Undone | 08

A máme na světě další díl. Jsem ráda, že mi zatím vychází díly vydávat každé dva dny. Blíží se však čas, kdy budu na několik dní pracovně vyjíždět do přírody, do míst, kde si notebook neberu a kde se věnuju převážně klientům. Nevím tedy, jestli budou díly i nadále takhle hezky vycházet, možná se interval prodlouží na tří/čtyřdenní... Takže takový heads-up. 😊 Chtěla bych poděkovat za přízeň, kterou povídka dostává. Časy, kdy blogovacímu světu vládly povídky, je dávno pryč, já vím. Proto mě těší každičký komentář, který se tu objeví. Je to prostě skvělé pohlazení po duši a odměna za ty hodiny, které nad psaním strávím. 😊 Takže velký dík všem čitatelům, a pak zvláště těm, kteří se nestydí a hodí i nějaký koment. 🙏 Užijte si dnešní (opět o kousek delší, než jak je tradičně) díl, B.

Hudba: Coldplay - Gravity

Ucítila jsem na svých pažích cizí dotek. Když jsem otevřela oči, které jsem měla chvíli pevně přitisklé k sobě, pohlédla jsem do pohledného obličeje mladého muže. Starostlivě se na mě díval, jako by se bál, jestli vůbec dýchám.

„Slečno?“ znovu mě oslovil. Jeho hlas, který jsem doposud přes hučení v uších neslyšela, jsem konečně dokázala rozeznat. Viděla jsem, jak mi prsty mává před obličejem, a snaží se ze mě vymámit odpověď na to, kolik jich vidím.

„Ehh… tři… vidím tři,“ zamumlala jsem. Dlaní jsem se chytla za hlavu a nahmatala si rostoucí bouli. Poposedla jsem si – teď jsem vůbec neřešila, že sedím na studené zemi obchodního skladu – a rozhlédla se kolem sebe. Byli jsme tu jen my dva.

„Jak se cítíte?“ položil mi další otázku.

„Boule se začíná ozývat, ale to je tak všechno,“ pousmála jsem se. „To jsem tomu zase dala,“ dodala jsem, abych trochu ulehčila situaci. Cítila jsem se trapně.

„Zkusíte se postavit? Uvidíme, jestli se vám třeba nemotá hlava nebo nezvedá žaludek,“ začal mi dávat pokyny. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. „Jsem doktor,“ řekl. „A budu rád, když se ubezpečím o tom, že jste v pořádku. Navíc, když to byla zřejmě moje chyba, protože jsem na vás promluvil,“ trhl rameny. Zkoumavě si prohlížel mou tvář a já mu pohled oplácela jako věrný pes. Trochu se oddálil a nabídl mi svou dlaň, aby mi pomohl postavit se na nohy.

„Nemůžeme si tykat?“ navrhla jsem, zatímco jsem si stoupala. „Mám pocit, že jsme podobného věku. A to vykání mi jde těžko přes uši,“ usmála jsem se na něj.

„Dobře. Jsem Cain. Těší mě,“ představil se mi, zatímco dál hleděl do mého obličeje. „Jak se cítíš…?“ odmlčel se, čekajíc, že řeknu své jméno. Musela jsem se znovu pousmát, ač jsem asi vypadala jako blázen, že se směju i po takové ráně do hlavy. Přišlo mi to celé jako scéna z nějakého filmu a moje romantická duše se hned chopila vedení a pustila fantazírování na plné obrátky.

„Eden,“ představila jsem se i já.

„Teda. Krásné jméno. Jsi tedy anděl z ráje?“ mrkl na mě a teď se zasmál i on. A celé bych to okomentovala s úsměvem – pustila bych se do flirtování spolu s Cainem – kdyby se mi v hlavě neozval hlas vousáče.

Kolik pitomých narážek a balicích hlášek jsi na své půvabné jméno už slyšela?

Polkla jsem. „Nevolnost necítím, dokonce ani žádné závratě,“ odpověděla jsem na předešlou otázku a poznámku o mém jméně jsem nechala být.

„To jsem rád,“ pokývl hlavou. „Přesto bych byl klidnější, kdybych ti teď mohl pomoct. A případně doprovodit,“ řekl. „To víš, z podstaty mé práce chci vědět, že jsi opravdu v pořádku. A to se zjistí až po delším sledování,“ znovu se na mě usmál.

„Tvou pomoc ráda uvítám. Ta knihovna je těžší, než jsem čekala,“ prozradila jsem.

„Nakupuješ sama?“ zeptal se a krátce se rozhlédl kolem nás. Stále jsme v této uličce stáli sami.

„Ano. Mám jen domluvený odvoz domů,“ odpověděla jsem upřímně. Neviděla jsem nic zlého na tom, že jsem to všechno řekla tak, jak to doopravdy je. Vůbec jsem nepomyslela na to, že by se mi to někdy mohlo vymstít. Cain o sobě řekl, že je doktor. Mou důvěru si získal hned.

 

Cain mi pomohl s nákupem, naskládal mi na vozík krabice a já nemusela hnout ani prstem. Choval se jako opravdový gentleman. A zatímco mi byl takhle k ruce, jsem měla šanci ho trochu blíž poznat. Nenuceně jsme si povídali a já měla pocit příjemné pohody. Cain působil milým dojmem a jeho ochota mi pomoct mu dávala v mých očích hodně plusových bodů. Nedokázala jsem si pomoct, abych si jako pubertální holka nepředstavovala, jaké by s ním bylo si vyjít. 

„Na kolik hodin máš odvoz domluvený?“ zeptal se mě, když tlačil můj vozík k pokladnám. 

„Vidíš,“ vykulila jsem na něj oči a hned otevřela svou kabelku. „Tak dobře se mi s tebou povídá, že jsem zapomněla prozvonit,“ řekla jsem a vytáhla mobil. V seznamu kontaktů jsem vyhledala ten čerstvě uložený a Proutníka prozvonila. Nechala jsem to jen jednou zazvonit a pak jsem hned hovor ukončila. Když mi během několika vteřin došla textovka, jen jsem překvapeně zvedla obočí.

„30 minut.“ Víc strohý být nemohl.

„Bude tu do půl hodiny,“ odpověděla jsem hned Cainovi, který pokývl hlavou na znamení, že mě slyšel.

„V tom případě s tebou velice rád počkám. A aspoň se opravdu ujistím o tom, že jsi v pořádku,“ řekl. A když pohlédl do mé tváře, nedalo mi to, abych se znovu neusmála.

„Jsi milý,“ hlesla jsem. A i když jsem ho znala pouze pár minut, těšila jsem se na to, že spolu můžeme ještě trochu času strávit. Nechala jsem si od něj pomoct, bez námitek dál tlačil můj vozík. Zastavili jsme se u úložných boxů, abychom do vozíku naložili zbytek mých nákupů, a pak jsme zamířili ke kavárně. Trval na tom, že mi kávu zaplatí, a já si připadala jako v sedmém nebi, že mě takto někdo hýčká. Od Joela jsem se toho málokdy dočkala, a když už za mě měl platit v nějaké restauraci, neobešlo se to bez blbých poznámek a jízlivých řečí. Cain se sám nabídl, a ještě si za tím stál. Získal tím ode mě další plusové body. Vzali jsme si kávu do kelímků s sebou a vyšli z nákupního centra. Našli jsme lavičku blízko parkoviště, kde Cain dotlačil vozík s mým nákupem, a posadili jsme se, abychom pokračovali v konverzaci.

„Jak to, že jsi na nákupech sama?“ zeptal se mě po chvilce, co jsme se usadili. Kolem nás proudili lidé, kterých jsem si nevšímala, mou plnou pozornost měl Cain. Určitě svou otázku nemyslel zle, mně však bodla, protože mi připomínala skutečnost, že jsem právě teď singl. Hned jsem si však, řekla, že nebýt toho, nešla bych sem na nákupy a rozhodně bych neměla možnost Caina potkat.

„Zrovna včera jsem se přestěhovala do nového bytu,“ vysvětlila jsem. „Řekla jsem si, že si ho trošku vybavím podle svého,“ odpověděla jsem. „Chvíli jsem byla u bratra, než se naskytla příležitost jít do prázdného bytu bratrovy přítelkyně,“ dořekla jsem. Nepřipadalo mi zvláštní to vykládat osobě, kterou jsem znala necelou hodinu. Neviděla jsem na tom nic špatného.

„Aha,“ pokývl hlavou. „Takže… žádný přítel?“ zeptal se opatrně.

„Žádný,“ zavrtěla jsem hlavou.

„V tom případě… bych rád požádal o tvé telefonní číslo. Víš, abych se mohl ujistit, že nemáš třeba otřes mozku nebo se ti nezačala motat hlava po tom, co ses dostala domů,“ zavtipkoval hned. 

Zasmála jsem se. Byl kouzelný. „To snad ani nemůžu odmítnout. Pana doktora,“ uculila jsem se. A zatímco jsem vytahovala mobil u kabelky, rozezvonil se mi v ruce.

Proutník.

„Ano?“ řekla jsem, sotva jsem si mobil přiložila k uchu.

„Parkuju kousek od tebe a sleduju, jak vrkáš. Šup, šup,“ oznámil mi, než hovor ukončil. Zmateně jsem se podívala na rozsvícený displej mobilu, který mi oznamoval, že hovor trval sotva pár vteřin, než jsem zvedla pohled směrem k parkovišti. Sousedovo auto jsem uviděla hned. Sice seděl vevnitř, mohla jsem však vidět jeho paži, kterou měl vystrčenou ven ze staženého okýnka, opřenou o kraj dveří.

„Můj odvoz je tady,“ řekla jsem a rychle strčila mobil zpátky do kabelky. Vypila jsem zbytek kávy, která už nebyla tak teplá, a odhodila papírový kelímek do koše. „Moc děkuju za tvou skvělou péči, Caine,“ řekla jsem a vstala.

„Zasloužím si tedy to tvé číslo?“ připomněl se.

„No jasně,“ usmála jsem se na něj a počkala, dokud si nevytáhl svůj mobil, abych mu svůj kontakt nadiktovala. „Ozvi se mi, budu ráda,“ řekla jsem. Prohodili jsme ještě pár zdvořilostních frází na rozloučenou, během kterých jsme si popřáli krásný zbytek dne, než jsem se otočila k odchodu. Při cestě k autu jsem se ještě jednou ohlédla, jen abych zjistila, že tam ještě Cain sedí a sleduje mě. Když mi zamával, mé tělo zaplavil příjemný pocit – za krátký čas už poněkolikáté. A v mé hlavě se rozvířily fantazie, jaké to asi bude, až se mi opravdu ozve.

 

K autu jsem přišla během následujících deseti minut. Přistavila jsem vozík a čekala, že Tom vystoupí, aby mi pomohl. On však dál seděl v autě a já zaslechla, že s někým telefonuje. S tichým povzdechnutím jsem tedy otevřela kufr auta a začala do něj skládat tašky, které obsahovaly lehčí položky z mého nákupu. Nepostřehla jsem, kdy Cain lavičku opustil, ale když jsem ji po čase zkontrolovala, už tam neseděl. V momentě, kdy jsem se znovu otáčela k autu, jsem málem strčila do Toma. Ani se na mě nepodíval a hned popadl krabici se zrcadlem. Chvíli ji držel v rukou, jako by přemýšlel, jak náklad takových rozměrů do kufru dát, než ji na první pokus uložil.

„Jak dopadly tvoje pochůzky?“ zeptala jsem se. Možná mě to ani nezajímalo, jen mi bylo nepříjemné to ticho, které mezi námi panovalo. Přišel mi odměřený, choval se odlišně, než jak se choval dopoledne, kdy jsem z auta vysedala.

„Normálně,“ trhl rameny. Popadl jednu krabici s kusem knihovny a dal ji do kufru auta, jako by vážila pouhých pár kilogramů.

„Já jsem sehnala všechno, co jsem chtěla,“ začala jsem. „Dokonce jsem si stihla i zajít do knihovny a nakoupit nějaké nové knížky. To si pak budu moct tu knihovnu skvěle vyplnit,“ řekla jsem a hlavou pokývla ke krabicím, které Tom do auta bez problémů naskládal. „Už se těším, až ji složím. Další krok k mému samostatnému životu,“ povzdychla jsem si. „Konečně bude něco po mém.“

„Uhm,“ zabručel místo jakékoliv odpovědi.

„Ještě bych si chtěla zajít nakoupit potraviny. Je v blízkosti bytu nějaký obchod? Asi se mi nebude chtít chodit nějak daleko, mám dlouhý seznam, tak abych nemusela tahat tašky…“ zeptala jsem se.

„Je hned za rohem,“ odpověděl dalšími strohými slovy.

„Dobrá. Ty budeš chtít něco dokoupit? Dnešní snídaně ti musela vybílit polovinu lednice,“ zažertovala jsem, ale výraz v jeho tváři se nezměnil.

„Nepotřebuji,“ zavrtěl hlavou. S hlasitým bouchnutím zavřel kufr. „Zavez vozík, já počkám,“ řekl. A aniž by počkal na jakoukoliv mou reakci, otočil se a zamířil ke dveřím řidiče. 

„Stalo se něco?“ položila jsem mu další z mnoha otázek, sotva jsem nasedla do auta. Rychle jsem se připoutala bezpečnostním pásem, protože Tom hned šlápl na plyn a se zakvílením pneumatik vyjel z parkoviště.

„Proč?“ hlesl.

„Protože jsi očividně ve velmi dobré náladě,“ popíchla jsem ho. „Bylo to tím telefonátem?“ tipla jsem si.

„Mluvil jsem s mámou,“ vypadlo z něj hned. „Brácha se žení,“ dodal po chvilce ticha, kdy už ani to rádio mezi námi nehrálo. Olízla jsem si rty a pár vteřin čekala, jestli řekne něco dalšího. Když se k dalším slovům nenadechoval, usoudila jsem, že z něj víc nevydoluju.

„A to je taková katastrofa?“ nechápavě jsem zvedla obočí.

„Ani netušíš jaká,“ pronesl. Měla jsem však dojem, že to zabrblal spíše pro sebe, než že by mi odpovídal. A abych jeho podrážděnou náladu neumocňovala, rozhodla jsem se mlčet. O jeho životě jsem nic nevěděla, stejně tak jako on toho příliš nevěděl o mně. Tedy kromě věcí, které jsem mu na sebe prozradila během mé opilé noci. Nechtěla jsem se v tom hloubat, zdálo se totiž, že je to téma, do kterého se mu úplně nechce.

 

Po zbytek cesty mezi námi bylo hrobové ticho. Panovalo i při vykládání věci z kufru auta, kdy jsem pobrala co nejvíce tašek jsem zvládla. Na Tomovi jsem nechala, aby vzal krabice, a jak se zdálo, vůbec mu to nečinilo žádnou potíž. Šla jsem ke skleněným dveřím a slyšela, jak za mnou našlapuje. Přivolala jsem výtah, a zatímco jsem čekala, až sjede do přízemí, Tom přinesl zbývající krabice. Ticho mě začínalo tlačit do uší. Viděla jsem na něm, že není úplně v pohodě, nevěděla jsem však, co bych mohla udělat, aby se to změnilo. Měla jsem chuť mluvit, nějak ho zabavit, plácat nesmysly, jen abych mu pomohla přijít na jiné myšlenky. Kdykoliv jsem se však nadechla, mohla jsem vidět, jak se jeho čelistní svaly napínají z toho, jak zatíná zuby. A proto jsem neřekla zhola nic. Mlčky jsme vystoupili v našem patře. Podržela jsem dveře výtahu, dokud Tom nevytahal krabice s mými novými kousky. Když mi je pak nanosil ke dveřím mého bytu, podívala jsem se na něj s další otázkou na jazyku.

„Máš nějaký šroubovák?“ zeptala jsem se opatrně, zatímco jsem odemykala dveře do bytu. „Až teď jsem si uvědomila, že vlastně nemám nářadí, kterým bych to sestrojila.“

„V těch krabicích by mělo být vše potřebné, ne?“ stáhl k sobě obočí. „Zkontroluju to,“ dodal hned, aniž by počkal na mou odpověď. Prošel dveřmi do mého bytu a položil krabici do středu obývacího pokoje. A jako by tu byl už několikrát, automaticky zamířil ke kuchyňské lince. Uslyšela jsem šoupání několika šuplíků, než našel nůž, se kterým se vrátil. Otevřel první krabici a začal procházet součásti, které v ní byly uložené. Už jsem se chtěla zeptat, jestli našel vše potřebné, když se mi v kabelce rozezvonil mobil. Volalo neuložené číslo. Se zatajeným dechem a bušícím srdcem jsem hovor nadějně zvedla.

„Prosím?“

„Eden?“ uslyšela jsem na druhé straně Cainův hlas. „Tady Cain. Jen… se ujišťuju, že je to opravdu tvoje číslo. Což mi došlo až teď,“ krátce se zasmál. Hned jsem se k němu přidala a přešlápla z nohy na nohu.

„Ano, je to moje číslo,“ odpověděla jsem mu už jasnou věc. A za tu odpověď bych se v následující vteřině nejradši propleskla. Prsty jsem si nervózně prohrábla vlasy.

„Co hlava?“ zeptal se. „Netočí se?“

Točí. A z tebe, Caine. „V pořádku. Cítím se dobře,“ odpověděla jsem. Hruď jsem však měla sevřenou napětím a radostí, že se opravdu ozývá. Dostál svého slova, a ještě tak brzo!

„To rád slyším,“ reagoval hned. „Mám na tebe ještě jeden dotaz, Eden. Myslíš, že bych… že bych tě mohl pozvat na večeři?“ zakoktal se.

Chtělo se mi výsknout. Chtělo se mi vyskočit a zajásat. Místo toho jsem však zachovala klidný hlas. „Moc ráda.“

„Vyhovuje ti středa?“ zeptal se mě na další otázku a tentokrát bylo slyšet, že je jeho hlas klidnější. Jako by dostal odpověď, na kterou čekal, a tak už nemusel být ve stresu.

„Středa by byla fajn,“ pronesla jsem a zároveň pokývla hlavou, i když mě nemohl vidět.

„Dobře. Vyberu nějaký podnik a dám ti vědět. Těším se, Eden,“ vyslovil mé jméno takový zvláštním způsobem, jako by to snad bylo nějaké tajné znamení, které můžeme chápat jen my dva.

„Já taky. Měj se,“ rozloučila jsem se s ním, podruhé v tak krátké době. Ukončila jsem hovor a v následující vteřině udělala vše, co jsem předtím potlačila – vyvýskla jsem. Radostí zadupala do země. Zatleskala a několikrát se otočila kolem své osy. Já mám rande! A s doktorem!

 

Zastavila jsem své radostné křepčení, když jsem se setkala s Tomovým pohledem. Radostně jsem se na něj podívala, ač jeho výraz ve tváři byl naprosto odlišný, a nepřestávala se usmívat. Stál v mém obýváku, v rukou průhledný pytlík, ve kterém byly všechny potřebné šroubky, matičky i šroubovák.

„Ty ses rozzářila jako stowattová žárovka,“ ušklíbl se.

„Hej!“ zamračila jsem se na něj na oko a sevřenou dlaní ho praštila do ramene. „Právě jsem byla pozvaná na rande, co bych se nerozzářila!“ uculila jsem se. „Já budu mít rande! Chápeš to?“ vykulila jsem na něj oči, zatímco jsem si spokojeně povzdechla.

„Jestli budeš na prvním rande žvanit tolik jako na tom parkovišti, tak to asi bude i vaše poslední rande,“ nespokojeně si pomlaskl.

„Co tím myslíš?“ zarazila jsem se a cítila, jak moje skvělá nálada začala rychle klesat.

„Myslím tím, že moc mluvíš. Vždy a všude. Všem hned sděluješ nejniternější věci a ještě předpokládáš, že jsou všichni lidi takoví. Ale řeknu ti jednu věc – lidi takoví nejsou. Každý si moc dobře hlídá to svoje. Ty ale ne. Pak v tobě člověk snadno čte, a ještě snáz tě zraní. Stačilo mi tě chvíli sledovat v jeho přítomnosti a div jsi po něm neskočila. Chceš všechno hned a moc tlačíš na pilu. Taková nedočkavost není žádoucí,“ zavrtěl hlavou.

Zamračila jsem se na něj. „Nejsem taková,“ hlesla jsem. Svými pár slovy mi teď zničil celou mou vysněnou budoucnost, kterou jsem si malovala, pokud bychom se s Cainem opravdu dali dohromady. A ještě víc mě bolelo to, jak dokonale popisoval mou povahu.

„Milá Eden, dovol mi otázku,“ začal a odhodil pytlík s hřebíky na zem. „Když na tebe začal být milý a flirtoval s tebou, začala sis ve své hlavě malovat, jaké by s ním bylo randit, večeřet, žít…milovat se?“ zeptal se, zatímco si založil ruce na hrudi. Lehce se naklonil blíž ke mně, takže jsem teď měla jeho obličej pár centimetrů vzdálený. Několikrát jsem zamrkala a snažila se zakrýt to trapné odhalení.

„Proč?“ unikla jsem odpovědi, zatímco jsem ukročila vzad, abych se dostala z jeho blízkosti.

„Protože přesně taková jsi,“ rozhodil rukama, jako by mu na tom záleželo. „Snílek, který žije ve svém světě a nevidí, že všechno okolo se hroutí. Takového snílka je snadné podvést. Vymlouvat se. Lhát mu,“ trhl rameny. „Takový snílek se brzo omrzí, protože všechno odpustí. A takového snílka je nejsnazší dostat do postele – protože pro vztah je ochotný udělat téměř cokoliv – a už mu nezavolat,“ řekl. Sledovala jsem, jak naklání hlavu na stranu, a chtělo se mi ho znovu praštit. Tentokrát bych se však snažila a nebylo by mi to jen do ramene.

„Hele, vousáči,“ oslovila jsem ho svou přezdívkou z naší společné první noci, „To, že máš ty blbou náladu, přece neznamená, že ji musíš kazit i mně a ještě na mě budeš hnusný,“ ukázala jsem na něj prstem. Tom sjel pohledem z mé tváře na špičku ukazováčku, než se mi podíval zpátky do očí.

„Nejsem hnusný. Jen ti říkám, jak to my chlapi máme,“ pronesl klidným hlasem. „Ten borec tě chce jenom do postele. Pokud ho svým žvaněním neodeženeš v prvních patnácti minutách, to by to pak vzdal a přesedlal na další snadnou kořist.“

„Vypadni,“ procedila jsem mezi zuby. Urážel mě všemi možnými způsoby, a to jsem nehodlala poslouchat. Když se Tom trpce zasmál, nic veselého jsem v tom smíchu neslyšela. Ukročila jsem stranou a rukou se opřela o otevřené dveře. „Řekla jsem, abys vypadl.“

„Eden,“ oslovil mě a stoupl si přede mě. Svými prsty lehce zavadil o mou bradu, cvrkl do ní, jako bych snad byla jeho mladší sestra. „Až vám to rande nedopadne podle tvých představ, neopíjej se. Nehodlám se o tebe starat další večer.“

„Vy – pa – dni!“ zvýšila jsem na něj hlas. Strčila jsem do jeho prsou a on přede mnou musel ucouvnout. Dostala jsem ho tak ze svého bytu, podařilo se mi ho vystrčit na chodbu. Hned na to jsem dveřmi silně práskla. Neskutečný kretén!

B.