přemýšlela nad tím, jestli se mi teď potřebuje chlubit tím, že bude mít nejen práci, ale taky dobrý vedlejší příjem. Když se však lokty opřela o kraj stolu a naklonila se nad svým talířem blíž ke mně, zarazila jsem se v polovině žvýkání.

„Co?“

„Chtěla bych ho nabídnout tobě. Pomoct ti,“ řekla. „Pokud sis tedy včera už nějaký byt nenašla. Vím, že jsi říkala, že budeš mít nějaké prohlídky,“ dodala rychle. „S Evanem jsme se však shodli na tom, že bude lepší, když ho budu pronajímat někomu, koho známe. Komu důvěřujeme. Ty jsi na té listině na prvním místě, Eden,“ uculila se.

Zaskočilo mi sousto a já se rozkašlala. Potřebovala jsem pár vteřin na to, abych tu informaci zpracovala. Já… já budu mít kde složit hlavu? Po necelém týdnu od vystěhování z Joelova bytu mi do klína spadne taková příležitost? Je přece jen možné, že stojí osud, vesmír a všechno božstvo při mně a chce mi z mojí šlamastyky pomoct? Držela jsem si dlaň položenou na hrudi, zatímco jsem překonávala slzy v očích, které se mi tam draly z toho, jak jsem lapala po dechu a potřebovala si pročistit hrdlo. Ztěžka jsem polkla a potlačila další návaly kašle.

„Řekneš něco nebo na mě budeš jen hledět a mezitím se dusit?“ zavtipkovala Nadia.

„Doufám, že si ze mě neděláš srandu,“ pronesla jsem a na můj hlas zněl chraplavě. „Včerejší prohlídky byly naprosto úděsné!“ vykulila jsem na ni oči. Měla jsem chuť si jí postěžovat, ale tento týden jsem si u ní už tolikrát vylévala srdce, že jsem ji teď nechtěla zase zahlcovat dalšími svými potížemi. „Kdybych si mohla pronajmout tvůj byt, vytrhla bys mi trn z paty! Trn obrovských rozměrů, Nadio. Obrovských!“ zdůraznila jsem.

„Velice ráda ti pomůžu postavit se zpátky na nohy. Po tom, co ti Joel udělal, si kolem sebe zasloužíš jenom lidi, kteří ti svědčí a pomáhají,“ ukázala na mě. „Pamatuj na to. A mysli na to, i když si budeš hledat nového přítele,“ dodala, jako by snad byla má matka a měla potřebu mi předat životní moudro.

„Ehm,“ zase jsem si odkašlala, protože mi znovu málem zaskočilo. „Nového přítele?“ nejistě jsem stáhla obočí k sobě.

„No neříkej mi, že chceš zůstat sama a cpát se večer co večer zmrzlinou,“ nesouhlasně našpulila rty. „Holka, kvůli tomu pitomci ses už dost nabrečela. Je na čase, aby sis zase začala užívat. Začni se radovat ze života,“ trhla rameny. „V novém bytě ti to půjde raz dva,“ dodala ještě a šibalsky na mě mrkla.

„V novém bytě,“ zopakovala jsem po ní zasněně a nedokázala se přestat culit. „To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem za poslední dny dostala. Opravdu. Nadio, kdybych teď neměla prsty umazané od tvých výborných palačinek, nejradši bych tě objala,“ zasmála jsem se. A cítila jsem, že je to smích upřímný. A ta doba, kdy jsem se takto nezasmála, mi přišla jako celá věčnost.

„Dívej, když mi o víkendu pomůžeš se stěhováním, budeme si s tou vděčností vyrovnané,“ pousmála. „Evan sice slíbil, že taky pomůže, ale potřebuju k sobě ženskou. Chlap je na takové věci mnohdy levý.“

„Mužská síla se bude hodit na nošení krabic,“ pokývla jsem hlavou. Společně jsme se zasmály. A já měla pocit, že se můj život obrací k lepšímu. Bylo to příjemné. Kdyby ta doba trápení na pohovorech a prohlídkách bytů měla trvat déle, asi bych to těžko psychicky zvládala.

„Přesně tak,“ řekla a krátce na mě ukázala nožem, kterým si natírala marmeládu na palačinku. Olízla si palec a pak se na mě zadívala. „A co vůbec včera?“ zeptala se najednou a já strnula. „Užila sis s Mayou večer? Co jste podnikly?“ položila mi otázku, na kterou by jindy bylo velice snadné odpovědět. „Vypadáš, že jsi toho moc nenaspala,“ pousmála se. A tou poslední poznámkou mi dopomohla k tomu, aby ta lež, kterou jsem rychle vymýšlela, nebyla tak veliká.

Ledabyle jsem trhla rameny. „Nenaspala. Ale pořádně jsem si zanadávala na chlapy a vypila spoustu bílého vína. To jsem potřebovala,“ řekla jsem, co jsem doopravdy dělala. A to, že jsem za celý večer byla s Mayou v kontaktu jedině přes jednu osamělou textovku, jsem vynechala. Další z věcí, které jsem zamlčela, bylo, že se jsem se tím bílým vínem opila natolik, že se o mě musel postarat cizí barman. Vousáč. Nevím, jak by se Nadia tvářila, kdybych jí povyprávěla, jak můj večer ve skutečnosti vypadal. Já sama jsem to sotva chápala, jak bych pak mohla najít pochopení u někoho jiného?

 

Nadia odešla do práce, stejně tak Evan, který vstával o hodinu později. Celé dopoledne jsem měla byt pro sebe, měla jsem tedy čas si pouklízet ten svůj propůjčený pokojík. Naskládala jsem jednu hromadu prádla, které jsem za ten týden obnosila, pokydala zmrzlinou nebo polila vínem, a strčila ji celou do pračky. Další věci jsem si připravila ke kufru – doprovázelo to nadšení z toho, že mi Nadia pronajme svůj byt. Sice jsem se s ní vídala pouze tady u Evana, nevěděla jsem, kde bydlí, ale bylo mi nad slunce jasné, že by ve špatném bytě nebydlela. Mohla si dovolit lepší bydlení, tak mi ani nevadilo, že jsem nevěděla, kam půjdu. V tomto jsem jí důvěřovala. Ustlala jsem postel a zkontrolovala mobil. Už byl nabitý, přesto však neukazoval žádnou zprávu ani nepřijatý hovor. Od včerejšího večera se mi Maya neozvala. Její hádka s Darenem musela být ostrá, když se nehlásila ani ráno, aby se ujistila, že naše schůzka platí. Byly jsme zvyklé být v častém kontaktu, teď se však zdálo, že je toho na ni moc. Nebo mi možná chtěla dát čas na zpracování mého rozchodu svým vlastním způsobem? To nevím, věděla jsem však, že mi takový střídmý kontakt s mou nejlepší kámoškou nevyhovuje. Teď jsem však nedbala toho, že mě nikdo nesháněl, a otevřela si pracovní laptop. Začnu shánět já. Kromě toho, že jsem nastartovala program, ve kterém jsem upravovala fotografie, jsem najela na stránky s pracovními inzeráty. Některý pohovor prostě musí klapnout. Musí!

 

Když jsem se ponořila do práce, často se mi stávalo, že jsem přestávala vnímat čas. Proto jsem půl dne strávila u úprav fotografií, vybíráním nejlepších barevných kombinací a hraním si se stíny a kontrasty. Přesto jsem však s výsledkem nebyla úplně spokojena, proto jsem Joelovi staršímu ještě neodeslala žádný email. Napřímila jsem se na židli a protáhla se, abych trochu uvolnila svaly v ramenou. Budu potřebovat pauzu, odstup od práce. Stávalo se mi, že jsem se pak k práci vrátila a viděla to trochu jinak, a pak jsem byla schopná dokončit úpravy k vlastní spokojenosti. Teď jsem už však byla vyždímaná, nenacházela jsem další energii k tomu, abych se s těmi detaily ještě více hrála. Vzala jsem mobil do rukou a v oblíbených kontaktech našla číslo své kamarádky. Zvedla to hned po druhém zazvonění.

„Ahoj, kotě,“ pozdravila mě.

„Čauky,“ odpověděla jsem a snažila se zastavit tok myšlenek, co mohl znamenat její unavený hlas. „Platí naše randíčko ve čtyři hodiny?“ zeptala jsem se. Kdybych se teď vydala na cestu, mohla bych do naší oblíbené kavárny přijít akorát včas. Protáhla jsem si i svaly na nohou, zatímco jsem čekala, až mi Maya odpoví.

„Můžeme klidně i kousek před čtvrtou. Jsem dneska mrtvá, zabalím to asi dřív,“ povzdychla si.

„Dobře. Tak já se převleču a vydám se na cestu. Tak kolem čtvrté. Těším se,“ pousmála jsem se do telefonu a doufala jsem, že dokážu svou kamarádku aspoň těmito slovy povzbudit.

„Já taky. Tak zatím pa,“ rozloučila se se mnou. Hned na to hovor ukončila. Položila jsem mobil vedle laptopu, na kterém jsem si poctivě uložila všechnu rozdělanou práci. Jen jednou v životě se mi stalo, že jsem zapomněla zálohovat a po vybití baterie, kterou jsem si nepohlídala, jsem musela s prací začínat od píky. Teď bych to nechtěla opakovat. Už nikdy bych to nechtěla zažít.

 

Pustila jsem se do příprav. Suchým šamponem jsem si upravila vlasy a trochu si je prsty načechrala, nechala jsem si je však rozpuštěné. Častěji jsem je nosila ve vysokém culíku, ale že jsem od včerejška nemohla najít svou oblíbenou gumičku, dala jsem tedy svým vlasům pro teď svobodu. Jeden by namítal, že na gumičce nesejde, já však měla jednu jedinou, která byla dostatečně silná, aby mi vlasy udržela a já si celý den nemusela účes přerovnávat. A tu jsem včera propila a zřejmě ztratila navždy. Nelíčila jsem se, pro setkání s kamarádkou jsem s klidným svědomím zůstala bez řasenky i stínů. Oblékla jsem si pohodlné letní šaty a do kabelky naskládala vše potřebné. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla v malé předsíňce u vchodových dveří, viděla jsem ve své tváři důsledky předešlého večera. Neměla jsem úplně zdravou barvu a mé oči působily unaveně. Zhluboka jsem se nadechla. Pro Nadiu jsem nemusela vymýšlet žádnou lež ohledně předešlého večera, sama mi ji podstrčila svými neustávajícími otázkami. Maya taková nebyla. Pokud pocítí, že jí neříkám pravdu, obávám se, že se v tom bude šťourat, dokud ze mě nevymámí to, co chce slyšet. Při představě, že bych jí měla sdělit celou pravdu, se mi rozbušilo srdce. Jak bych jí mohla říct, že jsem se probudila vedle cizího chlapa? Taková jsem přece nikdy nebývala. Já, zodpovědná a vždy při smyslech, jsem se opila pod obraz, až jsem o sobě nevěděla? To prostě nesedí do mého života.

 

B.