Undone | 07

Děkuji moc za vaše ohlasy. 🙏 Užijte si dnešní díl, doufám, že si kapitola zase těch pár komentářů zaslouší. Těším se 😊 A přeji krásnou sobotu, ať už jste kdekoliv. 😊 B.

Hudba: Linkin Park - Halfway Right

Zůstala jsem stát na místě a dívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně. Neznala jsem ho dost dlouho na to, abych s ním hned trávila tolik času. Věděla jsem však, že hodně věcí říkal upřímně, bez obalu a prostě tak, jak jsou. Pokud mi teď říkal, abych neodcházela a posnídala s ním, neviděla jsem důvod, proč to neudělat. A když bych připočítala, že jsem měla hlad a moje lednice byla ještě prázdná, hrálo to ve prospěch toho tu zůstat. Po pár vteřinách tichého přemýšlení jsem se tělem natočila směrem k němu, a v ten moment se jeho tělo pohnulo. Doposud stál opřený u kuchyňské linky a se šálkem kávy čekal na mou odpověď. Teď ji dostal, aniž bych musela něco říct.

„Kávu?“ zeptal se a nečekajíc na odpověď se natáhl pro další bílý šálek.

„Ano,“ přikývla jsem a odsunula si židli u jeho jídelního stolu, na kterém byla ta voňavá snídaně připravená. Snažila jsem se nemyslet na to, že tohle jídlo připravila dívka, se kterou strávil noc a kterou se mi podařilo vystrnadit z jeho bytu. Chvíli jsem hleděla na naskládané zlatavé palačinky, než jsem k němu vzhlédla.

„Cukr, mléko?“ ptal se dál.

„Nesladím. Ehm, máš sójové?“ zeptala jsem se. Málokdy jsem se setkala s tím, že by si ho někdo kupoval, nedalo mi to však, abych se nezkusila zeptat. Joel nesnášel, když jsem kupovala sójové mléko, ač jsem ho nenutila, aby ho někdy pil. Argumentoval tím, že nechce mít náhražky mléka v lednici, a já brzo zjistila, že nemá cenu se s ním o tom dohadovat. A teď to byla další z věcí, ve kterých jsem mohla cítit svou svobodu. 

Vousáč se ke mně pomalu otočil. „Mám mandlové. Postačí?“

„Bohatě,“ přikývla jsem. Překvapená tím, že mi kávu připravil a postavil přede mě na stůl i s krabicí mandlového mléka, jsem zůstala sedět s dlaněmi složenými v klínu. Asi se jeho zaměstnání barmana ozývalo i v takových chvílích, kdy je u jeho snídaně nevítaný host.

 

Napřímila jsem se v zádech a nejistě ho sledovala. Měla jsem tendence se mít před ním na pozoru, ačkoliv jsem intuitivně věděla, že se s ním nemusím bát. Už v jeden večer se o mně postaral, i když nemusel, proč by mi pak dnes hrozilo jakékoliv nebezpečí? Nadechla jsem se, a zatímco si skládal palačinky na svůj talíř, krátce ke mně střelil pohledem.

„Vezmi si nebo ti nic nenechám, i když je to pro dva,“ řekl, aby mě pobídl. Hrábl do talíře s ovocem a vytáhl jednu zralou jahodu. Hned se do ní zakousl a já mohla sledovat, jak se mu rty barví jahodovou šťávou.

„Nechtěla jsem ti ji vyhnat,“ začala jsem. „Byla jsem naštvaná za tu rušnou noc a myslela jsem, že v tuto hodinu už budeš sám. Nečekala jsem, že tady narazím na tvou jednorázovku, jak ti chystá snídani,“ dořekla jsem a sklopila pohled k palačinkám, které mezi námi dál voněly.

„Hele, děvče,“ začal a olízl si rty umazané od jahod, „říkal jsem přece, že jsi mi pomohla. Už se k tomu nemusíme vracet, beru to za uzavřenou věc. Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že bych ti měl poděkovat. Ta holka nevěděla, kdy přestat, a narážky k odchodu, které chápe každá moje společnost, Alison nějak unikaly.“

„Amélii,“ opravila jsem ho.

Krátce se zasmál. „Teď už je to fuk,“ uchechtl se. A když jsem uviděla, jak vypadá jeho veselá tvář, na chvíli jsem zatajila dech. Rozhodně to byl pohledný chlap. Pokud se tahle usmíval na všechny, které chtěl dostat do postele, chápala jsem pak jeho dotčenou poznámku, že přece nepotřebuje žádnou opíjet, aby se jí dostal do kalhotek. Já se však zařekla, že takhle nedopadnu. Varovala mě před ním Nadia i Evan, a já sama rozumově věděla, že tenhle typ chlapa není nic pro mě. Chtěla jsem vztah, chtěla jsem společné sledování filmů a večery naplněné povídáním. To bylo v rozporu s tím, čemu věřil můj vousatý soused.

„Dalo by se tedy říct, že jsme si kvit?“ zvedla jsem obočí. Vidličkou jsem napíchla jednu palačinku a přesunula si ji na svůj talíř. Už se mi sbíhaly sliny. „Ty jsi pomohl mně, já teď pomohla tobě,“ řekla jsem s lehkým trhnutím ramen.

„To by se klidně říct dalo,“ zamumlal s plnou pusou. „Je tu ale ještě jedna věc. Teď u mě snídáš, takže si děláš další dluh,“ dodal a s pootevřenou pusou přežvýkl sousto. Podíval se na mě s neutrálním výrazem ve tváři. 

„To lehce smáznu,“ mávla jsem rukou. „Mému kuchařskému umění se nic nevyrovná. Oplatím jídlo jídlem,“ řekla jsem a opětovala mu pohled. Jeho temně hnědé oči na mě hleděly, jako by snad hledaly známky jakéhokoliv psychického zhroucení. Nedivila jsem se mu. Viděli jsme teď potřetí v životě a tohle bylo snad poprvé, co jsme se dokázali normálně bavit. 

„Fajn,“ odpověděl mi po chvíli. Strčil si do pusy kuličku hroznového vína, kterou hned zuby agresivně rozkousl. Měla jsem pocit, jako bych tu seděla s osobou, kterou už znám roky. V jeho přítomnosti mi bylo podivně dobře, neměla jsem potřebu se jakkoli přetvařovat, na něco si hrát. Viděl mě, když jsem byla na svém nejnižším dně – ubrečenou, ukřivděnou a zlomenou, a stejně mi nabídl, abych s ním posnídala, ačkoliv to byla spontánní reakce. Co horšího by mohl vidět, aby ho odradilo se se mnou bavit? 

„A víš, co je zajímavé?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Když jeho oči zase zalétly k mé tváři, pokračovala jsem. „Ze všech lidí v tomhle městě musíš být zrovna ty mým sousedem.“ Ty, kterého jsem do konce svého života už nechtěla potkat, abych si nemusela připomínat tu ostudnou opilou noc. 

„Nějak jsem nad tím nepřemýšlel,“ pronesl nezaujatě. „Spíš mi přijde zvláštní, že už jsme spolu strávili noc, teď spolu snídáme – i když s odstupem několika dnů – a já stále neznám tvé jméno,“ řekl, než si do pusy strčil další kuličku hroznu. „A přitom to bývá první z věcí, na které se dívek ve své společnosti ptám,“ zahuhlal mezi dvěma žvýknutími.

„No jo, jenže já nejsem tvoje známost na jednu noc,“ oponovala jsem. „A taky bych si dovolila tipnout, že s takovou dívkou na jednu noc bys asi nesnídal, což jsem mohla pochopit z tvého dnešního rána s Amélií.“

„O jak dobře mě znáš,“ zažertoval. Polknul a pak si olízl špičku pravého palce, na které se mu uchytil kousek javorového sirupu. Pak natáhl svou paži přes stůl směrem ke mně. „Tom.“

Během následující vteřiny jsem vložila svou dlaň do jeho. „Eden,“ řekla jsem své jméno. Jemně mi stiskl prsty, než ruku zase spustil. Snažila jsem se nemyslet na ten podivný elektrický impulz, který mi projel celou paží až do konečků prstů na nohou.

„Eden,“ zopakoval. „Kolik pitomých narážek a balicích hlášek jsi na své půvabné jméno už slyšela?“ zeptal se s lehkým ušklíbnutím.

Protočila jsem oči. „Ani se neptej,“ trpce jsem se uchechtla.

 

Vložila jsem si do pusy poslední sousto ze snídaně a odložila příbor na talíř. Prsty jsem si utřela koutky úst a pak se natáhla po šálku kávy, kterou mi Tom připravil už před dobrou půlhodinou. Nenuceně jsme si povídali a mně všechno přišlo tak přirozené, že jsem vůbec neřešila, kolik času jsem v jeho společnosti strávila.

„Takže, Eden,“ řekl poněkolikáté mé jméno, jako by si snad užíval, jak zní. „Co máš dnes v plánu?“ zvedl obočí. Upil ze sklenice s pomerančovým džusem a jeho tmavé oči se znovu nalepily na mou tvář.

„Plánovala jsem si projít pár obchodů, zjistit, kde co můžu sehnat, abych si to mohla v týdnu koupit. Chci si dovybavit byt. Pořídit nějaké police, kuchyňské nádobí, pár věcí, které jsem nechala ve starém bytě,“ dořekla jsem a rychle polkla, abych zahnala trpkost, která se mi drala na jazyk při vzpomínce na to, kolik svých věcí jsem Joelovi dobrovolně přenechala, jen abych ho už nemusela vidět.

„Proč to budeš kupovat až v týdnu?“ nechápavě nakrčil čelo. „Když tam budeš dnes, kup to dnes.“

„Dnes nemám k dispozici bráchovo auto. A nechce se mi s tím vláčet taxíkem nebo přes celé město místní dopravou,“ trhla jsem rameny.

„Mám dnes cestu do centra. Můžu tě tam hodit a pak zase vyzvednout, až budeš mít nákup hotový,“ nabídl se mi. Jako by to byla naprosto normální věc, že mi osoba, kterou znám sotva pár hodin, takhle pomáhá.

Zuby jsem si přejela přes spodní ret a mlčky hleděla do jeho obličeje. „Nechci tě využívat ještě víc. Už jenom ta snídaně…“

„Ta snídaně mi bude oplacena, to jsi slíbila,“ ukázal na mě prstem s vytetovanou číslicí, kterou jsem sledovala už v ten večer u baru, kde jsme se potkali vůbec poprvé. „Teď ti jen nabízím svezení, když tam sám jedu. Nic extra pro tebe neudělám,“ zavrtěl hlavou. „Ale je to na tobě, Eden.“

Olízla jsem si rty. „Dobře. Tak v kolik?“

„Potřebuji vyjet do dvaceti minut,“ řekl mi, když se podíval na nástěnné hodiny, které visely za mnou na stěně.

„Dobře. To v klidu stíhám,“ pokývla jsem hlavou. Rychle jsem vypila zbytek kávy, která už byla vlažná, a vstala. Zasunula jsem za sebou židli zpět ke stolu a otočila se k odchodu. 

„Za dvacet minut u výtahu,“ zavolal za mnou. Místo jakékoliv odpovědi jsem na něj jen mávla rukou, abych dala najevo, že jsem ho slyšela. Stanovený čas mi na převlečení a úpravu vlasů bude bohatě stačit.

 

Když jsem nasedala do auta, pohledem jsem krátce zavadila o vůni do interiéru, která visela na předním zrcátku. Hned jsem odvrátila hlavu na druhou stranu, abych si nemusela připomínat ten otřesný večer. Jako by upomínky číhaly na každém rohu a měly za úkol mi zabránit v tom, abych zapomněla, jak moc jsem se opila a co všechno jsem pak vyváděla. Prsty si urovnala vlasy za ucho. Nechala jsem si je rozpuštěné, jen je trochu přestříkala tužidlem na vlnité vlasy. Uhladila jsem si sukni květovaných šatů a na stehna si položila drobnou kabelku. Tom nasedl hned na místo řidiče a nastartoval motor. Vlasy měl tentokrát svázané v drdolu na týle hlavy a zřejmě k tomu použil některou ze svých gumiček, protože tu mou měl znovu na místě kolem zápěstí. Pevně jsem sevřela rty a rozhodla se, že na něj ohledně toho nebudu tlačit. Až vyperu to triko, které jsem si od něj bez svolení půjčila, budu si moct nárokovat svou oblíbenou gumičku zpět. Dívala jsem se z okýnka a sledovala krajinu města. Cesta probíhala celou dobu v tichosti, jen puštěné rádio vyplňovalo prostory auta.

„Měli bychom si vyměnit čísla,“ řekla najednou. Když jsem k němu otočila hlavu, krátce na mě mrkl. „Abys mi pak mohla dát vědět, až budeš připravená. Nevím, jak se moje pochůzky vyvinou, tak abys pak nemusela třeba hodinu čekat před obchodem,“ dodal.

„To zní logicky,“ přitakala jsem.

„Pak stačí prozvonit a budu vědět, že jsi se vším hotová,“ dal mi další pokyn.

„Dobře,“ odpověděla jsem stroze. Víc jsem k tomu říct nepotřebovala. Už jsem si v hlavě sumírovala plán, jak dnešní nákupy zorganizuji, abych začínala u věcí, které jsou menší a snadno je budu nosit v tašce, než se pustím do větších, které bych rozhodně neunesla. Plánovala jsem si koupit nějakou menší knihovnu do obývacího pokoje, dovybavit si koupelnu několika osuškami a ručníky, a taky koupit zrcadlo, které bych si mohla postavit do rohu mojí ložnice. Chtěla bych mít aspoň jedno zrcadlo, které by odráželo celou moji postavu, abych si mohla kontrolovat, jak vypadám, když odcházím. Snad mi pak bude stačit pár talířů a hrníčků, jedna pánev a pár hrnců, abych si dokázala ve své kuchyni připravit nějaké jídlo.

 

„Tak ať dobře pořídíš,“ popřál mi, když jsem se odepnula bezpečností pás. Vložil mi do ruky svůj mobil, abych mu napsala číslo, na kterém by mě mohl zastihnout.

„Díky. Ty taky,“ řekla jsem a vrátila jeho telefon. Hned číslo vytočil a mně se v kabelce na okamžik rozezvonil mobil. „Uložím si tě nějak hezky. Třeba ten hlasitý otrava od vedle,“ popíchla jsem ho.

„Pokud to chceš takhle, tak klidně můžeš. Tím mě ale navěky zavazuješ k tomu, abych byl hlasitý,“ odvětil mi. „A to by se ti asi nelíbilo, co?“ podíval se na mě, zatímco se jednou dlaní s napnutou paží opíral o kolo volantu.

„Fajn, dostal jsi mě. Budu si tě muset uložit jinak,“ ušklíbla jsem se. „Co třeba Nejhodnější osoba na světě? Co na to říkáš?“ znovu jsem si do něj rýpla. 

„To pak nevím, jak bych si měl uložit já tebe. Asi neexistuje slovo, kterým bych tě tak výstižně popsal,“ vrátil mi. 

„Ha, ha,“ pronesla jsem ironicky. Otevřela jsem dveře od auta a vystoupila. Naposledy jsem se na něj podívala, než jsem za sebou dveře zavřela. Jen nepatrně pokývl hlavou na rozloučenou. Na nic jsem nečekala, otočila jsem se na patě a vydala se ke dveřím nákupního centra. Vytáhla jsem si z kabelky mobil a podívala se do schránky nepřijatých hovorů. Klikla jsem na tlačítko vytvoření nového kontaktu a chvíli hleděla na displej, přemýšlejíc, jak bych ho měla uložit do kontaktů. Otrava od vedle. Jak ideální označení by to bylo, kdyby otravný opravdu byl. Zatím převažovaly situace, kdy mi spíše pomohl než naopak, a já mu nechtěla křivdit. Zuby jsem si přejela přes spodní ret a písmenka vymazala. Proutník. Tohle vypadalo líp. Spokojeně jsem schovala mobil do kabelky a zvedla hlavu. Rozhlédla jsem se po nákupním centru a povzdychla si. Tak hurá na to.

 

Prošla jsem několik málo obchodů, ze kterých jsem si nesla plné tašky. V hlavě jsem si pomyslně odškrtávala seznam věcí, které jsem si chtěla koupit. Rozhodla jsem se využít úložných boxů, které byly umístěny v přízemí centra. Uschovala jsem si do nich všechny své dosavadní nákupy, abych měla volné ruce na vybírání knihovny a zrcadla. To byly věci, bez kterých jsem dnes nechtěla odejít. Vstoupila jsem do prostorného obchodu s nábytkem a tlačila před sebou vozík, který mi by měl pomoct s převážením toho těžkého nákladu. Zamířila jsem do míst, kde se podle plánu obchodu nacházely knihovny, abych si prohlédla, jak vypadají ve složeném stavu. Podle toho jsem si pak dovedla nejlépe představit, která by se vyjímala v mém novém bytě. Vybrala jsem si hned na první pohled. Když jsem zjistila i cenu, rozhodla jsem se, že jsem ochotná tohle za knihovnu dát. Prošla jsem několika dalšími regály, než jsem konečně našla, co jsem chtěla – dostatečně vysoké zrcadlo, ve kterém bych se mohla zhlédnout celá. Jakmile jsem znala názvy obou vybraných věcí, zamířila jsem do skladu, který byl hned za ukázkovou částí obchodu. Zrcadlo jsem do vozíku naskládala bez větších problémů, avšak knihovna mi dala zabrat. Byla rozdělena do více krabic, a tak jsem si musela dávat pozor, abych naložila opravdu všechno. Musela jsem se šponovat na špičky svých chodidel a stejně jsem měla problém dosáhnout, kam jsem potřebovala.

„Slečno, nepotřebujete pomoc?“ uslyšela jsem za sebou. Leknutím jsem povolila sevření krabice, kterou se mi podařilo konečně vytáhnout z horního regálu. A s tím, jak jsem se otáčela za melodickým mužským hlasem, se krabice zřítila na vrch mojí hlavy. Zatmělo se mi před očima, jak jsem ucítila tupou bolest. Byla to taková rána, až mi cvakly zuby, a já měla co dělat, abych potlačila slzy, které se mi najednou vehnaly do očí.

Au.

B.