Undone | 05

Dnešní díl máme o trošičku delší, než běžně bývá. Měla jsem rozmyšleno, co vše potřebuji do dílu dostat, a že se to lehce protáhlo, vám snad vadit nebude. Že ne? 😀 Chci vám moc poděkovat za všechny ohlasy, jste skvělí. 😍 Užijte si dnešní - už pátý díl! ❤️ B.

Hudba: Mötley Crüe - Home Sweet Home

Jak jsem neřekla celou pravdu Nadii, tak jsem si upravila odpověď i pro moji nejlepší kamarádku. Když jsme spolu seděli nad kávou, přiznala jsem jí pouze pár deci bílého vína, a přitom by se dalo říct, že jsem vypila dvě láhve. A nechtěla jsem jí říct pravdu, protože jsem se styděla i sama před sebou. Jak by se pak na mě dívala moje kamarádka? Maya na mě působila rozrušeně, zdálo se, že byla její hádka s Darenem vážnější, než jsem si myslela, protože dnes nebyla vůbec tak vnímavá jako bývala jindy, když ji nic netrápilo. Díky tomu, že teď nebyla Maya ve své kůži, jsem mohla na chvíli pozapomenout na to, co se přihodilo mně. Mohla jsem z hlavy vypustit ten všudypřítomný stud a po dlouhé době být zase já tou kamarádkou, která si vyslechne trápení blízkého člověka. A tak jsem přikyvovala a přizvukovala všemu, co Maya řekla, jen abych jí pomohla dostat se z toho naštvání, ve kterém ještě zůstávala z hádky s Darenem. Milovala ho, o tom nebylo pochyb. Ale i mezi milujícími můžou nastat dny, kdy si úplně nerozumí, že?

 

Na byt jsem se vrátila v podvečer. Nadia s Evanem seděli u puštěné televize, já však už neměla chuť poslouchat někoho dalšího. Z trápení, které jsem si vyslechla od Mayi, jsem měla vymluvenou díru do hlavy. Byla jsem unavená a věděla jsem, že se chci ještě podívat na práci, kterou jsem měla rozdělanou v laptopu. Jen jsem ty dva pozdravila a zamířila do svého pokoje. Přece jenom jsem i předešlý den moc nenaspala, a tak se začal ozývat spánkový deficit. Otevřela jsem laptop a nastartovala program, ve kterém jsem běžně pracovala. Zatímco jsem se převlékala do pyžama a urovnávala si oblečení, začaly mi vyskakovat oznámení o nepřečtených emailech. Obávala jsem se toho, že to budou odmítavé odpovědi na všechny pracovní pozice, na které jsem v posledních dnech poslala žádost s životopisem. Ani jeden z těch emailů jsem teď večer neotevírala, nechala jsem je být a radši se pustila do práce. Chtěla jsem jít spát s dobrým pocitem, a kdybych si měla přečíst, že mě nezvou na osobní pohovor, moc dobře by se mi nespalo. Místo toho jsem pokračovala v úpravách fotek, s čímž jsem věděla, že potřebuji hnout. Přesto, že mi dal Joel starší čas, do kterého chtěl mít splněnou práci u sebe, nechtěla jsem se tím nechat ovlivňovat. Vědomí toho, že je to šibeniční termín, by mi na kvalitě mé práce nepřidal. Když mě začaly pobolívat oči z toho neustálého soustředění na detaily na fotografiích, uložila jsem si práci a laptop vypnula. Bylo pár minut po deváté večerní, když jsem si rozestýlala postel. Tak brzo jsem včera spát rozhodně nešla. A co nebylo včera, to si dnes vynahradím. Ulehla jsem, pohodlně uvelebila hlavu na polštář a natáhla se k vypínači lampičky, abych ji zhasla. A v tu chvíli se mi vynořila další vzpomínka z předešlé noci.

 

Ležela jsem na matraci a cítila, jak nepohodlná pro má záda je. Chtělo se mi zase začít protestovat, ale po tom, co mě už několikrát okřikl, jsem radši držela jazyk za zuby. Pohodila jsem hlavou na polštáři a zahleděla se na strop, který se se mnou točil stejně jako zbytek pokoje. Nespokojeně jsem zafuněla a přitáhla si přikrývku ještě víc k tělu, důkladněji jsem si zakryla svou hruď.

„Co je zas?“ zeptal se a podráždění v jeho hlase bylo téměř hmatatelné.

„Nic,“ odpověděla jsem.

„Bože. To je úžasná odpověď, opravdu. To na ženských fakt miluju,“ procedil mezi zuby a přetočil se na posteli tak, aby na mě viděl. Zvedl se na jeden loket a pohledem přejel po mém těle, tak pečlivě skrytém pod přikrývkou, kterou nechal celou jen pro mě. „Je ti špatně?“ zeptal se.

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Nemusím se bát, že budeš zvracet?“ znovu se ujišťoval.

„Nebudu zvracet,“ odsekla jsem.

„Tak co se děje?“ znovu se zeptal.

Nechtěla jsem se podívat do jeho tváře, protože jsem tušila, že bude zamračená. Nedokázala jsem však odolat, když jsem na své kůži cítila jeho pohled. Pootočila jsem hlavou a setkala se s jeho zkoumavým pohledem. Jeho obličej byl blízko, ale kupodivu mi to nevadilo, i když to byl cizí člověk. Tmavé obočí měl stažené k sobě, jeho duhovky teď byly černé jako onyxové kameny. Tím pohledem mě propaloval, jako by mi viděl až na dno duše. Ztěžka jsem polkla. Jak jsem mu teď mohla začít vykládat o tom, že mě děsně bolí srdce? Že to, co mi Joel udělal, mě poznamenalo a jen tak to nezapomenu? Nemohla jsem. Místo toho jsem jen opět zavrtěla hlavou. „Nic se neděje,“ zamumlala jsem. Ta lež se odrazila od stěn a zase dolehla k mým uším. A jak jsem sama uslyšela svůj hlas, chtělo se mi brečet. Třepal se mi a vůbec nezněl klidně, vyrovnaně. Už můj hlas dával najevo, že jsem rozsypaná na kousíčky.

„Fajn,“ odsekl. Zase si lehl na záda. „Zhasnu lampičku,“ oznámil mi.

Neodpověděla jsem a on na můj souhlas ani nečekal. Během následující vteřiny mezi námi zavládla tma, jen mezi napůl zataženými závěsy prosvítalo mdlé světlo z nedaleké pouliční lampy. A když ta tíživá tma dopadla na mou hruď, do očí se mi vedraly slzy. Trhaně jsem se nadechla a snažila se potlačit vzlyk. Vousáčovo nespokojeně povzdychnutí se nedalo přeslechnout. Uslyšela jsem další zavrzání matrace, jak na posteli měnil polohu. Teď už mi tekly slzy proudem, stékaly mi po spáncích a vpíjely se do polštáře, který jsem měla pod hlavou. Právě teď mě bolel celý člověk, měla jsem pocit, že už mě nic neudrží. Najednou jsem však ucítila dotek. Zlehka položil dlaň na temeno mé hlavy. Pomalu zahýbal prsty, až se mi jeho polštářky dostaly do kořínků vlasů. Bříškem palce přejel po mém čele, od spojnice obočí až k linii vlasů nad čelem. Opakoval ten pohyb, líně, avšak jemně, mě hladil po středu čela. Zprvu jsem byla tím dotekem překvapená, ale čím déle to hlazení pokračovalo, tím klidnější jsem si připadala. Jako by právě tento dotek dopomohl k tomu, abych si nepřipadala tak roztříštěná. Nic neřekl, slyšela jsem jen jeho pravidelné dýchání. V intervalech svých nádechů a výdechů pohyboval palcem po mém čele nahoru a dolů. A zase nahoru a zase dolů. Když se přiblížil dolů k mému obočí, měla jsem tendence oči přivřít. Díky tomu mi po pár vteřinách začala víčka těžknout. Čím více práce mi dalo oči zase otevřít, tím se proud slz umírňoval. Zklidňoval se mi dech, už jsem neměla pocit sevření na žebrech. Uspával mě jako malé dítě. A já nedokázala určit vteřinu, ve které jsem definitivně usnula.

 

Přišel víkend a s ním i plánované stěhování. S Evanem a Nadiou jsme vstávali časně ráno, abychom stihli všechno převozit. Dnešní plán byl jasně daný – přestěhovat zbývající věci Nadii do Evanova bytu a zároveň odvést mých pár zavazadel do mého nového a Nadiina starého obydlí. Těšila jsem se. Ne na práci, která nás čekala, ale na to, že budu mít svůj byt. Že se můj život dává do pohybu. Že ke svému přežití nepotřebuju Joela či kohokoliv jiného. Byla to pro mě známka soběstačnosti. Proto jsem nemohla dospat, proto jsem se těšila, až si vše zařídím podle sebe. Cítila jsem se opravdu nabuzená energií. Konečně nebudu žít podle předepsaných pravidel kolejí nebo podle toho, co se líbí Joelovi, nebo s čím se smíří. Nebudu se muset schovávat v bratrově pokoji pro hosty. Poprvé ve svém životě budu mít vše podle sebe.

 

Připravovala jsem se na to, že pojedeme do čtvrtí, kde jsou stromy zelené, byty krásně vymalované a noční ulice klidné. Neočekávala jsem však, že se dostaneme až k domům a bytovým komplexům, na které bych při hledání bytu nikdy nepomýšlela. Když Evan začal parkovat u vysokých panelových domů, jen jsem zatajila dech. Tiše jsem je následovala do jedněch prosklených dveří, které se před námi samy otevřely. Prošli jsme prostornou halou, kde bylo hned několik výtahových kabin.

„Můj být se nachází v jižní části, takže musíš vždycky chodit k tomuto výtahu. Jiným výtahem by ses na požadované patro nedostala,“ prozradila mi Nadia. Sklopila jsem si k ní pohled, do teď jsem si prohlížela vysoké stropy a veškeré zdobení, kterým byla hala vyzděna.

„Dobře,“ pokývla jsem hlavou.

„Vypadáš zaskočeně,“ pousmála se.

„Nevěděla jsem, že jsi žila v téhle čtvrti,“ odpověděla jsem popravdě. „Takový nájem si nebudu moct dovolit,“ zavrtěla jsem na to hlavou. Moje nadšení z toho, že budu mít konečně vlastní bydlení, začínalo pohasínat.

Nadia však vyjádřila svůj nesouhlas. „Vůbec se nemusíš bát,“ reagovala hned a tím mě částečně uklidnila. „Byt jsem zdědila po tátovi, takže se nemusíš bát toho, že by tě někdo kasíroval s přemrštěným nájemným,“ řekla. „Můžeme se domluvit na tom, že mi zatím budeš splácet, co si budeš moct dovolit. A až si najdeš novou práci, zase se sejdeme a promluvíme si, jak to může být dál,“ navrhla.

„Tebe mi seslalo samotné nebe,“ usmála jsem se na ni.

„Ne, ji seslalo samotné nebe pro mě,“ ozval se brácha po dlouhé době. Položil hned paži kolem pasu Nadii a políbil ji na spánek. Zamilovaně se na něj podívala. I po těch letech, co spolu byli, se k sobě tak krásně chovali, že mi to dávalo naději do mého budoucího života. Když může brácha, přece můžu i já. Rozhodně nezůstanu na ocet.

„Ten byt si oblíbíš, Eden, věřím tomu,“ pokračovala Nadia. Bylo to vlastně poprvé, co mi chtěla říct, jak to u ní vypadalo. Do téhle chvíle jsem se o to nezajímala, prostě jsem jí důvěřovala. „Má krásnou prostornou terasu, ze které jsou vidět ty nejnádhernější západy slunce. A na terasu vedou francouzské dveře, takže je byt krásně prosvětlený vesměs celý den,“ usmála se.

„Proč jste se teda rozhodli zůstat u Evana?“ zeptala jsem se, co mi už delší čas hloubalo hlavou.

„Protože mám byt, kde můžou žít dva, a ještě klidně ubytovat hosta,“ odpověděl mi zase brácha a přitom rukou nepatrně pokynul ke mně, která jsem byla jejich posledním hostem.

„Když si po rozvodu našich táta hledal byt, pořídil si právě tento. Nečekal, že se bude ženit podruhé. A tak se ho pak zbavoval, protože se pro pár může zdát být malý. Pro rodinu s dítětem je rozhodně nedostatečný, tak se táta přestěhoval za svou druhou manželkou a jejím synem. Je tam jen jedna ložnice, koupelna a obývák spojený s kuchyní, ale pro jednoho to stačí bohatě,“ vysvětlila mi Nadia. 

„Uhm,“ chápavě jsem pokývla hlavou. Byt pro jednoho mi bude určitě stačit, když jsem tu jen já sama.

„No, a taky je u tvého a sousedního bytu pouze jedna terasa. Je dostatečně velká a rozdělená venkovní pohovkou. Když tu bydlel táta, říkal, že souseda za celou dobu nepotkal. A já bych mohla říct to samé. Na terase jsem trávila hodně času, ale ani jednou jsem ho neviděla. Nebo je prostě terasa tak veliká, že tam byl a já o něm ani nevěděla,“ pokrčila se smíchem rameny. „Jen jsem občas potkávala různé dívky, které vždy z rána opouštěly jeho byt a ještě u výtahu si upravovaly rozcuchané vlasy,“ znovu se uchechtla. „Je to nějaký proutník,“ dodala.

„Takže i kdyby se stal zázrak a vylezl ze svého pelechu, měla by ses od něj držet na míle daleko,“ podíval se na mě teď Evan a výraz v jeho očích byl přísný. Chápala jsem, že mě chce ochránit.

„Bráško, myslím, že se o sebe umím postarat. Ale díky za péči,“ řekla jsem a lehce dloubla do jeho ramene. „Pochybuju však, že se potkáme, když jste ho vy ani tvůj táta za celou dobu neviděli,“ dodala jsem polohlasně.

„Ty západy slunce si nejde nezamilovat,“ povzdychla si Nadia. A jako by se zasnila a začala sama vzpomínat na to, jaké to bylo, když na terase sedávala ona. Představila jsem si, jak to tam asi musí vypadat. Už jsem se těšila.

 

Když jsme vyjeli do předposledního patra a před námi se otevřely dveře od výtahu, zůstala jsem hledět do šedé stěny. Evan i Nadia cestu znali, tak hned vystoupili a zabočili vpravo. Chodba se stáčela kolem výtahové šachty k jediným dveřím. Nadia je odemkla a my mohli vstoupit do bytu, který se měl stát mým královstvím. Obývací pokoj byl opravdu spojený s kuchyní, byla to však tak prostorná místnost, že se to podobalo rozloze celého pokoje, který jsem měla na kolejích. Zůstala jsem stát na prahu a hleděla na veliké francouzské okno, které se táhlo po levé straně obývacího pokoje. Před ním visely průsvitné bílé záclony, které se táhly až k zemi. V mysli se mi hned rozběhla představa, jak si s nimi pohrává vítr, jak se kroutí a vlní při sebemenším vánku.

„Odneseš tyhle krabice?“ uslyšela jsem hlas Nadii. Sice mluvila na Evana, ale i tak mě vyrušila. Podívala jsem se na ni. Už stála na kraji krátké chodbičky umístěné přímo naproti těch francouzských oken. Jako ve snách jsem prošla kolem Nadii. Po pravé straně chodby byly dveře do ložnice, po levé vedly jedny do koupelny a druhé do malé komůrky sloužící k ukrytí různých věcí. Když jsem se vrátila do prostorného obývacího pokoje a prohlédla si část místnosti, která představovala kuchyňský kout, nedokázala jsem ovládnout své koutky. Zvedly se mi do úsměvu, který se usadil na mé tváři.

„Ten byt je kouzelný!“ zvolala jsem a podívala se na Nadiu.

„Jsem ráda, že se ti líbí,“ pokývla hlavou. „A teď si přestav, až si to zařídíš podle svého,“ dodala. Jako by mi četla myšlenky. To bylo přesně to, na co jsem se těšila – až tady budu mít vlastní polštáře, které budou zdobit rohovou pohovku, která stála u stěny sousedící s chodbou. Mé vlastní kytky a truhlík s bylinkami. Mé hrníčky ve skříňce a mou zásobu popcornu na dlouhé večery u seriálů.

„Už se těším, až tě pozvu na návštěvu. Třeba to tu ani nepoznáš,“ zažertovala jsem. A Nadia se zasmála spolu se mnou. Byla jsem po dlouhé době šťastná. Takhle jsem se necítila ani v posledních měsících s Joelem. Měla jsem pocit spokojenosti z toho, že se mi život dává do kupy.

 

Byly to dlouhé hodiny ježdění výtahem nahoru a dolu, než jsme naložili auto všemi věcmi, které si Nadia chtěla odvézt. Nechala mi tady rohovou pohovku, odvezla si však přehoz, který přes ni byl rozprostřený. Zůstal mi tu i kulatý jídelní stolík se dvěma židlemi. Kupodivu mi tu nechala i kávovar, který jsem čekala, že sbalí do posledních krabic, které jsme odnášeli. Teď všechny police ve vestavěných skříních zely prázdnotou, nezůstal mi tu ani jeden ručník. To však pro mě nebyl problém. Ve svých zavazadlech jsem měla vše, co jsem pro první večery v novém bytě potřebovala. Evan mi mé kufry postavil do středu obývacího pokoje a společně s Nadiou se se mnou rozloučili. Těsně před odchodem Nadia položila jeden klíč od dveří bytu na konferenční stolík, zatímco si druhý strčila do kapsy džínových kraťasů.

„Hezky se tu zabydli. Brzo přijdu na návštěvu,“ uculila se na mě. A já téměř měla slzy v očích, kolik radosti jsem teď cítila. Byla jsem ve svém. Konečně.

 

Přetáhla jsem kufry do ložnice, ve které zůstala postel s nepovlečenou matrací a jeden noční stolík, nic víc. Už jsem byla z dnešního stěhování celá zpocená. Otevřela jsem jeden z kufrů s tím, že se převleču do prvního trika, které mi padne do ruky. Když jsem mezi prsty rozložila černé triko a zjistila, že není moje, ale toho barmana, zaváhala jsem. Sice mi nepatří, ale rozhodla jsem se, že mu ho vracet nebudu. Když si z něj udělám triko na domácí úklid, barman to nikdy nezjistí. A protože jsem ho nehodlala někdy v životě ještě vidět, triko jsem si v tuhle chvíli jednoduše přivlastnila. Oblékla jsem si ho, a i tentokrát si užila svěží vůni bergamotu, ač už značně vyprchanou. Na boku jsem si uvázala uzel, aby mi spodní lem trika nespadal až do půli stehen, kde mi končily mé strakaté kraťasy. Hned na to jsem se pustila do práce. Utřela jsem police ve skříních, do kterých jsem si naskládala veškeré oblečení. Povlékla jsem matraci postele, stejně tak peřiny a přikrývku. Pár knih, které jsem si od Joela vzala, jsem naskládala na volnou polici do obývacího pokoje. Svou huňatou deku jsem složila ke kraji pohovky, abych ji měla připravenou na přikrytí, až tu někdy budu sedět s laptopem. Veškeré šampony a sprchové gely jsem naskládala do koupelny, stejně tak jsem si se spokojeným povzdechnutím strčila kartáček a zubní pastu do kelímku. Teď už byl byt můj. Se vším všudy. Zbývalo mi jen naplnit lednici a dokoupit zbývající vybavení.

 

Spokojená se svou prací jsem prošla obývacím pokojem. Poprvé za tu dobu, co jsem tady, jsem roztáhla záclony, abych se podívala na terasu, o které Nadia básnila. Byt zaplavily paprsky zapadajícího slunce. Otevřela jsem dveře a vpustila dovnitř teplý večerní vzduch. První kroky jsem šla po terase se zatajeným dechem. Dřevěná podlaha mi poskytovala dostatek prostoru pro fantazii, už jsem viděla, jak si tam skládám své květináče, jeden truhlík vedle druhého. Udělala jsem dalších pár kroků a přistoupila ke čtyřem schodům, které celou terasu zvedaly o úroveň výš. Vystoupila jsem nahoru a zůstala před sebe civět. Pohled mi padl na můj soukromý bazén. Malý a nikterak hluboký, avšak pro celoroční horké počasí, které tu bývalo běžné, to bylo jako vysvobození. Chtělo se mi začít hystericky smát. Jak mi tohle mohla Nadia opomenout sdělit? Nevěřícně jsem přešla ke kraji terasy. Po celé délce byla obestavěna celoskleněným zábradlím, které končilo v úrovni mých očí. Když jsem nahlédla pod sebe, uviděla jsem další dva bazény. Až teď jsem zjistila, co jsem z parkoviště před panelovým domem nemohla poznat – byty v nejvrchnějších patrech byly postaveny kaskádovitě. A protože jsem byla v předposledním patře, byla nade mnou ještě jedna terasa. S tichým smíchem jsem vztáhla paže a dlaněmi se opřela o sklo, které sloužilo jako vysoké zábradlí terasy. Napnula jsem svaly v ramenou a propnula ruce, abych se protáhla. Hleděla jsem do západu slunce a nechtěla věřit tomu, že jsem opravdu nastěhovaná ve vlastním bytě.

 

S cuknutím jsem odskočila od zábradlí a hrdlo se mi sevřelo, když jsem uslyšela tiché cupitání a kolem novou se mi ochomýtlo něco chlupatého. Rychle jsem pohledem střelila ke svým nohám. Netušila jsem, kde se tu objevil pes, a právě teď mi srdce tak vyděšeně bušilo, že mě ani nenapadlo to zjišťovat. Položila jsem si dlaň na hruď ve snaze se uklidnit, zatímco jsem se lehce sehnula k černobílé doze.

„Kde ses tu vzal, krasavče?“ zamumlala jsem, jako by mi mohl pes odpovědět. „Kde máš svého páníčka, co?“ pokračovala jsem a prsty ho podrbala na hlavě. Němý psí pohled mi toho moc neřekl, za to však hlas, který jsem uslyšela po své levici, toho prozradil dost.

„Cappere!“

Přetočila jsem pohled za tím hlasem. V místech, kde má terasa končila, stál ratanový venkovní nábytek. Mezi sofa a křeslem stál květináč se zeleným keříkem, avšak v místech, kde bylo křeslo přisunuto ke skleněné stěně terasy, byl prostor, kterým zřejmě pes proběhl ze sousedovy strany terasy. Ještě jednou jsem prsty prohrábla krátkou srst psa.

„No tak, Cappere. K noze!“

Napřímila jsem se v zádech a pohlédla do očí souseda, který stál za mým ratanovým křeslem. Do očí, které jsem ve svém životě neviděla poprvé. Ten temný pohled mě jednu noc bedlivě sledoval, zatímco jsem se opíjela do němoty. Ty oči byly zasazeny v obličeji, který byl porostlý tmavým strništěm, jež se mi stalo inspirací pro přezdívku, kterou jsem mu toho večera vymyslela. Vousáč teď stál na straně terasy, která měla patřit mému sousedovi. Hlas se mi zadrhnul v hrdle. To si ze mě někdo dělá prdel, ne?

B.